Mír a bezpečnost — Odkud?
ZATÍMCO v některých ohledech vykonaly Spojené národy cenné služby, každý, kdo sleduje zprávy, musí uznat, že v oblasti míru a bezpečnosti zatím selhaly. I nejhorlivější zastánci organizace to otevřeně přiznávají.
Již v roce 1953, pouhých osm let po jejím zrodu, přiznal tehdejší generální tajemník Dag Hammarskjöld: „Kde naši předchůdci snili o novém nebi, my přinejlepším doufáme, že nám bude dovoleno zachránit starou zemi.“ Po dvaceti šesti letech byl náměstek státního departmentu USA, C. William Maynes, nucen uznat: „Hlavním cílem Rady bezpečnosti a Valného shromáždění bylo udržení mezinárodního míru a bezpečnosti . . . Máte důkazy, že organizace, pokud jde o její hlavní cíl, selhala.“
Jakou má OSN váhu?
Pravda je, že většina významných rozhodnutí, která se dotýkala míru a bezpečnosti během uplynulých čtyřiceti let, byla učiněna převážně mimo Spojené národy. Roku 1982 naříkal generální tajemník Javier Pérez de Cuéllar nad tím, že „letos jsme znovu a znovu viděli, jak je Organizace z různých důvodů přehlížena nebo odbývána v situacích, v nichž by měla a mohla sehrát důležitou a konstruktivní úlohu“. Proč to tak je?
Někteří vidí důvod v okázalém růstu organizace. Původní počet 51 členů vzrostl na více než 150, a každý má ve Valném shromáždění stejné hlasovací právo. Ovšem některé z těchto národů jsou velmi malé. Tak například ostrovní stát Svatého Kryštofa a Nevisu, 158. národ, který se připojil k organizaci, má méně než 50 000 obyvatel, a přece má stejné hlasovací právo jako Čína, která má téměř miliardu obyvatel. Toto uspořádání sice dává menším národům příležitost dát se slyšet, ale stěží povzbuzuje větší mocnosti, aby braly rozhodnutí organizace vážně.
Druhého problému se dotýká Shirley Hazzardová: „Organizace spojených národů nebyla vybavena nátlakovou mocí, leda nakolik ji mají právě ti členové, na něž je nejspíše nutné vyvíjet nátlak.“ Jinými slovy, organizace sice může činit rozhodnutí, ale zpravidla je nemůže prosadit. Pravidelně se dlouze hovoří o závažných světových problémech. Slavnostně se přijímají rezoluce — a pak se na ně zapomene. V roce 1982 si generální tajemník OSN stěžoval na „nedostatek vážnosti pro její rozhodnutí ze strany těch, jimž jsou adresována“.
To jsou tedy organizační problémy — ale ti, kdo tuto organizaci zkoumají, se zmiňují i o jiných. Jsou však hlubší, vážnější důvody, proč Spojené národy selhaly.
Hlubší problémy
„Kdysi se zdálo jako možné udržovat mezinárodní mír a bezpečí v první řadě podle různých ustanovení Charty,“ řekl Javier Pérez de Cuéllar, když vzpomínal na idealismus zakladatelů organizace. „Co se stalo s tou velkolepou vidinou? Brzy ji zamlžily rozpory mezi velmocemi . . . Navíc se ukázalo, ze svět je složitější, mnohem méně spořádané místo, než se doufalo.“
Ve skutečnosti nikdy nebyla naděje, že Spojené národy nastolí mír a bezpečnost. Ten úkol byl prostě příliš obtížný. Poznámky generálního tajemníka nám připomínají slova proroka Jeremjáše: „Muži, který kráčí, ani nepatří, aby řídil svůj krok.“ (Jer. 10:23) Lidé se svou omezenou moudrostí a schopnostmi nikdy nebudou schopni vyřešit problém, jak dosáhnout míru a bezpečnosti pro všechny.
Generální tajemník řekl, že zakladatelé Spojených národů shledali, ze svět je „složitější“, než doufali. Tato situace má svůj základní důvod a oni si ho zjevně nebyli vědomi. Apoštol Jan jej však vysvětluje takto: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Bible nám říká, že „ten ničemný“, satan, dnes způsobuje „běda zemi“, protože má „velký hněv“. (Zjev. 12:12) Neúprosná skutečnost, že satan a jeho vliv existují, předem odsoudila k nezdaru všechny snahy Spojených národů o nastolení míru, ještě než organizace vůbec vznikla.
Pamatuj také, že Organizace spojených národů je dítětem tohoto světa, a tak zdědila jeho příznačné rysy. Slabosti, zlořády a zkaženost, kterými se vyznačují jednotlivé národy, se nevyhnutelně projevují i ve Spojených národech. V roce 1972 byl citován výrok Alexandra Solženicyna: „Před čtvrt stoletím se s velkými nadějemi celého lidstva zrodila Organizace spojených národů. Žel, v nemorálním světě se také ona stala nemorální.“ Bible varuje: „ ‚Není žádný pokoj,‘ řekl Jehova, ‚pro ničemné.‘ “ (Iz. 48:22) „Nemorální“ organizace nikdy nemůže nastolit mír a bezpečnost.
Co bude s mírem a bezpečností?
Změní tedy něco vyhlášení roku 1986 za „Mezinárodní rok míru“? Je to velmi nepravděpodobné, protože shora uvedené problémy jsou pro lidi zcela neřešitelné. Není o nic pravděpodobnější, že „Rok míru“ přivede lidstvo blíže k míru a bezpečnosti, než že „Rok dítěte“ v roce 1979 zlepšil mezinárodní úděl dětí nebo „Mezinárodní rok žen“ v roce 1975 učinil ze světa lepší místo pro ženy.
Má-li ovšem lidstvo přežít, je očividné, že někdo musí ve věci míru a bezpečnosti něco udělat. Nukleárně vyzbrojené národy jsou dnes schopny zničit většinu života na Zemi. Vyspělé konvenční zbraně působí každoročně strašlivé ztráty na životech. Skutečný mír se zdá být dál než kdy dříve. Jestliže tyto problémy nedokázaly vyřešit Spojené národy, kdo je tedy může vyřešit?
Pohled do dějin nabízí nadějnou odpověď. Asi před 3 000 lety psal král–bojovník na Středním východě, David, o budoucím vládci, kterému se podaří nastolit mezinárodní mír. V modlitbě za tohoto vládce David řekl: „Ať hory přinášejí lidu mír, pahorky také, prostřednictvím spravedlnosti. V jeho dnech bude rašit spravedlivý a hojnost pokoje, dokud nepomine Měsíc.“ — Žalm 72:3, 7.
Jaký vládce vůbec mohl nastolit takový trvalý mír? David nepoukazoval na lidskou organizaci, ale na svého Boha, Jehovu, jako na toho, z jehož autority se to stane. Bylo tu přání otcem myšlenky? Ne. Davidův syn Šalomoun spoléhal na téhož Boha a během jeho vlády ukázal Jehova předobrazně svou moc tím, že nastolil mír v Šalomounově království, i když to leželo v jednom z nejvíce válkou zmítaných krajů na zemi. Šalomoun nebyl král–bojovník, a přesto během jeho vlády „Juda a Izrael stále bydleli v bezpečí, každý pod svou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu [na severu] po Beer–Šebu [na jihu], po všechny Šalomounovy dny“. — 1. Král. 4:25.
Tento mír samozřejmě netrval věčně. Izraelité začali pěstovat způsoby nemorálního světa a ztratili své bezpečí, které dostali od Boha. Nicméně po více než dvou stoletích, když krutí Asyřané vedli tažení, aby nastolili mír na základě teroru, prorok Izajáš předpověděl příchod krále, jehož Šalomoun předstiňoval. Napsal: „Jeho jméno bude nazváno Podivuhodný rádce . . . Kníže pokoje. Hojnosti knížecího panství a pokoje nebude konec.“ — Iz. 9:6, 7.
Kdo je ten „Kníže pokoje“? Více než 700 let po Izajášovi, když se římská světová velmoc snažila násilím prosadit svou verzi mezinárodního míru a bezpečnosti, objevil se tento král v Davidově vlasti Judeji v osobě Ježíše Krista. Pověděl svým krajanům o Božím království, jehož bude králem. Toto království bude nebeské, a tedy schopné vyřešit problémy satanova vlivu a vrozené neschopnosti člověka vládnout si sám. Ježíšovi krajané zřejmé dávali přednost římské vládě a dopustili se v případě Ježíše justiční vraždy. Historie nicméně jasně dosvědčuje, že byl pak vzkříšen z mrtvých a vystoupil do nebe, kde pak vyčkával do Božího patřičného času, aby začal vládnout jako král Božího království.
Splňování proroctví označuje naši přítomnost jako čas oné velké události. Právě zrození Božího království v nebi a následné svržení satana k zemi vedlo k satanovu „velkému hněvu“ a k tomu, že působí „běda zemi“. (Zjev. 12:7–12) A výsledek? Války a jiné tísně, jak prorokoval sám Ježíš. Na zemi nastala „úzkost národů, které nebudou vědět kudy kam“. — Luk. 21:25, 26; Mat. 24:3–13.
Podle člověka, nebo podle Boha?
Ježíšova proroctví, která k nám přicházejí z doby téměř před 2 000 lety, popsala světové poměry přesněji než optimistická prohlášení z doby zrodu Spojených národů před 40 lety. To, že se oné organizaci nepodařilo najít východisko, jen podtrhuje přesnost biblických předpovědí. Opravdu, podle Izajášových slov ‚samotní poslové míru hořce pláčou‘, rozčarováni vlastním selháním. — Iz. 33:7.
To vrhá světlo na konečný důvod, proč se Spojeným národům nikdy nemůže podařit, aby nastolily mír na zemi. Chtějí toho dosáhnout způsobem zcela odporujícím Božímu. Podle Jehovových ohlášených předsevzetí mír nenastane sjednocením národů tohoto světa, ale jejich úplným nahrazením Božím královstvím. (Dan. 2:44) Dag Hammarskjöld řekl, že pracuje na tom, aby ‚zachránil starou zemi‘. Jestliže tím myslel současný světový systém složený z nezávislých politických národů, pak byly jeho naděje od počátku odsouzeny ke zklamání. „Stará země“ totiž musí ustoupit novému systému. „Svět pomíjí.“ (1. Jana 2:17) Nemůže jej zachránit nic, ani Organizace spojených národů.
Známe-li nacionalistické sobectví národů, existuje jen jeden realistický přístup k nastolení míru a bezpečnosti. Jedině Boží království může nastolit takový mír, po jakém člověk touží od chvíle, kdy byl vyhnán ze zahrady Edenu. Zde je jeden popis bezpečnosti, která vyplyne z působení království: „[Bůh] setře jim každou slzu s očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest. Dřívější věci pominuly.“ — Zjev. 21:4.
Zní ten slib nerealisticky? Je to opravdu jediná naděje, kterou máme, a příští vydání „Strážné věže“ rozebere více do hloubky, proč to tak je. Zatím bychom rádi upoutali tvou pozornost k důležitému faktu: Historie Spojených národů ještě neskončila. Tato organizace má sehrát důležitou úlohu v budoucích událostech. Povzbuzujeme tě, aby sis přečetl následující dva články, které rozebírají budoucnost Organizace spojených národů ve světle biblického proroctví.