‚Choďte hodni . . . se shovívavostí‘
BYLA mnohokrát zatčena a podrobena přísným výslechům. Jednou byla vedena ulicemi spolu s devíti vězni, muži, jejichž zločiny sahaly od krádeže až po znásilnění a vraždu, a byla postavena před posmívající se dav. Celkem byla vězněna a odloučena od své rodiny déle než 20 let.
Zkušenost této křesťanky není možná ojedinělá, protože i mnozí jiní museli vytrpět dlouhé tresty ve vězení. Ale její „zločin“ byl jistě neobyčejný: Byla jednou ze svědků Jehovových. Kdyby se byla zřekla své víry, mohla být okamžitě propuštěna. Jak mohla tato žena snášet takové zacházení, a přece si přitom zachovat určitou míru štěstí?
Abychom našli odpověď na tuto otázku, povšimněme si jiného věrného křesťana, který byl také vězněn za náboženský postoj, který zaujímal. Byl to apoštol Pavel. Sboru v Efezu napsal: „Já, vězeň v Pánu, vás proto snažně prosím, abyste chodili hodni povolání, kterým jste byli povoláni, se vší pokorou mysli a mírností, se shovívavostí [v trpělivosti, „Luther“], abyste se navzájem snášeli v lásce, vážně usilovali o zachování jednoty ducha ve sjednocujícím svazku pokoje.“ — Ef. 4:1–3.
Křesťané v Efezu měli nádherné „povolání“ k nebeskému životu s Kristem Ježíšem. (1. Petra 1:3, 4) Ale aby je dosáhli, museli ‚chodit‘ neboli chovat se tak, aby dokázali, že toho jsou hodni. Pavel naznačil, že je k tomu nutná „shovívavost“. „Shovívavost“ však znamená mnohem víc než jen snášet dlouhou dobu bolesti nebo nějaké nepříjemnosti. Shovívavý člověk snáší špatné zacházení bez myšlenky na odplatu a bez hněvu, protože to slouží k určitému účelu. Tím, že se zdržuje a nedává průchod hněvu, projevuje úmyslnou zdrženlivost.
Pavel projevil takovou zdrženlivost, když snášel domácí vězení. Věděl, že to slouží „k pokroku dobrého poselství“. (Fil. 1:12) Pavel tím také mohl projevit svou věrnou oddanost Jehovovi Bohu a dokázat, že chodí ‚hoden‘ svého povolání k nebeskému životu. Tak Pavel s radostí snesl věznění. Od té doby projevilo mnoho křesťanů podobně shovívavost. Bylo mezi nimi i mnoho těch, kteří neměli nebeské „povolání“. Ale cítili rovněž touhu ‚chodit hodni‘ ceny věčného života, ať již v nebesích nebo v pozemské sféře království.
Poměrně málo z nich však muselo trpět v tvrdých podmínkách vězeňského života. Má shovívavost cenu i za jiných okolností? Ano, zcela jistě, vždyť Pavel povzbuzoval všechny členy efezského sboru, aby „chodili hodni . . . se shovívavostí“. Efez byl nejdůležitějším městem římské provincie Asie. Jeho bohatství mohlo být pro křesťany léčkou. Bylo to také město pověstné volným chováním, démonismem, kouzelnictvím a provozováním magie, město plné ctitelů bohyně Artemidy neboli Diany. Starověký historik Lucius Seneca řekl o takových lidech: „Muži hledají rozkoše všeho druhu. Nevyhýbají se žádné neřesti . . . Na to, co je čestné, se naprosto zapomíná.“ Pro tamější křesťany, kteří měli ‚chodit hodni‘ svého povolání, to jistě znamenalo, že museli vynaložit velké úsilí.
Není proto divu, že Pavel dále napsal Efezanům: „To říkám a svědčím o tom v Pánu proto, abyste již dále nechodili tak, jako chodí i národy v neužitečnosti své mysli, přičemž jsou myšlenkově ve tmě a odcizeni životu, který náleží Bohu.“ (Ef. 4:17, 18) Jak obtížný musel být život mezi takovými zkaženými lidmi! Shovívavost však mohla vést k tomu, že život křesťana zůstal za takových okolností alespoň snesitelný.
Je to nutné i dnes
Dnes jsme podobně obklopeni špatností, hmotařstvím a démonickými vlivy. Dnes doléhá na křesťany dokonce ještě větší tlak, protože byl satan svržen do blízkosti země a zaměřuje se na to, aby zničil naši víru. (Zjev. 12:12, 17) Chceme-li se prokázat hodnými ceny věčného života, musíme proto dávat více než obvykle pozor na to, jak žijeme. A podobně jako starověcí křesťané musíme být shovívaví. Je sice pravda, že není běžné, aby se člověk tak ovládal. Ale shovívavost je důkazem, že na křesťanu spočívá Boží duch. V Galaťanům 5:22 je řečeno: „Ovoce ducha je . . . shovívavost.“ Ale jak nám to prospívá?
Shovívavost nám pomáhá snášet hospodářské těžkosti, zdravotní problémy a jiný tlak, který s sebou přináší život ve dvacátém století. Víme, proč jsou takové problémy a víme také, že je v dohledu vysvobození. (2. Tim. 3:1–5; Luk. 21:28) I když se při rozšiřování dobrého poselství o království setkáváme s tvrdým odporem, působí shovívavost jako hradba, která nás obklopuje, a pomáhá nám nejen vydržet, ale také zachovat si živou naději.
Pavlova rada, abychom byli „s radostí . . . shovívaví“, již také mnohým pomohla vyřešit choulostivé situace doma. (Kol. 1:11) Křesťané jsou někdy spojeni manželským jhem s nevěřícím. Jeden muž řekl: „Náš rodinný život byl nejen velmi neklidný, ale musel jsem také snášet nejrůznější těžkosti . . . Jídlo nebylo připraveno . . . prádlo nebylo čisté a připravené . . . někdy jsem od ní slyšel špinavé nadávky.“ Ale tento křesťan byl shovívavý. „Vždy jsem se obracel k Jehovovi v modlitbě,“ řekl, „a spoléhal jsem se, že mi pomůže dospět k dobré shovívavosti, abych neztratil křesťanskou vyrovnanost . . . Pomohlo mi to vytrvat.“ K čemu to vedlo? Po dvaceti letech odporu se i jeho manželka stala křesťankou! „Jak vděčný jsem Jehovovi,“ říká tento muž, „že mi pomohl pěstovat ovoce ducha, shovívavost.“
Být shovívaví navzájem
Shovívavost je výsledkem Božího svatého ducha, a proto je neslučitelná se „skutky těla“, jako je nepřátelství, rozepře, žárlivost, výbuchy hněvu, sváry a závist. (Gal. 5:19–21) K čemu to vede, jestliže dovolíme, aby se u nás projevily tyto „skutky“ a ovlivnily nás v jednání s druhými?
Jedna situace, do níž se dostal Mojžíš, ukazuje, co se může stát. Bylo o něm řečeno, že je „zdaleka nejmírnější ze všech lidí, kteří byli na povrchu zemské půdy“. (4. Mojž. 12:3) Ale při jedné příležitosti přestal být shovívavý. Když národu docházela zásoba vody, lid, který neměl víru, křičel: „Proč jste přivedli Jehovův sbor do téhle pustiny, abychom tady zemřeli my a naši soumaři?“ (4. Mojž. 20:4) Tato situace vyžadovala, aby se Mojžíš ovládal a aby si střízlivě uvědomil, že tyto buřičské řeči jsou ve skutečnosti zaměřeny proti Jehovovi. Ale Mojžíš připustil, že jej ovládly tělesné podněty. Žalmista řekl: „Dále způsobili provokaci u vody Meriby, takže se kvůli nim Mojžíšovi špatně vedlo. Rozhořčili totiž jeho ducha a promluvil zbrkle svými rty.“ — Žalm 106:32, 33.
Mojžíš mluvil rozhořčeně, jako kdyby jim on sám opatřoval vodu. Řekl: „Slyšte, vy vzpurní! Máme vám vyvést vodu z tohoto útesu?“ (4. Mojž. 20:10) Ano, Mojžíš připustil, aby jej ovládl svárlivý a naříkavý duch druhých. A protože ztratil sebeovládání a také nevzdal slávu Jehovovi, nebylo mu dovoleno vstoupit do Zaslíbené země.
Dnešní křesťané musí dát pozor, aby neupadli do této léčky. Někdy mohou být příčinou vydráždění i naši křesťanští bratři, jako tomu bylo v případě Izraelitů a Mojžíše. „Pánův otrok však nepotřebuje bojovat, ale potřebuje být ke všem jemný, způsobilý vyučovat, ovládající se za zlých okolností.“ (2. Tim. 2:24) Je proto na místě povzbuzení z 1. Tesaloničanům 5:14: „Buďte ke všem shovívaví.“
Příklady hodné napodobení
Kristus dal dokonalý příklad shovívavosti. Musel snášet nejen „tolik odporujících řečí od hříšníků“, ale také problémy, které vznikly mezi jeho učedníky. (Žid. 12:3) Někdy jim bylo zatěžko buď pochopit jeho učení nebo je uplatňovat. Ale on s nimi nikdy nejednal drsně. Když v noci, kdy byl zrazen, jeho učedníci usnuli, Kristus je laskavě vybídl slovy: „Proč spíte? Vstaňte a stále se modlete, abyste se nedostali do pokušení.“ — Luk. 22:46.
Po svém vzkříšení projevoval Ježíš dále trpělivost a shovívavost. Například Saul byl pronásledovatelem křesťanů, byl rouhačem a nestoudným mužem. A přece mu Kristus prokázal milosrdenství, jež vedlo k tomu, že se Saul stal Kristovým význačným následovníkem. Pavel, dříve Saul, o tom říká: „Přesto mi bylo projeveno milosrdenství, aby prostřednictvím mne, jako prvního případu, Kristus Ježíš mohl projevit celou svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něj vloží svou víru ve věčný život.“ — 1. Tim. 1:15, 16.
Písmo nám říká, abychom „věrně následovali jeho [Kristovy] šlépěje“. (1. Petra 2:21) Projevuješ stejnou trpělivost k bratrům ve víře, když jen pomalu uplatňují některou biblickou zásadu? Projevuješ podobného shovívavého ducha vůči lidem ze světa, kteří neznají pravdu? Cítíš se podněcován pomáhat takovým lidem, aby pravdu našli?
Nesrovnatelným příkladem shovívavosti je však Jehova. „Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti.“ (Žalm 103:8; 2. Mojž. 34:5–7) Ačkoli muži, jako byl Mojžíš, cítili zklamání, protože Izraelité byli tvrdošíjní, Jehova řekl: „Po celý den jsem vztahoval ruce k lidu, který je neposlušný a odmlouvá.“ (Řím. 10:21) Ale taková shovívavost měla svůj účel. Jehova jednal podobně jako otec se synem, který se ocitl na scestí. Nechtěl se vzdát naděje, že se napjatý vztah mezi ním a Izraelem zlepší. A jeho trpělivost přinesla ovoce — ostatek tohoto národa byl zachráněn!
Hranice shovívavosti
Boží trpělivost však není bezmezná. Izrael soustavně odporoval Jehovovým výstrahám, takže se jako národ nakonec Bohu odcizil. Izajáš řekl: „Ale oni se vzbouřili a ublížili jeho svatému duchu. Tu se proměnil v jejich nepřítele, sám s nimi válčil.“ (Iz. 63:10) Ano, časem „Jehovova zloba vzplanula proti jeho lidu“. (2. Par. 36:15, 16) Jeho shovívavost skončila.
Z toho vyplývají závažné důsledky pro dnešní dobu. Bylo by nerozumné domnívat se, že Bůh bude snášet špatné jednání navždy. Je pravda, že Pavel říká: „Bůh, ačkoli chtěl projevit svou zlobu a učinit známou svou moc, snášel s mnohou shovívavostí nádoby zloby, hodící se ke zničení.“ Ale taková shovívavost měla svůj důvod: „Aby učinil známým bohatství své slávy.“ (Řím. 9:22, 23) Ano, Bůh projevoval zdrženlivost, což vedlo k tomu, že jeho jméno je oznamováno po celé zemi. Bůh také prostřednictvím svého lidu oznamuje svůj „den pomsty“. (Iz. 61:2) Je pravda, že se mnozí tomuto varovnému poselství vysmívají a zesměšňují je, jako epikurejci a stoikové v době Pavlově, kteří říkali: „Co by chtěl ten mluvka povídat?“ (Sk. 17:18) Ale pamatuj na to, že Bůh „uvede pomstu na ty, kteří neznají Boha, a na ty, kteří neposlouchají dobré poselství o našem Pánu Ježíšovi“. — 2. Tes. 1:8.
Mezitím však musíme pokračovat v díle kázání Božích soudů, dokud Bůh nezjeví, že je čas přestat. Musíme ‚být trpěliví až do Pánovy přítomnosti‘. (Jak. 5:7) Budeme-li však trpělivě snášet různé těžkosti, které nám přinese život v tomto systému, přinese to hmatatelné výsledky. Posílí se naše vědomí závislosti na Jehovovi. Zlepší se naše vztahy k druhým a nevzniknou zbytečné problémy. Někdy snad není snadné projevovat shovívavost, ale bez ohledu na to, kdo jsme nebo kde žijeme, zda jsme na svobodě či ve vězení, zda pociťujeme odpor v rodině nebo v křesťanské službě, shovívavost podporuje pokoj a jednotu, což dodá našemu životu radost a spokojenost. (Ef. 4:2) Rozhodně proto chceme chodit hodni ceny věčného života a se shovívavostí.