Mohou ti být dějiny náboženství k něčemu užitečné?

„VE škole jsem vůbec neměla ráda dějepis,“ přiznává otevřeně Barbara. Ale nyní si například váží poznatků o první světové válce. Spolu s Biblí jí toto poučení pomáhá účinně vysvětlit, proč není od roku 1914 na světě mír. (Zjev. 6:4) Podobně nám dějiny náboženství mohou pomoci, abychom porozuměli světu, v němž žijeme.

Proč jsou od 16. století národy, obce a dokonce i rodiny rozděleny na katolické a protestantské věřící? Historik Friedrich Oehninger k tomu říká: „V zápase o čisté učení evangelia, který tehdy vyvolali hlavně němečtí, švýcarští a francouzští učitelé v církvi, nebyl Řím ochoten se vzdát.“ To vedlo k vytvoření církevních denominací.

Bylo však skutečně obnoveno „čisté učení evangelia“? Pohled do dějin náboženství nám pomůže zjistit, co se skutečně stalo.

CO SE UKÁZALO PŘI PRODÁVÁNÍ ODPUSTKŮ

„Reformace začala Lutherovým bojem proti zneužívání při prodeji odpustků, což byla záležitost, která měla zdánlivě praktický význam jen pro církev,“ poznamenává historik Gottfried Fitzer. „Ve skutečnosti se však přitom ukázalo, že byly církevní záležitosti úzce spjaté s finančními, ekonomickými a politickými otázkami.“ Podívejme se na tuto věc blíže.

Princ Albert Brandenburgský získal v církvi několik vlivných postavení. Měl zaplatit Vatikánu v přepočtu asi čtvrt miliónu dolarů, které mu zapůjčil jeden bankovní dům. Papež ustanovil arcibiskupa Alberta za svého komisaře pro odpustky v oblasti středního Německa a dovolil mu, aby polovinou výtěžku splatil své dluhy.

Albertovi kazatelé vedli úspěšné tažení ve prospěch odpustků a tvrdili, že zajišťují „úplné odpuštění všech hříchů“ a okamžité vysvobození z očistce. Přesně vzato, církev nabízela pouze prominutí církevních trestů, ale lidé věřili, že budou zakoupením odpustků zproštěni všech hříchů. Martin Luther se nad tím rozhořčil a v roce 1517 uveřejnil svých 95 slavných tezí „z lásky k pravdě“, jak napsal v úvodu.a

Luther se pouze snažil o diskusi mezi učenci, na což měl jako profesor právo, a proto byly teze napsány latinsky. Podle Friedricha Oehningera však vyvolaly „ohromnou senzaci“. „Během 14 dnů byly [tištěné německé překlady] známé po celém Německu a během 4 týdnů v celém křesťanstvu. Někteří lidé se radovali, že se konečně někdo postavil proti římskému útlaku; pro jiné se stal Luther terčem nenávisti.“ Účinek těchto tezí překvapil samotného Luthera. Co z nich bylo patrné?

CO SE UKÁZALO V LUTHEROVÝCH 95 TEZÍCH

Podle první teze by měl být „celý život věřících pokáním“. Hříšník mohl dosáhnout pokoje s Bohem nikoli pomocí dopisů obsahujících odpustky, ale pravým pokáním a křesťanským chováním. Jedna z posledních tezí zní: „Pryč tedy se všemi proroky, kteří káží křesťanům: ‚Pokoj, pokoj‘, a přece pokoj není.“ — 92. teze.

„Nejvyšším“ a „skutečným pokladem“ nemá být tradice, ale evangelium, napsal Luther (55., 62., 65. teze) To je pravda. Ježíš dal vzor, když učil na základě inspirovaných Písem. O Božím slovu řekl: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17; Luk. 24:44) Duchovenstvo se odchýlilo od tohoto vzoru a tím zamítlo Bibli jakožto nejvyšší autoritu a upadlo do pasti lidských nauk. Luther je káral: „Lidská učení káží ti, kteří říkali, že duše odletí (z očistce), jakmile v pokladnici zacinkají peníze.“ — 27. teze.

Luther varoval, že takovým kázáním „vzrůstá zisk a žádostivost“. (28. teze) Dějiny náboženství dokazují, že duchovenstvo nedbalo biblických výstrah a padlo za oběť lásce k penězům. (Hebr. 13:5) Jedno katolické historické dílo připouští: „Základní příčinou rozkladu v církvi oné doby byla finanční politika kurie, která byla úplně poskvrněná simonií.“

Když Luther pozvedl svůj hlas proti „ ‚posvěcené‘ církevní tradici“ a „ostře odmítl to, že církev upadla do sféry peněz a moci“, jak to vyjádřil jeden protestantský historik, dotkl se jádra problému: všeobecného opuštění původních křesťanských nauk.

JAK ZAČAL ODKLON OD PRAVÉ VÍRY

Jedenáctá teze popisovala jednu nebiblickou nauku jako „plevel, který byl zřejmě zaset, když biskupové spali“. To nám připomíná Ježíšovo podobenství o pšenici a plevelu, v němž Ježíš předpověděl, že se objeví zdánliví křesťané. (Mat. 13:36–43) Po smrti apoštolů smísili tito falešní křesťané spolu s odpadlými učiteli čisté biblické nauky s řeckou filozofií a zavedli nebiblické nauky, jako je nesmrtelnost duše, pekelný oheň a trojice.b — Sk. 20:29, 30.

První křesťané například neměli žádné výtvarné umění a takzvaní církevní otcové považovali uctívání obrazů za „blud a přestupek“. Ale již koncem čtvrtého století byly kostely plné obrazů znázorňujících Ježíše, Marii, apoštoly, anděly a proroky. Podle Epiphania ze Salamidy se těm, kteří byli znázorňováni, dostávalo nevhodného uctívání, když se lidé před nimi ukláněli. Postupně začalo být přehlíženo varování „střezte se model“. — 1. Jana 5:21; srovnej Skutky 10:25, 26.

Údajní křesťané zavrhli Ježíšův příkaz, když se začali ‚vypínat‘ nad svými bratry a organizovat církevní hierarchii. (Mat. 20:25–27; 23:8–11) Později si začali římští biskupové přisvojovat nejvýznačnější postavení. Historik Oehninger k tomu říká, že v době, kdy „nekontrolovaně probíhal rozklad církevního života pod vládou zesvětštělého papežství“, pokoušela se církev „o vlastní reformu, ale nebyla toho schopná“.

V 16. století došlo k dalším změnám. „Nálada v té době byla v jeho [Lutherův] prospěch,“ říká Oehninger a dodává, že „ho odpůrci napadali, hrozili mu smrtí jako kacířovi, ale tím ho jedině přiměli k dalším a novým průzkumům na základě Svatého písma, až se mu před očima začal hroutit celý římský systém jako pouhé lidské stvoření“. Ale byly nové církve opravdu prosté jakéhokoli „hrozného zneužívání a falešných nauk“, jak tvrdily?

REFORMACE NEPŘINESLA OBNOVU

Volání po reformě v 16. století nevedlo k obnovení „univerzální“ církve ani raných křesťanských nauk, ale vedlo pouze k rozštěpení odpadlého křesťanstva v odpadlé části, které se dále rozdělovaly. Dnešní biskupové, včetně dědiců Lutherových, zřejmě stále ještě „spí“, jak o tom mluvila 11. teze.

Protestanté zavrhli nauku o odpustcích, ale přijali mnoho jiných falešných nauk. „Z řecké filozofie přijala křesťanská teologie také nauku o nesmrtelnosti duše,“ říká „Evangelický katechismus pro dospělé“ (něm.). „Byla skombinována. . . s biblickým svědectvím o vzkříšení těla“.

Vůdcové křesťanstva užívají lidských nauk a směšují svou kazatelskou službu se světskými věcmi, včetně politiky, a pak stejně jako za dnů Lutherových podkopávají autoritu Bible. Proto jejich pouhý „způsob zbožné oddanosti“ dokazuje, že nemá moc a nemůže zabránit zmenšující se účasti při bohoslužbách, lhostejnosti členů církve, vnikání politiky do církevních diskusí a rostoucímu počtu výstupů z církve. — 2. Tim. 3:5.

Informace o minulosti pacienta může pomoci lékaři stanovit diagnózu choroby, a stejně nám mohou dějiny náboženství pomoci pochopit, proč zůstává křesťanstvo i v naší době smrtelně nemocné. Nemá tedy čisté křesťanství žádnou naději. Naopak. Ježíšovo podobenství naznačilo, že při žni v „čase konce“ se ukáže, kdo jsou jeho následovníci podobní pšenici, kdo jsou praví „synové království“. (Mat. 13:38, 39; Dan. 12:4) Jak k tomu mělo dojít?

POUČENÍ Z NOVODOBÝCH DĚJIN NÁBOŽENSTVÍ

V roce 1891 navštívila skupina badatelů Bible Lutherův bývalý dům ve Wittenbergu. Jeden z cestovatelů o tom napsal: „Opravdu živě to připomínalo ony bouřlivé doby.“ Mezi těmi, kteří vstoupili do Lutherovy „studovny a posadili se na jeho starou židli“, byl Charles Taze Russell. Zpráva dále říká: „Máme dnes velký důvod k radosti, že i když ti, kteří začali s velkou reformací, nedovedli tuto reformaci do konce a začali organizovat jiné systémy omylu, přece díky božské prozřetelnosti postupovalo očišťováni svatyně až do úplnosti, a zlaté nádoby božské pravdy jsou nyní opět stavěny na své správné místo.“ Čeho Luther nedosáhl, to pomohl splnit tento návštěvník.

Byla to historická událost, když Russell — spolu s jinými muži a ženami hledajícími pravdu — začal v 70. letech minulého století s nezávislým studiem Bible. Ale mezi lety 1870 a 1875 „získávali pouze nárys Božího plánu a odnaučovali se mnoha omylům, které dříve pěstovali, protože ještě plně nepřišel čas pro jasné rozlišení podrobností“, jak později napsal Russell. Další léta se však stala mezníky v obnovení původních křesťanských měřítek.

Prostřednictvím časopisu „Siónská Strážná věž“ oznamovali badatelé Bible, že jméno Nejvyššího je Jehova, že je duše smrtelná (1881), že trojice je nebiblická (1882) a že biblické peklo je hrob (1883). Falešné nauky vznikaly postupně, a stejně nyní také postupně přibývalo světla pravdy. (Přísl. 4:18, 19) Od začátku rozuměli tito křesťané základní pravdě o Ježíšovi, který dal svůj život jako oběť, a jádrem své činnosti učinili jeho neviditelný návrat a Boží království. — 1. Tim. 2:6.

Aby bylo lépe organizováno „rozsévání biblických pravd v různých jazycích“ pomocí publikací, dali Badatelé Bible v roce 1884 zákonně zapsat ve Spojených státech již existující „Siónskou traktátní společnost Strážná věž“. O rok dříve již vyšly publikace ve švédštině a pak v roce 1885 vyšla první německá literatura. V roce 1892 se začalo uvažovat o misionářském díle v cizích zemích. Dnes káží badatelé Bible — dobře známí jako svědkové Jehovovi — „toto dobré poselství o království“ ve 208 zemích a územích a asi ve 200 jazycích. — Mat. 24:14.

Svědkové byli většinou členy církví křesťanstva nebo jiných náboženství a věřili naukám, které zneuctívaly Boha. Když přijali přesné poznání o Bohu a začali projevovat víru, činili pokání ze svého nesprávného jednání, obrátili se a stali se oddanými, pokřtěnými služebníky Jehovovými. Konali „skutky, které odpovídaly pokání“, a to vedlo k čistému svědomí a k pokoji s Bohem. — Sk. 26:29; Jan 17:3.

JSOU DĚJINY NÁBOŽENSTVÍ UŽITEČNÉ?

Rozhodně ano. Velké části Bible obsahují užitečné náboženské dějiny. (Řím. 15:4) Evangelia ukazují, jak Ježíš učil pravdu o Bohu a o jeho předsevzetí se Zemí. Ježíšovi následovníci měli čekat na nebeské království, které vyřeší problémy Země. „Zůstaňte proto ostražití, protože neznáte den ani hodinu,“ řekl Ježíš. — Mat. 6:9, 10; 25:1–13.

Dějiny náboženství potvrzují, že přišli předpovědění zdánliví křesťané, kteří si zřídili své vlastní pozemské panství. Reformace změnila tvář světa, ale neobnovila čisté biblické učení. Dějiny také poukazují na existenci dnešních křesťanů, kteří „nejsou částí světa“ a staví na první místo Boží království. (Jan 17:16) Tato informace pomohla mnoha lidem zjistit, kdo jsou dnes Ježíšovi praví následovníci.

Barbara, o níž byla zmínka na začátku tohoto článku, patří k více než 3 000 000 svědků, kteří jsou činní po celém světě a snaží se přinášet četným lidem „čisté učení evangelia“. Určitá míra poznatků o dějinách náboženství přináší užitek i těmto zvěstovatelům království.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 29]

Odpustek znamená prominutí (dočasného) trestu za hříchy. . . Prominutí je účinné nyní nebo v očistci. — Katolický učenec Josef Lortz.

Ani dnes se učenci nemohou shodnout na tom, co je odpustek a co znamená v životě katolíka. — Protestantský historik Heinrich Bornamm.

Odpustek — zvláštní katolická nauka

Zpovědník uloží kajícímu katolíkovi pokání (např. modlitbu, půst, almužny nebo poutní cestu). Papež může tyto tresty odpustit, protože je podle římskokatolické teorie pánem nad všemi dočasnými tresty (včetně očistce) a udílí odpustky z takzvaného pokladu zásluh Kristových a zásluh světců. Ve středověku byla tato výsada vážně zneužívána a byla popisována jako „obchod velkého rozsahu, prováděný na úkor morální úrovně a v rozporu s naukami Svatého písma“.

Církev neklade pokání na roveň odpuštění hříchů. Ale dokonce i ve středověku choval lid „prostou víru, že zaplacením je zrušen dluh [hříchu]“ a kazatelé odpustků podporovali toto pojetí. Lutherovy teze byly zaměřeny proti takovým „výmyslům“ a byly shrnuty slovy: „Odpustky jsou lidským dílem a nemají nic společného s čistým evangeliem.“

Papež Klement VI. zavedl tuto nauku v roce 1343, ale jasně ji nedefinoval. Proto se mohl Luther odvolat na její nezávaznost. Církev to rychle napravila tím, že v roce 1518 vydala oficiální definici odpustků. Ale papežská bula Lea X. neposkytla žádný „biblický důkaz pro to, že zásluha Kristova a svatých je totožná s pokladem odpustků“. To vyvolalo v katolíku Lutherovi závažné rozhodnutí. Zamítl nebiblický systém odpustků, což vyvolalo reformaci, a zavržení jeho kritiky vedlo k velkému rozdělení v církvi.

V dnešní době vedla vážná kritika z řad římskokatolické církve „nikoli ke změně systému, ale pouze k reformám v postupu“. V roce 1967 rozhodl papež Pavel VI. ve prospěch staré teorie o odpustcích. Katolíci stojí stále před rozhodující otázkou: Řídím se Božím slovem, nebo věřím lidským naukám?