Naděje pro zoufající

„VŠECHNO, co bylo napsáno dříve, bylo totiž napsáno pro naše poučení, abychom měli naději prostřednictvím své vytrvalosti a útěchy z Písem.“ (Řím. 15:4) Tato slova apoštola Pavla vyvstanou v mysli, když se dovídáme, že závažným problémem sebevrahů je zoufalství a nedostatek naděje. Což „útěcha z Písem“ neodstraňuje zoufalství? V nespočetných případech ano. Uvažujme například o následujícím:

Jedna mladá žena právě pustila plyn, aby se otrávila, když na její dveře zaklepal svědek Jehovův a dal jí novou naději z Bible.

Jiná dívka, jejíž naděje do budoucnosti ztroskotaly, když ochrnula po autonehodě, se několikrát pokusila o sebevraždu. Potom jí svědkové Jehovovi pomohli najít „útěchu z Písem“ a ona začala opět doufat.

Jednomu staršímu muži zase zemřela manželka těsně před 50. výročím jejich svatby. Byl velmi sklíčen a právě chystal jed, který si chtěl vzít, když k jeho dveřím přišli svědkové Jehovovi a ukázali mu, jak mu biblické poselství může dát nový smysl života.

Tito lidé se naučili ‚doufat v Jehovu, být odvážní‘. (Žalm 27:14) Naučili se opírat se o Boha, hledat v něm sílu, ‚složit své břemeno na Jehovu, který je bude podpírat‘. (Žalm 55:22; 55:23, „KB“) Poučili se také o Jehovových předsevzetích ohledně budoucnosti, a jak se před nimi rozvinulo toto podivuhodné panoráma, jejich současná situace jim připadala méně důležitá, méně drtivá. Ano, „útěcha z Písem“ jim skutečně zachránila život.

Co však, jestliže někdo trpí silnými pocity viny nebo postrádá radost a dochází k závěru, že „Bůh, který dává naději“, ho určitě opustil? (Řím. 15:13) Je pro takového člověka nějaká „útěcha z Písem“? Ano. „Jehova je blízko těch, kteří mají zlomené srdce; a ty, kteří jsou zdrcení na duchu, zachraňuje.“ (Žalm 34:18; 34:19, „KB“) Opravdu je neopouští.

Pocity viny

Je například pochopitelné, jestliže ten, kdo spáchal závažný hřích, nějaký čas pochybuje, zda mu Bůh někdy odpustí. Když si s otřesem uvědomí, co udělal, cítí se možná jako nejhorší člověk na světě. Ale zatímco Jehova nenávidí hřích, smilovává se nad hříšníky, kteří opravdu litují a zanechávají nesprávné cesty. Takovým osobám „ve velké míře“ odpouští. — Iz. 55:7.

Starověký král David to věděl. Napsal: „Vždyť ty, Jehovo, jsi dobrý a jsi ochoten odpouštět; a hojná je tvá milující laskavost ke všem, kteří tě vzývají.“ (Žalm 86:5) David prožil dlouhý život ve věrnosti, ale během něho se dopustil několika opravdu velmi závažných hříchů. Přesto pokaždé, když se vzpamatoval a uvědomil si, co udělal, upřímně činil pokání a v modlitbě se obrátil na Boha s důvěrou, že mu odpustí. — Žalm 51:9–12; 51:11–14, „KB“.

Jistě bychom nechtěli napodobovat hříchy krále Davida, můžeme však — jestliže se dopustíme hříchu — napodobit jeho hluboké, ze srdce vycházející pokání, můžeme otevřeně přiznat, že to, co jsme udělali, bylo nesprávné, a důvěřovat v Jehovovu ochotu odpustit nám. — 1. Jana 2:1, 2.

Není však důkazem odnětí Božího ducha, jestliže křesťan z nějakého důvodu neprožívá žádnou radost ani pokoj mysli? Nemusí to tak být. Křesťané jsou sice radostný lid, ale přesto mohou někdy cítit trýzeň. I Ježíš ji cítil, jako třeba v zahradě Getsemanské těsně před svou smrtí. Biblická zpráva říká: „Ale když se dostal do smrtelné úzkosti, modlil se ještě vážněji; a jeho pot se stal jako kapky krve, které padaly na zem.“ (Luk. 22:44) Cítíš se někdy provinile, protože zakoušíš smrtelnou úzkost ducha vlivem různých zkoušek, kterým musíš čelit? Pokud ano, měl bys hledat útěchu od Jehovy, stejně jako to dělal Ježíš.

Není to však od křesťana ničemnost, chce-li zemřít? Ale nevzpomínáš si, jak se cítil Job, když byl sklíčen? Trpěl mučivou nemocí, trýznili ho falešní přátelé a domníval se, že ho Jehova opustil. Proto nahlas zasténal: „Má duše rozhodně cítí hnus vůči mému životu.“ (Job 10:1; 14:13) Jobovi se smrt zdála spíše pokojným únikem z jeho muk než nepřítelem, kterým vpravdě je. — 1. Kor. 15:26.

Kdyby byl Job šel dál a pokusil se ve svém utrpení ukončit svůj život, byl by to vážný hřích. Ale když je někdo zoufale nešťastný nebo citově rozrušený, nedokáže vždy ovládat myšlenky, které na něho přicházejí. Jestliže však zjistíme, že se naše myšlenky zabývají smrtí nebo si neustále přejeme být mrtvi, měli bychom na to pohlížet jako na varování. Je čas rychle něco dělat. Co?

‚Jdi si pro pomoc‘

Jedna mladá žena zakoušela těžké finanční a manželské problémy. Uprostřed jedné krize přebrala prášky, ale naštěstí přežila. Když dnes přemýšlí, proč to udělala, říká: „Myslím, že problém byl v tom, že jsem nikomu nedala najevo, jak se cítím. Neplánovala jsem ten pokus. Prostě to ve mně rostlo, až jsem to v náhlém hnutí mysli udělala.“ Co radí? „Jděte si pro pomoc ke druhým, než dospějete do takového bodu.“

To je zdravá rada. Když jsme někdy v citovém vypětí, naše břemena se nám mohou zdát příliš těžká, než abychom je mohli unést. Naše vina, zármutek nebo beznaděj mohou být příliš tíživé. Ale od nás se neočekává, že svá břemena poneseme sami. Prostřednictvím apoštola Pavla přikazuje Jehova Bůh: „Noste břemena jedni druhých.“ (Gal. 6:2) Jiní chtějí pomoci. Mají dokonce povinnost pomoci. Ale často nevědí, jak velice potřebuješ pomoc, pokud jim to neřekneš.

Mladá dívka, z jejíchž přátel tři spáchali sebevraždu, se v bolesti ptala: „Jak jsme to mohli vědět? . . . Jak jsme tam měli být, když nás potřebovali, když jsme vůbec nevěděli, jak jim je?“ Možná, že je mučivě obtížné mluvit s druhými o svých problémech. Ale budeš se divit, jak snadno poplynou slova, jakmile uděláš první krok. A buď si jistý, že druzí opravdu chtějí pomoci. Podívejme se, kdo jsou ti druzí.

[Rámeček na straně 4]

Mysli na druhé

Mladá dívka, která uvažovala o sebevraždě, vysvětlila, co ji před tím zadrželo: „Bolest, lítost a provinilost, to po sobě zanechávají sebevrahové — mnohem ničivější a trvalejší problémy než ty, které se jim zdály být nesnesitelné.“ — Mat. 7:12

[Rámeček na straně 5]

Bude zas líp

„Nic v tomhle světě netrvá věčně. . . Víme, že úleva je na dosah.“ Tato myšlenka přivedla jednoho člověka k tomu, že odvrhl myšlenku na sebevraždu.

[Rámeček na straně 5]

Změnili svůj názor

Dr. Herbert Hendin konstatuje, že během let poznal čtyři lidi, kteří skočili z vysokých budov a přežili. Dva z nich říkali, že jakmile skočili, chtěli změnit názor. — „Suicide in America“ od MUDr. Herberta Hendina.