Jehova mě podporoval jako přítel

Vypráví Maria Hombachová

JAKO šestiletá holčička jsem se ve škole naučila krásnou německou lidovou píseň: „Víš, kolik je na modrém nebi hvězd? . . . Pán Bůh je všechny spočítal, nechybí ani jediná. . . Zná také tebe a má tě vroucně rád.“ (Přeloženo z němčiny.) Jednoho dne jsem si ji zpívala a maminka mi řekla: „Tebe také zná a má tě rád.“ Od té chvíle se mi stal Bůh jakoby přítelem. Rozhodla jsem se, že ho také budu mít ráda. To bylo před první světovou válkou, když jsme bydleli v Bad Emsu na řece Lahn.

Sedmnáct let nato jsem se o prázdninách v roce 1924 setkala s dívkou stejného věku. Patřila k badatelům Bible, dnes známým jako svědkové Jehovovi. Čtyři týdny jsme vedly ohnivé diskuse o náboženství.

Pak došlo na námět „peklo“. „Viď, že bys nestrčila živou kočku do rozpálené trouby?“ zeptala se. To mě zasáhlo jako blesk a uvědomila jsem si, že jsem byla hanebně podváděna. Teď jsem se mohla dovědět o Bohu všechno — jaký je doopravdy, prostě vše, co jsem o něm chtěla vědět už od dětství!

Bylo to pro mě jako objev „pokladu skrytého v poli“. (Mat. 13:44) Doma jsem se pak nadšeně rozběhla k sousedům a srdce mi přetékalo touhou podělit se o novinky, které jsem se dověděla. Krátce nato jsem se přestěhovala do jihoněmeckého města Sindelfingenu, kde žila skupina asi dvaceti badatelů Bible. Horlivě jsem se k nim připojila v této nové evangelizační činnosti dům od domu.

O průkopnické službě jsem se poprvé doslechla v roce 1929 při proslovu bratra, cestujícího služebníka. Zeptal se, kdo by se chtěl stát průkopníkem. Spontánně jsem zvedla ruku. Pro mne nebylo žádné ‚kdyby‘ a ‚ale‘. Mé srdce řeklo: „Tady jsem! Pošli mne.“ — Iz. 6:8.

Nechala jsem práce v kanceláři a 1. října 1929 jsem zahájila zvláštní průkopnickou službu, jak se jí dnes říká, v jihozápadním Německu. Rychle a štědře jsme rozsévali semena pravdy v tištěné podobě v Limburgu, Bonnu, na mezinárodních nákladních člunech v kolínském přístavu a jinde. — Kaz. 11:1.

Přesvědčuji se o Božím přátelství

Když v roce 1933 vytvořil Adolf Hitler v Německu svou diktaturu, musela jsem nechat průkopnické služby a vrátit se do Bad Emsu. Úřady brzy zjistily, že jsem se nezúčastnila voleb. Za dva dny mi přišli dva policisté prohledat pokoj. V koutě stál o samotě koš na papír, do něhož jsem předtím hodila všechny své adresy svědků. Nebyl čas jej vyprázdnit. Policisté prohrabali všechno — kromě tohoto koše.

Velmi jsem oceňovala, že i má sestra Anna mezitím navázala přátelství s pravým Bohem. V roce 1934 jsme se spolu přestěhovaly do města Freudenstadtu a tam jsme začaly opatrně šířit biblickou literaturu. Jednou se nám podařilo o dovolené bleskově navštívit vlakem rodný Bad Ems. Spěšně jsme rozšířily celou krabici 240 brožur a pak jsme zmizely. Pronásledování gestapem ve Freudenstadtu nás přesvědčilo, abychom se odstěhovaly jinam, a v roce 1936 jsme odjely do Stuttgartu. Tam jsem vyhledala spojení s naší podzemní správou a — ihned jsem dostala „práci.“ Pravidelně mi chodily pohlednice s pozdravy. Ve skutečnosti to byly tajné zprávy. Měla jsem za úkol nosit je na určité místo ve městě. Abych neohrozila tuto činnost, řekli mi, abych nerozšiřovala žádnou literaturu. Všechno šlo hladce až do srpna 1938.

Jednoho dne jsem dostala lístek s pokynem, že mám jistého večera stát před známým kostelem. Tam dostanu další informace. Šla jsem tam. Byla tma jako v pytli. Nějaký muž se mi představil jako Julius Riffel. Věděla jsem, že to je jméno jednoho věrného bratra, který pracuje v podzemí. Spěšně mi řekl, že mám jistého dne jet do Bad Emsu a tam se s někým setkat. Rychle zmizel.

Na nástupišti v Bad Emsu však na mě čekalo gestapo. Co se stalo? Muž před kostelem, bývalý bratr z Drážďan Hans Müller, který věděl všechno o podzemním díle v Německu, navázal spolupráci s gestapem a nastražil mi léčku. Ale nevyšlo to. Matka mi krátce předtím psala, že prošla malým záchvatem mrtvice, a já jsem jí v odpovědi slíbila přijet jistý den do Bad Emsu. Datum se naštěstí shodovalo s datem „poslání“ a naše dopisy mi při pozdějším soudním přelíčení poskytly alibi. K mému překvapení mě osvobodili. Ano, v únoru 1939 jsem byla po pěti a půl měsících vazby opět na svobodě!

Reaguji na jeho přátelství

Samozřejmě jsem neměla v plánu zůstat nečinná, zejména když většina bratrů trpěla v koncentračních táborech nebo byla uvězněna jinde.

Když byli s Müllerovou pomocí uvězněni odpovědní němečtí bratři, rozdělování duchovního pokrmu se ujal Ludwig Cyranek. Tento bratr, dřívější pracovník magdeburského bételu, byl právě propuštěn z vazby a navštívil mě v Bad Emsu. „Tak do práce, Marie!“ řekl. Odvezl mě zpátky do Stuttgartu, kde jsem přijala světské zaměstnání. Mou skutečnou prací však od března 1939 bylo rozvážet kufříky plné rozmnožených „Strážných věží“ po Stuttgartu a okolí. Na tom se odvážně podíleli i jiní svědkové.

Bratr Cyranek zatím obsluhoval celou zemi kromě severovýchodu. Bydliště svědků byla sledována, takže se musel pohybovat velmi opatrně, a někdy dokonce musel spát v lese. Čas od času přijížděl rychlíkem do Stuttgartu, kde mi diktoval zvláštní zprávy o naší situaci v Německu. Psala jsem běžné dopisy a tyto zprávy jsem vpisovala mezi řádky neviditelným inkoustem a pak jsem je posílala přes krycí adresu do nizozemského bételu.

Je to smutné, ale opět jiný bratr se stal zrádcem v naději, že unikne vězení. O rok později zradil gestapu skupiny ve Stuttgartu i jinde. Dne 6. února 1940 jsme byli zatčeni. Ludwig Cyranek šel do Müllerova bytu v Drážďanech — myslel si, že je Müller stále svědek — a byl tam zatčen. Bratr Cyranek byl později odsouzen k smrti a 3. července 1941 byl sťat.a

Naši nepřátelé nyní věřili, že ochromili veškerou naši činnost v Německu. Ale již byla učiněna opatření, aby voda pravdy proudila stále, třebaže byla omezena na pouhý potůček. Například skupina v Holzerlingenu zůstala činná až do konce války v roce 1945.

Jehova nikdy neopouští své přátele

Anna, já a jiné věrné sestry jsme byly poslány do stuttgartské věznice. Často jsem slyšela, jak jsou vězni biti. Věznění o samotě bez jakékoli činnosti je hrozný zážitek. Protože jsme však nikdy nevynechaly křesťanské shromáždění a byly jsme ještě mladé, dokázaly jsme si vybavit téměř všechny články ze „Strážné věže“. Díky tomu se naše víra udržela silná a dokázaly jsme vytrvat.

Jednoho dne přijeli z Drážďan dva gestapáci a odvedli mou spoluvězeňkyni Gertrudu Pfistererovou (nyní Wulleovou) a mě k identifikaci. Vězňové směli obvykle cestovat jen osobním vlakem, což trvalo celé dny. Pro nás však bylo vyhrazeno celé kupé v rychlíku, přestože byl nabitý. „Jste pro nás příliš důležité. Nechceme vás ztratit,“ vysvětlili důstojníci.

V Drážďanech mě gestapo konfrontovalo s třetím zrádcem z našich řad. Vycítila jsem, že něco není v pořádku, a tak jsem mlčela. Ani jsem ho nepozdravila. Pak jsem byla přivedena tváří v tvář vysokému hromotlukovi ve vojenském stejnokroji: zrádci Müllerovi, s nímž jsem se setkala před kostelem. Opustila jsem tu místnost zcela beze slova. Gestapo ze mě nic nedostalo.

Všichni tito zrádci skončili špatně. Nacisté přece říkali, že milují zradu, ale ne zrádce. Všichni tři byli posláni na východní frontu a už se nevrátili. S těmi, kteří se nikdy nevzdali přátelství s Bohem a jeho lidem, to dopadlo úplně jinak. Mnozí z věrně oddaných, mezi nimi Erich Frost a Konrad Franke, kteří mnoho vytrpěli pro Pána a později byli dozorci odbočky v Německu, se vrátili z ohnivé pece pronásledování živí.

Gestapo ve Stuttgartu — velmi pyšné na svůj „úlovek“ — požádalo v květnu 1940 své drážďanské kolegy, aby nás poslali zpět. Naše případy měly být projednávány v jižním Německu. Ale gestapo na severu a na jihu zřejmě nebylo v dobrých vztazích, takže drážďanský úřad odmítl, načež stuttgartští přijeli a odvezli nás osobně. Co teď? Jízda na nádraží se stala příjemnou projížďkou kolem Labe; v cele jsme neviděly zelené stromy a modrou oblohu velmi dlouho. Jako předtím jsme měli vyhrazeno celé kupé, a dokonce nám dovolili zpívat písně království. Když jsme přestupovali, vzali nás do nádražní restaurace na jídlo. Jen si představte: ráno jen suchý chléb, a teď tohle!

Můj případ byl projednáván ve Stuttgartu 17. září 1940. Tím, že jsem psala a odesílala dopisy Ludwiga Cyranka, informovala jsem cizinu o naší podzemní činnosti a pronásledování. To byla velezrada, která s sebou nesla trest smrti. Připadalo mi proto jako zázrak, že já, hlavní obžalovaná ve Stuttgartu, jsem byla odsouzena jen ke třem a půl letům samovazby. Svého vlivu zřejmě použil úředník gestapa jménem Schlipf, který na nás pohlížel příznivě a tížilo ho svědomí. Jednou se zmínil, že už kvůli nám „děvčatům“ nemůže spát. V Drážďanech by mi to bylo tak lehce neprošlo.

Mám užitek z trvalého přátelství

Třebaže strava ve vězení nebyla tak špatná jako v koncentračních táborech, hodně jsem zhubla a nakonec jsem byla kost a kůže. Roky 1940 až 1942 plynuly a často jsem si myslela: ‚Až ti vyprší trest, dají tě do koncentračního tábora, tam budeš ve společnosti sester a nebudeš už sama.‘ Mýlila jsem se.

Stráže byly nesmírně překvapené, když bylo vyhověno žádosti o propuštění, kterou podali moji katoličtí rodiče. (Opětovně jsem odmítala podat takovou žádost osobně.) Zatímco spoluvěřící byli uvrhováni do koncentračních táborů, já — odsouzená pro velezradu a bez jakéhokoli kompromisu — jsem měla vyváznout tak lehce! V roce 1943 jsem tedy byla opět na svobodě, čili v postavení, kdy jsem mohla s největší opatrností přijímat teokratické materiály z Holzerlingenu. Po opsání jsem je schovávala mezi stěny termosky s kávou a nosila jsem je bratrům žijícím podél Rýna a ve Westerwaldu. Až do konce války jsem mohla pracovat nerušeně. Později jsem se dověděla, že přátelští policejní úředníci, kteří na nás dostávali udání, je nepředávali gestapu.

A jak to bylo po roce 1945? Toužila jsem se co nejdříve vrátit k průkopnické službě. Zcela nečekaně přišlo nejkrásnější pozvání, jaké jsem kdy dostala. Ani v nejsmělejších snech mě nenapadlo, že bych byla pozvána k práci ve wiesbadenském bételu!

A tak jsem od 1. března 1946 v bételu (nyní v Selters). Mnoho let jsem se těšila z práce v kanceláři, na kterou dozíral bývalý dozorce odbočky Konrad Franke. Pracovala jsem také s radostí v jiných odděleních, na příklad v prádelně. I dnes, ve věku 87 let, tam ještě několik hodin týdně pracuji, skládám ručníky. Jestliže jsi byl někdy na návštěvě v bételu, možná, že jsme se viděli.

Během času jsem měla přednost pomoci četným lidem, aby přijali pravdu, mezi nimi své matce a další tělesné sestře. Přesvědčila jsem se, že maminčina slova: „Zná tě a má tě rád“ jsou pravdivá stejně jako slova žalmisty: „On sám tě podpoří.“ (Žalm 55:22; 55:23, „KB“) Je to velká radost milovat Jehovu a být jím podporována jako přítelem!

[Poznámka pod čarou]