Existuje východisko, když jsi nešťastný?
JAK dovedou být lidé rozladění! Může se to stát naráz, prostě pro to, co někdo řekl nebo udělal, anebo pro nepříjemný zážitek. V takových chvílích téměř nedokážeme myslit na nic jiného. A shledáváme, že náš vztah k Bohu může utrpět, když nevidíme východisko ze svých obtíží. Dokonce snad i myslíme na to, že se vzdáme boje za víru. (Juda 3) Naše radost mizí a pohlcuje nás duch sklíčenosti. (Přísl. 18:14) Upřímně si přejeme zůstat na „stezce života“, ale zdá se, že její dráha se pro nás stává příliš obtížnou. — Žalm 16:11.
Co se dá dělat, když nás okolnosti tak tísní? Musíme prostě dál nešťastně zápasit? Anebo existuje nějaké východisko z takového stavu?
PODÍVAT SE NA SEBE
Lidé se velmi liší ve své reakci na problémy. Jsme-li v nesnázích, je tedy dobré podívat se poctivě na sebe sama. Možná, že je v nás cosi, co potřebuje napravit. — Žalm 139:23, 24.
Určití lidé dovedou zakoušet velké utrpení mlčky a někteří, jak se zdá, umějí překonat své nesnáze mnohem rychleji než jiní. To může být dáno výchovou, osobností nebo i zdravotním stavem. Když se například někomu nedostávalo lásky a dobré výchovy v mládí, bude mít možná obtížnější život později.
Ti, kterým se v raném věku nedostalo lásky, dospívají často příliš rychle k názoru, že je lidé nemají rádi, a proto se k nim zachovali špatně. Na druhé straně ti, kteří byli rozmazleni přílišnou pozorností, často očekávají, že se v životě bude všechno točit kolem nich, a proto snad jejich přátelství nemívají dlouhé trvání. Pro ty, kdo mají zdravotní problémy, může být každá křivda a pokoření velkou zkouškou. Často mají pocit, že více již nedokážou unést. Máme-li tedy sklon k velké citlivosti, je dobré pomyslit na tyto činitele, zejména když cítíme, že jsme strženi proudem nepřekonatelných obtíží.
Když si s něčím děláme starosti, máme také sklon stahovat se zpět? Je to přirozená reakce, ale neměli bychom dovolit, aby trvala příliš dlouho. Jinak hrozí nebezpečí, že ve svém pohroužení do vlastních problémů budeme každého kolem sebe pokládat za obtížného. Možná, že se nemoudře budeme izolovat, a náš dům se jakoby naplní zrcadly, do nichž budeme ustavičně hledět, abychom viděli, jak je nám těžko. — Přísl. 18:1.
Čím více poklesne naše nálada, tím spíše budeme hledat vinu v lidech okolo nás. Jestliže uděláme také tu chybu, že jim budeme připisovat nesprávné pohnutky, může tak vzniknout velké napětí. Oč lepší je nebýt nepatřičně podezřívavý! — Srovnej 1. Timoteovi 6:4.
Jsme snad příliš citliví na chyby těch, s nimiž máme společenství? Život by byl mnohem příjemnější, kdybychom projevovali trpělivost a porozumění. Pamatuj, že Ježíš Kristus řekl: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich přečiny, odpustí váš nebeský Otec i vám.“ Místo abychom hloubali nad tím, jak se k nám lidé zachovali, měli bychom se modlit k Jehovovi a prosit ho, aby pomohl těm, kteří nám ublížili. Neškodí nakonec více sami sobě než nám? Ano, „vždyť cokoli člověk rozsévá, to bude také sklízet“. — Mat. 6:14; Gal. 6:7.
Jsme-li ve velké tísni, snad se trochu dětinsky modlíme k Jehovovi a prosíme ho, aby nám vrátil štěstí. To samozřejmě můžeme udělat. Můžeme však očekávat, že ihned odstraní každou nepříjemnou myšlenku a tísnivou vzpomínku? Jisté věci se staly. Kde je však větší příčina nešťastných pocitů: ve vzpomínkách na to, co se stalo, nebo v naší nesprávné reakci? Není to právě naše uraženost, náš hněv a naše sebelítost, co nás většinou okrádá o radost a duchovní rovnováhu?
Je tedy moudré potlačit takové vyčerpávající pocity ihned, jakmile v nás vzniknou. Jinak bychom mohli své city vybičovat do té míry, že se dostaneme do téměř beznadějného stavu. Budeme-li v takové chvíli vzývat Jehovu, pomůže nám. Nemůžeme ale očekávat zázraky, protože se budeme možná muset vrátit z nesprávné cesty, kterou jsme se dali. Naprav tedy věci ihned, je-li to nutné. Chodit se špatným svědomím a nešťastným duchem je mnohem nepříjemnější než chyby přiznat. Poctivě ‚zkoumejme své cesty‘ a s obnovenou energií se rozhodněme, že budeme v Boží síle pracovat na tom, abychom jednali lépe. — Pláč 3:40–42.
OVLÁDAT SVÉ MYŠLENKY
To, zda jsme opravdu šťastní nebo ne, ve skutečnosti do velké míry závisí na nás samotných. Proto je třeba, abychom ovládali své myšlenky. Jinak brzy převládnou nepříjemné vzpomínky, hloupé domněnky, nebo dokonce ničemné popudy. Zjistíme-li že jsme v nešťastném rozpoložení, uděláme dobře, když se zeptáme: Nač jsem myslel těsně předtím, než jsem náhle začal být tak skleslý? Špatný televizní program samozřejmé můžeme vypnout okamžitě, ale nesprávné myšlenky, když vzniknou, se nedají tak snadno zahnat. Jaké požehnání však je, že se můžeme modlit o Boží pomoc! Prostřednictvím svého svatého ducha neboli účinné síly nám Jehova rád pomůže, abychom své myšlenky ovládli. Žalmista David jednou řekl: „Když se v mém nitru rozmnožily mé zneklidňující myšlenky, tvé útěchy začaly laskat mou duši.“ — Žalm 94:19.
Prosíme-li z jakéhokoli důvodu snažně Jehovu o pomoc, musíme mu naslouchat, když s námi mluví. Jeho nekonečná moudrost a láska se zrcadlí v Písmech a rada pro každou situaci, ve které se snad můžeme ocitnout, je v Bibli jasně vyslovena. Naše štěstí může být tedy obnoveno nebo zajištěno, jestliže v životě uplatňujeme Jehovovu radu. Ježíš řekl: „Šťastní jsou ti, kteří slyší Boží slovo a dodržují je!“ — Luk. 11:28.
Svým myšlenkám můžeme dát blahodárný směr, když chováme v mysli určitý biblický text několik hodin, nebo dokonce celý den. Kdykoli při svém studiu Bible narazíme na zvláště potěšující nebo posilující slova, můžeme si je upevnit v mysli. Potom si pokaždé, když pocítíme potřebu, můžeme tyto úseky Jehovova slova opakovat. Tak nám „Bůh veškeré útěchy“ pomůže, a „Boží pokoj“ ‚bude střežit naše srdce a naše myšlenkové síly‘. Pak budeme navzdory svým problémům schopni vytrvávat v Boží službě s radostí. Ano, měli bychom se nejen dozvídat, co si Bůh o věcech myslí, ale měli bychom také dělat to, co nám říká. — 2. Kor. 1:3, 4; Fil. 4:6, 7.
TĚŠIT SE Z TOHO, CO NÁM BŮH DÁVÁ
Rozhodně bychom měli Bohu naslouchat, protože nám projevuje lásku a dává nám „vše dobré“. (Jak. 1:17) V dobách napětí a ztráty odvahy možná zapomínáme, že stále zůstává mnoho věcí, z nichž je možné se těšit. Náš nebeský Otec si navíc přeje, abychom si svobodně dopřávali všech dobrých věci, které poskytuje. A chce, abychom byli šťastní, jako to naznačil i shromažďovatel, když řekl: „Nejlepší, co jsem sám viděl, co je pěkné, je, aby člověk jedl a pil a viděl dobré za všechnu svou tvrdou práci. . . Vždyť nebude často vzpomínat na dny svého života, protože pravý Bůh jej zaměstnává tím, že se jeho srdce raduje.“ (Kaz. 5:18–20; 9:7–10) Všichni zakoušíme nějaké zármutky; jestliže si však udržujeme oči otevřené, budeme dále vidět „slunce“ i skrze „mraky“.
Mezi nejznamenitější dary od Boha patří naši křesťanští přátelé. Toužíme po nich, když procházíme těžkou chvílí. Právě tehdy potřebujeme někoho, kdo je ochoten nás s porozuměním vyslechnout. Často víme, co bychom měli dělat, ale prostě nemáme sílu otevřít své raněné srdce. A proč vlastně bychom se měli stydět požádat milého druha v křesťanském sboru o trochu láskyplné pozornosti? Zkušení starší ve sborech svědků Jehovových nám rádi prakticky pomohou, a to zejména tím, že nám poskytnou pomoc založenou na Božím slovu. — Jak. 5:13–16.
Ať žijeme kdekoli na zemi, máme okolo sebe také spoustu ‚malých přátel‘. Je pouze třeba získat si jejich důvěru. Vždyť rozmanitá zvířata a ptáci nás jistě budou vyhledávat, opatříme-li jim něco k snědku. Jak příjemné to je, když zkrotnou tak, že nám jedí z ruky!
A co děti z okolí? Rády nás přijdou navštívit, když budeme laskaví nebo štědří nebo jim dovolíme, aby nám s nějakou maličkostí pomohly. Ne, opravdu nemusíme být osamělí ani nešťastní, jestliže se jen zamyslíme nad svými požehnáními a těšíme se ze všeho, co nám Jehova dává.
Vyjdeme-li si na čerstvý vzduch, odpočineme si a pomůže nám to, aby se naše mysl naplnila budujícími myšlenkami. Mozek, který má nedostatek kyslíku, stěží přispěje k uvolnění ducha. Mnoho lidí už nabylo opět duchovní rovnováhy po dlouhé vycházce. A když kráčíme kolem zahrad a lesů, měli bychom se snažit vnímat, co vidíme. Příliš často chodíme nebo sedíme v přírodě, zíráme před sebe a přepadají nás všelijaké pochmurné myšlenky. Každý strom, každá rostlina, každý živočich, a dokonce i obloha nám však mohou něco říci o stvořiteli. Musíme však dovolit, aby krása uspořádání, nádhera barev a všechno, co objevujeme, na nás zapůsobilo. Když za krásného večera hledíme na hvězdnou oblohu, snadno nás napadnou slova podobná žalmistovým: „Nebesa oznamují Boží slávu a prostora vypráví o díle jeho rukou.“ (Žalm 19:1; 19:2, „KB“) V takových okamžicích vyblednou všechny lidské starosti a ucítíme cosi z Boží velkoleposti. Pak nám vůbec nebude zatěžko zatlačit naše trápení do pozadí a vyslovit slova díků a chvály našemu vznešenému stvořiteli.
Náš spánek je další z Božích darů. Na konci rušného dne si můžeme odpočinout s plnou důvěrou v Boží ochranu. To nám pomůže, abychom příští den začali s obnovenou energií. Jestliže však spíme špatně, co v takových chvílích můžeme dělat? Můžeme se modlit k našemu nebeskému Otci a pamatovat ve svých prosebných žádostech i na naše spoluvěřící. Můžeme přemýšlet o Jehovově Slově a velkolepých slibech. (Žalm 77:6; 77:7, „KB“; Ef. 6:17–20) Oč lepší to je než myslet jen na všechny své problémy! Je třeba naplnit si mysl mnoha dobrými věcmi duchovního druhu. Pak si prostě můžeme říci: „Tak dobrou noc.“
NEJSME SAMI
Nejsme samozřejmě jediní lidé, kteří mají problémy. Kdybychom se zeptali druhých na jejich potíže, nejspíš bychom si pomysleli: Tak to je lepší mlčet. Ve skutečnosti bychom možná raději měli své vlastní problémy než ty, které sužují mnohé jiné.
Jako oddaní křesťané nemůžeme být v této době zcela bez těžkostí, protože Ježíš řekl, že jeho následovníci zakusí pronásledování. (Jan 15:20) Nejsme sami v tom, co na nás může uvodit náš největší nepřítel satan ďábel, vždyť „se tatáž utrpení dovršují v celém společenství [našich] bratrů na světě“. Nanejvýš důležité však je, že my i naši křesťanští spolutrpitelé máme božskou pomoc. Důvěřujeme totiž v „Boha vší nezasloužené laskavosti“, který je s námi. A s důvěrou vyhlížejme den, tak blízký, kdy již naše soužení nebudou existovat. — 1. Petra 5:6–11; 2. Tes. 1:6–10.
Těžké chvíle, které dnes mají všichni křesťané, brzy skončí, protože se rychle blížíme k nové, šťastné době. Jsme na prahu „nového nebe a nové země“. (Zjev. 21:1–4) To je přece důvod ke štěstí!
Ježíš Kristus učil své následovníky, aby v modlitbě žádali Boha: „Přijď tvé království.“ (Mat. 6:10) Doufejme tedy skutečně v to království a vzhlížejme k budoucnosti s radostí. Ježíš dokázal přetrpět velikou hanbu a trýzeň mučednického kůlu, protože ve všem svém utrpení choval v mysli „radost, jež mu byla předložena“. (Žid. 12:1–3) Brzy měl opět spatřit svého nebeského Otce tváří v tvář a být obklopen všemi svými šťastnými nebeskými druhy.
Během staletí vytrvali Kristovi následovníci v mnoha zkouškách. Čelili dokonce i dravým šelmám v římské aréně a hrůzám koncentračních táborů. Byli schopni to všechno podstoupit, protože usilovali líbit se Jehovovi a upírali oči na cenu věčného života. Jehova Bůh na ně nezapomene. Nezapomene ani na nás, budeme-li věrní jako jeho ctitelé a zůstaneme na „stezce života“. Se svou podivuhodnou nadějí před očima můžeme tedy radostně zvolat: „Otvíráš svou ruku [náš Bože Jehovo] a uspokojuješ touhu všeho živého.“ — Žalm 145:16.