Starověký Egypt, první ze světových velmocí

EGYPT, starověká země faraónů a Nilu, byl jednou z velkých světových civilizací. Jeho umění zdobí velká muzea. Jeho dějiny se předkládají ve školních učebnicích. Jeho obří památníky vzbuzují v turistech bázeň. Kromě toho se v této zemi buď staly, nebo se jí týkaly mnohé biblické události. O Egyptě a jeho lidu se hovoří v Bibli více než sedmsetkrát.

Co ale opravdu víš o starověkém Egyptě? Dozvíš-li se o něm víc, pomůže ti to porozumět mnohému, o čem se zmiňuje Bible.

Archeologové našli v Egyptě mnohé, co potvrzuje biblickou zprávu. Vezměme například příběh o Josefovi. Jména, tituly, Josefovo postavení správce domácnosti, postavení druhého vládce v zemi a správce nad potravinami, jež mu bylo uděleno, egyptské pohřební zvyklosti, a dokonce i to, že pekaři nosili košíky chleba na hlavě — to vše odpovídalo dobovým egyptským zvykům. — 1. Mojžíšova, kapitoly 39–47; 50:1–3.

Země a její lid

Egypt je závislý na Nilu. Bohaté údolí této řeky, od Asuánu po Káhiru široké v průměru jen asi 20 kilometrů, se táhne k severu jako úzká zelená stuha ve vyprahlé africké poušti. V minulosti přinášely každoroční záplavy bohatou naplaveninu, jež činila z Egypta vývozce potravin a útočiště v čase hladu. (1. Mojž. 12:10) Rákosí papyru, který roste na břehu Nilu, se zpracovávalo na první papír.

Široká delta, v níž se vody Nilu vějířovitě rozlévají, než vplynou do modrého Středozemního moře, se jmenuje Dolní Egypt. Zde zřejmě ležela „země Gošen“, kde bydlili Izraelité za svého dlouhého pobytu v Egyptě. — 1. Mojž. 47:27.

Egyptské náboženství

Starověcí Egypťané věřili, že jejich farao je bůh. To dodává významu faraónově opovržlivé otázce Mojžíšovi: „Kdo je Jehova, že bych měl poslechnout jeho hlas?“ (2. Mojž. 5:2) Egypťané měli také mnoho jiných bohů. Na seznamu objeveném v hrobě Tutmose III. se našlo asi 740 jmen bohů. Egypťané uctívali triády bohů neboli trojice, a jednou z nejpopulárnějších byla triáda Osiris, Isis a Hórus.

Mnoho nejvýznačnějších egyptských bohů bylo zobrazováno s lidským tělem a zvířecí hlavou. Egypťané znázorňovali Hóra se sokolí hlavou a Thovta s hlavou ibise nebo opice. Kočky, šakali, krokodýlové a různí ptáci byli pokládáni za posvátné, protože se družili k jistým bohům. Býk Apis, v němž bylo spatřováno vtělení boha Osirise, byl chován v chrámu v Memfisu, potom nákladně pohřben, dokonce i mumifikován. Proslulí egyptští skarabeové, kteří se nosili jako korále a ochranný talisman, byli znázorněním chrobáka, o němž se soudilo, že je zjevením boha stvořitele.

Přes dlouhý pobyt v Egyptě a úzký kontakt s lidem té země měli Izraelité jen jednoho Boha, Jehovu, a měli sloužit jen jemu. Byli varováni, aby nevytvářeli žádné náboženské obrazy — ani Boha samotného ani ptáka, zvířete, ryby nebo čehokoli jiného. To, že krátce po odchodu z Egypta uctívali zlaté tele, možná vyplynulo z egyptského vlivu. — 2. Mojž. 32:1–28; 5. Mojž. 4:15–20.

Víra v nesmrtelnost

Egypťané pevně věřili v nesmrtelnost. Proto stavěli egyptští panovníci nákladné hrobky přepychově vybavené potřebami pro život, neboť doufali, že si v posmrtném životě zajistí věčné štěstí. Nejvýraznějším příkladem toho zvyku jsou pyramidy.

Do egyptských hrobů se pečlivě ukládaly zlaté šperky, šatstvo, nábytek, víno, potrava, hliněné nádobí, slonovinové skříňky, dokonce i destičky na drcení líčidla. Věřilo se, že tyto předměty mohou být k potřebě v záhrobním životě. V časnějších dobách byli zabíjeni otroci a pohřbíváni se svými pány, aby jim po smrti sloužili. Uvnitř tisíců egyptských rakví se našla sbírka zaklínadel známá jako „Kniha mrtvých“. Doufalo se, že tato zaklínadla pomohou zemřelým překonat různá nebezpečí posmrtného života.

Názor Izraelitů byl zcela odlišný. Věděli, jak je později řečeno v Bibli, že „mrtví si nejsou vědomi naprosto ničeho“. A když člověk zemře, „v ten den opravdu mizí jeho myšlenky“.a Jejich naděje na budoucí život spočívala ve vzkříšení. — Kaz. 9:5, 10; Žalm 146:4; Job 14:13–15.

Kdo kdy žil?

Egyptologové určují 31 „dynastií“ egyptských králů a mluví o Starém království (dynastie 3–6), Středním království (dynastie 11, 12) a Novém království (dynastie 18–20). Tento způsob počítání však zdaleka není přesný. Vychází ze sporných a zlomkovitých spisů a může dokonce zahrnovat několik králů panujících současně v různých krajích, místo aby panovali po sobě.b

Když začal Mojžíš psát první knihy Bible, řídil se zřejmě vlastním zvykem Egypťanů nazývat své krále „farao“ a neužíval osobní jméno. Proto nevíme jména faraónů, které znali Abraham a Josef, ani kdo vládl v čase odchodu Izraele z Egypta. Titul „farao“ se však později začal sdružovat s královým vlastním jménem, a tak bylo možné spojit biblické události se seznamem egyptských králů. Uvádíme některé faraóny zvláště zajímavé pro badatele Bible.

Achnaton (z takzvané 18. dynastie) byl horlivým ctitelem slunečního kotouče Atona. V roce 1887 se v Tel el–Amarně asi 320 kilometrů jižně od Káhiry našla sbírka asi 377 hliněných tabulek. Tyto zajímavé tabulky byly diplomatickou korespondencí, kterou dostával Achnaton a jeho otec Amenhotep III. Byly tam dopisy od vládců Jeruzaléma, Megida, Chacoru, Šechemu, Lachiše, Hebronu, Gazy a jiných městských států v Palestině. Tyto dopisy napsané možná krátce předtím, než Izrael vstoupil do Kanaánu, zrcadlí válečné šarvátky a intriky. Ukazují také, že každé město mělo vlastního krále, jak naznačuje biblická kniha Jozue.

Tutanchamon, Achnatonův zeť, je proslulý „král Tut“, jehož hrob s nádhernou zlatou výzdobou objevili archeologové a vystavovali ji v různých muzeích. Toto vybavení je význačným důkazem bohatství faraónů. Právě k takovému bohatství se předtím obrátil zády Mojžíš, když „odmítl se nazývat synem faraónovy dcery a zvolil si, aby s ním bylo špatně zacházeno spolu s Božím lidem, spíše než aby měl dočasný požitek z hříchu“. — Hebr. 11:24, 25.

Merneptah byl z „19. dynastie“. Na vítězném památníku nalezeném v chrámu v Thébách zaznamenal tento farao, že „Izrael je zpustošen, jeho sémě není“. Je to jediná přímá zmínka o Izraeli jako národě, jež se zatím našla ve starověkých egyptských záznamech. Je to sice zjevně planá chlouba, ale toto tvrzení může naznačovat, že již došlo k dobytí Kanaánu. Dobývání v roce 1473 př. n. l. tedy muselo nastat mezi časem, kdy Achnaton dostával dopisy z Tel el–Army, a dny Merneptahovými.

Šišak (Šešonk I., „22. dynastie“) je první farao uvedený v Bibli jménem. Vpadl do Judska s velkým vojskem válečných vozů a jezdců, ohrozil Jeruzalém a „vzal poklady Jehovova domu a poklady králova domu. Vzal všechno.“ (2. Par. 12:9) Tuto událost potvrzuje reliéf na jižní stěně Amonova chrámu v Karnaku (starověké Théby). Ukazuje 156 vězňů v poutech, z nichž každý představuje dobyté město nebo vesnici, mezi nimi Megido, Šunem a Gibeon. Mezi dobytými městy uvádí Šišak „Abramovo pole“, což je nejranější zmínka o Abrahamovi v egyptských záznamech.

Povstávají jiné světové velmoci

Časem byl Egypt jako dominantní světová velmoc vystřídán Asýrií. Zůstal však mocnou politickou silou. Hošea, poslední král desetikmenného severního království Izraele, se spikl s egyptským králem So v neúspěšném pokusu svrhnout asyrské jho. (2. Král. 17:3, 4) Po létech, za vlády judského krále Ezechjáše, vstoupil do Kanaánu etiopský král Tirhaka (pravděpodobně etiopský panovník Egypta, farao Taharqa) a dočasně odvrátil útok asyrského krále Senacheriba. (2. Král. 19:8–10) O tom se zřejmě zmiňují Senacheribovy vlastní letopisy nalezené v Asýrii, když říkají: „Osobně jsem chytil živé. . . vozataje etiopského krále.“ — Senacheribův hranol z Orientálního ústavu Chicagské univerzity.

Jehovův prorok Izajáš předpověděl, že Egypt bude vydán „do ruky tvrdého pána“ a že nad Egypťany povládne „silný král“. (Iz. 19:4) Pravdivost toho proroctví potvrzuje asyrský dokument, v němž se Senacheribův syn Esarchaddon chlubí dobytím Egypta a říká: „Jeho krále Tirhaku jsem pětkrát ranil šípy a opanoval jsem celou jeho zemi.“

Farao Necho pochodoval na sever kolem roku 629 př. n. l., aby zastavil vojska nastupující třetí světové velmoci, Babylóna. Bible říká, že jeruzalémský Josijáš se nemoudře pokusil egyptská vojska zastavit u Megida, byl poražen a zabit.c (2. Par. 35:20–24) Asi po čtyřech letech, roku 625 př. n. l., byl sám farao Necho poražen Babylóňany u Karkemiše. O této události, která pomohla Babylóňanům k panství nad západní Asií, mluví jak Bible, tak babylónské kroniky.

V roce 525 př. n. l. se Egypt dostal pod nadvládu čtvrté světové velmoci, Médo-Persie. Asi o dvě století později, v roce 332 př. n. l., se na scéně objevil Alexandr Veliký a podrobil Egypt páté světové velmoci, Řecku. Alexandr založil v nilské deltě město Alexandrii, kde byl kolem roku 280 př. n. l. zahájen první překlad Bible z hebrejštiny do řečtiny. Tento překlad, který je známý jako „Septuaginta“, používali Ježíšovi následovníci v řecky mluvícím světě.

V dobách Říma, šesté světové velmoci, byl Ježíš převezen do Egypta jako malé dítě, aby byl zachráněn před žárlivým Herodem. (Mat. 2:13–15) Egypťané byli přítomni v Jeruzalémě o letnicích roku 33 n. l., aby slyšeli podivuhodné kázání křesťanského dobrého poselství. A pocházel odtamtud výmluvný křesťan z prvního století Apollos. — Sk. 2:10; 18:24.

Ano, Egypt a Egypťané měli přední místo v biblických dějinách a mnoho archeologických objevů potvrzuje to, co říká o této starověké zemi Písmo. Vskutku, Egypt byl tak významný, že v některých prorockých pasážích symbolizuje celý svět pod nadvládou satana. (Ezek. 31:2; Zjev. 11:8) Ale přes svou sílu jako světová velmoc nemohl Egypt nikdy zmařit splňování Jehovových předsevzetí. A to platí i pro druhou světovou velmoc biblických dějin, Asýrii, jak uvidíme v příštím vydání časopisu „Strážná věž“.

[Poznámky pod čarou]