Jakub vybízí k čistému a činnému uctívání

JAK pohlížíš na radu od staršího muže? Co když je duchovně zdravá a přímočará? Budeš se jí řídit?

Jakubův dopis napsaný před rokem 62 n. l. obsahuje takovou přímou radu. Jeho pisatel byl starší muž — měl asi 30 let zkušeností v řešení problémů svých spoluctitelů. Ano, křesťanský starší Jakub, nevlastní bratr Ježíše Krista, mohl psát otevřeně z přímé zkušenosti. (Mar. 6:3) Jeho dynamický styl zdůrazňovala výstižná znázornění a pronikavé otázky, které objasňovaly, že znečištěné, pasivní náboženství se Jehovovi nelíbí.

Pod Božím vedením poskytl Jakub zdravé poučení, které je dnes stejně praktické, jako bylo v prvním století. Budeme-li přemýšlet o jeho božsky inspirované radě, můžeme získat odpovědi na některé důležité otázky. A jeho slova by nás měla pobídnout k dalšímu postupu v čistém a činném uctívání.

Jak bychom měli pohlížet na zkoušky?

Jakub psal „dvanácti kmenům“ duchovního izraele rozptýleným po celém tehdy známém světě. Jeho rada však platí i pro „velký zástup“. (Zjev. 7:4–9; Gal. 6:16) Vyzýval spoluctitele, aby hleděli na zkoušky s radostí, protože nám z nich vzejde trvalé štěstí, když v nich s vírou vytrváme. Měli bychom s důvěrou žádat Boha o moudrost, abychom žili tak, jak se mu líbí, zejména když čelíme zkouškám. Ježíšovi pomazaní následovníci, kteří věrně vytrvávají ve zkoušce, obdrží „korunu života“, nesmrtelnost v nebi. Věrná vytrvalost „velkého zástupu“ povede k věčnému životu na rajské zemi. — Jak. 1:1–12; Luk. 23:43.

Když procházíme zkouškou, neměli bychom dojít k závěru, že Bůh se nás snaží přimět, abychom zhřešili, neboť to on nedělá. Jako pobídka k hříchu působí spíše nesprávná žádost v nás. Jehova není zdrojem zla, ale všeho dobrého, včetně velkolepého daru duchovního zrození. — Jak. 1:13–18; Ef. 1:13, 14.

Co je pravé náboženství?

Máme-li vykonávat pravé náboženství, musíme rychle a poslušně reagovat na Boží slovo. Musíme být také pomalí ve vyjadřování hněvu a musíme se zbavit všeho, co Bůh považuje za nečisté. Jestliže odstraníme špatnost ze srdce a z mysli, bude v nich moci vzkvétat slovo pravdy. A nesmíme být pouze posluchači slova, ale také jeho činiteli, skutečně dovolit Písmu, aby nám bylo vůdcem. Uvažuj o tomto: Člověk se podívá na svou tvář v zrcadle, pak odejde a zapomene, jaký druhem člověka je. Abychom však uctívali Jehovu přijatelně, nemůžeme být zapomnětlivými posluchači. Místo toho se musíme zahledět do „dokonalého zákona“, přijmout vše, co je od křesťanů vyžadováno, a musíme jednat v souladu s tím. — Jak. 1:19–25.

Má-li nás Bůh vidět jako pravé ctitele, musíme také držet jazyk na uzdě, zdržovat jej od pomlouvačných řečí, utrhačnosti a podobně. A navíc, uctívání, které je z Jehovova stanoviska „čisté“ (svaté, neporušené) a „neposkvrněné“ (neznečištěné špatností), zahrnuje činný zájem o lidi v nouzi. Požaduje se také, abychom se ‚zachovávali bez poskvrny od světa‘ lidí, kteří neslouží Bohu. Nemůžeme se líbit Jehovovi, zatímco děláme nespravedlivé věci, které dělá svět. Jakub samozřejmě nevypočítal všechny požadavky na pravé uctívání. Ukázal však, že opravdová služba Jehovovi je čistá a činná. — Jak. 1:26, 27.

Je něco nesprávného na třídních rozdílech?

Jakub ukázal, že čisté uctívání také vyžaduje nestrannost v jednání s bohatými i chudými. Někteří lidé, kteří se hlásili ke křesťanství, se ničemně rozhodovali v tom, že dávali přednost bohatým, a tak vytvářeli třídní rozdíly. Kéž bychom se nikdy neprovinili takovou bezbožnou stranickostí! — Jak. 2:1–4.

Křesťané přece musejí uznat, že to byli bohatí jako třída, kdo se rouhali Kristovu jménu tím, že pronásledovali jeho následovníky. Místo abychom tedy hřešili a vytvářeli třídní rozdíly a stavěli zámožné do popředí, měli bychom se spíše řídit „královským zákonem“ a projevovat lásku všem svým bližním. Jak můžeme očekávat, že se budeme těšit z Božího milosrdenství, jestliže nejsme milosrdní a milující k chudým? Vskutku, třídní rozdíly ve sboru by nebyly v souladu s čistým uctíváním. — Jak. 2:5–13; Mat. 22:39; Sk. 10:34, 35.

Jak můžeme prokázat, že máme víru?

Apoštol Pavel ukázal, že ne prostřednictvím skutků mojžíšského Zákona, ale pro svou víru v Ježíše Krista jsou lidé Jehovou Bohem prohlašováni za spravedlivé. (Řím. 3:19–28) Jakub s tím souhlasil, ale poukázal na to, že život naší víry se musí prokazovat zbožnými skutky, k nimž nás víra pohání. Víra, která nás nepobízí k dobrým skutkům, není opravdová a nepovede k naší záchraně. Znázorněme to: Jestliže je spoluvěřící nedostatečně oblečen a postrádá potravu, samotná slova mu nepomohou; pomoc musí být hmatatelná. I démoni věří, že je jeden Bůh, ale nečiní žádné dobré skutky. Prohlašovaná víra, která není podporována dobrými skutky, je tedy nečinná, nemá žádnou platnost ve vztahu k získání záchrany. Abraham, „otec“ všech, kteří mají pravou víru, ukázal svou víru skutky, když obětoval Izáka. Také Raab měla činnou víru, neboť byla „prohlášena za spravedlivou skutky“, když ochránila izraelské vyzvědače. Zatímco tedy pouze prohlašovaná víra je bez života jako mrtvola, opravdovou živou víru prokazujeme tím, že se věnujeme správně motivovaným křesťanským skutkům. — Jak. 2:14–26.

Proč ovládat jazyk?

Čisté, činné uctívání také vyžaduje rozhodné ovládání jazyka. Všichni křesťané — a zejména učitelé ve sboru — se musí vyhnout tomu, aby nevyjadřovali nesprávné názory. Jakub naznačil, že jako se dají koně ovládat uzdou, můžeme my ovládnout své tělo náchylné k hříchu, dáme-li uzdu svému jazyku. Vždyť dokonce i velkou loď lze ovládat malým kormidlem! Jestliže však neovládáme jazyk, může to být pustošivé jako zuřící oheň. Prostřednictvím pomluvy, falešného svědectví, nesprávného výkladu a podobně „poskvrňuje“ bezuzdný jazyk také celé tělo, znečišťuje celé já toho, kdo mluví. Neovládaný jazyk navíc může rozpálit celý běh života a být ničivý jako gehenna. — Jak. 3:1–6.

Ovládnout jazyk si samozřejmě vyžádá velké úsilí. Přestože hříšný člověk vycvičil všechny druhy živočichů, nedokázal dosud získat plnou vládu nad svým jazykem. Musíme však na brzdění jazyka pracovat. Protože neovládaný jazyk může dělat urážlivé, pomlouvačné poznámky, může svést z cesty falešným učením a tak dále, je škodlivou věcí plnou smrtonosného jedu. A jen pomysli, jak nepřiměřené by bylo zneužívat jazyk — stvořený v prvé řadě k Boží chvále — k tomu, aby svolával zlo na lidi, které Bůh stvořil. Bylo by to tak neslučitelné jako získávat sladkou i hořkou vodu z téhož pramene, nebo olivy z fíkovníků. — Jak. 3:7–12.

Kdo je skutečně moudrý?

Všichni křesťané potřebují pravou moudrost, a zejména učitelé ostatních, kteří se věnují čistému uctívání. Opravdu moudrý člověk projevuje správný strach před Bohem a je mírný. Chce-li totiž muž přijatelně sloužit jako učitel, musí být vlídný, ne drsný, pyšný a předpojatý. Ani žárlivost a svárlivost nesluší křesťanskému učiteli ani žádnému jinému Kristovu následovníku. Moudrost těch, kteří mají takové bezbožné rysy, je naopak živočišná, dokonce démonská. — Jak. 3:13–16.

Nebeská moudrost je cudná, pokojná, rozumná a „připravená uposlechnout“. Rozumný křesťanský učitel například nepronáší pouhá tvrzení. Nebeská moudrost je dále plná „dobrého ovoce“, jež zahrnuje všechny činy, které jsou v souladu s dobrotou, spravedlností a pravdou. Má-li spravedlnost vzkvétat, musí být přirozeně pokoj. Učitelé a jiní ve sboru, kteří podporují pokoj, ukazují, že jsou skutečně moudří. — Jak. 3:17, 18.

Jak můžeme zabránit rozepřím?

Pokoj Jakubových spoluctitelů byl rozvracen, protože někteří mezi nimi se proviňovali takovými věcmi, jako je stranické jednání, nepatřičné souzení druhých a žárlivost. To vedlo k rozepřím ve sboru. A co bylo zdrojem těchto bojů? Nenaplněné žádosti po smyslovém ukojení! Takové nesprávné tužby vedly k hanebné chamtivosti a nenávistnému vražednému duchu. — Jak. 4:1–3.

Abychom zabránili sborovým rozepřím, musíme se vyhýbat přátelství se světem, jež je duchovním cizoložstvím. To vyžaduje, abychom se vyhýbali postojům, cílům, metodám a činům světa lidí odcizených Bohu. Ačkoli sklon k závisti podporuje rozepři a vyvíjí velký tlak na hříšné lidi, je možné mu čelit s pomocí Božího ducha. To je rozhodně projev Boží nezasloužené laskavosti. Tato pomoc je dostupná Jehovovým pokorným služebníkům, kteří se vytrvale modlí o Boží pomoc a Jehovu poslouchají. Mohou se úspěšně postavit ďáblu. Každý, kdo se hlásí ke křesťanství a projevil nesprávný postoj, by se měl přiblížit Bohu v modlitbě, pokořit se před ním a přestat mluvit proti svým bratrům nebo je neprávem soudit. Jak nepatřičné je, aby hříšní lidé soudili své bližní, když Jehova je svrchovaný zákonodárce a soudce! — Jak. 4:4–12.

K pokoji ve sboru také přispěje, budeme-li se vyhýbat vychloubačné sebedůvěře. Život v tomto systému je jako pára, která mizí, a proto bychom byli pošetilí, kdybychom se na něj upínali a chlubili se tím, co máme v plánu udělat. Měli bychom spíše v srdci říkat: „Jestliže Jehova bude chtít.“ Vždyť přece nemůžeme vykonat nic trvalého bez jeho přízně a pomoci, a on vyžaduje pokoru a abychom ho uznali jako zdroj života a všeho dobrého. Měli bychom jednat v souladu s tímto poznáním, neboť jednat jinak znamená hřešit. — Jak. 4:13–17.

Proč projevovat trpělivost?

Jakub dále zdůrazňuje potřebu trpělivosti. Ve sborech pravděpodobně bylo několik bohatých osob, které si jako on uvědomovaly, že hmotné bohatství je bezcenné ve srovnání s duchovním bohatstvím, jež vlastní křesťané. Jako třída ovšem bohatí utiskovali chudé a stavěli se proti spravedlivým. Jakub ukázal, že musíme nést takové i jiné těžkosti trpělivě, dokud na utlačovatele nepřijde soud během „Pánovy přítomnosti“ — přítomnosti Ježíše Krista. Je třeba, abychom byli jako rolník, který trpělivě čeká na žeň. Kdybychom začali být netrpěliví a věrně nevytrvali, přišli bychom o pomoc a požehnání, které přijdou během Pánovy přítomnosti. — Jak. 5:1–8.

Jako praví ctitelé musíme být také trpěliví k našim spoluvěřícím, nedat se jimi podráždit, nepatřičně nesténat a hluboce nevzdychat proti nim v duchu velké nespokojenosti. Jakub dále poukázal na to, že Jehovovi proroci poskytují příklad, jak snášet zlo a projevovat trpělivost. Jako Job v dávných dobách se můžeme utěšovat skutečností, že zažijeme Jehovův velký soucit a milosrdenství, jestliže budeme trpělivě vytrvávat s čistým srdcem, pevně upnutým k Bohu. — Jak. 5:9–11.

Jak účinná je modlitba?

Potom, co Jakub nabádal spolukřesťany, aby neuváženě a lehkovážně nepřísahali, pobídl je, aby se modlili. Modlitba je zvláště důležitá, trpí-li někdo duchovní slabostí nebo nemocí. Tehdy by bylo vhodné zavolat starší muže sboru, kteří dovedou předložit utěšující připomínky z Písma podobné hojivému oleji. Tito starší se budou modlit nad tím, kdo potřebuje pomoc, a taková „modlitba víry“ bude účinná. Jehova odpustí hříchy, kterých se snad pokorná, kající osoba dopustila, a obnoví její duchovní zdraví. Že „úpěnlivá prosba spravedlivého . . . má mnoho síly“, dokazuje skutečnost, že Jehova vyslyšel Eliášovy modlitby. — Jak. 5:12–18.

Co když snad křesťan sejde z cesty pravdy? Duchovně způsobilí jedinci by se mu měli pokoušet pomoci prostřednictvím vážné modlitby a pilným uplatňováním Božího slova. Jestliže je chybující takto ‚odvrácen od své mylné cesty‘, jeho duše — sám hříšník — bude zachráněna před odsouzením a věčnou smrtí. Osoba, která ho pokárala, tak pracovala na přikrytí neboli odpuštění hříchů chybujícího. — Jak. 5:19, 20.

Postupujme dál v čistém uctívání

Jak jsme pozorovali, Jakubův dopis vyhraněně odpovídá na řadu životně důležitých otázek. Jak ale budeme my osobně pohlížet na tuto božsky inspirovanou radu od zkušeného staršího muže? Je přímočará a duchovně zdravá. Budeme se jí tedy řídit?

Jestliže budeme vážně uplatňovat Jakubovy rady, pomůže nám to vytrvat ve zkouškách, pěstovat pravé náboženství, vyhýbat se stranickému jednání a dobrými skutky prokazovat, že máme opravdovou, živou víru. Navíc nám pomůže ovládat jazyk, jednat s nebeskou moudrostí, abychom zabránili rozepřím ve sboru, a pěstovat trpělivost jako pokorní, modlící se svědkové Jehovovi. Když tedy budeme následovat Jakubovu radu, budeme schopni lépe ctít našeho milujícího nebeského Otce tím, že budeme dále postupovat v čistém a činném uctívání.