Rodinná péče — Jak daleko sahá?

„AFRICKÁ KULTURA mi říká, že jsem opatrovníkem svého bratra,“ řekl nigerijský spisovatel S. A. Jegede. „Africká kultura vyžaduje, aby každý měl úctu ke svým rodičům a pečoval o ně.“ Ano, v Africe i v jiných částech světa je pomoc členům rodiny způsobem života.

Ale často panuje názor, že k „rodině“ patří i tety a strýcové, bratranci a sestřenice, neteře a synovci — dokonce i lidé, kteří jen pocházejí z téže vesnice. Když však africké rodiny opouštějí zemědělské oblasti a hledají si práci ve městech, mohou se stát členové takových rozsáhlých rodin zdrojem problémů. Rodiny, které se přestěhovaly, jsou často obléhány příbuznými, kteří od nich vyžadují peníze nebo ubytování. Ve městě jsou však specifické životní podmínky a pomoc vzdáleným příbuzným nebo lidem z téže vesnice je často obtížná, ne-li nemožná.

Bible říká: „Jestliže se někdo nestará o ty, kteří jsou jeho vlastní, a zvláště o ty, kteří jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ (1. Tim. 5:8) Ale kam až sahá zásada péče o rodinu? Je křesťan povinen starat se o členy rodiny v širším smyslu za všech okolností? Nebo je to tak, jak říká výše uvedený nigerijský spisovatel: „V africké kultuře ani v Bibli nemá místo zneužívání systému rodiny v širším smyslu“?

Rodiče a děti

Systém rodiny v širším smyslu existoval v biblických dobách. Když však Bible vyjadřuje, že křesťan je povinen starat se „o ty, kteří jsou jeho vlastní“, nikde nenaznačuje, že by k tomu nutně patřili všichni příbuzní a jiní v systému rodiny v rozšířeném smyslu.

Bible zdůrazňuje především povinnosti rodičů k dětem. O pomoci, kterou jim má poskytovat sbor, napsal apoštol Pavel: „Děti by neměly střádat pro své rodiče, ale rodiče pro své děti.“ (2. Kor. 12:14) H. B. Clark, známý právník, k tomu řekl: „Je přirozená a morální povinnost, aby otec podporoval své dítě.“ Jako Bohem ustanovená hlava rodinné jednotky má otec prvořadou odpovědnost, aby byl živitelem. Manželka mu často pomáhá tím, že se účinně stará o domácnost, moudře užívá peněz a podle okolností snad i pracuje mimo domov. — Srovnej Přísloví 31:10–31.

Povšimni si však, že rodiče jsou povzbuzováni, aby činili víc, než jen vydělávali peníze. Jsou nabádáni, aby něco z výdělku „střádali“ pro své děti. Rodiče, kteří se řídí touto moudrou radou, jsou často schopni pomáhat svým dětem, i když již vyrostly a opustily domov. Vhodné je to především tehdy, jestliže se děti věnují křesťanské kazatelské službě plným časem a příležitostně potřebují finanční podporu, aby mohly v této službě zůstat. Nikde se neříká, že by měli rodiče ‚střádat‘ pro nespočetné členy rodiny v širším smyslu.

„Patřičná náhrada“

Tato laskavá péče ze strany rodičů nemá zůstat bez odměny. Apoštol Pavel říká v 1. Timoteovi 5:4: „Má-li však nějaká vdova děti nebo vnoučata, ty ať se nejprve učí, jak projevovat zbožnou oddanost ve své domácnosti a splácet patřičnou náhradu svým rodičům a prarodičům, neboť to je v Božích očích přijatelné.“ Taková podpora stárnoucích rodičů nebo prarodičů je jistě v souladu s biblickým příkazem ctít své rodiče. — Ef. 6:2; 2. Mojž. 20:12.

Povšimni si, že Pavel zřejmě neukládá povinnost vzdáleným příbuzným, aby pečovali o takové vdovy. V případech, kdy nebyli žádní blízcí příbuzní, kteří by pečovali o křesťanskou ženu, jež se vyznačovala věrnou službou, měl v tehdejší době pomoci nést břemeno sbor. — 1. Tim. 5:3, 9, 10.

Křesťanská povinnost starat se o ty, „kteří jsou jeho vlastní“, tedy rozhodně zahrnuje manželského druha a děti, rodiče a prarodiče. Odpovědnost tohoto druhu existuje i tehdy, jsou-li takoví rodinní příslušníci nevěřící nebo nějak tělesně postižení. Trvá, pokud jsou takové osoby naživu. A jestliže je někdo v manželství, může k tomu také patřit pomoc manželskému druhovi, aby ctil své rodiče. Někdy vznikají závažné manželské problémy, jestliže je tato zásada přehlížena nebo jí není dbáno.

Co je třeba opatřovat a kdy?

Rodiče však z toho nemají vyvozovat, že mohou rozmařile utrácet své peníze s přesvědčením, že mohou kdykoli požadovat hmotnou podporu od svých dětí. Ani to neznamená, že by měli nerozumně vyžadovat pozornost od svých potomků, kteří často mají své vlastní rodiny, za něž mají prvořadou odpovědnost. Tento názor odpovídá Pavlovým slovům: „Děti by neměly střádat pro své rodiče, ale rodiče pro své děti.“ — 2. Kor. 12:14.

Za normálních okolností jsou snad rodiče schopni mít vlastní domácnost, majetek a zdroj příjmů (včetně důchodu od nějaké společnosti nebo vlády), takže o ně může být ve stáří postaráno. „Peníze jsou pro ochranu“, a jestliže si rodiče prozíravě střádají, mohou často zabránit tomu, že by později v životě způsobili svým dětem velké finanční nebo citové břemeno. — Kaz. 7:12.

Šalomounova slova u Kazatele 9:11 nám však připomínají, že i ty nejlepší plány „postihuje čas a nepředvídaná událost“. Co tedy dělat, jestliže nějaká manželská dvojice přijde o svůj zdroj obživy nebo je-li třeba něco přidat? Jejich bohabojné děti by měly chtít zcela přirozeně nějakým způsobem pomoci. K tomu může patřit i finanční podpora, pozvání rodičů, aby žili společně s nimi nebo blízko, nebo, je-li to nutné, obstarání péče v nějakém ústavu. Rodiče nebo prarodiče pokročilého věku by ovšem měli být rozumní a neměli by očekávat, že jim budou potomci umožňovat přepychový způsob života, protože biblická rada říká: „Máme-li tedy živobytí a něco na sebe, budeme s tím spokojení.“ — 1. Tim. 6:8.

V mnoha případech mohou být vládní programy sociálního zabezpečení, penze, starobní příspěvky a osobní úspory zdrojem dostatečné, byť skromné podpory pro zestárlé rodiče nebo prarodiče. Je moudré zjistit, kterých opatření mohou použít osoby, jež na ně mají nárok. — Řím. 13:6.

Vyvaruj se farizejského uvažování

Ježíš káral znalce Písma a farizey, protože říkali svým rodičům, kteří byli v nouzi: „Cokoli mám, čím bych ti snad mohl prospět, je dar zasvěcený Bohu.“ (Mat. 15:5) V Ježíšově době mohli zbožní Židé odkládat stranou peníze nebo majetek, aby ho nakonec darovali do chrámu. Farizeové podporovali názor, že takový majetek, pokud byl jednou zasvěcen takovému účelu, nesmí být za žádných okolností použit jinak — ani k péči o zestárlé rodiče.

Kristus odsoudil toto farizejské smýšlení a řekl, že je v rozporu s duchem Božího zákona. Podle jeho názoru má úcta k rodičům přednost před jakýmkoli lidským pravidlem. Podobně i dnes věnovali někteří křesťané svůj život kazatelské službě a snad slouží jako misionáři, průkopníci nebo cestující dozorci. Když se dověděli, že jejich rodiče jsou v nouzi, ze všech sil se snažili najít způsoby, jak zajistit péči o ně a přitom zůstat ve svém druhu kazatelské služby. Jestliže však nebylo možné učinit žádné opatření, nedomnívali se, že by jejich přednosti v kazatelské službě byly důležitější než projev úcty k rodičům. Takové osoby je nutné vřele pochválit za to, že se v životě přizpůsobily situaci — často za velkých osobních obětí, jen aby mohly splnit své rodinné povinnosti.

Činit dobře všem

Ačkoli Bible ukládá křesťanům povinnost, aby pečovali o potřebné členy své bezprostřední rodiny, nevylučuje rozumné prokazování lásky členům rodiny v širším smyslu. Někdy se zdá, že jsou některé tety, bratranci a sestřenice nebo synovci a neteře stejně blízcí jako bezprostřední členové rodiny. Bible nás vybízí, abychom ‚činili dobře všem‘. (Gal. 6:10) Má-li křesťan prostředky, aby takovým osobám pomáhal, jistě nemá ‚zavřít dveře svého něžného soucitu‘. Může se opravdu cítit morálně povinen pomoci. — 1. Jana 3:17.

Křesťan však má prvořadou odpovědnost k členům své nejbližší rodiny — k manželskému druhovi, k dětem, rodičům a prarodičům. Proto bude vážně přemýšlet, než na sebe vezme nějakou odpovědnost, která by je mohla poškodit — finančně, citově nebo duchovně.

Biblická rada ohledně rodinné péče je tedy laskavá a rozumná. Bude-li se jí křesťan řídit, ušetří si mnoho zbytečných starostí a bude umět rozhodnout, co má klást na první místo. To vše je ke chvále Jehovy, „jemuž každá rodina v nebi a na zemi vděčí za své jméno“. — Ef. 3:14, 15.