Čti a uč se ze dvou knih Paralipomenon
„PROČ knihy Paralipomenon?“ Tuto otázku si kladlo mnoho studujících, když četli Bibli poprvé. Čtou knihy Samuelovy a Královské a vidí živě a mistrně předloženou historii Božího lidu za vlády králů. Teď mají před sebou dvě knihy Paralipomenon: devět dlouhých kapitol rodokmenů a po nich opakování mnohého, co už četli. „Erdmanova biblická příručka“ (angl.) poznamenává: „Na první pohled opakují knihy Paralipomenon nezáživněji a mravokárněji to, co už známe z 2. Samuelovy a knih Královských.“
Ale to je jen povrchní zdání. Stejně jako všechna čtyři evangelia v Křesťanských řeckých písmech zahrnují touž obecnou látku, ale každé ji ukazuje z jiné perspektivy a přidává jedinečné informace, i pisatel knih Paralipomenon sice zahrnuje touž obecnou látku jako předchozí knihy, ale má svou vlastní perspektivu a předkládá informace, které se jinde nenajdou. Psal pro zvláštní časové období a měl velmi určité cíle. Když tomu porozumíme, bude nás čtení obou knih bavit a získáme poučení, jež nám dnes bude ku pomoci.
Plnily potřebu
Knihy Paralipomenon byly napsány pravděpodobně Ezrou k užitku Židů, kteří se vrátili do Zaslíbené země na konci sedmdesátiletého zajetí v Babylóně. Pisatel nejprve vypráví o vládě Davidově a Šalomounově a o následovném rozdělení Božího lidu na dva národy. Potom se soustřeďuje na jižní Judské království a předkládá jeho historii tak, aby to bylo poučné pro navrácené vyhnance. Sleduje vývoj důležité královské linie Davidovy a přitom odpovídá na závažné otázky: Proč Jehova dovolil, aby se jeho vyvolený lid dostal do vyhnanství v pohanské zemi? A jak se mohou navrácení Židé (stejně jako dnes praví křesťané) vyhnout chybám, jež vedly k tomuto potrestání?
Důležité rodokmeny
Prvních devět kapitol 1. Paralipomenon obsahuje dlouhé rodopisné seznamy. Proč je pisatel uvedl? Protože rodokmeny byly v Izraeli důležité. Souvisely s dědictvím a přednostmi služby. Někteří z vracejících se Izraelitů, včetně některých kněžských rodin, nebyli schopni prokázat svůj původ, a to způsobilo značné potíže. (Ezra 2:59–63) Proto pro mě bylo toto pečlivé vysledování rodokmenů velmi poutavé.
Ale co dnešní čtenář Bible? Měl by těch devět kapitol přejít a začít číst 1. Paralipomenon od zprávy o Saulově smrti v 10. kapitole? Ne, tyto rodopisné seznamy jsou částí „celého Písma“, které je „inspirováno Bohem“. (2. Tim. 3:16) V prvních devíti kapitolách 1. Paralipomenon jsou důležitá a strhující zrnka informací.
Jen zde se například dočteme o Jabezovi, potomku Judově, který se prokázal výjimečně čestný. (1. Par. 4:9, 10) Nalézáme zde také užitečný soupis Davidovy královské linie, který vyjevuje důležitý fakt, že Zerubabel, místodržitel Židů po jejich návratu z Babylóna, byl z této linie. — 1. Par. 3:10–19.
Dozvídáme se více o Davidovi
Zbývající kapitoly 1. Paralipomenon obohacují historická vyprávění předešlých knih, zejména doplňují naše znalosti o králi Davidovi. V předešlých knihách poznal čtenář Bible Davida jako oddaného Jehovova služebníka, úspěšného válečníka, básníka a znamenitého vůdce lidí. V 1. Paralipomenon se dozvídáme, že byl také mistrovským organizátorem. Organizoval národ a vojsko a zorganizoval uctívání v chrámu. Vytvořil 24 oddělení kněží, levitů a zpěváků. — 1. Par. 23:1 až 27:22.
Druhá Samuelova popisuje Davidovu silnou touhu postavit „dům“ neboli chrám pro truhlu smlouvy. (2. Sam. 7:2–5) Jehova nedovolil Davidovi, aby plány uskutečnil, a 1. Paralipomenon vysvětluje proč. David byl mužem krve. Chrám postaví Davidův následník, pokojný muž. (1. Par. 22:8–10) Druhá Samuelova také vypráví, jak David koupil mlat, kde byl po čase postaven chrám. (2. Sam. 24:18–25) První Paralipomenon to doplňuje popisem obrovského příspěvku, který David nashromáždil, a všech opatření, která učinil, aby bylo pro Šalomouna všechno připraveno, až bude schopen zahájit stavbu. (1. Par. 22:6–19) Vždyť Jehova dokonce poskytl Davidovi i plán chrámu, který byl Šalomounovi věrně předán. — 1. Par. 28:9–21.
Jehovovo požehnání. . .
Až budeš číst dál 2. Paralipomenon, všimneš si, že začíná vynikat tento námět: když králové projevovali naprostou důvěru k Jehovovi, měli požehnání, když ne, lid trpěl. Například syn krále Roboama Abijam byl ve válce proti Izraeli přelstěn Jeroboamem, válečnickým králem severního království. Abijamova armáda se octla v úplném obklíčení. A tak „začali křičet k Jehovovi, zatímco kněží hlasitě troubili na trubky“. K čemu to vedlo? „Bůh sám porazil před Abijášem [Abijamem] a Judou Jeroboama a celý Izrael.“ — 2. Par. 13:14, 15.
Podobně Abijášův syn Asa porazil obrovské vojsko jednoho miliónu Etiopů, protože spoléhal na Jehovu. (2. Par. 14:9–12) Asův syn Jošafat byl zachráněn před spojeným útokem Amona, Moaba a Edomitů, zatímco jeho potomek, král Ezechjáš, byl po mnoha letech pro stejnou důvěru zachráněn před asyrskou mocí. — 2. Par. 20:1–26; 32:9–23.
. . . a nelibost
Nicméně mnozí z králů tuto důvěru neprojevovali, zpravidla pro jeden ze tří důvodů. První byl, že mnozí upadli do léčky modlářství. Jošafatův pravnuk Joaš začal dobře, ale pak se obrátil k modlářství, Jehova odňal svou ochranu a Joaš byl poražen v bitvě Syřany a nakonec zavražděn. (2. Par. 24:23–25) Joašův syn Amacjáš ukázal, jak svůdné může být modlářství. Amacjáš začal tím, že projevoval příkladnou víru v Jehovu. Pak, po úspěšné válce s Edomity, zcela proti očekávání převzal bohy Edomitů a začal je uctívat. (2. Par. 25:14) Jehova tedy opět odňal králi svou ochranu.
Snad nejhorším příkladem modlářství je Manase. Nejenže tento král uctíval falešné bohy, ale velmi pronásledoval ty, kteří se drželi Jehovova uctívání. Protože „naplnil Jeruzalém nevinnou krví“, rozhodl se Jehova, že Judu zničí. „Jehova nebyl svolný udělit odpuštění.“ (2. Král. 21:11; 23:26; 24:3, 4) A to byl Manase synem Ezechjáše, jednoho z nejvěrnějších židovských králů! Jeho narození bylo ve skutečnosti výsledkem zázraku. Narodil se poté, co Jehova zázračně prodloužil věk jeho otci Ezechjášovi. (Iz. 38:1–8; 2. Par. 33:1) A nakonec ještě jedno překvapení: Po mnoha letech pronásledování Jehovových ctitelů činil Manase pokání a na konci života byl Jehovovým služebníkem. — 2. Par. 33:1–6, 12–17.
Druhá věc, která byla pro judské krále léčkou, byly zahraniční aliance. Ty přivedly do nepříjemností dobrého krále Asu i ne tak dobrého krále Achase. (2. Par. 16:1–5, 7; 28:16, 20) Tragický důsledek zahraniční aliance se dostavil i v případě Jošafatově. Tento znamenitý Jehovův služebník nemoudře pěstoval svazky s izraelským králem Achabem, ctitelem Baala. Následoval Achaba na nemoudré vojenské výpravy a dovolil, aby se jeho syn Joram oženil s Achabovou dcerou Ataljou. Atalja měla špatný vliv na svého manžela Jorama i na svého syna Achazjáše, když se jeden po druhém stali králem. Potom, když Achazjáš zemřel, zmocnila se trůnu a vyvraždila většinu možných soupeřů. Jehova naštěstí řídil věci tak, aby se linie krále Davida zachovala, ale jak tragický důsledek vyplynul ze zbytečných zahraničních svazků!
Třetí léčka, do níž upadli někteří králové, byla domýšlivost. Poskvrnila poslední roky dobrého krále Asy a kvůli ní strávil vojenský génius král Uzijáš konec života jako malomocný. I věrný král Ezechjáš do této léčky upadl; když ho navštívili vyslanci z Babylóna, pyšně jim ukázal chrámový poklad. — 2. Par. 32:25, 26; Iz. 39:1–7.
Čti a uč se z nich
Ano, dvě knihy Paralipomenon jsou bohatým zdrojem informací. Ukazují, jaké chování se líbí Jehovovi, a dokládají, že i králové mohou upadnout do hříchu. Jaké varování je to dnes zejména pro muže, kteří mají postavení spojené s autoritou v křesťanském sboru! Novodobé modlářství je stejně úkladné jako za dnů izraelských králů a my musíme být odhodláni vyhnout se mu. (Ef. 3:9; Kol. 3:5; Zjev. 13:4) Musíme se také vyhýbat zbytečným svazkům se světem. (Jan 17:14, 16; Jak. 4:4) A slabost pýchy nebo domýšlivosti je samozřejmě stále problémem, proti kterému musíme bojovat. — Přísl. 16:5, 18; Jak. 4:6, 16.
Četba a studium dvou knih Paralipomenon posílí naše odhodlání sloužit Jehovovi tím, že budeme napodobovat dobré příklady a vyhýbat se špatným příkladům, které nám předkládá židovská historie. Povzbudí nás to, abychom dobré napodobovali a špatnému se vyhýbali, abychom tak „prostřednictvím své vytrvalosti a útěchy z Písem měli naději“. — Řím. 15:4.
[Rámeček na straně 19]
Jak přispívá 1. Paralipomenon k důkazu, že se Ježíš nenarodil 25. prosince?
Podle 1. Paralipomenon organizoval král David kněze do 24 „běhů“ neboli skupin. Každá skupina měla přidělený týden služby v chrámu. Tak měl člen každého běhu sloužit v chrámu dvakrát ročně přibližně jednou za šest měsíců.
První běh začínal sloužit hned po skončení svátku chýší na přelomu září a října. Osmá skupina pojmenovaná po Abijášovi sloužila týden na přelomu listopadu a prosince a pak další týden na přelomu června a července. Proč je Abijášovo oddělení důležité? Protože podle Lukášovy zpráva patřil otec Jana Křtitele Zacharjáš k „Abijášově třídě“ a právě sloužil v chrámu, když se mu zjevil anděl a ohlásil budoucí narození Jana. — Luk. 1:5, 8, 9.
Jak ukazuje Lukášova zpráva, byl Jan počat velmi brzy potom. Narodil se tedy o devět měsíců později, buď počátkem září nebo počátkem dubna. Lukášova zpráva dále ukazuje, že Ježíš byl o šest měsíců mladší než Jan. ( Luk. 1:26) Tak tato podrobnost z knihy Paralipomenon ukazuje, že místo aby se Ježíš narodil na konci prosince, narodil se buď začátkem března nebo začátkem října. Jiné texty ukazují, že ta druhá doba je správná. — Další podrobnosti viz ve „Strážné věži“ z 15. června 1954, angl., s. 382.
[Rámeček na straně 20]
Proč se stal Josef otcem dvou kmenů Izraele, kdežto každý z jeho bratrů byl otcem jen jednoho kmene?
První Paralipomenon nám pomáhá odpovědět na tuto otázku. Josef dostal dvojnásobný podíl, který patřil prvorozenému. Pravda, Josef byl skoro nejmladší z dvanácti Jákobových synů, ale byl starším synem Jákobovy oblíbené manželky Ráchel. Podle narození mělo právo prvorozeného připadnout nejstaršímu synovi Rubenovi, jeho prvorozenému z Ley. Ale 1. Paralipomenom nám říká, že Ruben je ztratil pro závažný hřích. Zpráva říká: „Ruben. . . byl prvorozený, ale protože znesvětil lože svého otce, jeho právo prvorozeného bylo dáno synům Josefa, syna Izraelova, takže neměl být rodopisně zapsán k právu prvorozeného.“ Zpráva pokračuje: „Juda se totiž prokázal jako nadřazený mezi svými bratry a ten určený za vůdce byl z něho, ale právo prvorozeného bylo Josefovo.“ — 1. Par. 5:1, 2.