Může vést pravé křesťanství k fanatismu?
KŘESŤANSTVO má své fanatiky — například lidi, kteří se z politického protestu sami upalují, nebo lidi, kteří se chovají nesnášenlivě k lidem s jiným náboženským přesvědčením. Je známé, že katolická církev vyhlásila první křižáckou válku, aby byl Jeruzalém osvobozen od lidí, které církev považovala za nevěřící. Tak se vydaly na cestu tři neukázněné tlupy, k jejichž násilným výstřelkům patřil i pogrom na Židy v Porýní. Když se vojskům při tomto křižáckém tažení podařilo dobýt Jeruzalém, takzvaní křesťanští vojáci proměnili ulice v potoky krve.
H. G. Wells napsal ve své knize „Světové dějiny“ (ang.) o první křižácké válce: „Pobíjení bylo hrozné; krev poražených tekla ulicemi, až se muži při jízdě brodili v krvi. Když nadešla noc, křižáci přišli ke svatému hrobu, vzlykali přemírou radosti a sepjali krví poskvrněné ruce k modlitbě.“
Při jednom dalším křižáckém tažení, které vyhlásil papež Inocenc III., byli pobiti albigenští a valdenští, kteří vyjadřovali námitky proti římským naukám a proti výstřelkům duchovenstva. O fanatismu, který byl proti nim projevován, napsal Wells: „To Lateránu stačilo. A tak vidíme papeže Inocence III., jak vyhlašuje křižáckou válku těmto nešťastným sektářům a dovoluje, aby byl do vojska přijat každý vandrák. . . a aby bylo na těch nejpokojnějších poddaných francouzského krále pácháno to nejhorší násilí. Líčení krutostí a ohavností páchaných při tomto křižáckém tažení je mnohem hroznější než všechny zprávy o křesťanech, kteří byli umučeni pohany.“
Dějiny křesťanstva jsou plné zpráv o fanaticích, a ti zpravidla přinášeli ovoce v podobě násilí. Můžeme z toho tedy vyvozovat závěr, že fanatismus nepřináší dobré ovoce. „Nový standardní slovník anglického jazyka“ od Funka a Vagnallse (vydání z roku 1929) definuje fanatismus jako „výstřední nebo vášnivou horlivost“. A dále to znázorňuje slovy: „V žádném historickém období se neprojevilo tolik krutosti, nevázanosti a fanatismu, jako při křižáckých taženích.“
Je také zajímavé si povšimnout definice slova „fanatik“, která je obsažena ve „Třetím novém mezinárodním Websterově slovníku“, ve vydání z roku 1961: ‚Fanatik — z latiny, inspirován nějakým božstvem. 1. posedlý nebo jakoby posedlý démonem; v širším smyslu: posedlý, jako posedlý, šílený. 2. vedený nebo způsobený nebo charakterizovaný příliš velkým zápalem: výstřední, nerozumný, extrémně nadšený, zejména v náboženském směru.‘ Máme-li to na mysli, můžeme říci, že jsou praví křesťané fanatici?
Pozná se podle ovoce
Z ovoce je patrné, jaký je strom. A tak i výsledky lidských činů ukazují, jací lidé je konají. Poukázal na to Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství. Řekl: „Dobrý strom nemůže nést bezcenné ovoce ani zkažený strom nemůže nést znamenité ovoce. Skutečně tedy poznáte tyto lidi podle jejich ovoce.“ — Mat. 7:18, 20.
Ježíš založil pravé křesťanství jako dobrý strom. Nemohlo proto přinášet špatné ovoce v podobě fanatismu. Ježíš nikdy nenabádal své následovníky, aby nějak tělesně poškozovali sami sebe nebo jiné. Naopak, citoval jedno ze dvou velkých přikázání: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mat. 22:39) Jeho následovníci měli být laskaví dokonce i ke svým nepřátelům. Ježíš řekl: „Milujte dál své nepřátele, čiňte dobro těm, kteří vás nenávidí, žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vás urážejí.“ — Luk. 6:27, 28.
Ježíšovi praví následovníci vycházeli mezi lidi z mnoha různých národů, a to nikoli s ohněm a mečem, ale s Božím psaným slovem a pokojným přesvědčováním. Do jiných zemí je nedoprovázely žádné armády, které by měly pobíjet, mučit a znásilňovat ty, kteří odmítali křesťanský křest. Naopak, Ježíšovi následovníci se řídili Ježíšovým příkladem, neboť on pokojně kázal dobré poselství o Božím království všem a povzbuzoval je, aby uvažovali o informaci, kterou dostali z Písma. K ovoci jejich práce patřilo ovoce Božího ducha: „láska, radost, pokoj, shovívavost, laskavost, dobrota, víra, mírnost, sebeovládání“. — Gal. 5:22, 23.
Dnes to není jiné. Pravé křesťanství stále ještě přináší dobré ovoce. Strom, křesťanská organizace, zasazený Ježíšem Kristem před více než 1 900 lety, byl dobrý a stále ještě dobrý je. Proto nemůže přinášet špatné ovoce v podobě nesnášenlivosti, násilí a fanatismu. Proč je tedy fanatismus v křesťanství tak častý?
Apoštol Pavel naznačil, že přijde doba, kdy se objeví napodobenina křesťanů. Sice si budou říkat křesťané, ale nebudou podle toho žít, neboli nebudou přinášet dobré ovoce křesťanství. Řekl starším v Efezu: „Vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás utlačující vlci, a nebudou něžně zacházet se stádem. A z vás samotných povstanou muži a budou mluvit převrácené věci, aby za sebou odvedli učedníky.“ (Sk. 20:29, 30) Z těchto odpadlíků vzniklo křesťanstvo se stovkami vzájemně si odporujících náboženských organizací, jež učí věci, které se pouze vydávají za křesťanské. Jsou to ve skutečnosti „převrácené věci“, myšlenky lidí, nikoli pravda Božího slova. Právě mezi těmito falešnými křesťany se projevuje špatné ovoce v podobě fanatismu.
Je křesťanská horlivost fanatismem?
Je pravda, že fanatismus je určitá forma horlivosti. Ale fanatismus „je výstřední nebo posedlá horlivost“, je to „nerozumná“ horlivost. To nelze říci o křesťanství.
Bible na mnoha místech povzbuzuje křesťany, aby byli rozumní. Například ve Filipanům 4:5 je řečeno: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ A křesťané dostali radu, „aby o nikom nemluvili urážlivě, nebyli bojovní, ale rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. — Tit. 3:2.
Svědkové Jehovovi navštěvují lidi v jejich domovech a mluví s nimi o dobrém poselství o Božím království, a proto se liší od většiny těch, kteří tvrdí, že jsou křesťané. Tato horlivost v křesťanské kazatelské službě neposkytuje důvod, aby byli považováni za fanatiky. Je to rozumná horlivost pro práci, kterou konal Ježíš a o které také přikázal, že ji mají konat jeho následovníci. (Mat. 24:14; 28:19, 20) Ten, kdo odloží mnoho časově náročných osobních činností, aby mohl věnovat co nejvíce času kázání o království, není fanatik. Naopak, dává najevo, že si uvědomuje, jak naléhavě nutné je pomáhat druhým, aby v tom krátkém čase, který ještě zbývá pro tuto práci, poznali životodárné pravdy z Božího slova. To je rozumné a užitečné.
Tato činnost není fanatickou prací, která by poškozovala druhé, ale naopak, tato činnost buduje víru v Boha a jeho Slovo. Poskytuje naději těm, kteří žijí bez naděje, přináší svobodu od náboženských pověr a nevědomosti a přeměňuje bezpočet nemorálních a násilných lidí v morálně čisté a pokojné křesťany. Toto dobré ovoce ukazuje, že jde o dobrou organizaci.
Ve více než 200 zemích zachovávají svědkové Jehovovi svou věrnost Božímu království, i když jsou na mnoha místech oficiálně zakázáni. Jejich věrnost vůči Bohu, svrchovanému panovníkovi, lze sotva označit jako fanatismus. Bůh je tou nejvyšší autoritou, a dojde-li někdy ke konfliktu mezi jeho zákony a zákony lidské vlády, pak jsou praví křesťané povinni poslouchat Boha. Pod lidskými vládami jsou někdy místní zákony zrušeny, protože jsou v rozporu s federálními zákony. Podobně ztrácejí pro pravé křesťany lidské zákony platnost, jakmile jsou v rozporu se zákony svrchovaného Panovníka, Jehovy Boha. Pravý křesťan nemůže poslouchat dva vzájemně si odporující zákony, a proto jedná podle slov apoštolů. Řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Sk. 5:29) To je rozumné.
Tutéž rozumnost projevují svědkové Jehovovi, pokud jde o národní a náboženské oslavy, které jsou v rozporu s Božím slovem. Není fanatické odmítnout účast na tom, co většina v nějaké zemi zachovává. Svědkové jsou odlišní, pokud jde o jejich náboženské svědomí, a proto se ocitají v téže kategorii jako první křesťané, kteří se ve své době neúčastnili populárních oslav. A svědkové Jehovovi rádi vysvětlují biblické důvody, proč se neúčastní. — 1. Petra 3:15.
Někteří lidé snad označují svědky jako fanatiky, protože odmítají přijímat transfúzi krve, což je metoda oblíbená u většiny lékařů. V této věci jde opět o poslušnost Božího zákona. Praví následovníci Ježíše Krista dostali příkaz, aby „se zdržovali. . . krve“. — Sk. 15:28, 29.
Je snad někdo fanatický, protože z důvodů svědomí odmítá nějaký lékařský postup, který je právě oblíbený? Někteří lidé, kteří nejsou svědky Jehovovými, odmítají transfúzi krve, aby si nepřivodili AIDS nebo jiné nemoci. Je tedy nerozumné, jestliže svědkové Jehovovi žádají takový způsob léčení, které není v rozporu s jejich svědomím?
Co z toho tedy můžeme vyvozovat? Že svědkové Jehovovi nejsou fanatici proto, že jsou odlišní od většiny a trvají na tom, že budou poslouchat Boha. Ačkoli mají horlivost pro Boha, nemají „výstřední nebo posedlou horlivost“, jako by byli posedlí démonem; ani se neprojevují jako „pomatení, šílení“ nebo „duševně choří“. Nikdy se nedopouštějí z náboženské horlivosti žádného násilí, jímž by škodili druhým nebo sami sobě. Naopak, v souladu s tím, co Bible říká o pravých křesťanech, ‚udržují pokoj se všemi lidmi‘. — Řím. 12:18.
Křesťanská organizace, kterou založil Ježíš Kristus v prvním století, trvá jako dobrý strom až dodnes a přináší jedině dobré ovoce, Proto není možné, aby pravé křesťanství činilo z lidí fanatiky.