Byla Marie neposkvrněně počata?

ČAS — 8. prosinec 1854. Místo — bazilika sv. Petra v Římě. Hlasem, který se chvěje dojetím, čte papež Pius IX. latinský text: „Oznamujeme, prohlašujeme a určujeme, že nauka, jež se zastává toho, že nejsvětější Panna Marie byla od prvního okamžiku svého početí zachována neposkvrněná jakoukoli nečistotou dědičného hříchu skrze dobrodiní Ježíše, Spasitele lidstva, je nauka zjevená Bohem, a proto jí musí pevně a trvale věřit všichni věrní.“

Od té doby je toto dogma závazné pro všechny katolíky a každoročně se po celém katolickém světě slaví 8. prosince svátek Neposkvrněného početí.

Tato nauka by se neměla plést s tím, čemu se říká panenské zrození. Takzvané Neposkvrněné početí se týká početí a narození Marie, kdežto panenské zrození se vztahuje k zázračnému narození Ježíše. To, že Marie byla pannou, když počala a porodila Ježíše, je jasně řečeno ve Svatých písmech. (Mat. 1:18–23; Luk. 1:34, 35) Ukazují však Písma, že i Marie se narodila dokonalá a bez zděděného hříchu?

Raná historie církve to nezná

Pod záhlavím „Neposkvrněné početí“ přiznává „Katolická encyklopedie“ (angl.): „Z Písma nelze odvodit žádný přímý nebo kategorický a pádný důkaz dogmatu.“ Jak to, že tedy římskokatolická církev tuto myšlenku připojila ke svým dogmatům? Proč církev, která tvrdí, že existuje skoro 2 000 let, čekala až do roku 1854, než učinila z Neposkvrněného početí povinný článek víry pro všechny katolíky?

„Katolická encyklopedie“ konstatuje: „Starší Otcové jsou v otázce Mariiny bezhříšnosti velmi opatrní. Řečtí Otcové nikdy formálně nebo výslovně nerozebírali otázku Neposkvrněného početí.“ Ve skutečnosti vyjádřila řada nejranějších řeckých církevních otců jako Origenes (185–254 n. l.), Basilios Veliký (330–379 n. l.) a Chrysostomos (345–407 n. l.) názory, které odporují víře, že by Marie byla neposkvrněně počata neboli že by byla bez poskvrny dědičného hříchu. A podobné názory vyjádřil Augustin (354–430 n. l.), o němž se říká, že byl největší ze starých latinských „Otců“.

Francouzský katolický historik Louis Duchesne píše ve své knize „Křesťanské uctívání: Jeho původ a vývoj“: „Zdá se, že až do sedmého století nesvětila římská církev žádný svátek Panny.“ Pravda, v pátém století n. l. začala řecky mluvící církev držet svátek Početí Jana Křtitele a o něco později svátek Početí Marie. Ale „Katolická encyklopedie“ připouští: „Při slavení svátku Mariina početí nepokládali [‚křesťanští‘] Řekové. . . za absurdní slavit početí, které nebylo poskvrněné, jak to vidíme na svátku Početí sv. Jana. . . Pro dnešní ortodoxní Řeky však tento svátek znamená velmi málo; říkají mu stále ‚Početí sv. Anny‘ [Anna se podle tradice pokládá za Mariinu matku] a možná nezáměrně tak poukazují na aktivní [pohlavní] početí, které rozhodně nebylo neposkvrněné.

„Velký spor“

„Katolická encyklopedie“ připouští, že zrození nauky o Neposkvrněném početí bylo dlouhé a zdaleka ne bezbolestné. Konstatuje: „Církev původně slavila jen svátek Početí Marie, jako držela svátek Početí sv. Jana, a nezabývala se bezhříšností. V průběhu staletí se tento svátek stal svátkem Neposkvrněného početí, jak dogmatická argumentace dávala vznik přesným a správným představám a jak teze teologických škol o tom, že Marie byla uchráněna vší poskvrny dědičného hříchu, získávala na síle.“

Ano, nauka o Neposkvrněném početí byla formulována teprve po staletích „dogmatické argumentace“. Trvalo stovky let, než „teze teologických škol“ ‚získala sílu‘ a nakonec byla přijata. Uznávané katolické příručky mají ve svých článcích o „Neposkvrněném početí“ celé sloupce materiálu pod mezititulkem „Spor“ nebo „Velký spor“. Mluví o „plachých počátcích“ „nového svátku“ v Anglii v 11. století n. l. Normané jej po dobytí Anglie roku 1066 zrušili, protože jej pokládali za „výplod ostrovní prostoduchosti a nevědomosti“. Ve Francii se proti němu veřejně postavil katolický „svatý“, Bernard z Clairvaux (1091–1153). Ve 13. století se proti nauce o Neposkvrněném početí Marie postavil „svatý“ Tomáš Akvinský, o němž se říká, že byl „nejpřednější filozof a teolog“ katolické církve. Byl toho názoru, že Marie byla vykoupena Ježíšem jako celé hříšné lidstvo.

Jiný katolický teolog a filozof (John Duns Scotus, 1265–1308) však vystoupil ve prospěch dogmatu. Scotus byl františkán, kdežto Tomáš Akvinský dominikán. Po staletí se tedy přely o nauku o Neposkvrněném počeetí tyto dva řády římsko-katolické církve.

„Katolická encyklopedie“ tento spor shrnuje: „Pokusy o jeho oficiální zavedení [svátku Neposkvrněného početí] vyvolaly rozepře a teoretickou diskusi, pokud jde o jeho právoplatnost a jeho význam, jež trvaly po staletí a definitivně byly ukončeny až roku 1854.“ Toho roku papež Pius IX. slavnostně prohlásil, že Neposkvrněné početí Marie „je nauka zjevená Bohem, a proto jí musí pevně a trvale věřit všichni věrní“.

Podle uznávaného „Dictionnaire de Théologie Catholique“ však přes 50 katolických biskupů včetně pařížského arcibiskupa bylo proti tomu, aby se vyžadovala od všech katolíků víra v toto dogma. Nejpřednější německý katolický teolog 19. století, Johann Döllinger, prohlásil otevřeně: „Odmítáme novou římskou nauku o Neposkvrněném početí svaté Panny Marie, protože je v rozporu s tradicí prvních třinácti století, která prohlašuje, že jedině Kristus byl počat bez hříchu.“ Döllinger byl později exkomunikován.

Odnož nauky o trojici

Proč trvala katolická hierarchie na tom, že tuto spornou nauku vnutí všem katolíkům? Dogma o Neposkvrněném početí je typickým příkladem rozporů, které si církev vytváří sama, když se odkloní od přímých pravd vyznačených v Bibli. Jedna nebiblická nauka pak vede k druhé.

Zkoumání odhaluje, že uctívání Marie vyplývá z dogmatu o trojici. Jak to? Musíme zpět až do čtvrtého století n. l. V roce 325 n. l. zorganizoval císař Konstantin, který v té době dokonce ani nebyl pokřtěným „křesťanem“, Nicejský koncil, který měl rozhodnout teologickou debatu o trojici. Spíše z politických než náboženských důvodů stranil Konstantin trinitářům. Nicejské vyznání prohlásilo Ježíše za Boha. Tak začali teologové uvažovat o postavení Marie. Jestliže Ježíš je Bůh, stává se Marie Boží matkou. Tato myšlenka některými otřásla a celé století se vedly teologické rozepře. Nakonec v roce 431 n. l. prohlásil Efezský koncil Marii za „Theotokos“, doslova „Bohorodičku“ neboli „Boží matku“.

Je zajímavé, že tento titul dali Marii v maloasijském Efezu, v oblasti, která byla střediskem pohanského uctívání bohyně-matky. Protože Konstantin vytvořil z odpadlého křesťanství všeobecné neboli katolické náboženství, přijatelné pohanským masám, nastoupilo uctívání Marie na místo služby různým pohanským bohyním-matkám. Jak se šířilo populární uctívání Marie, naroubované na dogma o trojici, zdálo se mnohým logické prohlásit Marii za zcela bezhříšnou.

Jiná odůvodnění nauky

Nauka o Neposkvrněném početí je rovněž důsledkem úlohy, kterou katolická teologie připisuje Marii ve vykoupení. V katolickém názvosloví se Marii střídavě říká „Prostřednice“, „Spoluvykupitelka“, a dokonce „Panenská kněžka“. Proč?

Již od velmi raných dob nazývali katoličtí teologové Marii „Druhá Eva“. Při citování 1. Korinťanům 15:22, 45 srovnávají nejen „prvního člověka Adama“ a „posledního Adama [Krista]“, ale také Evu a Marii. „Encyclopaedia Britannica“ (1976) říká, že toto srovnání připisuje „Marii a její poslušnosti aktivní podíl na vykoupení lidského rodu“. — Kurzíva od nás.

Ano, katolická církev uznává Kristovu prvořadou úlohu ve vykoupení. Ve skutečnosti učí, že „zvláštní milostí a předností, kterou jí udělil Všemohoucí Bůh“, měla Marie jako první prospěch z „dobrodiní“ Kristovy oběti a že na ni bylo uplatněno „od prvního okamžiku jejího početí“, aby byla uchráněna od vší „skvrny dědičného hříchu“.

Jak tedy katoličtí teologové vysvětlují předpokládaný Mariin „aktivní podíl na vykoupení lidského rodu“? Říkají, že je „Spoluvykupitelka“, protože podle „Katolické encyklopedie“ „byl Mariin souhlas nezbytný pro vykoupení“. Slovo „Prostřednice“ na ni uplatňují, protože tvrdí, že se zastává padlého lidstva. Říkají také, že Marie „může být oprávněně nazvána Virgo sacerdos neboli Panenská kněžka“, protože spolupracovala s Kristem na jeho oběti a nyní se s ním podílí na udělování „všech milostí“.

Dále podle mylné latinské verze 1. Mojžíšovy 3:15 činí tradiční katolické duchovenstvo z Marie „ženu“, která podle tvrzení katolíků rozdrtí hlavu „hada“, satana. (1. Mojž. 3:14, 15) (Viz poznámky pod čarou v „Douayské“ a „Jeruzalémské“ Bibli.) Tvrdí se, že Marie musí být naprosto bezhříšná, aby přemohla satana. Co však říká Bible?

Biblické hledisko

Pouhé tři roky po tom, co papež Pius IX. vnutil katolickému světu toto dogma, přiznal monsignor Malou, biskup v belgických Bruggách: „Mělo by se otevřeně konstatovat, že ze všech argumentů, které předkládají zastánci přednosti [Neposkvrněného početí], jsou argumenty vzaté ze Svatých písem nejméně pádné a přesné. Příliš často se cituje záplava nepodstatných textů, a to neuváženě a téměř naslepo.“

Katoličtí teologové však tvrdí, že jak Bible, tak tradice představuje Boží zjevení lidstvu. Přesto nejlepší katolické autority prohlašují, že tradice nesmí odporovat Písmu a že musí být přímo nebo nepřímo prokázána jako „apoštolská“. Jak odpovídá těmto požadavkům dogma o Neposkvrněném početí?

Jak jsme viděli, nauku nepodporují nejstarší tradice římskokatolické církve. Tvrzení, že Marie byla uchráněna dědičného hříchu od prvního okamžiku svého početí, popírá všeobecnost zděděného hříchu. Apoštol Pavel jasně prohlašuje: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ (Řím. 5:12, „EP“) Písma také říkají, že vykoupení „všech lidí“ přišlo pouze prostřednictvím Kristovy smrti. (Žid. 2:9, „Petrů“) Kdyby bylo dogma o Neposkvrněném početí Marie pravdivé, byla by Marie vykoupena dříve, než Kristus zemřel, ve skutečnosti dokonce léta předtím, než přišel na zem.

Měřeno podle měřítek samotné katolické církve, není toto dogma tedy ani „apoštolské“ ani biblické, a proto to není přijatelná „tradice“. Nemělo by to upřímné katolíky pohnout, aby ve světle Bible přezkoumali jiné „články víry“, kterým mají povinně věřit?