Jeden den ze života misionáře

„BYLO to zvonění v 6.30?“

„Snad to bylo zvonění v 6.55 a zbývá nám už jen pět minut, abychom se dostaly ke snídani. Ne, uklidni se, je teprve 6:30. Máme ještě spoustu času.“

Tak vypadá typický ranní rozhovor mezi mou spolubydlící a mnou. Stále ještě máme pocit, že vstávat ráno v 6.30 je brzo, i když tak vstáváme již řadu let. Jako svědkové Jehovovi, kteří žijí v misionářském domově zde v Tchaj-peji na Tchaj-wanu, scházíme se před snídaní v sedm hodin s ostatními misionáři k rozpravě o duchovních věcech.

Různí členové naší „rodiny“ se postupně starají o vaření, nakupování, úklid domu a o jiné povinnosti. K tomu patří i zvonění, které nám pomáhá, abychom byli včas u jídla a v jiné činnosti.

CO SLEDUJEME JAKO MISIONÁŘI

Když slyšíš slovo „misionář“, snad si představíš ošetřovatelku oblečenou v bílém nebo učitele, který vyučuje třídu dětí v nějaké odlehlé vesnici. To však není úkol, který dal Ježíš svým následovníkům. Dal jim pokyny, aby činili učedníky. (Mat. 28:19, 20) A tak naše hlavní práce je stejná jako práce svědků Jehovových všude jinde, totiž poučovat lidi o biblických pravdách, což činíme zde, v našem zahraničním misionářském území.

Jako misionáři věnujeme nejméně 140 hodin měsíčně kazatelské a učitelské činnosti. Abychom našli lidi, kteří by se chtěli dovědět více z Božího slova, strávíme asi polovinu z tohoto času návštěvami, přičemž mluvíme o Bibli s lidmi u jejich dveří. Zbývající čas pak strávíme opětovnými návštěvami u těch, kteří předtím projevili zájem o poselství o království. Vedeme zdarma domácí biblická studia s jednotlivci i s rodinami těch, kteří se chtějí naučit více. Uplatňujeme systematickou metodu studia, kterou používají svědkové Jehovovi po celém světě, a zjišťujeme, že tak můžeme pomáhat buddhistům i jiným lidem, kteří snad předtím nevěděli o Bibli vůbec nic. Pomáháme jim poznat základní nauky Bible. To může trvat šest měsíců až jeden rok, ale když lidé získají takové porozumění, mohou se lépe rozhodnout, zda se budou chtít stát křesťanskými svědky Jehovovými, nebo ne.

NÁŠ DENNÍ PROGRAM

Náš život se soustřeďuje kolem duchovních věcí. To vysvětluje, proč brzo ráno mluvíme o Bibli v mandarínské čínštině, což je oficiální jazyk na Tchaj-wanu. Tyto rozpravy nám pomáhají začít den povzbuzujícím způsobem, který posiluje víru. Někdy se při nich vyskytne i jiskra humoru, jako tehdy, když jedna novější misionářka byla zmatena smíchem ostatních, když komentovala určitý biblický text. Nezdálo se jí, že by bylo něco k smíchu na jejím výroku, že Ježíš je naším veleknězem. Alespoň se domnívala, že to řekla. Dopustila se však při tom nepatrné chyby, a její komentář vyzněl tak, že Ježíš je naše velké kuřátko!

Po snídani cvičíme 15 minut používání některých nových čínských slov a výrazů. Snažíme se jich zvládnout dvacet každý týden. Jsou napsány na tabuli a jedna čínská sestra, která žije v našem domově, se statečně snaží opravovat naši řeč. Vážíme si toho, že nám pomáhá zlepšovat stavbu vět i výslovnost (včetně tónů v čínštině), protože její úsilí nám pomáhá počínat si účinněji, když učíme z Božího slova.

Po modlitbě se pak rozcházíme a připravujeme se na svou denní činnost. Většina z nás věnuje dopoledne dvě až tři hodiny návštěvám lidí v jejich domech v území, které je nám přiděleno. Ano, každá dvojice misionářů má přidělenou určitou část města, kde se soustředěně snaží pracovat. Snažíme se vyhledávat lidi, kteří mají zájem, a postupně se tak vytváří skupina lidí, kteří chválí Jehovu a kteří se nakonec mohou stát jádrem nového sboru svědků Jehovových.

Svědecké dílo se zde vykonává velmi podobně jako všude jinde na světě. Určité rozdíly zde však jsou. Jeden rozdíl tkví v tom, jak se dostáváme do svého obvodu. Dobře si vzpomínám na jeden z mých prvních dojmů z Orientu, že se totiž hemží lidmi, lidmi a zase lidmi. Se svou spolupracovnicí jezdím do našeho obvodu a zpět autobusem. Autobusů je hodně, ale jsou vždy přeplněné. V dopravních špičkách byste to museli vidět, abyste tomu uvěřili. Teď už se celkem rychle umíme dostat do autobusu nebo z něj. Ale než jsme si na to zvykly, měly jsme podivné pocity, když jsme shledaly, že naše tašky s knihami jsou ještě v autobuse za zavřenými dveřmi, zatímco my jsme už na ulici, ale úporně svíráme kliku. Řada misionářů raději jezdí na motorových kolech nebo na skútrech, které jsou pohodlnějším a ekonomičtějším dopravním prostředkem.

Stejně jako na mnoha místech dnešního světa jsou i zde lidé stále nedůvěřivější k jiným. Když však přicházíme k jejich dveřím, často se projevuje tradiční přátelský postoj Číňanů. Stále je obvyklé, že jsme pozváni dovnitř a je nám nabídnuto, abychom se posadili. Také nám nabídnou čaj nebo vodu, a to tak horké, že musíme rozpravu prodloužit, aby nápoj natolik vychladl, abychom jej mohli vypít. Na Tchaj-wanu není neobvyklé, že si lidé vezmou naši literaturu, i když mají velmi malý zájem o Bibli. Proto můžeme v domácnostech zanechat mnoho publikací, a stává se, že tuto literaturu čtou osoby, které mají ještě větší zájem než ti, kteří nás původně poslouchali.

Když se k takovým lidem opět vrátíme, shledáme, že mnozí jsou ochotni k dalším diskusím a souhlasí s pravidelným týdenním studiem Bible, i když zastávají buddhistickou víru nebo jsou stoupenci Konfuciovy filozofie. Tak mohu týdně vést 10 i více biblických studií a jsem omezena jen časem, který mám pro tuto činnost k dispozici. Mnozí z těchto lidí přicházejí hned od počátku na naše shromáždění, takže se jich účastní o 20 až 50 procent více, než kolik je v území svědků.

PLNÉ ZAOPATŘENÍ

Jako o misionáře je o nás dobře postaráno. Společnost Strážná věž je si vědoma toho, že misionáři, kteří žijí v cizí zemi, se nemohou o sebe tak dobře starat, jako by se starali ve své vlasti. V mnoha zemích ve skutečnosti vlády kladou podmínku, že misionáři nesmějí vykonávat světskou práci. Proto jsou učiněna opatření ohledně našich hmotných potřeb. Nedostáváme plat, ale pro skupinu misionářů, kteří budou pracovat v nějakém městě, najme nebo koupí Společnost vhodný dům. Na Tchaj-wanu to ve většině případů znamená, že čtyři až osm osob žije v jednom misionářském domově. Moje společnice a já však žijeme v misionářském domově, v němž je také odbočka Společnosti, takže nás zde žije až osmnáct.

Existuje fond, z něhož si misionáři mohou kupovat potraviny, platit nájem, různé potřeby a podobné věci. Kromě toho dostáváme malé osobní kapesné, takže si můžeme koupit věci potřebné v denním životě. Na Tchaj-wanu je to položka odpovídající necelým 10 americkým dolarům měsíčně. Dostáváme také kapesné na krytí cestovních výloh a Společnost se stará o to, abychom měli skromné osobní konto na výdaje a mohli si kupovat potřebné oblečení, platit si cestu na sjezdy a podobně. Jsme proto velmi vděčni, že se nemusíme starat o hmotné věci, ale můžeme věnovat celý svůj čas a nedílnou pozornost tomu, co máme plnit jako misionáři.

Víme, že všechna tato opatření jsou umožněna díky laskavým darům našich spoluvěřících, kteří se nemohou přímo účastnit misionářské služby v cizích zemích. Proto se snažíme projevit své ocenění v podstatě dvěma způsoby. Předně se snažíme vykonávat svou misionářskou službu co nejúčinněji. Za druhé, považujeme tyto peníze za majetek Pánův, a proto se snažíme využívat jich moudře. Právě k tomu máme příležitost v den vaření.

DEN VAŘENÍ

Každý máme určený den, kdy budeme připravovat jídla — říkáme tomu den vaření.

Jakmile je po snídani a je umyté nádobí, jdeme na trh. Na dvou tržištích blízko našeho domova je dopoledne nepřeberné množství čerstvé zeleniny, masa, ryb a ovoce. Čínští obchodníci rádi smlouvají, a to může být zábavné a lze přitom i ušetřit peníze. Dobře jsme se obeznámili s tím, kolik bychom měli platit a kdy je vhodné co kupovat, takže můžeme moudře použít tu část našeho domácího fondu, která nám byla svěřena na den, kdy máme vaření.

Poznali jsme zde mnohé druhy zeleniny a ovoce, které jsme předtím nikdy neviděli. Při nakupování těchto věcí jsme byli pochopitelně dosti opatrní, protože jsme nevěděli, jak je připravovat. Ale obavy byly zbytečné. Když jsme se zeptali prodavače nebo prodavačky, s radostí nám řekli, jak je připravují. Tak jsme začali užívat nové druhy zeleniny, například listy sladkých brambor a malou zelenou trojhrannou lodyhu s malým pupenem nahoře, vonící trochu jako jemný česnek. Když jsme se naučili používat místní potraviny, stravujeme se dobře a přitom nepromarníme nic z toho, co nám Pán poskytuje.

Na tržišti jsou živá kuřata, živé ryby, vepřové a hovězí maso ze zvířat čerstvě poražených, a na stolech volně leží čerstvá zelenina. Atmosféra a vůně na takovém tržišti je docela jiná, než na jakou jsme byli zvyklí v jiných zemích. Musela jsem se například velmi ovládat, abych nevykřikla, když jsem poprvé viděla, jak prodavač vzal nůž a prořízl krk kuřeti, které si nějaká zákaznice pečlivě vybrala!

Není nic neobvyklého vidět kromě tržiště i ulice a průchody téměř přeplněné vystavenými oděvy, látkami a různými tretkami na prodej. Pokud nepřipustíme, aby se nás zmocnila zvědavost, můžeme nakoupit rychle, vrátit se domů a začít připravovat oběd, který je v našem domově hlavním jídlem dne. Večeři máme na způsob samoobsluhy, takže všichni, kteří vedou odpoledne a večer biblická studia, mohou si večeři přizpůsobit podle svého programu. V den vaření se tak můžeme věnovat i domácí práci a praní osobního prádla a také v jiných směrech se můžeme připravovat na svou činnost, které se budeme věnovat příštích sedm dní.

PRAVÁ RODINNÁ ATMOSFÉRA

I když naše rodina je větší než většina misionářských rodin na Tchaj-wanu, panuje u nás pěkná rodinná atmosféra. Například v pondělí večer míváme vlastní rodinné studium. Nejdříve studujeme Bibli s pomocí „Strážné věže“. Pak studujeme část jedné z posledních vázaných knih Společnosti. I když nemáme některé z těchto publikací v čínštině, můžeme tak přece získat všechny nejnovější informace. Při snídani čteme zkušenosti a zprávy z „Ročenky svědků Jehovových“ a látku z „Naší služby království“ (v čínštině), která se bude probírat v tom týdnu na sborovém shromáždění. Příležitostně si uspořádáme neformální setkání nebo si vyjdeme jako skupina na výlet, kde společně jíme. To všechno posiluje rodinné ovzduší.

VYPLATÍ SE TO?

Někteří čtenáři snad mají pocit, že úsilí, kterého je třeba, abychom se naučili nový jazyk, je v misionářském životě spíše břemenem a že se nevyplatí. Já nemám ten pocit, i když to pro mne nebylo lehké naučit se čínsky. Stále mne například povzbuzuje vědomí, že v našem území je velmi nutné oznamovat „dobré poselství“. Ačkoli se počet svědků v Tchaj-peji ztrojnásobil za dobu, kdy jsem zde, přece nejsme schopni propracovat své území ani jednou za rok! Ti, kteří hladovějí po spravedlnosti, vždy rozeznají zvuk pravdy, i když o ní mluví misionář s omezenou znalostí jazyka. Povšimni si zkušenosti, kterou před několika lety zažila jedna misionářka, s níž jsem pracovala společně.

Byla na Tchaj-wanu jen tři měsíce a teprve se učila čínsky, když potkala jednu mladou vysokoškolačku z buddhistické rodiny. Tato dívka prožila mnoho smutných zkušeností, mimo jiné jí zemřeli dva členové rodiny. Byla v několika kostelech křesťanstva v domnění, že tam najde útěchu, ale to se nestalo a dívka pochybovala, že by jí mohla pomoci tato nová misionářka.

Na mladou ženu hned od začátku velmi zapůsobilo, jak misionářka i přes své omezené jazykové znalosti uměla používat Bibli, když jí odpovídala na otázky. Dívka začala brzy chodit na shromáždění a dělala rychlé pokroky. Po devítiměsíčním studiu Bible se s radostí oddala Bohu a dala se pokřtít jako svědek Jehovův. Tato žena sloužila několik let každý měsíc jako pomocná průkopnice, přičemž věnovala měsíčně kázání o království 60 hodin, ačkoli pracovala na plný úvazek jako učitelka. Nyní však zanechala tohoto zaměstnání a stala se členkou rodiny bétel v Tchaj-peji. Bylo by možné vyprávět mnoho podobných zkušeností, z nichž je patrné, že se opravdu vyplatí být misionářem v cizině.

Každý poctivě smýšlející člověk se rád dělí o dobré věci s jinými, a právě to podněcuje svědky Jehovovy k horlivosti v kazatelském a učitelském díle, ať jsou kdekoli. Já si však hluboce vážím výsady, že smím sloužit v zemi, kde milióny lidí ještě nikdy neviděly Bibli. Jaká je to radost pomáhat lidem k poznání nádherné naděje, kterou poskytuje Boží slovo! My, misionáři, sice nedostáváme plat, ale máme daleko cennější odměny. Například blízký vztah k mnoha Orientálcům, kteří se díky pilné práci misionářů z jiných zemí odvrátili od planého uctívání model k živému Bohu Jehovovi. Osobně jsme pocítili velká požehnání, když jsme se plně spolehli na Jehovu a jeho viditelnou organizaci a dali jsme se k dispozici pro misionářskou službu v cizích zemích.

Jsme tedy s mojí spolubydlící opravdu rády, že někdo každé ráno zazvoní v 6.30, ačkoli bychom samy od sebe tak brzy nevstávaly. Máme možnost začít brzy ráno den, o němž víme, že bude plný zajímavé a hodnotné misionářské činnosti.