Vystoupil jsem na tu nejkrásnější horu ze všech
NARODIL jsem se a byl jsem vychován v malém městečku v horách východní Evropy. Moji rodiče byli římští katolíci, ale nenutili mě chodit do kostela, a doma jsme se společně nemodlili ani jsme nemluvili o náboženství. A tak jsem trávil jako mnoho jiných mladých lidí svůj čas a svou energii sportem, získáváním vzdělání a cestováním.
V našem městě byla velmi aktivní skupina horolezců, jejímž vedoucím byl jeden příjemný a zkušený muž, který znal dobře hory. Díky němu jsem se stal velmi zručným horolezcem. Bylo mi tehdy 18 let a rychle jsem si zamiloval ty nádherné pohledy z vysokých vrcholů, vzrušení z nebezpečných situací a jejich překonání a přátelství jiných, s nimiž jsem taková nebezpečí prožíval.
Vzpomínám si na jednu situaci, když jsem byl ve skupině už asi pět let. Zlézal jsem jednu horu, kde byl velmi snadný terén, a když jsem dosahoval vrcholu, na chvíli jsem polevil v soustředění. Překonával jsem právě jeden skalní blok, když se začal uvolňovat. Stačil jsem ještě odskočit stranou a vykřiknout varování svému spolulezci. Padající blok přesekl lano, na němž jsme byli oba navázáni, a já jsem upadl. Naštěstí jsem se při pádu uchytil na malé travnaté plošince asi čtyři metry pode mnou. Ne vždy to v tomto sportu dopadne tak dobře.
Když mi bylo 24 let, skončil jsem studium na univerzitě a ujal jsem se vedení malé skupiny horolezců ve svém rodném městě. Za čas jsme sehnali peníze, abychom si koupili mikrobus a mohli se dostat i s výstrojí do vzdálenějších hor. Ale vozidlo bylo ve špatném stavu a já jsem strávil tři měsíce tím, že jsem ve dne v noci opravoval. Když byla oprava hotova, všichni jsme hledali nějakou nebezpečnou práci, která byla dobře placená, například práci na výškových stavbách, a tak jsme nakonec získali dost peněz, abychom mohli uskutečnit výpravu do Íránu. Tam jsme v roce 1974 vystoupili na sopku Demavend, která je 5 670 metrů vysoká. Výstup byl zpočátku celkem snadný, ale směrem k vrcholu jsme museli překonávat hluboký sníh a měli jsme dýchací obtíže způsobené velkou nadmořskou výškou a škodlivými výpary ze sopečných průduchů.
Na zpáteční cestě jsme v mikrobusu plánovali výstup na horu Ararat, ale tento plán jsme museli zrušit v důsledku politického napětí. V roce 1975 jsme jeli lyžovat do rakouských Alp a tehdy jsme také založili celostátní fotografickou soutěž, kterou jsme nazvali „Hory a lidé“. Tato soutěž probíhá každoročně až dosud. Všichni jsme měli pocit, že náš život je plný a uspokojující.
Rozčarování
Ale když mi bylo asi 30 let, přestávalo mě horolezectví těšit. Kladl jsem si otázku: ‚Je to celý smysl života?‘ Někteří lidé mi říkali, abych se oženil, ale měl jsem přátele, kteří byli ženatí, a zdálo se, že nejsou příliš šťastní. I manželské dvojice, jejichž vztahy byly ukovány nebezpečím a vzrušením při horolezectví, zřejmě v realitě každodenního života ztrácely své štěstí. Nevěděl jsem, proč jejich manželství není šťastné, ale ačkoli jsem si já sám velice přál oženit se, nechtěl jsem být nešťastný jako oni.
Navíc jsem si povšiml, že mladí lidé, kteří se dávají na horolezectví, jsou jiní než dříve. Kdysi panoval ve vysokohorských horolezeckých táborech duch kázně, spolupráce a přátelství. Nyní byli mladí a nezkušení chlapci neukáznění a neměli chuť dělat postupně pokroky. Chtěli se předvádět a pouštět se do výstupů, které pro ně byly příliš obtížné a nebezpečné. Pociťoval jsem stále větší rozčarování a v té době jsem míval dlouhé a hluboké diskuse se svým přítelem Bondžou. Ten nakonec navrhl, abych si promluvil s jiným horolezcem, Jindřichem.
Jindřich mi půjčil knihu Pravda, která vede k věčnému životu. Když jsem ji přečetl, s úžasem jsem zjistil, že rozebírá právě ty otázky, které jsem si v srdci kladl. Ukázalo se, že Jindřich studuje Bibli se svědky Jehovovými, a proto jsem požádal, zda bych se mohl připojit. Souhlasil a dva roky jsem se věnoval intenzívnímu studiu Bible a veškeré biblické literatury, kterou se mi podařilo získat.
Biblické studium
Mé poznání se prohlubovalo a pociťoval jsem rostoucí radost. Římskokatolické náboženství jsem znal jen povrchně, ale s údivem jsem zjišťoval, že biblické křesťanství nespočívá v obřadech, tradicích ani v nerozumných citech. Naopak, zahrnuje vysoké morální zásady, které se dotýkají všech složek křesťanova života. Také jsem s úžasem pozoroval, že je Bible velmi logická a že neodporuje vědeckým teoriím, které jsou důkladně ověřené.
Svědek, který vedl rozpravy s Jindřichem a se mnou, nás nenutil, abychom měnili své názory a svůj způsob života. Jedině nám jasně vysvětloval, co říká Bible. A tak jsem se během těchto prvních dvou let studia stále věnoval horolezectví. Ale jak se prohlubovaly moje vědomosti, uvědomoval jsem si, že je pro mne horolezectví jako narkomanie. Případ s padajícím skalním blokem mi také připomněl slova, která řekl Ježíš satanovi, když ho satan vyzýval, aby se vrhl z chrámového cimbuří: „Nebudeš zkoušet Jehovu, svého Boha.“ (Matouš 4:5–7) Uvědomil jsem si, že je tato činnost projevem neúcty k životu, který mi Jehova dal.
Předal jsem tedy odpovědnost za naši skupinu horolezců jinému zkušenému horolezci a zjistil jsem, že nebylo obtížné přejít od horolezectví ke křesťanství. Když jsem rozdával nebo prodával svou výstroj — lyže, stoupací železa, karabiny, kladiva, skoby a cepín — mohu poctivě říci s apoštolem Pavlem, že to nyní pro mne bylo jen jako „množství smetí“. (Filipanům 3:8) Prostoupil mě pocit hlubokého uspokojení, protože jsem byl schopen připojit se k nádhernému dílu, jímž je veřejně chváleno Boží jméno. V roce 1977 jsme společně s Jindřichem symbolizovali svou oddanost Jehovovi křtem ve vodě.
Vydáváme svědectví jiným
V té době měla horolezecká skupina v našem městě asi 15 členů a postupně jsme jim všem s Jindřichem vydávali svědectví. Bylo skutečně radostné, když můj bratr, který byl také členem, začal studovat Bibli i se svou manželkou a byli v roce 1981 pokřtěni. Za nějaký čas se k nám připojil Bondžo a ještě jiný, pátý člen našeho horolezeckého klubu. Už jsme necítili potřebu vystupovat na vysoké hory. Naší největší radostí byly cesty do údolí za lidmi, kteří si vážili biblické pravdy. Tuto změnu také přijala s velkou úlevou má matka, která byla vždy velice nervózní, když jsme se s bratrem věnovali horolezectví. Nakonec se k nám připojila i ona v čistém uctívání Jehovy.
Má touha vstoupit do manželství nyní přestala být tak naléhavá. Díky Božímu slovu jsem znal zásady, které mi pomohou dosáhnout v manželství úspěchu, ale nyní jsem byl šťastný, že jsem svobodný a mohu sloužit Jehovovi bez rozptylování. Šalomoun prohlásil: „Rozvážná manželka je od Jehovy.“ (Přísloví 18:22; 19:14) Proto jsem se rozhodl, že budu trpělivě čekat na Jehovu, až mi dá tento dar, a do té doby budu žít tak, abych mohl být dobrým manželem. A v roce 1982 mi dal Jehova to podivuhodné požehnání v podobě vynikající manželky.
S manželkou stále ještě žijeme v horách a já je stále miluji. Ale nyní se hlavně zajímáme o to, abychom pomáhali lidem vystupovat na jinou horu. Jaká je to hora? Ta, o které mluví Izajášovo proroctví: „V konečné části dnů se stane, že hora Jehovova domu bude pevně založena nad vrcholkem hor a jistě bude pozvednuta nad pahorky; a budou k ní proudit všechny národy. A mnoho lidí jistě půjde a řekne: ‚Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách a budeme chodit po jeho stezkách.‘ Vždyť ze Sionu vyjde zákon a Jehovovo slovo z Jeruzaléma.“ (Izajáš 2:2, 3) Jakou radostí je, když člověk může vystoupit na tuto horu, na tu nejkrásnější horu ze všech! — Zasláno.