Uspokojuje náboženství naše potřeby?

MARIE byla 21 let římskokatolickou jeptiškou. Vyrostla v hluboce náboženském prostředí a dokonce již jako dítě v noci vstávala, aby se modlila za druhé. Ale bída, utrpení a nespravedlnost, jež existují, přestože náboženství působí svým vlivem již celá tisíciletí, v ní začaly vyvolávat otázku: ‚Uspokojuje náboženství opravdu naše potřeby?‘

Většina náboženství se zastává vznešených ideálů a morálních zásad. A přece bývá náboženství často považováno za příčinu problémů, za něco, co spíše přispívá k našim těžkostem, než aby uspokojovalo naše potřeby. Povšimněme si například výroků lidí, kteří pozorují náboženskou scénu: „Nejvlastnější příčina nelidské hrubosti je náboženské povahy.“ („National Review“) „Hlavním podnětem pro válku již není lakota, ale náboženství.“ („Toronto Star“) „Masakr ‚byl celý způsoben pokřtěnými křesťany‘.“ — „The Tampa Tribune“.

Můžeme se tedy divit lidem, kteří odmítají tvrzení, že náboženství uspokojuje naše potřeby? Vidí jeho ovoce. Například „šintoismus, národní náboženství Japonska, poskytuje nejen naprostou podporu válečné mašinérii, ale dalo jí dokonce i odůvodnění“, psalo se v listu „The Christian Century“. A kolik náboženství jednalo stejně — ‚poskytlo plnou podporu válečné mašinérii‘! Vzpomeňme si jen na masakry a represálie buddhistů a hinduistů ve Srí Lance, na vraždy a krutosti katolíků a protestantů v Severním Irsku — a seznam by mohl být nekonečný. „Hinduisté, muslimové, sikhové a jiné sekty se v Indii již po celá staletí navzájem utápějí v krvi,“ naříká „U. S. News & World Report“.

Jiní lidé snad sice nepovažují náboženství za sílu, která působí ke zlému, ale rozhodně ji nepovažují za mocnou sílu působící dobro. V listu „The National Catholic Reporter“ se psalo, že „tradiční církev nedokázala přiměřeně splnit lidské požadavky a potřeby“. A časopis „Liberty“ uvedl, že společnost považuje duchovního za „žehnajícího, posvěcujícího dobrořečitele“, kterého je třeba jen při ceremoniálních příležitostech. Dále se tam píše: „V představách mnoha lidí je služebníkem momentálních poměrů.“ Vidíš i ty náboženství v takovém světle — že nám zřejmě neublíží, ale také nám pravděpodobně příliš neprospěje?

Náboženství je dnes v podobném stavu jako v době, kdy byl na zemi Ježíš Kristus. Řekl, že náboženští vůdcové jeho doby ctí Boha jen svými rty. Jejich praktiky vedly k tomu, že byla na lidi jen vkládána další břemena, místo aby byly uspokojovány jejich potřeby. „Svazují těžké náklady a vkládají je na ramena lidí,“ řekl. (Mat. 23:4) Dnes náboženství mnoho slibuje, ale zřejmě z toho jen velmi málo splňuje. Máme tedy nějaké důvody k víře, že náboženství může uspokojit naše potřeby?