Byli přesvědčeni o Jehovově lásce

VYSOKÉ vlny bušily do lodi, když ji zastihla v moři velká bouře. Po čtrnácti dnech boje s rozzuřenými živly ztratili cestující i posádka naději, až na jednoho. Ten důvěřoval, že ho Jehova ochrání. V mysli mu zněla útěšná slova: „Neboj se, Pavle.“ V příštích, rozhodujících hodinách najela loď na břeh a tak se všichni bezpečně dostali na souš. Apoštol Pavel měl opět důvod být přesvědčen o Jehovově lásce. — Sk. 27:20–44.

Jsi také tak přesvědčen o Boží lásce? Nezbytné je stále studovat Boží slovo a používat to, co ses naučil, k posilování druhých. Skutečně se však přesvědčíš o Jehovově lásce jen tehdy, když budeš opravdu žít z Jehovových výroků a zakoušet, jak on jedná v tvůj prospěch. Jedním z těch, kdo jsou o tom pevně přesvědčeni, je jeden cestující dozorce pracující ve vysokých bolivijských horách, který má jako mnozí jiní zkušenosti s Jehovovou péčí.

„Pracoval jsem v Oruru,“ vypráví, „a měl jsem navštívit sbor v Kami, hornickém městečku vzdáleném 100 kilometrů. Silnice, která se vine v kopcích, stoupá do výše k 4 600 metrů a umí být velmi zrádná, zejména když prší. Teplota často klesá na minus 10°C nebo ještě níže.

Měl mě tam odvézt jiný bratr, Aníbal, na svém motocyklu. Vyrazili jsme v šest ráno, připraveni na pětihodinovou cestu. Od začátku pršelo a mezi kolo a blatník se stále lepilo bláto a zastavovalo nás. Teprve když jsme bláto pečlivě vyškrábali, mohli jsme jet dál. Seděl jsem na tandemu za Aníbalem a snažil jsem se chránit si střevíce a kalhoty, ale když byly úplně promočené, vzdal jsem to.

Důkazy Jehovovy lásky

Uplynulo šest hodin, když motor na příkrém svahu zhasl a my začali klouzat zpátky. Seskočili jsme a všemožně jsme se snažili udržet těžký stroj v kluzkém blátě. Marně. Srdce nám kleslo, když motocykl začal padat do rokle hluboké 90 metrů. S úzkostí jsme se podívali dolů. Bylo to k nevíře, ale stroj zůstal na svahu kousek pod námi. Ovšem bez pomoci jej rozhodně nevytáhneme.

Hodiny se vlekly, ale neměli jsme skoro žádnou naději, že po této opuštěné silnici někdo půjde. Tu se objevil muž s oslem a nějakými lamami. Když viděl, co se nám stalo, řekl jazykem kečua: ‚Ano, mám nějaké houžve.‘ Uvázal kožené pásy k oslovi a k motocyklu. Potom jsme zvedali zdola, zatímco on přemlouval osla, aby táhl. Nakonec jsme byli po velkém pobízení osla zpátky na silnici, čela mokrá potem. Jak mu to můžeme vynahradit? Nabídli jsme mu knihu „Biblických příběhů“ a ta na něho tak zapůsobila, že nám chtěl laskavost oplatit bramborami ze svého nákladu!

Motor naskočil a my jsme děkovali Jehovovi. O něco dál jsme usoudili, že se zastavíme, protože motor začal vynechávat. Přišli jsme k osamělé hospůdce. ‚Kam máte namířeno?‘ ptal se majitel. Řekli jsme mu to a vysvětlili jsme mu své problémy. ‚Mám svíčku a půjčím vám nějaké nářadí,‘ řekl. Nevěřili jsme svým uším — bylo to místo, kde se často nedůvěřuje ani přátelům, tím méně úplně cizím lidem. S novou svíčkou běžel motor dobře.

Už byla tma a já dostával obavy, protože mi v lezavé zimě mrtvěly nohy. Potom nám při ostrém stoupání motor opět selhal. Nepomohl ani startér ani to, že jsme motocykl tři kilometry roztlačovali. Zcela vyčerpaní jsme si u silnice sedli. Aspoň mi už nemrzly nohy. Byli jsme však znepokojení a nevěděli, co dělat. Chvilku jsme si odpočinuli a pak jsme se znovu pokusili uvést motor do chodu. Půjde to?

K našemu překvapení motor naskočil. Začalo však pršet a při dalším stoupání nám motor zase selhal. Opět jsme seděli u silnice, tentokrát v lijáku. Znovu jsme si odpočinuli. S jistými pochybnostmi jsme zkusili motor — a naskočil! Brzy jsme přejeli nejvyšší bod na naší cestě. Ulevilo se mi při pomyšlení, že i kdyby motor selhal, mohli bychom do Kami více méně sjet bez motoru. Ale při příkrém sestupu se Aníbalovi ulomila páka brzdy! Rychle jsem seskočil, přidržel jsem zadní rám motorky, oběma nohama jsem se zaryl do země a klouzal jsem s kopce. Tak se mi povedlo nás zastavit. Stalo se to ještě na dvou dalších svazích.

Konečně v Kami

Do Kami jsme dojeli až ve tři ráno. Byli jsme na cestě 21 hodin. Nebude snadné najít bratry, protože jsem tam byl poprvé. Klepali jsme na dveře, ale ozývalo se: ‚Jděte pryč! Spíme!‘ Po několika pokusech jsem usoudil, že bude nejlepší odpočinout si pod přečnívající střechou a hledat bratry ráno. Schoulil jsem se a tvrdě usnul. Když jsem se vzbudil, byl jsem obklopen lidmi. Vstal jsem. Přistoupil ke mně ramenatý muž a objal mě. Ano, byli to naši bratři. Aníbal je našel. Nebyl jsem pohnutím schopen slova.

Neztráceli čas, pobrali naše věci včetně motocyklu obaleného blátem, který jeden bratr doslova odnesl na svůj dvůr. Moji hostitelé byli skromní manželé, manželka v typické široké sukni nazývané pullera. ‚Vezmi si naši postel,‘ řekli. Nechtěl jsem, aby spali na podlaze, zejména protože manželka byla těhotná, ale trvali na svém.

Pak bylo najednou osm hodin. Někdo klepal na dveře. ‚Bratři jsou připraveni do služby,‘ řekli mi. Když jsem viděl jejich dychtivé tváře planoucí oceněním, nezbylo mi než násilím zvednout rozbolavělé tělo a zahájit svou spolupráci. Ale jak mě ta spolupráce zahřála u srdce! Když jsem doprovázel bratry ve službě, překypovali radostí a nadšením. Přemýšlel jsem, jak důležité jsou tyto návštěvy, přes všechno, čím jsme prošli — jako „proudy vody v bezvodé zemi“. — Iz. 32:2.

Druhý den jsme navštívili vesnici, kde předtím evangelický pastor vyhrožoval, že rozbije naše shromáždění, až přijedu. Po přednášce mě nějaký statný muž po bolivijskua objal a řekl: ‚Bratře, ty máš pravdu!‘ Zeptal jsem se potom, kdo to byl. ‚Pastor,‘ řekli.

Návštěva v Kami uběhla až příliš rychle, a my jsme opět odjížděli. Bratři opravili motocykl a vyprali všechny naše zablácené šaty. Když jsme vyprávěli o muži, který nám půjčil nářadí, žasli, protože byl známý tím, že skoro nikdy nikomu nepomáhá. Po mnoha objetích a stiscích rukou jsme vyrazili a brzy jsme byli zpátky u laskavého majitele hospůdky. Všechno jsme vrátili a zeptali se ho: ‚Kolik jsme dlužni?‘ ‚Nic,‘ odpověděl. ‚Rád jsem vám pomohl.‘

V Oruru jsme byli za pět hodin a mysleli jsme na to, jak důležité je nevzdávat se a jak se o nás Jehova podivuhodně staral. Aníbal byl tou zkušeností tak hluboce pohnut, že zvolal: ‚Dal bych nevím co za to, abych se tam dostal zpátky!‘ A také se mu to podařilo: vozil na motocyklu jiné cestující dozorce do Kami i jinam. Ano, měli jsme dobrý důvod být ještě více přesvědčeni o Jehovově lásce.“ — Vyprávěl krajský dozorce Ricardo Hernández.

[Poznámka pod čarou]