Otázky čtenářů

◼ Jak můžeme pomáhat těm v našem sboru, jejichž příbuznému byla odňata pospolitost?

Je znamenité, když starší i jiní věnují vřelou a láskyplnou pozornost křesťanům, kteří jsou v této situaci. Projevováním laskavosti a porozumění totiž mohou pomoci překonávat citové a duchovní napětí, jež taková situace může vyvolávat. Je ovšem třeba, aby křesťané, jejichž příbuznému byla odňata pospolitost, i ti, kteří chtějí pomoci, měli jasný a správný náhled na odnětí pospolitosti.

Boží slovo vede sbor k tomu, aby vylučoval osoby, jež bez pokání hřeší. (1. Kor. 5:11–13) To chrání sbor od nákazy a uchovává jeho jméno dobré. Věrní křesťané v rodině a ostatní, kteří jim chtějí pomáhat, potřebují však také osobní ochranu. Oceníme proč, budeme-li uvažovat, co odnětí pospolitosti odhaluje o stavu srdce dotyčného. Uvědomme si následující dvě situace v souvislosti s odnětím pospolitosti.

Za prvé, když se někdo dopustil závažného hříchu, pro který by mohl ztratit Boží přízeň a být zbaven pospolitosti, sejde se s ním výbor duchovně starších mužů. Možná, že si již uvědomil, že jednal nesprávně, činil v srdci pokání a začal „konat skutky, které odpovídají pokání“. (Sk. 26:20) Když je to tak, napomenou ho starší Božím slovem, nabídnou biblickou radu, aby ‚učinil přímé stezky svým nohám‘, a budou se modlit s ním i za něho. Protože činí pokání, nemusí být vyloučen ani na něho nemusí rodina nebo ostatní pohlížet, jako by mu byla odňata pospolitost. — 1. Tim. 5:20; Žid. 12:13; Jak. 5:14–16.a

Za druhé se může stát, že v době, kdy se výbor setká s hříšníkem, ten ještě neprojevil pokání. Během schůzky se snad starším podaří zasáhnout jeho srdce, přivést ho k pochopení závažnosti jeho hříchu. (Srovnej 2. Samuelova 12:1–13.) Protože samozřejmě až do té doby nepřinesl žádné ‚ovoce, které odpovídá pokání‘, starší by měli být velmi obezřetní a ujistit se, zda nepociťuje pouhou lítost, že byl odhalen, nebo zda se za to jen nestydí. (Luk. 3:8) Mají na starosti sbor, a proto by měli být naprosto přesvědčeni, že se nyní opravdu kaje a je připraven ‚obrátit se k Bohu tím, že bude konat skutky, které odpovídají pokání‘. (Sk. 26:20) Jsou-li přesvědčeni, že se kaje, může zůstat ve sboru a budou mu pomáhat jak starší, tak jeho rodina i jiní.

Proč se o těchto dvou situacích zmiňujeme? Na doložení toho, že je-li někomu odňata pospolitost, musel mít v té době opravdu špatné srdce nebo být odhodlán pokračovat v jednání, jež zneuctívá Boha. Petr řekl, že stav takového člověka je horší než předtím, než se stal křesťanem: je jako ‚vykoupaná svině, která se vrátila k válení v bahně‘. (2. Petra 2:20–22) To by mělo křesťanským příbuzným i druhým pomoci, aby se na osobu, jíž byla odňata pospolitost, dívali Božíma očima.

Lidské city a náklonnosti však mohou mít mocný vliv, jde-li o příbuzného, a ztěžuje jednání ve shodě s výnosem o odnětí pospolitosti. (Srovnej 4. Mojžíšova 16:16–33.) Věrná křesťanská manželka si například uvědomuje, že odnětí pospolitosti jejímu manželu znamená přetnutí duchovních svazků, které předtím existovaly. Svým chováním a jeho následky přerušil duchovní pouto mezi sebou a pravými křesťany. Jeho manželka mu bude dál prokazovat lásku a úctu jako manželovi a hlavě rodiny, stejně jako to činí manželky, jejichž manželé nikdy nebyli věřící. (1. Petra 3:1, 2) Nebude však možné, aby s ním dál měla duchovní společenství a podílela se s ním na biblických rozhovorech a modlitbě jako dříve. (Přísl. 28:9) Tuto ztrátu bude jistě pociťovat.

Jinou ztrátu mohou pocítit loajální křesťanští prarodiče, jejichž dětem byla odňata pospolitost. Byli možná zvyklí na pravidelné návštěvy svých dětí a příležitosti těšit se s vnoučaty. Nyní jsou rodiče vyloučeni, protože zavrhli Jehovovy cesty a měřítka. V rodině už to není jako dřív. Prarodiče musejí samozřejmě rozhodnout, zda některé nutné rodinné záležitosti vyžadují omezený styk s vyloučenými dětmi. A někdy je snad jejich vnoučata navštíví. Jak smutné ale je, že děti svým nekřesťanským jednáním brání radosti, z níž se takoví prarodiče těšívali!

Tyto příklady ukazují, proč by měli být spolukřesťané vnímaví k zvláštním potřebám, které mohou vzniknout, je-li blízkému příbuznému někoho ve sboru odňata pospolitost. Apoštol Pavel vybízel křesťany, aby ‚mluvili utěšujícím způsobem ke sklíčeným duším‘, a takovou duší může být loajální křesťanský člen rodiny. (1. Tes. 5:14) Neměli bychom také svá útěšná, povzbudivá slova omezit na jednorázové vyjádření, když dojde k odnětí pospolitosti. Potřeba budování může trvat dlouho. V určitém smyslu možná poroste, když bude věrný po dlouhý čas zbaven duchovního společenství s členem rodiny. Není samozřejmě třeba stále se o odnětí pospolitosti zmiňovat. Stačí prostě být vřelejší, mít opravdový zájem a mít především duchovní smýšlení. — Přísl. 15:23; Kaz. 12:10.

Mnoho dobrého lze dosáhnout, jestliže poskytneme křesťanské společenství. Někdy se křesťan, jehož manželský druh byl vyloučen, cítí osamělý. Jak již bylo řečeno, vyloučený druh prokázal, že není člověkem, s nímž bychom chtěli pobývat. A musíme být opatrní, abychom se nedostali do společenství s ním prostě proto, že chceme navštívit křesťanského druha a pomoci mu. Je snad tedy možné vykonat návštěvu, když víme, že vyloučený není doma.

Je zapotřebí, abychom pomáhali svým bratrům a sestrám, kteří mají vyloučené příbuzné, aby se ukázala pravdivost inspirovaných slov: „Existuje přítel, který lne těsněji než {tělesný} bratr,“ nebo jiný tělesný příbuzný. (Přísl. 18:24) Nemůžeme snad odčinit všechny škody nebo vynahradit celou ztrátu, kterou vyloučený způsobil svým křesťanským příbuzným. Přesto tím, že si budeme uvědomovat zvláštní potřeby, které takoví křesťané mají, můžeme „utěšit ty, kteří jsou v takovém soužení“, včetně toho, o kterém zde bylo pojednáno. A můžeme láskyplně posilovat ty, kteří mají tuto zvláštní potřebu. — 2. Kor. 1:3, 4; Žid. 12:12, 13

[Poznámka pod čarou]