Buď věrný Bohu, „který se dívá v skrytu“
„Modli se k svému Otci, který je v skrytu; potom ti tvůj Otec, který se dívá v skrytu, odplatí.“ — MATOUŠ 6:6.
1, 2. Jak je možné znázornit, že zdánlivě soukromé věci se mohou dostat na veřejnost? (1. Samuelova 21:7; 22:9)
PŘED několika lety telefonovala jedna svědkyně Jehovova svému bratrovi na Long Island v New Yorku. On měl jinou víru, a proto mu vyprávěla o Božím slibu, že odstraní ze země špatnost a obnoví zde rajské podmínky. Rozhovor skončil a její bratr zavěsil sluchátko, ale ona uslyšela ke svému překvapení hlas: „Počkejte chvilku, chtěla bych se vás na něco zeptat.“
2 Byl to hlas telefonistky. Odposlouchávala hovor, což bylo při tehdejším telefonním systému možné, ačkoli to je neslušné a bylo to v rozporu s předpisy telefonní společnosti. Svědkyně byla potěšena, že její slova vyvolala zájem, a domluvily si další rozhovor. Ale přece se pozastavila nad tím, že její telefonický rozhovor nezůstal soukromý. Ano, někdy vidí a slyší druzí něco, co považujeme za skryté. — Kaz. 10:20.
3. V jakém smyslu je život křesťanů vždy jako divadelní podívaná?
3 To by nemělo působit velké problémy pravým křesťanům, kteří se snaží být stále věrní Bohu. Apoštol Pavel řekl, že „jsme se stali divadelní podívanou světu a andělům a lidem“. (1. Kor. 4:9) Měl přitom na mysli zvyk, který byl obvyklý v gladiátorské aréně. Před závěrečným představením měli Římané ve zvyku ukázat ty, kteří budou bojovat a pravděpodobně zemřou, neoblečené. Křesťané jsou dnes také na očích svým nevěřícím příbuzným, spolupracovníkům, sousedům a spolužákům. Pozorovatelé si mohou vytvořit dobrý nebo špatný názor na křesťanství podle toho, co vidí u nás. — 1. Petra 2:12.
4. Jak může na člověka působit vědomí, že ho druzí pozorují?
4 Když víme, že nás druzí pozorují, snažíme se jistě o správné chování, protože máme stejné přání jako Pavel: „Nijak nezavdáváme důvod ke klopýtání, aby na naší službě nebyl nalezen nedostatek.“ (2. Kor. 6:3) Víme-li, že nás druzí pozorují, může nás to posilovat v rozhodnutí, že budeme činit to, co je správné. Ale co když je naše věrnost zásadám zkoušena v situaci, kdy nás lidé nevidí?
Dívá se na vnější vzezření
5. Jaký byl rozdíl mezi chováním židovských vůdců na veřejnosti a v soukromí?
5 Mnozí židovští náboženští vůdcové v prvním století se navenek jevili jinak, než jací byli uvnitř. V Kázání na hoře Ježíš varoval: „Dejte dobrý pozor, abyste nekonali svou spravedlnost před lidmi, aby vás pozorovali.“ (Mat. 6:1, 2) Náboženští vůdcové byli jako poháry, které jsou zvenku čisté, ale „uvnitř jsou plné loupeže a nestřídmosti“, jako „obílené hroby, které se zevně jeví vskutku krásnými, ale uvnitř jsou plné kostí mrtvých lidí a nečistoty všeho druhu“. — Mat. 23:25–28; srovnej Žalm 26:4.
6. Co u nás může Jehova pozorovat?
6 Tato slova by nám měla pomoci, abychom pochopili, že Jehova se nezajímá jen o to, co snad mohou vidět druzí lidé. Ježíš radil: „Ty, když se modlíš, jdi do svého soukromého pokoje, a když zavřeš dveře, modli se k svému Otci, který je v skrytu; potom ti tvůj Otec, který se dívá v skrytu, odplatí.“ (Mat. 6:6) Ano, Bůh může slyšet naše modlitby, když jsme stranou od ostatních lidí. Boží pozornosti nic neujde. Může pozorovat, jak se vyvíjí embryo člověka, a snad i čte genetický materiál, který bude určovat pozdější charakteristické rysy tohoto člověka. (Žalm 139:15, 16; 1. Mojž. 25:23) Může číst dokonce i skryté sklony našeho srdce. (1. Sam. 16:7; 1. Král. 8:39; Jer. 17:10; Sk. 1:24) Uvažuj, jak by na nás měly tyto skutečnosti působit.
7. V čem by se mohl křesťan zlepšovat?
7 Abychom se mohli stát pravými křesťany, museli jsme pracovat na překonávání vážných chyb a hříchů, stejně jako kdysi první křesťané. (1. Kor. 6:9–11; Sk. 26:20; 1. Petra 4:1–4) Ale jak je to s chybami, o kterých snad druzí lidé nevědí? To, že tyto nedostatky nejsou veřejně známé, neznamená, že by byly méně závažné. Je to patrné z Davidových slov: „Kdo tajně pomlouvá svého druha, toho umlčuji. Kdo má domýšlivé oči a vyzývavé srdce, toho nemohu snést.“ (Žalm 101:5) Někoho pomlouvat je nesprávné, i kdyby se to dělo potají, jen před jediným posluchačem. David by takový ‚tajný‘ hřích neomlouval.
8. Jak víme, že nějaké skryté nesprávné jednání neunikne Jehovově pozornosti?
8 Člověk, který se dopouští nějakého nesprávného činu, by si také neměl namlouvat, že jeho špatné jednání unikne Boží pozornosti. Bůh totiž vidí „v skrytu“. Ano, Bůh dokázal, že má zájem o to, aby lidé byli věrní, i když jejich činy nejsou veřejně známé. Vzpomeň si na případ Achanův. Izraelité měli zničit Jericho a jeho obyvatele, zlé Kananejce. Výjimkou bylo jen stříbro, zlato a měď, protože ty byly určeny pro Boží svatyni. (Jozue 6:17–19) Ale Achan podlehl pokušení a vzal si drahocenný oděv, něco stříbra a zlata. Ukryl to pod svým stanem a snad se domníval, že o tom nikdo neví. Oklamal však Toho, „který se dívá v skrytu“? Ne. Bůh se postaral, aby byl Achanův hřích veřejně odhalen a aby byl Achan i se členy své domácnosti potrestán smrtí. — Jozue 7:1, 16–26.
9. Co musíme dělat, abychom získali a zachovali si Boží schválení?
9 Elihu řekl výstižně o Jehovovi: „Jeho oči jsou totiž upřeny na cesty člověka a vidí všechny jeho kroky. Není tma ani hluboký stín, aby se tam skryli ti, kteří konají to, co ubližuje.“ (Job 34:21, 22) Jestliže tedy chceme získat a zachovat si schválení Jehovy Boha, musíme se snažit žít podle jeho zásad jak tehdy, kdy víme, že nás druzí pozorují, tak i tehdy, když se zdá, že je naše chování skryté. „Jeho oči jsou totiž upřeny na cesty člověka“ v každé době.
10. a) Jaký znamenitý příklad dal Pavel, pokud jde o skryté chování? b) Ve kterých oblastech musíme zejména dávat pozor, abychom se nedopustili nějakých tajných chyb?
10 Křesťan snad prochází nějakou zkouškou, o níž jeho spoluctitelé nevědí. To se stalo Pavlovi, když byl ve vězení. Židé jej obvinili, že „popuzuje k povstání“ a že se ‚pokouší znesvětit chrám‘. (Sk. 24:1–6) Pavel dokazoval svou nevinu před římským prokurátorem Felixem, o němž historikové říkají, že byl krutý a nemravný. Felix držel Pavla ve vězení, protože „doufal, že mu Pavel dá peníze“. (Sk. 24:10–21, 26) Apoštol znal biblickou radu o tom, že se nemají dávat ani přijímat dary, které by ovlivnily soud, ale mohl si pomyslet, že by bylo užitečné osvobodit se úplatkem. O úplatku by druzí nevěděli, a proto by si Pavel nemusel dělat starosti, že by je přivedl ke klopýtání. (2. Mojž. 23:8; Žalm 15:1, 5; Přísl. 17:23) Ale Pavel neuvažoval tímto způsobem. Mnozí z Jehovova lidu v dnešní době čelili jiným zkouškám, například zkouškám, při nichž šlo o Boží zákon ohledně krve, o sebeukájení, o zneužívání alkoholu. Uvažujme nyní o tom, jak by ses mohl do takových zkoušek dostat ty nebo někdo z tvých blízkých.
Zkouška poslušnosti v otázce krve
11. Co je základem pro křesťanský názor na užívání krve?
11 Boží zákon o krvi není jistě ani nový, ani nejasný. Prostřednictvím našeho společného předka Noema přikázal Jehova celému lidstvu: „Tělo s jeho duší — jeho krví — nebudete jíst.“ (1. Mojž. 9:4) Svatost krve, která představuje život od Boha, byla zdůrazněna v mojžíšském Zákoně. Krev se mohla užívat na oltáři, ale jinak měla být ‚vylita na zemskou půdu jako voda‘. (3. Mojž. 17:11–14; 5. Mojž. 12:23–25) Trvá zákaz udržovat život pomocí krve i dále po odstranění mojžíšského Zákona? Ano. Při jedné příležitosti, která bývá někdy označována jako první křesťanský koncil, došli apoštolové a starší muži (kteří tvořili vedoucí sbor) k závěru, že se křesťané musí zdržovat ‚modloslužby, smilstva, zardoušeného [v čem zůstala krev] a krve‘. Zneužívání krve bylo stejně vážným morálním přestupkem jako nedovolené pohlavní styky. — Sk. 15:20–21, 28, 29.
12. Jaký postoj zaujímali v otázce krve první křesťané?
12 První křesťané poslouchali Boží zákon ohledně krve. Ačkoli někteří lidé v tehdejší době pili krev gladiátorů jako „léčivý prostředek“ proti epilepsii, praví křesťané to nečinili. Nejedli ani pokrmy obsahující krev, i když jejich odmítnutí znamenalo smrt pro ně i pro jejich děti. Od té doby připouštějí mnozí teologové i jiní, že křesťané jsou pod Božím zákonem, který zakazuje udržování života přijímáním krve.
13. a) Proč by ses mohl jednoho dne ocitnout ve zkoušce ohledně krve? b) Který hlavní důvod pro odmítnutí krve bychom měli mít jako křesťané na mysli?
13 V poslední době se stala oblíbeným lékařským prostředkem transfúze krve. Proto se může křesťan dostat ve spojení s ní do zkoušky. Lékaři, ošetřovatelky i příbuzní na něj mohou silně naléhat, aby přijal krev. Informovaní lidé ovšem vědí, že transfúze samy o sobě s sebou nesou závažná rizika. Časopis „Time“ (5. listopadu 1984) uvedl, že „asi 100 000 Američanů dostává každoročně zánět jater následkem transfúze krve“, hlavně působením „tajemného viru, který může být identifikován pouze eliminačním procesem“. „Time“ podává také zprávu o více než 6 500 případech AIDS (získaný syndrom imunologické nedostatečnosti), z čehož některé případy „jsou ve spojení s transfúzí“. Ve zprávě je řečeno: „Téměř polovina obětí zemřela, ale nejvyšší mortalita může být 90 % nebo i více.“ Svědkové Jehovovi ovšem při svém odmítání neargumentují tím, že je krev špatný léčebný prostředek. I kdyby lékaři mohli poskytnout ujištění, že bude transfúze bezpečná, Boží slovo nám přikazuje, abychom ‚se zdržovali . . . od krve‘. — Sk. 21:25.
14. Do jaké „tajné“ zkoušky ohledně krve by ses mohl dostat?
14 Představ si, že by tobě bylo řečeno, že nutně potřebuješ transfúzi. Jistě by sis vzpomněl na Boží zákon o krvi, viď? A tvoje rozhodnutí poslouchat Boha, bez ohledu na bezprostřední následky, by bylo pravděpodobně posíleno, kdyby byli přítomni spolukřesťané. (Srovnej Daniela 3:13–18.) Ale co kdyby na tebe lékař nebo soudce naléhal soukromě, abys přijal krev, a kdyby ti dokonce říkali, abys jim dovolil nést odpovědnost před Bohem?
15. Jaký nesprávný názor na náš postoj v otázce krve mají někteří lékaři a soudci?
15 Zprávy z různých zemí ukazují, že se někdy lékaři, nemocniční úředníci a soudci mylně domnívají, že svědkové Jehovovi veřejně odmítají krevní transfúzi, ale soukromě nebo uvnitř si myslí něco jiného. V jednom případě soudce kategoricky prohlásil, že „kořen problému nebyl v náboženském přesvědčení . . . [pacientky], ale v tom, že odmítla podepsat písemný předem připravený souhlas s provedením transfúze krve. Neodmítala přijmout toto léčení, ale nechtěla vyžadovat jeho použití.“ Ale svědkové Jehovovi jednají jinak, než aby jen chabě odmítali podepsat ‚souhlas s použitím krve‘. Jsou známí tím, že jim velmi záleží na tom, aby podepsali zákonné doklady, které zbavují zdravotnický personál jakékoli odpovědnosti spojené s odmítnutím krve.a
16. Nač bys neměl zapomenout, jestliže tě někdo v soukromí nutí, abys přijal krev?
16 Lékaři a soudci se snad budou snažit tě přemluvit, abys přijal krev, protože znají lidi z jiných náboženství, kteří měli námitky proti některému lékařskému opatření, ale pak je přijali ‚za zavřenými dveřmi‘. Někteří představitelé nemocnic dokonce tvrdili, že vědí o svědku, který souhlasil s tajnou transfúzí. Jestliže se to opravdu stalo, pak šlo snad o někoho, kdo se jen se svědky Jehovovými znal. Boží oddaní služebníci dobře vědí, že by takový kompromis neunikl Boží pozornosti. Vzpomeň si, jak David zhřešil ve spojení s Bat-Šebou a Urijášem. Jehova to všechno viděl a poslal Natana s poselstvím: „Kde jsi sám jednal tajně, já, já to učiním před celým Izraelem a před sluncem.“ Jak Bůh řekl, pocítil David později smutné následky svého „tajného“ hříchu. — 2. Sam. 11:27–12:12; 16:21.
17. a) Proč by mohl tajný souhlas s transfúzí krve způsobit těžkosti někomu jinému? b) Popiš, jak zůstala jedna sestra pevná v otázce krve i v soukromí a k čemu to vedlo.
17 Také láska ke křesťanským bratrům by ti měla pomoci, abys odolával nátlaku k tajnému porušení Božího zákona o krvi. Proč? Kdyby se tě snažil lékař nebo soudce přemluvit, abys přijal krev, třeba potají, měl bys myslet na to, že další svědek to bude mít ještě těžší. Povšimni si zkušenosti:
Sestra Rodriguezová byla v léčení pro nějakou infekci. Pak se jí velmi přitížilo, její lékař shledal vnitřní krvácení a doporučil převézt ji co nejrychleji do velké nemocnice. Sestra Rodriguezová řekla personálu oddělení první pomoci: „V žádném případě nemohu přijmout krevní transfúzi.“ Trvala na tom i později, kdy na ni zdravotní sestry činily nátlak a tvrdily, že někdo ze svědků již přijal krev. Tato sestra celé dny ztrácela krev a slábla a nakonec byla přeložena na jednotku intenzívní péče. Pak byl do nemocnice povolán soudce státního Nejvyššího soudu.
O několik měsíců později mluvil tento soudce v nemocniční přednáškové síni před 150 lékaři na námět „Čí je to vlastně život?“ Také on řekl, že se dostal do styku s lidmi, kteří nejprve odmítali krev, ale pak se podvolili, když se do věci vložil soudce. Ale co sestra Rodriguezová? Vyprávěl, že se soukromě pokoušel ji přesvědčit, že má ‚nechat odpovědnost na něm‘ a nechat si dát transfúzi na základě soudního příkazu. Co udělala ona? Soudce řekl shromážděným lékařům, že celou silou, kterou ze sebe mohla paní Rodriguezová vydat, mu řekla, že krev nepřijme a že ji má nechat na pokoji a odejít z místnosti. Soudce vysvětlil, že tedy neměl žádný důvod, proč by přikazoval transfúzi proti jejímu přání.
18. Které rozhodnutí ohledně otázky krve bychom měli jasně vyjádřit? K čemu to pravděpodobně povede?
18 Z toho je jasně patrné, jak je důležité absolutně jasně vyjádřit, že náš postoj k otázce krve je neměnný. Apoštolové zaujali takový rezolutní postoj, když prohlásili: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Sk. 5:29) Případ sestry Rodriguezové také ukazuje, jak může zapůsobit kompromis jednoho svědka na jiné. Ačkoli jí bylo špatně a byla tělesně zesláblá, musela čelit mimořádnému nátlaku jen proto, že někdo předtím snad tajně porušil Boží zákon. Ovšem takové porušení by nebylo tajné před „soudcem celé země“. (1. Mojž. 18:25) Sestra Rodriguezová však byla naštěstí v soukromí stejně nekompromisní jako na veřejnosti. A později, když se úplně uzdravila, vysvětlila témuž lékařskému personálu, že je dále rozhodnuta zůstat věrná Bohu jako předtím.
19. Které skutečnosti bychom si měli být stále vědomi?
19 Také my musíme být věrní, ať jednáme na veřejnosti, nebo ne. Jehovovi se taková věrnost líbí a odmění ji; na skutky — veřejné nebo soukromé — těch, kteří nebyli věrní jeho měřítkům, odpoví podle své spravedlnosti. (Žalm 51:6; 51:8, „KB“; Job 34:24) S láskou poskytuje dokonalou radu, která nám pomůže překonávat jakékoli skryté chyby, které snad máme. Budeme se tím zabývat dále.
[Poznámka pod čarou]
a V mnoha amerických nemocnicích se v případě odmítnutí krevní transfúze užívá zvláštního formuláře, který je obsažen v sbírce vzorů, kterou vydala Americká lékařská společnost („Medicolegal Forms with Legal Analysis“).
Jak bys odpověděl?
◆ Která Boží schopnost by měla ovlivňovat naše jednání?
◆ Jaké důležité poučení bychom měli vyvodit z toho, co se stalo Achanovi?
◆ K jaké škodě může dojít, jestliže některý křesťan překročí potají Boží zákon o krvi?
◆ K čemu bys měl být rozhodnut, pokud jde o Boží názor na krev?
[Rámeček na straně 22]
Boží zákon o krvi uznáván jako stále platný
Joseph Priestley (1733–1804) je velmi známý, protože objevil kyslík. Byl však kromě toho také teologem. Napsal:
„Zdá se, že zákaz jíst krev, který byl dán Noemovi, je závazný pro všechno jeho potomstvo.“ Pokud jde o tvrzení, že křesťanský zákaz ohledně krve byl pouze dočasný, Priestley dodal: „Neexistuje žádný náznak, že by byl dočasný, a nebyla žádná zmínka o tom, kdy má být tento zákaz zrušen . . . Pokud si tento zákaz apoštolů vysvětlujeme praxí prvotních křesťanů, o nichž lze těžko říci, že by věci a jejímu dosahu správně nerozuměli, pak můžeme dojít jedině k závěru, že měl být tento zákaz absolutní a trvalý.“
V roce 1646 vyšla publikace „A Bloody Tenet Confuted, or, Blood Forbidden“ (Názor o krvi vyvrácen, neboli krev zakázána). Na straně 8 bylo možné číst výzvu: „Odložme přece tento hrozný zvyk, který se pěstuje v celé Anglii, totiž jíst život zvířat v nesvatých krevních tlačenkách, abychom se prokazovali jako milosrdní lidé, a ne jako nelidští; abychom nebyli shledáni jako lidé, kteří neposlouchají Boha v takových výslovných příkazech, ale abychom byli jako ti, kteří poslouchají jeho vůli a konají věci, které jsou správné v jeho očích, abychom měli Boží přízeň, . . . a abychom nebyli odťati od svého lidu a aby proti nám nebyl stále zaměřen Boží obličej, nám ke škodě.“
Thomas Bartholin byl v 17. století profesorem anatomie na univerzitě v Kodani. V pojednání o ‚zneužívání krve‘ napsal: ‚Ti, kteří zavádějí užívání lidské krve jako vnitřního léčebného prostředku proti nemocem, ji zřejmě zneužívají a zdá se, že se dopouštějí těžkého hříchu. Kanibalové jsou odsuzováni. Proč si neošklivíme ty, kteří poskvrňují svůj jícen lidskou krví? Podobné je to v případě přijímání cizí krve z přeťaté cévy, buď ústy nebo nějakými nástroji k transfúzi. Původci této operace jsou v rozporu s božským zákonem, podle něhož je jedení krve zakázáno.‘
V roce 1745 vyšlo dílo „Revelation Examined with Candour“ (Nezaujaté zkoumání Zjevení). Bylo v něm řečeno: „Příkaz dal sám Bůh Noemovi, opakoval jej Mojžíšovi a potvrdili jej apoštolové Ježíše Krista; byl dán bezprostředně po potopě, když svět jakoby znovu začal; a byl to jediný příkaz daný při této velké příležitosti; byl v bázni slavnostně opakován onomu lidu, který Bůh oddělil od ostatního lidstva, aby byl pro něho svatým; byl opakován s hrozným oznámením božské pomsty, jak proti Židu, tak i proti cizinci, který by se odvážil jej přestoupit; a byl potvrzen tím nejslavnostnějším a nejsvětějším koncilem, jaký se kdy sešel na zemi; jednal pod bezprostředním vlivem Božího ducha! Byl předán od svatého shromáždění jednotlivým církvím sousedních národů, a to rukou nemenších poslů, než byli dva biskupové a dva apoštolové . . . Odváží se někdo po tom všem pomlouvat tento příkaz? Odváží se nějaký člověk, který je při smyslech, prohlásit za bezvýznamný a nedůležitý Boží příkaz, který byl tímto způsobem předán, opakován a potvrzen samotným Bohem?“