‚Vraťte se k pastýři svých duší‘

DVĚ hřejivá Ježíšova podobenství popisují Boží usilovný zájem o ty, kteří jsou dosud jeho lidem, ale kdo zbloudili. Představ si jen úzkost pastýře, který opustí stádo 99 ovcí a v pustině hledá jednu ztracenou ovci, „dokud ji nenajde“. Nebo uvažuj o vážném zaujetí ženy, která ztratí jednu drachmu, jež je možná součástí drahocenné sbírky. Nešetří námahou ve snaze nalézt ji — rozsvítí lampu a zametá celý dům, „dokud ji nenalezne“. A ta radost, když ji nalezne! — Luk. 15:4–10.

Nepochybně si uvědomuješ, že zde Ježíš mluvil o lidech, kteří se zasvětili Bohu, a přesto se z různých důvodů dali odvléci nebo se „ztratili“. Možná, že jsi jedním z nich. Možná, že tě dojme, když čteš v těchto podobenstvích o velikém úsilí získat zpět něco drahocenného, i o radosti při opětovném nálezu. Ukazují zájem, který o tebe má Bůh, jeho Syn, svatí andělé i tvoji duchovní bratři a sestry. Podobenství, které následuje po těchto dvou, obsahuje více podrobností o životní dráze toho, kdo se ‚ztratí‘.

Podobenství o marnotratném synu

Se srdcervoucí živostí ukazuje Ježíš v podobenství o marnotratném synu 1. proč se dá člověk odvléci, 2. co se může stát, zatímco je pryč, 3. čeho je třeba k návratu, a 4. vítající postoj Boha. Dva synové v podobenství mohou být srovnáni s lidmi, kteří stejně jako ty poznali Otce, těšili se z ‚hojnosti duchovního chleba‘ v domácnosti víry a zasvětili své životy Jehovovi. — Luk. 15:11–32.

Jsou různé důvody, proč někteří jako ten mladší syn opouštějí „domov“ našeho nebeského Otce. Často je to jen rostoucí břemeno „úzkostlivých životních starostí“. (Luk. 21:34) Občas to je vliv špatných společníků, který některým brání, „aby dále nenaslouchali pravdě“. (Gal. 5:7, 8, 10, 12) Určitá nevole pro nějakou naukovou věc může způsobit, že řada lidí odejde „za svými dřívějšími záležitostmi“. (Jan 6:60–66) V základě však někteří vědomě či podvědomě považují prostředí Jehovovy duchovní domácnosti za příliš omezující. Jako marnotratný syn si už nepřejí být pod bdělým dohledem Otce. Hledají větší volnost pohybu ve „vzdálené zemi“.

Sám ve vzdálené zemi

Když marnotratný syn utratil všechny peníze, našel všechno jiné, jen ne svobodu a zábavu. Klesal stále hlouběji a „žil prostopášným životem“. Když udeřily zlé časy, v zoufalství „se uchytil“ u jednoho občana, který ho „poslal“ pást vepře — což byl pro Žida ten nejpotupnější úkol. Dokonce hladově toužil po prasečím žrádle. — Luk. 15:13–16.

Jan býval starším ve sboru, než se vydal na cestu do duchovně „vzdálené země“. „Žít podle pravdy je rozhodně ochrana, ale když nejsi činný, přestaneš se hlídat,“ vysvětluje Jan. „Možná, že neuděláš nic opravdu špatného, ale začneš si omlouvat maličkosti. Říkáš si: ‚Vždyť nechodím na žádná sborová shromáždění, záleží tedy opravdu na tom, co dělám?‘“ Jiný svědek, který byl několik let nečinný, přiznal: „Nechal jsem se opravdu svést ke špatnému chování. Velmi rychle jsem zjistil, že není žádná hranice, jak hluboko se dá klesnout, když se člověk přidruží k osobám ze světa. Jediný způsob, jak se těšit z jejich společnosti, je mlčet o Jehovovi. Když to děláš, směřuješ k velkým problémům.“

Přesto mnozí, kteří se stanou nečinnými, nesklouznou do „prostopášného života“ jako marnotratný syn z Ježíšova podobenství. Všichni si však uvědomují, že už nemají blízký vztah k Bohu. Jeden nečinný manželský pár „nevzal Bibli do ruky 15 let“, a přece zůstal mravně čistý. Manželka vysvětluje: „Z hmotného hlediska se nám v těch letech dařilo velmi dobře. Člověk se nechá svést myšlenkou, že není zapotřebí vrátit se k Jehovovi. Vybudovali jsme si celý život kolem svého zaměstnání a kolem sebe samých. Snažili jsme se zamezit všem vzpomínkám na pravdu, takže jsme se dokonce odstěhovali tam, kde nás nikdo neznal. Ale všechno to štěstí bylo jen cukrová poleva. Uvnitř jsme byli rozervaní. Můj manžel byl po léta hluboce sklíčený. Přestali jsme se modlit dokonce i před jídlem. Mnoho nocí jsem probděla, hlavou mi táhly myšlenky o pravdě a měla jsem pocit viny.“ Manžel dodal: „Cítili jsme se jako odsouzenci k smrti.“

Být odcizen Jehovovi, cítit se duchovně zcela sám, je bolestný zážitek. Jedna křesťanská žena, která byla kdysi nečinná, řekla: „Nic se nevyrovná Jehovově přízni. Když se cítíš špatně a nemůžeš se k němu modlit, nebo máš pochybnosti, že vyslyší tvé modlitby, je to strašný stav.“

‚Vzpamatoval se‘

Marnotratný syn si uvědomil své vnitřní duchovní pocity a reagoval. Ježíš řekl: „Když se vzpamatoval.“ Původní řecká slova znamenají doslovně: „Vešel do sebe.“ Byl předtím „mimo sebe“, v neskutečném světě. Ale nyní pochopil svůj opravdový duchovní stav. Zamyslil se nad pokojem a hojností, z nichž se těšil v domově svého otce. — Luk. 15:17.

Třebaže marnotratný syn dospěl k tomuto uvědomění sám, takové pochopení často přichází po několika duchovních rozhovorech, které znovu zažehnou dřímající city. Například Diana se v době své nečinnosti svěřila jedné svědkyni, se kterou se blíže seznámila: „Nemohu se vrátit k Jehovovi. Nemiluji ho a vím, že láska musí být pohnutkou k návratu.“ Svědkyně se zeptala: „Milovala jsi svého manžela, když se ti začal dvořit?“ „Ne, jak bych mohla? Vždyť jsem ho neznala,“ odvětila Diana. „Potom jsem si uvědomila,“ přiznává Diana, „že láska k Jehovovi přijde, až ho začnu opět poznávat. Později jsem se spojila se sborem a požádala o pomoc. Jedna dvojice na radu starších se mnou a s mým manželem studovala Bibli více než rok, a opět jsme začali být činní.“

Jednou z největších překážek návratu je však zdrcující pocit viny.

Zašel jsem příliš daleko?

„Otče, zhřešil jsem proti nebi a proti tobě. Již nejsem hoden nazývat se tvým synem,“ tak se cítil marnotratný syn, „když se vzpamatoval“. Jiní se cítili také tak — nehodni nazývat se členy Boží rodiny. — Luk. 15:17–19.

„Člověk si uvědomuje, že se vědomě obrátil zády k Jehovovi. Z té viny mi bylo nevolno,“ přiznala Virginie. „Když jsem zase začala být činná, stálo mě opravdový boj, abych se znovu začala modlit. Pořád jsem si myslela: ‚Copak o mne Jehova stojí, když jsem se k němu obrátila zády?‘“ Jiní cítili, že spáchali „neodpustitelný hřích“.

Pohlížel otec, který věděl, že hříchy jeho syna jsou velké, na tyto hříchy jako na neodpustitelné? Byl chladný a lhostejný, když se chlapec objevil? Vůbec ne! Vyhlížel svého syna. Ježíš řekl: „Zatímco byl ještě daleko, jeho otec ho zahlédl.“ (Luk. 15:20) Sousedé možná viděli jen hadry, špínu a bosé nohy, ale otec viděl „jeho“. Věděl, z jaké dálky syn přišel. Bylo zřejmé, že opustil svůj „prostopášný život“ a opravdově se kaje. — Přísl. 28:13.

Otec se rozběhl a syna objal. To nejlepší, v co syn doufal, bylo, že se stane ‚nádeníkem‘, někým, kdo není opravdovým členem domácnosti a v některých ohledech je na tom hůře než otrok. Nikdy by si byl nedovedl představit otcovu odpověď. „Vyneste rychle to nejlepší roucho a oblečte mu je a dejte mu na ruku prsten a na nohy sandály. A přiveďte vykrmeného mladého býka, poražte ho a jezme a potěšme se.“ Jak obdivuhodně znázornil Ježíš srdečnou reakci otce! — Luk. 15:22, 23.

Otec věděl, že marnotratný syn už draze zaplatil — citovými jizvami z „prostopášného života“, ztrátou všech peněz, utrpením ze života bez přátel, bez jídla a bez přístřeší za hladomoru, hanbou, že jedl s vepři, a konečně dlouhou poutí k domovu. Tak si i Jehova uvědomuje, že člověk opravdu trpí, když je „ztracen“, a že není lehké se vrátit. Přesto náš soucitný nebeský Otec, který je „hojný v milující laskavosti“, ‚nebude po všechen čas stále vyčítat chyby, ani na nás nepřivede to, co si podle svých provinění zasluhujeme‘, jestliže jsme opravdu kajícní a ‚urovnáme své záležitosti‘ s ním. Ti, kteří se dopustili i hrubých prohřešků, zatímco byli odděleni od křesťanského sboru, ale vracejí se v pravé kajícnosti a vyznávají své hříchy před staršími, mohou očekávat láskyplné, citlivé zacházení, které povede k úplnému uzdravení. — Žalm 103:8–10; 130:3; Iz. 1:18, 19.

Bible sice mluví o některých nevěrných křesťanech, jejichž hříchy nejsou odpuštěny, ale Pavel ukazuje, že ti jsou „protivníky“ pravdy a opovržlivě pošlapávají výkupní oběť tím, že ji mají za něco obyčejného. (Žid. 10:26–31) Učinil jsi však takový krajní krok? Tvé upřímné uvažování nad tímto článkem, místo abys jím pohrdal, naznačuje, že máš ještě nějakou lásku k duchovním věcem. To, že se cítíš provinilý a rozrušený v srdci, ukazuje, že jsi nezašel příliš daleko. Buď si jistý, že Jehova vyslyší tvou prosebnou žádost tak, jako vyslyšel Davida, který se modlil: ‚Odpusť můj omyl, neboť je značný.‘ — Žalm 25:11.

‚Neboj se, skutečně pomohu‘

Dva starší navštívili nečinné manžele, kteří bývali neobyčejně horlivými svědky. Sotva začala rozmluva, nečinný manžel na svou obranu poznamenal, že ví, že by měl jít do kazatelské služby a učit druhé. „Myslím, že teď bys právě neměl,“ zněla překvapivá odpověď Russella, jednoho ze starších. „Kdybys měl v rodině někoho nemocného, řekl bys mu, aby šel ven posekat trávník? Vidíš, a my ti také neřekneme, abys ‚sekal trávník‘. Chceme, abyste se oba uzdravili. Jak vám můžeme pomoci?“ Láskyplná pomoc včetně vřelé pohostinnosti ze strany starších pomohla dvojici, aby se duchovně zotavila, a manžel dokonce opět slouží jako starší. — Srovnej Jakuba 5:14, 15.

Někteří kajícní lidé váhají připojit se znovu ke sboru, protože se cítí neschopni vzít na sebe všechny odpovědnosti svědka. Jehova je však rozumný. Obvykle je nejpraktičtější postupné zotavování krok za krokem. Pavel řekl, že ti, kteří se v jeho době stali duchovně ‚otupělými‘, potřebovali, aby je někdo opět naučil základům pravdy. (Žid. 5:11, 12) Tato duchovní potrava vrací sílu a umožňuje i další kroky. Z řady rozhovorů se svědky, kteří byli určitý čas nečinní, ale později se vzpamatovali, vyplynulo, že většina potřebovala pravidelnou pomoc. Členové sboru jsou však víc než ochotni takovou pomoc poskytnout. Cítí stejně jako Jehova, který řekl svému vyvolenému lidu: „Neboj se, protože jsem s tebou. Nedívej se napjatě kolem, protože já jsem tvůj Bůh. Posílím tě. Skutečně ti pomohu.“ — Iz. 41:10.

Ano, Bůh říká: „Skutečně ti pomohu.“ Možná, že se budeš muset rozejít s nějakými špatnými společníky. Možná, že budeš muset čelit odporu příbuzných, kteří neschvalují tvou návštěvu křesťanských shromáždění. Možná, že se budeš muset k něčemu přiznat starším. (Žalm 32:3–5) Ale nikdy nezapomínej, že je tu Jehova, aby pomohl. Jeden svědek, který se vzpamatoval, řekl: „Jehova mě prostě vedl krůček po krůčku, a tak mi velice pomohl.“ Jiný dodal: „V okamžiku, kdy jsem vstoupil do sálu království, mě všichni staří přátelé začali objímat a líbat. Jejich štěstí mě zcela překonalo. Pomyslil jsem si: ‚Proč jsem se vlastně bál?‘“ Někteří snad možná zaujmou postoj staršího bratra marnotratného syna, ale ohromná většina se bude z tvého návratu veselit. — Luk. 15:25–32.

Proč to nezkusíš sám? Jedna křesťanka, která se vzpamatovala, když nějaký čas zůstávala stranou, prohlásila: „Nikde jinde nenajdeš pokoj srdce. Jakmile jsem začala být zase duchovně činná, všechno ostatní už šlo samo. Tento svět nenabízí nic hodnotného. Když víš, že se líbíš Jehovovi a že máš jeho ochranu, dobře se cítíš. V noci můžeš spát. Jsi spokojený a můžeš v sobě rozvinout skutečnou naději na život v novém světě.“

Jestliže jsi ovcí, která zabloudila, proč bys nepožádal svědka, který ti tento časopis přinesl, aby ti pomohl spojit se se staršími v místním sboru? Zakusíš radost a spokojenost, které vyplývají z toho, že se dáváš cestou, již popsal Petr: „Vždyť jste byli jako ovce, které bloudily, ale nyní jste se vrátili k pastýři a dozorci svých duší.“ — 1. Petra 2:25.