‚Jehova se mnou jednal blahodárně‘

Vypráví Karl F. Klein

JAKÉ to je dobrodiní znát Jehovu a sloužit mu! Když se dívám zpět, mám stejný pocit jako David, který řekl: „Budu zpívat Jehovovi, neboť se mnou jednal blahodárně.“ (Žalm 13:6) Opravdu tak jednal! Je pro mne například výsadou, že mohu patřit k personálu ústředí svědků Jehovových, a byl jsem svědkem toho, jak tato rodina vzrostla z počtu asi 150 na více než 3 000. To je opravdu požehnání!

Ale Bůh se mnou jednal blahodárně ještě dříve, než jsem poznal pravdu. Má matka byla nejen velice poddajná a obětavá, ale také stále citovala biblické texty, když nás jako děti napomínala nebo opravovala. Dovolte mi, abych vám něco vyprávěl o této dřívější době.

Začínáme chodit v pravdě

Poprvé jsem se setkal s biblickou pravdou na jaře roku 1917, když jsem našel leták oznamující přednášku o pekle. To mě upřímně zajímalo, protože se zdálo, že stále dělám něco nesprávného, a proto mne velmi zneklidňovalo, že bych šel po smrti do hořícího pekla. Když jsem matce ukázal leták, povzbudila mě, abych tam šel. Řekla: „To ti nemůže uškodit a může ti to prospět.“ Ted, jeden z mých mladších bratrů, a já jsme si šli vyslechnout přednášku, kterou pořádali badatelé Bible, jak byli tehdy svědkové Jehovovi známí. Řečník ukázal velice působivě na základě biblických textů i logiky, že Bible neučí o hořícím pekle. Všechno mi připadalo tak logické, že jsem přišel domů a vykřikl: „Mami, žádné peklo není, a já to vím!“ Souhlasila a dodala, že jediné „peklo“ je zde na zemi, protože ona sama hodně vytrpěla.

Další přednáška se měla konat příští neděli odpoledne, ale s námi, chlapci, kterým bylo 11 a 10 let, předtím nikdo nemluvil. Toho rána jsme šli do nedělní školy a do kostela a pak jsme si hráli s jinými chlapci ze sousedství. Ale to odpoledne se mi nic nedařilo. Vzpomínal jsem na blahodárný zážitek z minulého týdne a řekl jsem si: „Karle, Bůh ti chce říci, že si nemáš chtít hrát, ale že by sis měl jít poslechnout další z těch zajímavých biblických přednášek.“ A tak jsme s Tedem opět šli, a tentokrát s námi badatelé Bible mluvili a povzbudili nás, abychom příští neděli přišli zase. Souhlasili jsme, a od té doby jsme stále chodili na křesťanská shromáždění. Když se nyní dívám zpět, mohu snadno vidět, jak často mě Jehova jakoby klepl přes prsty, když jsem dělal něco, co jsem dělat neměl. Musel jsem se naučit, že život nikdy není jedno i druhé, ale jedno NEBO druhé.

To všechno se stalo v Blue Island, což je předměstí Chicaga ve státě Illinois. (Narodil jsem se v jihozápadním Německu jako velmi churavé dítě, a když mi bylo pět let, naše rodina se přestěhovala do Spojených států a nakonec se usadila v tomto městě.) Tam také měli badatelé Bible uprostřed týdne studia založená na knize „Stíny svatostánku“ (angl.). Okamžitě jsem se začal účastnit těchto studií a shledal jsem, že jsou velmi zajímavá, především proto, že ten, který je vedl, použil modelu svatostánku, aby vysvětlil všechno, o čem se mluvilo. Trvalo to však nějaký čas, než jsem pochopil, že se musím rozhodnout mezi těmito shromážděními a metodistickou církví, kde jsem byl krátce předtím konfirmován.

Byl jsem jen chlapec a naše rodina byla velmi chudá, a proto mi badatelé Bible štědře darovali všechny potřebné studijní pomůcky. Jakou radost jsem měl, když jsem poznal pravdu o duši, o trojici, o Kristově tisíciletém panství a další! Zanedlouho jsem se radostně podílel na rozšiřování „Měsíčníku badatelů Bible“ a „Zvěstí království“. Na jaře roku 1918 jsem poznal, že mám přednost zasvětit se, jak se tehdy říkalo kroku oddanosti, a dát se pokřtít. Doma to nebylo žádným problémem, protože se moje matka zajímala o to, čemu se učím, a můj otec, který působil dvacet let jako metodistický kazatel, byl v té době hodně na cestách. Přijížděl domů jen třikrát nebo čtyřikrát za rok na několik dnů.

Zkouška bratrské lásky

V těch dnech jsme slýchali: ‚Chcete-li zůstat v pravdě, přečtěte si každý rok sedm „Studií Písem“.‘ Chtěl jsem ovšem zůstat v pravdě, a proto jsem svědomitě četl tyto svazky každý rok, dokud jsem nepřišel do bételu. Znamenalo to, že bylo nutno přečíst denně deset stránek, což bylo velice příjemné, protože jsem měl neukojitelnou žízeň po poznání.

Krátce po mém křtu v roce 1918 byla vyzkoušena má věrná oddanost k ostatním badatelům Bible. Zuřila první světová válka, a ačkoli byli nejvýznačnější bratři neprávem uvězněni pro spornou otázku ohledně války, ti, kteří měli vedení, nechápali plně potřebu křesťanské neutrality. Těch několik, kteří viděli spornou otázku jasně, se urazilo, oddělili se od badatelů Bible a označili se jako Pevní zastánci. Varovali mě, že přestanu patřit k „malému stádu“ Ježíšových pomazaných následovníků, jestliže zůstanu s badateli Bible. (Luk. 12:32) Matka sice ještě neučinila krok oddanosti, ale pomohla mi ke správnému rozhodnutí. Nemohl jsem si představit, že bych opustil ty, od nichž jsem se tolik naučil, a proto jsem se rozhodl, že to zkusím a zůstanu se svými bratry, badateli Bible. Byla to skutečně zkouška věrné oddanosti. Od té doby jsem pozoroval mnoho podobných zkoušek věrné oddanosti. Když dojde k nějakým chybám, pak jich ti, kteří nejsou v srdci cele oddaní, využijí jako záminky, aby se oddělili. — Srovnej Žalm 119:165.

V mém úsilí sloužit Jehovovi byl pro mne velkým povzbuzením sjezd badatelů Bible v roce 1922 v Cedar Point. Tam jsme slyšeli, jak J. F. Rutherford, tehdejší prezident Společnosti Strážná věž, pronesl povzbudivou výzvu: „Zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte krále a jeho království.“

„V zemi bétel, tam se postavím!“

Sborové uspořádání bylo v té době poněkud odlišné. Nebylo mi tehdy ještě ani dvacet let, když jsem byl zvolen starším, vedl jsem sborové studium knihy, staral jsem se, aby do Chicaga přijížděli řečníci na veřejné přednášky a aby byly tyto přednášky oznamovány jak v místních novinách, tak pomocí letáků. Po sjezdu v Columbu, Ohio, v roce 1924 jsem cítil, že bych se měl ucházet o službu ve světovém ústředí Jehovova lidu. Již dlouho jsem byl v srdci zaměřen na takovou službu v bételu, ale doma se náhle změnily okolnosti a zdálo se, že to není Jehovova vůle vzhledem ke mně. Bylo to však jen dočasné, protože jsem 23. března 1925 přece nastoupil do bételu.

Měl jsem takovou radost, že jsem v jednom dopise domů parafrázoval píseň „Dixie“ slovy: „V zemi bétel, tam se postavím, v zemi bétel chci žít a umírat!“ Po 59 letech si o bételu myslím stále totéž. Mimochodem, snad je vhodné zmínit se o tom, jak se mnou Jehova mnohokrát jednal. Jestliže jsem někdy po něčem velmi toužil, ale vzdal jsem se toho, když jsem měl pocit, že to není Boží vůle, pak se mi toho dostalo. To mi připomíná, jak byl zkoušen Abraham, zda bude ochoten vzdát se svého syna, ‚kterého tolik miloval‘. — 1. Mojž. 22:2.

Ve službě bétel byla mým prvním pracovištěm sazárna v tiskárně Společnosti na Concord Streed 18 v Brooklynu v New Yorku. Zanedlouho jsem byl poslán do suterénu, abych pracoval na „Staré bitevní lodi“, jak jsme tehdy s láskou říkali jediné rotačce Společnosti. Užívali jsme ji k tisku traktátů v miliónových nákladech. Tehdy měl každý z našich dvou časopisů náklad 30 000 výtisků. Dnes vychází každé vydání „Strážné věže“ průměrně v nákladu 10 200 000 výtisků a „Probuďte se!“ má 8 900 000 výtisků.

Jako chlapec jsem se učil dva roky hrát na housle. Když jsem tehdy přišel do bételu, dobrovolně jsem se přihlásil, že budu hrát v orchestru, který nacvičoval dva večery v týdnu a vysílal vždy v neděli dopoledne prostřednictvím rozhlasové stanice WBBR, která patřila Společnosti. Když se ukázalo, že se hledá hráč na violoncello, koupil jsem si violoncello a začal jsem chodit na hodiny hudby.a V roce 1927 nás bylo deset pozváno, abychom hráli plným časem prostřednictvím stanice Společnosti na Staten Island. To byl začátek mých hudebních předností, které trvají po celá léta.

„Karle, dej si pozor“

Hudbu jsem opravdu miloval! Bylo skutečně blahodárné, že jsem se jí mohl věnovat celým časem. Když jsem sloužil na Staten Island, měl jsem také tu vzácnou výsadu, že jsem se mohl lépe seznámit s J. F. Rutherfordem, který byl tehdy prezidentem Společnosti Strážná věž. Trávil tam totiž polovinu každého týdne, protože tamější klidné okolí bylo velice příznivé pro psaní — a kolik jen toho napsal!

Bratr Rutherford byl pro mne jako chápavý a milující otec, i když měl často příležitost mě napomínat za to, že jsem porušil nějaké pravidlo. Dobře si vzpomínám, jak mě jednou bez obalu pokáral. Když mě příště viděl, vesele řekl: „Buď zdráv, Karle!“ Já jsem se však ještě cítil uražený, a tak jsem jen zamumlal nějaký pozdrav. Odpověděl: „Karle, dej si pozor! Ďábel ti je v patách!“ Rozpačitě jsem odpověděl: „Ale to nic, bratře Rutherforde.“ Ale on to věděl lépe, a proto opakoval svou výstrahu: „Dobře. Jen si dej pozor. Ďábel je ti v patách.“ Měl pravdu! Když se zlobíme na bratra, zejména tehdy, když řekl něco, nač měl v rámci své služby právo, pak se vydáváme do ďáblovy léčky. — Ef. 4:25–27.

Jednou došlo k nějakému nedorozumění a bratru Rutherfordovi někdo nesprávně řekl, že jsem se o něm vyjádřil velmi kriticky. On však nevyjádřil žádnou nelibost, ale poznamenal: „Karel moc mluví, a říká věci, které tak nemyslí.“ Jak krásný příklad to je pro nás všechny v případě, že slyšíme, jak někdo o nás říká něco nelichotivého! Ano, bratr Rutherford byl velkorysý a měl opravdu pochopení. Ukazoval mi to na jedné straně tím, že v mém případě často dělal výjimky, když se zdálo, že si to neobvyklé okolnosti zaslouží, a na druhé straně tím, že se nejednou omluvil, když mi předtím neúmyslně nějak ublížil.b Chtěl bych dodat, že se mi stal bratr Rutherford drahým také svými modlitbami při ranní bohoslužbě. Ačkoli měl tak silný hlas, když se obracel k Bohu, znělo to, jako když malý chlapec mluví se svým tatínkem. To ukazovalo opravdu znamenitý vztah k Jehovovi! Vedení mužem takové duchovní velikosti ve mně posilovalo víru a cítil jsem, že právě tak to má v Jehovově organizaci být.

Zpět do Brooklynu

Pobyt orchestru na Staten Island trval jen dva a půl roku. Pak jsme byli přeloženi do Brooklynu, kde bylo vybudováno nové rozhlasové studio. Hrál jsem v orchestru ještě asi deset let, a pak byl rozpuštěn. Opět jsem začal pracovat v tiskárně, nejprve ve vazárně knih a později na tiskařských lisech. Ale zanedlouho jsem byl přeložen do služebního oddělení, kde jsem měl řadu let výsadu, že jsem se mohl starat o 1 250 zvláštních průkopníků — přidělovat jim území, odpovídat na jejich korespondenci, a tak dále. Každý měsíc jsem měl také výsadu, že jsem mohl sestavovat zprávu o kazatelské službě za Spojené státy a odlehlé země. Jaké požehnání to bylo! Nemalým požehnáním bylo to, že jsem se mohl těšit i z krásného vztahu k bratru T. J. Sullivanovi, který byl tehdy dozorcem služebního oddělení. V době, kdy jsem pracoval v tomto oddělení, vzrostl počet zvěstovatelů království na celém světě z 100 000 na téměř 375 000. Jak radostné je, že od té doby vzrostl počet svědků Jehovových sedminásobně, na více než dva a půl miliónu!

Když se stal prezidentem N. H. Knorr, s radostí jsem pozoroval, že se klade větší důraz na to, aby byl každý svědek způsobilým služebníkem, schopným předkládat kázání veřejně. V té době byli také bratři školeni pro veřejné přednášky. Mimořádně mě zajímalo zahájení biblické školy Strážné věže Gilead, protože do první třídy chodil můj bratr Ted (doprovázel mě na onu první přednášku badatelů Bible a od roku 1931 byl průkopníkem).c

(Pokračování v příštím čísle)

[Poznámky pod čarou]