Otázky čtenářů

Je správné porušit Boží zákon, abychom zachránili život, jak se to vyvozuje z Matouše 12:1–8?

Ačkoli se někteří lidé, kteří zastávají tento názor, odvolávají na slova u Matouše 12:1–8, pečlivá úvaha o biblických textech ukazuje, že to je nesprávný závěr.

Když Ježíšovi učedníci procházeli obilným polem, napaběrkovali trochu zrní, což Zákon dovoloval. (3. Mojž. 19:9, 10; 5. Mojž. 24:19–21) Farizeové je kritizovali, že to udělali v sabatu. Tito náboženští vůdci přidali k Zákonu mnoho výkladů, zejména o tom, co bylo nezákonné „dělat“ v sabatu. Podle těchto lidských pravidel a legalistického smýšlení, z něhož tato pravidla vycházela, provinili se učedníci dvěma způsoby práce: tím, že sklízeli („otrhávali“) a mlátili („mnuli“ zrna). (Mat. 12:1; Luk. 6:1) Ježíš však řekl:

„Nečetli jste, co udělal David, když on a muži, kteří byli s ním, dostali hlad? Jak . . . jedli chleby předložení, což podle zákona nesměl jíst ani on ani ti, kteří byli s ním, ale pouze kněží? Nebo jste nečetli v Zákoně, že o sabatech kněží v chrámě nedodržují sabat jako svatý a zůstávají bez viny? Ale říkám vám, že zde je něco většího než chrám. Kdybyste však byli rozuměli, co to znamená: ‚Chci milosrdenství, a ne oběť,‘ nebyli byste odsoudili nevinné. Syn člověka je totiž pánem sabatu.“ — Mat. 12:3–8.

Kristus poukazoval na událost, k níž došlo, když David a jeho muži na útěku před vražedným králem Saulem přišli k veleknězi Achimelechovi v Nob. David naznačil, že je tam za tajným posláním od krále, a požádal o chléb. Achimelech mu řekl: „Nemám po ruce žádný obyčejný chléb, ale je tu svatý chléb; pokud se ti mladí muži alespoň zdržovali žen.“ Měl na mysli chléb vystavení (neboli chleby předložení), skládající se ze dvanácti nekvašených chlebů, které se každý týden kladly na stůl ve Svaté svatostánku. Každý sabat tam byly předloženy čerstvé chleby, a starší byly odstraněny a měly ‚patřit Áronovi a jeho synům, a ti je měli jíst na svatém místě‘. David vysvětlil, že jeho muži byli z obřadního hlediska čistí, a vyvozoval z toho, že byli v určitém smyslu svatí, protože se věnovali poslání od Jehovova pomazaného krále. Achimelech mu tedy „dal, co bylo svaté, . . . chleba vystavení, který byl odstraněn z místa před Jehovou“. — 1. Sam. 21:1–6; 3. Mojž. 24:5–9.

Jak se tedy v tomto světle jeví názor, že Boží příkazy je možné přehlížet, ‚je-li v sázce život‘? Někteří lidé usuzovali: ‚Bůh přehlížel to, že David porušil závažný příkaz, když byl v nebezpečí jeho život; také Ježíš přehlížel porušování sabatu a řekl, že v sabatu můžeš činit dobro a zachránit duši.‘ (Luk. 6:9; Mat. 12:11, 12) Ale takové uvažování se prokazuje jako klamné a odporuje Bibli.

Při tomto uvažování se například považuje za samozřejmé, že jako předpoklad přijmeš to, že David a Ježíšovi učedníci byli v situaci, kdy šlo o ‚život nebo smrt‘. Bylo to tak skutečně? Bible neříká, že David a jeho muži byli na pokraji smrti hladem, protože by tam nikde nebylo k nalezení nic k jídlu. Podle směrodatných příruček zeměpisných bylo Nob ve skutečnosti na sever od Olivové hory, několik mil od Jeruzaléma a mnoha měst. Čteme-li přímo tuto zprávu, lze z ní vyvodit, že David a jeho muži byli prostě hladoví a snažili se získat jídlo od někoho, jemuž důvěřovali. Podobně nám také Bible říká, že Ježíšovi učedníci napaběrkovali nějaké zrní a snědli je, když v sabat ‚dostali hlad‘. Jistě jedli předcházející den, a příští den po sabatu si mohli koupit jídlo v okolních vesnicích. (Jan 4:8; Mat. 14:15) Jestliže tedy někdo chce použít těchto případů, aby ukázal, za jakých okolností je možné porušit Boží zákony, mohl by stejně dobře říci, že lidé mohou plným právem porušit Jehovovy příkazy, kdykoli ‚dostanou hlad‘. To zřejmě není správné.

Musíme však ještě poznat, jaký je význam Matouše 12:1–8. Ježíš odhalil úzkoprsý legalistický názor farizeů. Lépe to pochopíme, zamyslíme-li se nad tím, co bylo cílem sabatu, a povšimneme-li si bedlivě Ježíšova vysvětlení. Proč neměli Izraelité v sabatu pracovat? Bylo jediným důvodem prostě zakázat práci? Ne. Účelem bylo, aby světské zájmy, například práce pro získání potravy a oblečení, nezabraly lidem veškerý čas a pozornost. Uspořádání sabatu podporovalo pravé uctívání, neboť zajišťovalo, aby lidé měli na uctívání čas a aby se nerozptylovali normální prací. (2. Mojž. 20:8–11; Iz. 58:13) Ježíš podporoval toto pochopení a ne úzkoprsý názor farizeů.

Řekl, že i kněží, kteří sloužili v chrámu, by mohli být obviněni, že „nedodržují sabat jako svatý“ a že tak porušují zákon. Jak? Kněží v sabatu tvrdě pracovali, protože poráželi obětní zvířata. Porušovali snad přitom zákon? Kristus řekl, že tito kněží „zůstávají bez viny“. Jejich těžká práce v chrámě nenarušovala uctívání, ale naopak k němu přispívala. Když Ježíš (který byl „větší než chrám“ a měl předložit nejvyšší oběť) procházel krajinou se svými učedníky, učili Božímu slovu a tak podporovali pravé uctívání. Neporušovali tedy sabat, jestliže si napaběrkovali něco málo k jídlu. Jak Ježíš vysvětlil, nebylo také proti duchu zákona sabatu ‚zachránit duši‘ tím, že by člověk vytáhl z jámy ovci, i kdyby to bylo v den určený pro uctívání. — Mat. 12:5, 11; Luk. 6:9.

A dále, David ‚podle zákona nesměl jíst‘ chléb vystavení, protože Zákon říkal, že ten byl pro kněze. A přece jej Jehovův velekněz Davidovi dal. Na jakém základě? Chleby odstraněné ze stolu chlebů vystavení byly „svaté“, nemělo se s nimi zacházet jako s obyčejným chlebem, neměly například být dány námezdným dělníkům nebo se neměly jíst při nějaké procházce pro zábavu. Měly být použity jako pokrm pro kněze, muže, kteří se věnovali Boží službě. Když tedy David přišel kvůli něčemu, co zřejmě bylo zvláštním posláním od Božího pomazaného krále, a velekněz rozhodl, že jeho muži byli z obřadního hlediska čistí, nebylo nesprávné, že se podíleli na chlebu vystavení. To odpovídalo základnímu použití, jež pro něj Bůh určil.

Povšimni si na rozdíl od toho případu, kdy izraelští vojáci v Saulově vojsku porušili Boží zákon o krvi, jak o tom vypráví 1. Samuelova 14:32–35. Byli v bitvě proti Filištínům, nepřátelům Božího lidu. Někteří Izraelité, unavení a vyhladovělí z boje, pobili nějaká zvířata a ‚pojídali [maso] s krví‘. I kdyby někdo tvrdil, že v tomto případě potřebovali ukojit velký hlad nebo že to byla nouzová situace, porušení zákona o krvi bylo neomluvitelné. Bylo to ‚hřešení proti Jehovovi‘, a bylo proto třeba zvláštních obětí za ty, kteří ‚hřešili proti Jehovovi, neboť jedli s krví‘.

Byl to hřích. Když Bůh dal zákon o krvi, řekl, že lidé sice smějí jíst maso zvířat, aby zůstali naživu, ale nesmějí udržovat svůj život tím, že by přijímali krev. (1. Mojž. 9:3, 4) Nedal žádné povolení k porušování tohoto zákona, kdyby se zdálo, že ‚je v sázce život‘. Stvořitel vydal výnos, že krev je posvěcená. Život se nesměl zachraňovat krví, ať by se přijímala do těla jakkoli. Ale tím, že Kristus dal za oběť svou krev, měl být umožněn věčný život. — Ef. 1:7.

Zpráva o křesťanech v rané době, kteří byli vystavováni zkoušce od římských úřadů, tomu odpovídá a ukazuje, že bychom si neměli myslet, že Boží zákon lze porušovat v situacích, kdy jde ‚o život nebo smrt‘. Zkouška někdy spočívala v tom, zda buď budou jíst uzeniny z krve, nebo zemřou v aréně. Porušili snad křesťané Boží zákon o krvi a zřekli se svého postoje na Boží straně? Nebo když byli pod nátlakem, aby spálili trochu kadidla před božstvem císaře, porušili snad Boží zákon proti modlářství? Dějiny dokazují, že věrní křesťané odmítli porušit Boží příkazy, i kdyby byl v sázce jejich přítomný život. Ačkoli ztratili svůj život, když poslechli Jehovův zákon, měli jistotu věčného života. — Mat. 16:25, 26.

Písmo tudíž nepodporuje názor, že by bylo možné v obtížné situaci porušit božské příkazy. Je nám naopak řečeno: „Tak poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jednáme podle jeho přikázání.“ — 1. Jana 5:2.