„Publikán“ přináší občerstvení krajině Never-Never

Vypráví Charles Bernhardt

NE, ZEMI ani ostrov jménem Never-Never nikde nenajdeš. Je to starý výraz, jímž popisovali australští domorodci pusté, opuštěné, bezlesé a odlehlé vnitrozemské oblasti této země. A „publikán“ zde není výběrčí daní, ale je to majitel restaurace. Má restaurace v krajině Never-Never nakonec přinesla mým zákazníkům občerstvení ve dvou naprosto odlišných směrech.

Být majitelem restaurace, to bylo to poslední, co bych si byl kdy v životě přál. Moji příbuzní byli námořníci a já jsem měl touhu po moři, stejně jako oni. V roce 1908, když mi bylo patnáct let, jsem přijal místo na první rychlé plachetnici a strávil jsem na moři čtrnáct let. Jedna cesta z Brazílie do Austrálie trvala 72 dnů. Každodenně bylo na jídelníčku hovězí z konzervy, konzervované brambory a trochu citrónové šťávy. Měl jsem toho už dost, a proto jsem v říjnu 1913 opustil loď v Port Pirie v Jižní Austrálii.

Když vypukla první světová válka, bylo velmi těžké najít práci na lodích nebo kdekoli jinde v Austrálii, a zvláště pro mne. Měl jsem německou národnost, narodil jsem se 26. března 1893 v Hamburku. Nějaký čas jsem žil z úspor, ale později jsem se denně živil jediným levným jídlem u stánku s pečivem na ulici, a nakonec jsem měl denně talíř hrachu a koláč, kterému se říkalo floater. Když mi došly peníze, zbývalo jediné: Požádat vojenské úřady, abych byl zatčen. „Prosím vás, proč?“ Zeptal se důstojník. „Nemohu sehnat zaměstnání a utratil jsem poslední peníze.“ A tak mi pomohli. Když jsem strávil čtyři měsíce za ostnatým drátem v koncentračním táboře na ostrovu Torrens, začal jsem litovat všechny ptáky, kteří byli v klecích. Jak se to lišilo od svobody na moři!

Po čtyřech měsících jsem utekl. Přeplaval jsem prostě řeku Port. Ale nyní byla moje situace horší. Nejen, že jsem nemohl najít zaměstnání, ale ještě mne stíhaly úřady. Nakonec jsem se vzdal a požádal jsem, abych byl podroben dohledu. Opět vyhověli.

Tři dny před příměřím první světové války jsem se oženil a chtěl jsem založit domov se svou pilnou manželkou. Začala však krize a já jsem se musel vrátit na moře. Pak mi jednoho dne jakýsi muž, který ztrácel zrak, nabídl, abych koupil jeho vinárnu ve William Creek v kraji Never-Never, 946 kilometrů severně od Adelaide. V roce 1922 jsem nabídku přijal a skončil jsem tam na dalších třicet let jako majitel restaurace. Restaurace, které se v Austrálii říká jednoduše hotel, byla na jediné železniční trati probíhající středem Austrálie. Obchod byl čilý, zejména po roce 1926, kdy byla trať prodloužena do Alice Springs. Ale život v Never-Never měl své těžkosti. Jednou trvalo sucho šest let. Bouře prachu přicházely pravidelně třikrát i čtyřikrát týdně a úplně ničily krajinu. Teplota stoupala v létě na 42 až 48° C. Když jsme poprvé převzali restauraci, měla nejbližší sousední dobytkářská stanice 28 000 kusů dobytka. Než skončilo sucho, bylo tam jen 800 kusů!

ZAČALI MLUVIT O ARMAGEDDONU

Jednoho dne roku 1933 přijeli dva chlapíci v malém autě značky Austin. Dostat se do kraje Never-Never tak daleko po zaprášených cestách a přes obtížné kopce písku v takovém autě, to bylo samo o sobě hrdinským činem. Začali mluvit o Armageddonu! Řekl jsem: „Ten poslední v letech 1914–18 nám stačil.“ Oni však řekli, že se mýlím, a nabídli mi, abych si přečetl nějaké biblické studijní pomůcky. Od náboženství jsem se předtím odvrátil, protože jsem věděl, jakou úlohu sehrála inkvizice, a viděl jsem, co napáchalo v mnoha zemích po celém světě.

Jeden z těch mužů měl dřevěnou protézu a strávil mnoho času návštěvami usedlostí, přičemž jezdil na velbloudu. Titíž dva muži se vrátili za tři měsíce, aby se podívali, zda jsme, já a jiní podél té železniční tratě, přečetli literaturu. To víte, že jsem ji pak začal číst, a nepřestal jsem od toho dne až dodnes. Otevřela mi mysl a srdce, abych se těšil na splnění mnoha slibů, jež jsou v Božím slově, v Bibli, a mluví o životě ve spravedlivém ráji na zemi.

Za několik měsíců jsem dostal bednu od čaje plnou gramofonových desek, gramofon, knihy, časopisy a Bibli, něco co jsem předtím nikdy neměl. Mohl jsem prozkoumat, zda jsou tyto sliby pravdivé. Pochopil jsem, že Jehova je jediný, kdo pomocí Armageddonu skoncuje s tímto tragickým světem a se všemi problémy, které dnes máme. A v roce 1935 jsem o tom začal pilně říkat jiným, ačkoli jsem žil v kraji Never-Never.

Přímo u výčepního pultu jsem nápadně vyložil literaturu. Jeden plakát, na němž byl zobrazen vlak řítící se přes most do zkázy, měl nápis:

„VLÁDY, OBCHODNÍ SVĚT I NÁBOŽENSTVÍ JSOU VE VĚTŠÍM NEBEZPEČÍ, NEŽ JE TOTO! KDE MŮŽEŠ VYSTOUPIT, NEŽ DOJDE KE KATASTROFĚ? ČTI ‚ZÁCHRANU‘!“

Pod tím byla zásoba literatury. Mnozí lidé si brali, co chtěli, a nechávali tam svůj příspěvek, jako by si brali noviny u novinového stánku. Přicházeli členové vlakových posádek a chtěli nejnovější vydání časopisů „Strážná věž“ a „Útěcha“ (jak se tehdy říkalo „Probuďte se!“).

Měl jsem ve výčepu čtyři takové výstavky, a když někdo vstoupil, bylo to první, čeho si povšiml. Když ses podíval doprava, byla jedna na zdi. Podíval ses doleva, byla tam druhá. Když jsi vycházel, byla další hned u dveří.

Každý vlak tam zastavoval na tři čtvrtě hodiny, což poskytovalo dost času pro biblické rozpravy. Některým se ovšem mé vývěsky nelíbily a také to řekli. Řekl jsem jim: „Vždyť vám nikdo nebrání, abyste vešli dovnitř a zase vyšli ven.“ Stejně nebylo kam jinam jít. Má restaurace byla také jediným obchodem s potravinami, poštou a meteorologickou stanicí. Nejbližší soused a nejbližší železniční zastávka byli 204 kilometrů na sever nebo 214 kilometrů na jih. Nevzpomínám si tedy, že by někdo odešel, zejména v horkých dnech.

Když jsem slyšel, že mají v roce 1936 přijít dva jiní bratři, cestoval jsem 90 kilometrů na jih, abych se s nimi setkal na místě, kde byla jáma s krásně teplou vodou, a přiměl jsem je, aby mne pokřtili.

Jednou projížděl vlak, v němž byl železniční komisař, a všiml jsem si, že je připojen také vůz guvernéra Jižní Austrálie. Komisař přišel a řekl, že by se mnou chtěla promluvit paní Dugganová, manželka guvernéra, a také to učinila. Chtěl jsem jí dát něco na památku z této cesty. Zabalil jsem tedy knihu „Nepřátelé“ a tři brožury a při odjezdu jsem jí je dal. „Co to je?“ zeptala se. „Kniha ‚Nepřátelé‘ a tři brožury.“ „Od koho?“ zeptala se. „Od soudce Rutherforda.“ „Ano,“ poznamenala, „už jsem o něm slyšela. Velmi vám děkuji, a určitě si je přečtu.“ A vlak odjel.

VYDÁN PŘÍKAZ O OMEZENÍ POHYBU

Začala druhá světová válka a proti svědkům Jehovovým byl vydán zákaz. Byl poslán policejní úředník, aby mi sebral všechnu literaturu. Byl to čestně smýšlející člověk, který mi řekl, že za celým hnutím, které má zastavit naši práci, stojí katolická akce. Dal mi potvrzení na každou jednotlivou věc, kterou vzal. Podal jsem odvolání u nejvyššího úřadu.

Pak jsem umístil další plakáty, bylo jich pět.

Jeden zněl:

„BRZY MÁ BÝT VYBOJOVÁN ARMAGEDDON, BITVA VELKÉHO DNE VŠEMOHOUCÍHO BOHA. NA ČÍ STRANĚ JSI? NA STRANĚ JEHOVOVĚ, NEBO NA STRANĚ SATANOVĚ? VYTVOŘ SI NÁZOR NA ZÁKLADĚ BIBLE.“

Byla to doba, kdy začaly projíždět vlaky, v nichž bylo průměrně 350 až 400 vojáků. Dostal jsem příkazy, že mám dát každému muži láhev piva a že ji mají vypít během patnácti minut, než se vrátí do vlaku.

Ale jednoho dne vlak neodjel za obvyklých 15 minut. Velitel se vrátil se seržantem zpět do výčepu a řekl: „Pane Bernhardte, vím, že to všechno je zakázáno.“ „Odkdy je zakázána Bible?“ zeptal jsem se. „Všechny tyto plakáty přece vybízejí lidi, aby se podívali do Bible.“ Pak jsem ukázal dopis od generálního prokurátora Austrálie, pana Williama Morrise Hughese, v němž bylo řečeno, že mi sice nebude vrácena literatura, ale „ze strany vlády Společenství národů nejsou žádné námitky, abyste jako jednotlivec uctíval Jehovu a oznamoval evangelium o jeho království“. Velitel složil dopis, uctivě mi jej vrátil a řekl: „Seržante, myslím, že se napijeme!“

Zakrátko mě hlavní poštovní úředník propustil jako poštmistra a meteorologického pozorovatele, ačkoli jsem měl za 14 let doklady o nejvyšší hodnosti. Klapot telegrafu byl naším hlavním pojítkem se životem vně. Když nám byl vzat, cítili jsme se úplně v pustině, sami a opuštěni.

Za několik týdnů mi policejní úředník předložil příkaz o omezení pohybu: měl jsem se během jednoho týdne osobně ohlásit na Úřadě bezpečnosti, 946 kilometrů daleko, v Adelaide. To znamenalo, že moje manželka zůstane sama, bez jakékoli pomoci. Když jsem tam přijel, bylo mi řečeno, že je mi omezen pobyt pouze na hranice jednoho předměstí Adelaide. Odvolal jsem se, abych se mohl vrátit ke své manželce, ale nebylo mi to dovoleno.

Organizace pro pracovní síly mi pak přikázala, abych pracoval v továrně na čištění vlny. Byl jsem sklíčen, protože má manželka zůstala sama. Pak mi bylo odňato povolení k vedení restaurace. Důvodem bylo, že jsem tam nežil! Opravdu jsem cítil, že ‚do mne kopou‘. Nakonec jsem musel prodat podnik své manželce, totiž na papíře. Toto omezení trvalo rok a deset měsíců, a moje pilná manželka zvládala všechno sama, jak nejlépe mohla. Byla věrnou pomocnicí, ačkoli nepřijala pravdu. V roce 1943 byl konečně zákaz zrušen a já jsem se mohl vrátit k manželce. Na rozloučenou mi major v Úřadě bezpečnosti řekl: „Opravdu si uvědomuji, že jste poctivý a slušný člověk, a tak vám přeji všechno dobré.“

Ihned jsem zase dal do výčepu plakáty, Bible a biblické pomůcky, ve větším počtu než dříve.

Uplynulo dalších osm let. Bylo mi také vyhrožováno zničením v obchodním směru. Mé obchody se však zdvojnásobily. Ale už dvanáct let jsem se snažil obchod prodat. Mým jediným cílem bylo konat tu práci, kterou vykonávali lidé, kteří mi přinesli pravdu. Ta příležitost se naskytla v roce 1952, kdy se mi podařilo prodat obchod. Po celých předcházejících 16 let jsem byl osamělým zvěstovatelem — můj nejbližší soused v pravdě byl 602 kilometrů daleko v Port Augusta.

„OBČERSTVENÍ“ PRO ODLEHLÝ KRAJ

V šedesáti letech jsem se vydal, nikoli na moře, ale pomáhat lidem, na něž jsem tolik myslel a kteří žijí v odlehlé části Austrálie. Je to panenská pustina, země spalujícího vedra, kde prudké monzúnové deště působí záplavy, které někdy na celé týdny izolují obyvatele. Jiné části jsou nezapomenutelně krásné, čas a vzdálenost tam splývají. Je to opravdu kraj Never-Never.

Trasa Birdsville je trasa velmi obtížná. V jednom motoristickém časopise bylo řečeno, že to je „písek, pláně plné oblázků a ohromné nebezpečí“. V létě tam dosahuje teplota až 63° C. V týdnu, kdy jsem navštívil čtyři obydlené domy podél této 500 kilometrů dlouhé trasy, se držela teplota mezi 41 a 46° C.

Když jsem jednou jel svým land-roverem, potkal jsem nějakého muže na koni. Pozval mě, abych s ním jel na jeho usedlost. Projevil pěkný zájem. O dvacet let později jsem jej a jeho manželku potkal znovu, na sjezdu, kde byli oba pokřtěni. Na jedné ovčácké stanici, kam bylo nutno odbočit od hlavní trasy 68 kilometrů daleko, se mne majitel zeptal, zda náhodou neznám vysokého světlovlasého muže s dřevěnou nohou, Stuarta Keltie, který ho před lety navštívil, a přijel tehdy na velbloudu. Muž si od něho vzal Bibli a hodně literatury a přijal pravdu i se svou manželkou. S radostí jsem mu řekl, že jsem měl příležitost koupit Stuartovi novou a lepší protézu. Stuart Keltie zanechal u lidí v Never-Never hluboký a velmi dobrý dojem, a považoval jsem za výsadu, že mohu jít o 23 let později v jeho stopách. Vydával jsem svědectví v oblasti velké jako celá Evropa a mohu napočítat nejméně 22 osob, které přímo v důsledku mého úsilí přijaly pravdu v těchto odlehlých místech.

V roce 1950 jsem měl přednost navštívit mezinárodní sjezd v New Yorku a poprvé se tam setkat s vdovou po Stuartovi, Thelmu Keltie, která přišla z Nového Zélandu do školy Gilead a strávila 14 let jako misionářka v Japonsku. Stále ještě ve svých 82 letech působí statečně ve službě plným časem v Adelaide, v Jižní Austrálii!

Po onom sjezdu jsme s manželkou navštívili příbuzné v Evropě. Navštívil jsem své rodné město Hamburk a hřbitov, kde je pochována má matka, můj otec a moje jediná sestra. Byli společně zabiti při náletu na Hamburk v roce 1942, spolu s více než 263 000 dalšími. Podél okraje tohoto hromadného hrobu byly malé křížky. Na každém bylo napsáno pouze jméno matky a dětí. Mužských jmen bylo málo. Většina mužů byla odvedena do německého vojska, a tak při onom třídenním náletu byly vyhlazeny většinou ženy a děti a starší lidé. Na křížcích bylo slovo WARUM? (PROČ?) Na základě Zjevení 12:12 jsem mohl vysvětlit mnoha přátelům a příbuzným „proč“, a měl jsem velkou radost, když jsem se dověděl, že moje matka poznala pravdu za války a zemřela jako věrná svědkyně.

Když jsme se vrátili do Austrálie, podnikl jsem mnoho dalších cest napříč krajem Never-Never. Některé z nich byly delší než 11 300 kilometrů. Dostal jsem se až k poušti Simpson. Krajina v některých těchto oblastech opravdu vyvolává posvátnou bázeň. Můj obytný vůz, neboli land-rover, byl mým domovem, kuchyní, ložnicí i skladem literatury. Ale měl jsem mnoho poruch.

Jednou selhala spojka, když jsem táhl pomocný přívěs. Vůz se zastavil. Setmělo se. Byl jsem v bezvýchodné situaci. Příští den šel náhodou okolo nějaký muž z ovčácké stanice (ranče) a nabídl se, že mi pomůže uvolnit přívěs. Uklouzl jsem a upadl a přívěs mne přejel. Ruce a nohy jsem měl úplně rozdrcené a silně jsem krvácel. Podařilo se mu nějak mě ovázat a dopravit mě do tábora geologů, kde byl pracovník první pomoci. Spojili se s leteckou lékařskou službou a asi za dvě hodiny přistálo letadlo. Přívěs, který mě přejel, mi naštěstí těsně minul hlavu. Tehdy mi bylo 76 let.

Když jsem se v nemocnici zotavil, mohl jsem vykonat několik dalších cest a přinést duchovní občerstvení těm drahým lidem, kteří se snažili uhájit si holou existenci. Jedna rodina na pozemku stanice měla pět dcer. S vděčností mohu říci, že s mou pomocí a s pomocí rozsáhlé korespondence se všech sedm členů rodiny stalo oddanými svědky.

Jednou jsem pozdě večer zastavil a upravil si tábořiště, abych mohl přenocovat. Pak jsem zaslechl, jak přijíždí nějaké auto. Pomocníci ze stanice se ptali, zda tam chci tábořit. „Nevíte, že je to tady úplně prolezlé hady?“ Několik jsem jich předtím opravdu viděl. „Dělejte, co chcete, ale nespěte na zemi,“ radili. Rozhlédl jsem se kolem, a opravdu, hadů tam bylo spousta!

Na jiném místě byla půda úplně provrtaná krysími děrami v rozloze mnoha mil. Na stanici mi řekli, že si nemohu venku nechat ani boty, jinak je krysy sežerou. Té noci jsem byl rád, že mám přívěs, a přetáhl jsem přes sebe plachtu. Celou noc skákaly po přívěsu a pobíhaly přes plachtu. Slyšel jsem jejich dupot.

Brzy mi bude 92 roků, a stále miluji ta vnitrozemská území. Mám teď základnu v Adelaide a stále působím jako průkopník, a když pohlížím zpět na léta služby v těch odlehlých oblastech, raduji se z přednosti, že mohu přinášet duchovní občerstvení mnoha lidem v kraji Never-Never. Chci mít stále „hojnost práce v Pánově díle“, jestliže mi k tomu Jehova poskytne podle mých let a fyzické schopnosti zdraví a sílu. — 1. Kor. 15:58; 2. Kor. 4:16, 18.