Timoteus dostává radu od staršího muže
PŘED několika lety dostali starší jednoho sboru svědků Jehovových od svého spolukřesťana dopis. Jedna jeho část zněla: „Tolik jste mi pomohli a já bych rád, abyste věděli, jak jsem vám vděčný za všechno, co jste udělali. Dnes jsem jeden z nejšťastnějších lidí na světě. Vaše láska a pomoc přispěly, abych se stal tím, čím jsem. Mnohokrát vám děkuji.“
Můžete si být jisti, že starší měli z toho dopisu radost. Věrné starší vždy těšilo uznání od jejich křesťanských bratrů a sester. A starší vyššího věku často dávali mladším a méně zkušeným starším znamenité rady, jak se mohou prokázat hodnými takové úcty. Apoštol Pavel to například udělal ve dvou dopisech svému mladšímu spolustaršímu Timoteovi.
Jak vznikl láskyplný vztah, který existoval mezi Pavlem a Timoteem? Co se můžeme naučit z Pavlovy rady?
PAVLŮV VZTAH K TIMOTEOVI
Timoteus se zřejmě seznámil s Pavlem kolem roku 47–48 n. l., když Pavel přišel do Lystry na své první misionářské cestě. V té době byl možná Timoteus teprve dospívající chlapec. Během této návštěvy se Timoteus, jeho matka Eunika a jeho babička Loida stali křesťany. Timoteův otec však byl nevěřící Řek. Právě proto snad měl Pavel takový zájem o Timoteovo blaho. Timoteus v každém případě dělal znamenité pokroky a vypěstoval si víru, která byla „bez pokrytectví“. (1. Tim. 1:5) Když se Pavel asi po dvou letech vrátil do Lystry při své druhé misionářské cestě, vybral si Timotea jako svého druha na cestách.
Následovalo asi 15 let spolupráce s Pavlem. Timoteus obdržel první dopis, když sloužil jako starší v Efezu. Dopis byl napsán nějaký čas po Pavlově propuštění z vězení v Římě roku 61 n. l. a před jeho druhým uvězněním v roce 64 n. l. Druhý dopis byl napsán pravděpodobně roku 65 n. l., krátce před Pavlovou smrtí. — 2. Tim. 4:6–8.
Náklonnost, kterou měl Pavel k Timoteovi, je zřejmá, protože mu píše jako „pravému dítěti ve víře“, dokonce „milovanému dítěti“. Pavlova otcovská rada: „Používej trochu vína na svůj žaludek a na svá častá onemocnění“, nezní tedy nemístně. A když Pavel ví, že nadchází jeho smrt, jak přirozené pro něho je, aby napsal: „Vynasnaž se, abys za mnou brzy přišel!“ Pavlův osobní zájem o Timotea je zdůrazněn zejména v druhém dopise, kde se osobní zájmeno „ty“ a přivlastňovací zájmeno „tvůj“ objevuje asi o 25 procent vícekrát než v prvním dopise. Tento starší měl tedy skutečnou náklonnost ke svému mladšímu spolupracovníku a zajímal se o jeho blaho. — 1. Tim. 1:2; 5:23; 2. Tim. 1:2; 4:9.
Navíc, a to je důležitější, Pavel chtěl, aby Timoteus dobře sloužil zájmům křesťanského sboru. Znal Timoteova tělesná i duševní omezení a uvědomoval si i jeho poměrné mládí, které ho činilo náchylným k ‚žádostem, které jsou vlastní mládí‘. Proto radil: „Dávej neustále pozor na sebe a na své vyučování. Zůstaň u těch věcí, neboť takovým jednáním zachráníš jak sebe, tak ty, kteří ti naslouchají.“ (2. Tim. 2:22; 1. Tim. 4:16) Jak vděčný byl jistě Timoteus za to, že obdržel božskou radu od staršího, věkem pokročilejšího a zkušenějšího, než byl sám! Věkem mladší bratři, kteří jsou jmenováni do úřadu starších, i dnes oceňují takovou pomoc a vedení. Co však zahrnovala Pavlova rada Timoteovi?
„POKRAČUJ V TOM, CO SES NAUČIL“
Má-li člověk pokračovat ve věrnosti jako křesťan — ať jako starší nebo jinak — vyžaduje to naprosté spoléhání na Boha. Nikdy by neměl příliš spoléhat na mladickou sílu nebo schopnost. Nikdy by neměl podceňovat hodnotu modlitby. Pavlova rada, aby se muži „stále modlili a pozvedali oddané ruce, bez zloby a debat“, byla tedy vhodná. (1. Tim. 2:8) Jak důležité je, aby starší žádali o božské vedení, když se sejdou, aby hovořili o sborových záležitostech! Takový projev věrné oddanosti vůči Jehovovi zabrání nekonečným debatám a možným výbuchům zloby.
Mají-li křesťané vytrvat, musejí zůstat těsně spjati se sborem a zajímat se o jeho blaho. Proto Pavel radil modlit se „za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení“. Timoteus si samozřejmě uvědomoval, že to neměly být modlitby o požehnání pro politiky, jak to dnes činí duchovenstvo. Byly to spíše prosebné žádosti k Bohu, aby světové vládní moci pohnul k tomu, aby dovolily křesťanům „dále vést klidný a tichý život“, kázat poselství o království „v plné zbožné oddanosti s vážností“. — 1. Tim. 2:1, 2.
Apoštol Pavel věděl, že uvažování o věrném životě druhých pomůže Timoteovi, aby ‚pokračoval v tom, co se naučil‘. Pavel tedy napsal: „Ty jsi. . . věrně následoval mé učení, mou životní dráhu, má předsevzetí, mou víru, mou shovívavost, mou lásku, mou vytrvalost, má pronásledování, má utrpení.“ (2. Tim. 3:14, 10, 11) Tisíce věkem pokročilejších starších dnes dávají stejně znamenitý příklad jako Pavel, a to i svými metodami vyučování. — 1. Kor. 4:17.
„STÁLE SE DRŽ VZORU ZDRAVÝCH SLOV“
„Celé Písmo je inspirováno Bohem a prospěšné k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti.“ Je to čisté poselství biblické pravdy, jež působí, aby křesťan byl „zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. — 2. Tim. 3:16, 17.
Někteří efezští křesťané však již nebyli v souladu s tím, co Pavel nazval „vzorem zdravých slov“. (2. Tim. 1:13) Byli ‚duševně nemocni dotazováním a debatami o slovech‘. Někteří upadli v „prudké spory o maličkosti“. (1. Tim. 6:4, 5) Pavel tedy radil: „Odmítej dále pošetilá a hloupá dotazování, protože víš, že plodí boje.“ (2. Tim. 2:23) Podobně by měli starší dnes soustředit pozornost na skutečně důležité věci, na ty, které křesťanům pomohou ‚pevně uchopit věčný život‘. Co jsou ty důležité věci? Bohem zřízené království, kazatelské dílo a křesťanský způsob života. — 1. Tim. 6:11, 12.
Za Timoteových dnů šířili Hymeneus a Filétus, a možná i další, falešné nauky ‚a podvraceli víru některých‘. Pro takové odvrácení od pravdy řekl Pavel: „Já je předal satanovi.“ Zřejmě byli vyloučeni ze sboru. (2. Tim. 2:17, 18; 1. Tim. 1:20) Neměli bychom očekávat, že dnes bude situace jiná. Pavel varoval, že „v pozdějších časových obdobích někteří odpadnou od víry tím, že budou věnovat pozornost klamným inspirovaným výrokům a démonským učením“. (1. Tim. 4:1) Mladého, nezkušeného staršího by to mohlo nepřiměřeně rozrušit, ale to není třeba. Odpadnutí některých lidí nic nemění na pravdě. Prostě jen označuje odpadlíky jako osoby, které „ve shodě se svými žádostmi. . . odvrátí uši od pravdy“. — 2. Tim. 4:3, 4.
‚Držet se vzoru zdravých slov‘ neboli ‚snášet zdravé učení‘ zahrnuje v sobě mravně přímý život. (2. Tim. 1:13; 4:3) Někteří starší nižšího věku by mohli mít pocit, že by měli zaujmout modernější, liberálnější postoj k „hříchu“ nebo k takzvaným věcem svědomí. Světsky moudré argumenty na obranu nesprávného jednání však nejsou ničím jiným než ‚prázdnými řečmi, které porušují, co je svaté‘. Odvraťte se od světských filozofií, vybízel Pavel, „od rozporů falešně zvaného ‚poznání‘ “. — 1. Timoteovi 6:20, 21.
Pravé poznání se získává osobním studiem pod vedením Božího ducha a organizace. To umožňuje staršímu — a konečně každému křesťanu — aby byl „jako dělník, který nemá čím být zahanben a správně zachází se slovem pravdy“. Nebude jako falešní náboženští vůdci, kteří ‚se stále učí, a přece nejsou nikdy schopní dospět k přesnému poznání pravdy‘. — 2. Tim. 2:15; 3:7.
‚PŘEDSEDAT ZNAMENITÝM ZPŮSOBEM‘
Chce-li křesťanský starší ‚předsedat znamenitým způsobem‘, „potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat. . . a s mírností poučující“. (1. Tim. 5:17; 2. Tim. 2:24, 25) S každým členem sboru se musí jednat individuálně. Léta zkušeností naučila Pavla moudrosti, jak snažně prosit starší muže jako otce, „mladší muže jako bratry, starší ženy jako matky, mladší ženy jako sestry se vší cudností“. — 1. Tim. 5:1, 2.
Jak člověku přibývá zkušeností, vyvíjí se jeho vnímavost pro problémy a potřeby druhých. Timoteus měl být připraven na jisté situace, které by mohly vyžadovat jeho pozornost. Byly například ve sboru vdovy bez blízkých příbuzných, o něž bylo třeba se postarat? Neměli někteří křesťanští otroci a křesťanští páni (dnes křesťanský zaměstnanec a jeho křesťanský zaměstnavatel) na svůj vzájemný vztah nesprávný názor, který snad vyžadoval nápravu? Protože žili v Efezu, bohatém obchodním středisku, nebylo snad zapotřebí připomenout některým, že „ti, kteří jsou rozhodnuti zbohatnout, upadají do pokušení a léčky a do mnoha nesmyslných a škodlivých žádostí“? Nebylo třeba poradit bohatým křesťanům, „aby nebyli domýšliví a aby nevkládali svou naději v nejisté bohatství, ale v Boha“? — 1. Tim. 5:3–16; 6:1, 2, 9, 17–19.
Uvědomili si, nebo dokonce pozorovali někteří ve sboru hříšnou činnost těch, kteří nejsou ochotni držet se Božích pravidel? „Přede všemi přihlížejícími [takovými pozorovateli] kárej ty, kteří hřeší,“ nabádal Pavel, „aby ostatní [kteří si to uvědomili] také měli bázeň.“ A co ženy, členky sboru? Byly „vážné, ne pomlouvačné, umírněné v návycích, věrné ve všem“? Nebo snad některé přehlížely Boží uspořádání, které nedovoluje „ženě, aby vyučovala ani aby měla autoritu nad mužem“ ve sboru? — 1. Tim. 5:20; 3:11; 2:11, 12.
Byli muži, kteří měli být jmenováni jako starší a služební pomocníci, vybíráni pečlivě a s potřebnou opatrností? „Nikdy na žádného nevkládej ruce ukvapeně,“ radil Pavel. Jmenování starších a služebních pomocníků se nesmí provádět na základě osobních citů, ale ve světle božských požadavků. Když věkem mladí, kteří jsou v postavení starších, diskutují o takových jmenováních, měli by pečlivě zvažovat pozorování, která učinili věkem pokročilejší a zkušenější sboroví starší, než jsou oni sami. — 1. Tim. 5:22; 3:1–10.
‚STAŇ SE PRO VĚRNÉ PŘÍKLADEM‘
Timoteus byl zřejmě jako člověk plachý, ostýchavý. Možná, že váhal uplatňovat autoritu — to však nebylo správné. „Ať nikdo nepohlíží svrchu na tvé mládí,“ řekl mu Pavel. „Staň se naopak pro věrné příkladem.“ V čem? „V mluvení, v chování, v lásce, ve víře, v cudnosti.“ — 1. Tim. 4:12.
Dnes by křesťanský starší také mohl být neprůbojný a plachý pro své poměrné mládí. Možná, že by váhal pronášet poznámky na schůzce starších. Na druhé straně by zase mohl mít sklon příliš se prosazovat, jevit nedostatek pokory. Jak důležité je pamatovat si, že jakákoli křesťanská přednost, jež nám snad byla dána, je „ne pro naše skutky, ale pro [Boží] předsevzetí a nezaslouženou laskavost“! — 2. Tim. 1:9.
Tělesně mohou být mladší sboroví starší schopnější ujímat se vedení v konání „díla evangelisty“ než jiní. (2. Tim. 4:5) Jsou-li toho schopni, měli by to činit. Je to dílo, které musí být vykonáno, protože Jehovovou „vůlí je, aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“. Rekreace, koníčky, prázdniny ani sporty by neměly zasahovat do času řádně vyhrazeného pro naši křesťanskou službu. — 1. Tim. 2:4; 4:8.
V souladu s Pavlovou radou Timoteovi by také neměli mladší sboroví starší dovolit, aby jim překážel strach z lidí. Pavel připomněl Timoteovi, že „Bůh nám nedal ducha zbabělosti, ale ducha moci a lásky a zdravé mysli“. Žádný křesťanský starší — a vůbec žádný křesťan — by se ‚neměl stydět za svědectví o našem Pánovi‘. Ve skutečnosti by všichni křesťané měli být ochotni mít účast na „snášení zla pro dobré poselství“. — 2. Tim. 1:7, 8.
Tím, že směle mluvili na obranu pravého uctívání, získali si mladší sboroví starší Timoteus a jeho věkem pokročilejší spolustarší Pavel lásku a úctu svých křesťanských bratrů. Jestliže budou starší v našem dvacátém století napodobovat příklad dozorců z prvního století, budou se také těšit z lásky a úcty svých křesťanských bratrů a sester. Ano, ať mladí či staří, „ti, kteří slouží znamenitým způsobem, získávají si. . . znamenité postavení“. — 1. Tim. 3:13.