Otázky čtenářů
◼ Jestliže bylo do babylónského zajetí v roce 607 př. n. l. vzato pouze dvoukmenné království judské, jak je možné, že se o sedmdesát let později vrátilo z Babylóna všech dvanáct kmenů Izraele?
Zdá se, že to má dva základní důvody. Za prvé, v době, kdy se království Izraele rozštěpilo a následkem toho odstoupilo deset kmenů, zůstali v judském území zřejmě zástupci všech dvanácti kmenů. A za druhé, je pravděpodobné, že před rokem 740 př. n. l. někteří ze všech deseti kmenů utekli do judského území, aby unikli modlářství Izraele.
K rozdělení jednotného izraelského království došlo, když si Šalomoun přivodil Jehovovu nelibost, „protože se jeho srdce odklonilo od Jehovy“. Bůh mu sdělil: „Zcela jistě od tebe království odtrhnu a jistě je dám tvému sluhovi . . . Odtrhnu je z ruky tvého syna . . . Jeden kmen dám tvému synovi.“ (1. Král. 11:9–13) Šalomounův syn Rehabeam, který byl z kmene Juda, dostal kmen Benjamina, a tak vzniklo dvoukmenné jižní království.
Ačkoli Rehabeam panoval jen nad dvěma kmeny, vládl i nadále nad některými z izraelských synů [tedy členů severních deseti kmenů], kteří bydleli v judských městech. (1. Král. 12:17; viz též 2. Paralipomenon 10:17.) A dále, když král severního království Jeroboam zavedl uctívání telete a uvedl do úřadu své vlastní kněze, postavili se Jehovovi kněží a levité, kteří žili v území onoho království, na stranu Rehabeamovu. Čteme: „Levité . . . opustili své pastviny a své vlastnictví a pak přišli do Judy a Jeruzaléma, protože Jeroboam a jeho synové je propustili ze služby kněží pro Jehovu.“ V té době se představitelé „všech izraelských kmenů“ připojili ke kněžím a levitům a šli do Jeruzaléma. (2. Par. 11:13–17) Je také zpráva, že za vlády krále Asy k němu přišli další členové některých z deseti kmenů. — 2. Par. 15:9, 10.
V roce 740 př. n. l., když Asyřané rozvrátili severní hlavní město Samaří, postupovali i zde podle svého zvyku, že totiž přesídlovali obyvatelstvo dobytých oblastí, aby snížili možnost povstání. (1. Par. 5:6, 26) A tak přestalo severní království izraelské existovat. To se však nedotklo těch členů deseti kmenů, kteří v té době žili v jižním judském království. Tito jednotlivci byli mezi zajatci, kteří byli uvedeni do Babylónu, když byl Juda poražen v roce 607 př. n. l. A někteří z jejich potomků se mohli v době obnovení v roce 537 př. n. l. vrátit. Snad se v té době vrátili i někteří potomci těch, které odvedli do vyhnanství Asyřané v roce 740 př. n. l.
Je zajímavé, že v knize, která nese Ezekielovo jméno, se Ezekiel zmiňuje o „izraelském domu“ mnohem častěji než o „judském domu“, ačkoli byl v době babylónského zajetí prorokem pro Judu. Jeho proroctví kromě toho naznačovalo, že budou oba domy opět sjednoceny. (Ezek. 37:19–28; viz též Jeremiáše 3:18; Ozeáše 1:11.) Odůvodněně se tedy již po babylónském zajetí nečiní žádný rozdíl mezi oběma královstvími.
Deset kmenů, které byly odvedeny v roce 740 př. n. l., také neztratilo svou totožnost. Někteří z nich jistě byli mezi těmi, kteří se v roce 537 př. n. l. vrátili ze zajetí. A ve spojení se zasvěcením obnoveného chrámu v Jeruzalémě řekl kněz Ezra: „Izraelští synové, kněží a levité a ostatní z bývalých vyhnanců s radostí konali zasvěcení tohoto Božího domu a . . . předložili . . . jako oběť za hřích za celý Izrael dvanáct kozlů podle počtu izraelských kmenů.“ (Ezra 6:16, 17) Také Izajáš naznačil, že v ostatku, který se vrátí, budou zástupci všech izraelských kmenů, nejen z Judy a Benjamina. Napsal: „I kdyby se totiž tvůj lid, Izraeli, prokázal jako zrnka mořského písku, vrátí se z nich jen ostatek.“ (Iz. 10:22) Mezi těmi, kteří se vrátili, byli tedy zástupci všech izraelských kmenů.