‚Pryč s bezbožníky!‘

MASY jej pokládaly za bezbožníka, muže, který se je snaží odradit od uctívání a zničit jejich bohy. Opovrhovaný a znevažovaný byl před ně přiveden na veřejné shromáždění. Když vznesl místodržitel dotaz, předstoupil důstojný šestaosmdesátiletý muž a uvedl svou totožnost. Jmenoval se Polykarp.

Římský provinční místodržitel Statius Quadratus pokračoval: „Přísahej při césarově géniu; rozmysli se a řekni: ‚Pryč s ateisty!‘“ Polykarp se pak zahleděl na obrovský zástup bezzákonných pohanů, který naplňoval stadión. Ukázal na ně, zasténal, vzhlédl k nebi a řekl: „Pryč s ateisty!“ Ano: ‚Pryč s bezbožníky!‘

Prokonzul pak promluvil s větší naléhavostí: „Slož přísahu, a já tě propustím; pohaň Krista.“ Ale Polykarp odpověděl: „Osmdesát šest let jsem mu sloužil a neukřivdil mi. Jak se mohu rouhat Králi, který mě zachránil?“

A tak se konaly přípravy k starcově popravě. Jeho tělo mělo být spáleno ohněm. Proč? Kdo byl vlastně Polykarp? A jaké události vedly k jeho smrti?

POLYKARPŮV RANÝ ŽIVOT

Polykarp se narodil kolem roku 69 n. l. v Malé Asii, ve Smyrně (novodobé turecké město Izmir). Podle zpráv byl vychován křesťanskými rodiči. Vyzrál v důstojného muže, proslul svou štědrostí, sebezapřením, laskavostí k jiným a pilným studiem Písma. Během doby se stal dozorcem ve smyrenském sboru.

Říká se, že v ranějších letech využíval Polykarp příležitostí učit se přímo od některých apoštolů. Jedním z jeho učitelů byl zřejmě apoštol Jan. Ireneus vypráví, že Polykarp „byl nejen poučován apoštoly a měl styky s mnohými, kteří viděli Krista, ale byl také apoštoly jmenován pro Asii, v církvi, která je ve Smyrně, dozorcem“. Můžeme si jen představovat, jakou radost a uspokojení čerpal Polykarp z takového obohacujícího společenství. Jistě mu pomohlo, aby byl vybaven pro svůj úřad dozorce ve sboru. — Sk. 20:28; 1. Petra 5:1–4.

ZASTÁVÁ SE ZÁKLADNÍCH PRAVD

Polykarpův dozor nad sborem začal v náročných letech předpověděného odpadnutí. (2. Tes. 2:1–3) Zjevně byl ochoten se vydávat ve prospěch druhých. Když tedy Ignatius ze syrské Antiochie cestou k mučednické smrti v Římě požádal Filipany, aby poslali dopis jeho domovskému sboru, Polykarp ze Smyrny se postaral o jeho doručení. V téže době posla Filipanům svůj vlastní dopis.

V Polykarpově dopise Filipanům nalézáme nové potvrzení biblických pravd. Odděluje Boha a Krista, Otce a Syna, a říká, že záchranu získáváme „Boží vůlí skrze Ježíše Krista. Polykarp varuje před láskou k penězům a připomíná svým čtenářům, že smilníci a muži, kteří leží s muži, nezdědí Boží království. (Srovnej 1. Timoteovi 6:10; 1. Korinťanům 6:9, 10.) Zahrnuje i výzvu k ženám, aby milovaly své manžely, a k starším, aby byli „soucitní a milosrdní“. Všichni jsou nabádání, aby „byli horliví v úsilí o to, co je dobré“. Nakonec Polykarp prosí: „Ať vás Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista a sám Ježíš Kristus, který je Syn Boží a nás věčný Velekněz, budují ve víře a pravdě a ve vší mírnosti, jemnosti, trpělivosti, shovívavosti, zdrženlivosti a čistotě.“

Polykarp hojně citoval z Písma. Ve svém dopise Filipanům odkazoval na Matouše, Skutky, dopis Římanům, 1. Korinťanům, 2. Korinťanům, Galaťanům, Efezanům, 2. Tesaloničanům, 1. Timoteovi, 1. Petra a pravděpodobně i na jiné úseky Písma. To nasvědčuje tomu, že alespoň někteří vyznavači křesťanství se během obtížného období po smrti apoštolů snažili lpět na biblických zásadách.

JEHO PRÁCE VE SMYRNĚ

Starobylé maloasijské pobřežní město Smyrna bylo živým a prosperujícím obchodním střediskem. Bylo i střediskem uctívání Státu. Například římští césarové byli nápadně představováni na mincích i v nápisech jako božstva. Císařská autorita podporovala pohanské náboženské filozofie.

Řada osob spojených se smyrenským sborem byla zřejmě v hmotném ohledu chudá. V jedné době však byli pochválení, že jsou duchovně bohatí. Jak povzbudivé muselo být pro křesťany ve Smyrně, když slyšeli Ježíšova slova zaznamenaná apoštolem Janem! Kristus řekl „andělovi“ neboli pomazaným dozorcům ve Smyrně: „Znám tvé soužení a chudobu — ale jsi bohatý — a rouhání těch, kteří o sobě říkají, že jsou židé, a přece jimi nejsou, ale jsou synagógou satanovou. Neboj se toho, co máš vytrpět. Pohleď, ďábel bude uvrhovat některé z vás do vězení, abyste byli plně vyzkoušeni a abyste měli soužení deset dnů. Prokaž se věrným až do smrti a dám ti korunu života.“ — Zjevení 2:8–10.

Všechno duchovní bohatství, které snad přetrvalo mezi vyznavači křesťanství ve Smyrně, mělo bezpochyby přímý vztah k znamenitému dozoru sborových starších. Byla to doba bouřlivého náboženského zápasu a členové sboru sloužili uprostřed střetajících se vyznání a kultů. Jejich svědecký obvod byl plný démonských zvyklostí včetně čarodějnictví a astrologie, takže tam vládla atmosféry bezbožnosti.

K nepřátelství pohanské populace se přidávala trpká nenávist Židů. Když byl 23. února 155 n. l. umučen Polykarp, fanatičtí Židé prý pomáhali sbírat dříví na oheň. Dělali to, přestože se poprava konala v den velkého sabatu!

KDO JSOU BEZBOŽNÍCI?

Když pro něho přicházeli jeho nepřátelé, chtěl Polykarp původně zůstat ve Smyrně a čelit nebezpečí. Na naléhání ostatních se však odebral na nedaleký statek. Když se proslechlo, kde se zdržuje, odmítl se opět stěhovat, aby se vyhnul těm, kdo ho hledali, ale řekl jen: „Děj se vůle Boží.“

Polykarp vešel na stadión před místodržitelem a rozbouřeným davem. Když místodržitel vytrvale naléhal, aby prokázal akt uctívání césarovi, Polykarp prostě řekl: „Jsem křesťan. . . Chceš-li vědět, co znamená křesťanství, stačí, abys určil den a vyslechl mě.“ Místodržitel odpověděl. „Vyzkoušej své argumenty na davu.“ Ale Polykarp řekl: „Myslel jsem, že by stálo za to prohovořit to s tebou, protože jsme učeni, že máme projevovat náležitou úctu mocnostem a autoritám. . . pokud se tím nedopustíme kompromisu.“ Krátce nato byl Polykarp upálen, protože se nezřekl Ježíše Krista.

Jaké postavení má Polykarp jako křesťan, může rozhodnout jen Bůh sám. A co dnes? Veliký zástup pravých křesťanů se také nechce zříci Krista. Prohlašují naopak, že je Božím mesiášským králem, dosazeným na trůn v nebi. Tito svědkové Jehovy také poukazují na to, že uvidíme splnění Ježíšových prorockých slov o „velkém soužení“, nejpřevratnější události, jakou kdy pozná svět. Neznamená to ovšem konec lidstva, ale konec ničemnosti. Je možné přežít do spravedlivého nového světa míru a příjemnosti. — Mat. 24:13, 21, 34; 2. Petra 3:13.

Kdo by chtěl bojovat proti poslům takové dobré zprávy? Jen ti, kteří jsou skutečně bezbožní, i kdyby měli „způsob zbožné oddanosti“. (2. Tim. 3:5) Falešné náboženské nauky zaslepily mysl některých, a mnozí „věnují pozornost klamným inspirovaným výrokům a démonským učením“. (1. Tim. 4:1) Dnešní křesťané trpěli a trpí v rukou bezbožných, někteří až k smrti. Ale věrní Jehovovi služebníci nikdy neprohrají, protože jim nakonec bude patřit Boží dar věčného života. Zatím zůstávají tito věrní zvěstovatelé Božího království pevnými zastánci biblické pravdy.