Úsměv pro cizího člověka

„Když se dvě paní usmály na pisatele tohoto článku, na okamžik se ptal sám sebe, zda se s nimi již někde setkal,“ napsal Kazuhiko Nagaja, který píše pro tokijské noviny „Daily Yomiuri“ v rubrice „Koření života“. „Způsob, jakým se usmály, jakoby naznačoval, že mě poznávají po nějakém dřívějším setkání a že jsou šťastné, že mě opět vidí.“ Ale nebylo to tak: „Důkladně jsem se na ně zahleděl a zjistil, že jsou mi zcela neznámé.“ Když se stejně zachovali další dva lidé, řekl: „Cítil jsem se velmi šťastný. Tito lidé se tak usmívají na každého cizího člověka, kterého uvidí na kterémkoli ze svých shromáždění.“

Kteří lidé tak vítají cizí lidi? „To místo bylo okoku kaikan (sál království),“ řekl pan Nagaja, „jedno z mnoha míst, kde se v Japonsku scházejí [svědkové Jehovovi].“ Poznamenal také: „Pozoruhodné na lidech, kteří se třikrát týdně scházejí v sále, je to, že všichni horlivě následují křesťanství a žádný nenavštěvuje shromáždění jen zběžně nebo ze zvyku. Tyto lidi, kteří si říkají ‚kyodai‘ (bratře) nebo ‚šimai‘ (sestro), svádí dohromady moc víry. A právě moc víry k této společnosti připoutává rok od roku více lidí.“

Závěrem vyprávěl pisatel o jiné návštěvě sálu království: „Když jsem byl po shromáždění na odchodu, přistoupil ke mně asi desetiletý chlapec a řekl: ‚Jsme rádi, že jste dnes přišel. Prosím, přijďte zase.‘ Také měl na tváři ten zvláštní úsměv. Byl jsem šťastný, protože to bylo poprvé, co se tak na mne usmálo dítě tohoto věku, se kterým se neznám, a tak na mne promluvilo.“