Radost ze sklizně v Indii

Vypráví F. E. Skinner

BYLO to pro mne téměř k nevíře — 21 sjezdů v deseti jazycích, účast více než 15 000 lidí, kteří se chtěli poučit o významu božského práva, a 545 pokřtěných, kteří symbolizovali svou lásku k velkému Bohu práva, Jehovovi! Pro necelých 9 000 svědků Jehovových v Indii to byl vrchol roku 1989. Ale zejména pro mne to byl důvod k radosti. Proč? Protože jsem si něco tak velkolepého vůbec nedovedl představit, když jsem v červnu 1926 poprvé stanul na indické půdě. Tehdy nebylo v celé zemi ani sedmdesát zvěstovatelů poselství o království. Byl to velký úkol, který jsem se svým společníkem dostal před třiašedesáti lety!

Jak jsem se dostal do Indie

V květnu 1926 jsem se zúčastnil velkého sjezdu v Londýně a hned potom jsem se vrátil domů do Scheffieldu. Za pár dní, po příchodu z kazatelské služby, na mne čekal telegram. Zněl: „Soudce Rutherford tě chce vidět.“

Bratr Rutherford, druhý prezident Společnosti Strážná věž, přijel z New Yorku na nedávný sjezd a ještě byl v Londýně. Druhý den jsem ráno ve vlaku cestou zpět do Londýna přemýšlel: ‚Co to znamená?‘ V kanceláři odbočky mě dovedli k bratru Rutherfordovi a ten se mě zeptal: „Záleží ti na tom, v které části světa pracuješ?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Jak by se ti líbilo jet do Indie?“

„Kdy mám vyrazit?“ odpověděl jsem bez váhání. A tak jsme za tři dny byli s Georgem Wrightem na lodi mířící do Indie. Bylo mi jedenatřicet a v mysli ani v srdci jsem neměl žádné pochyby o tom, co chci dělat se svým životem.

Rozhodování o životní dráze

V roce 1918 skončila první světová válka a já jsem tehdy právě odsloužil čtyři roky v britské armádě. Zajímalo mě fotografování a rádiový přenos a otvíraly se mi dobré možnosti podnikání. Uvažoval jsem také o manželství. Současně jsem však začínal rozumět věcem, které měnily celé mé životní zaměření.

Můj otec zakoupil sadu Studií Písem a jedna kolportérka, jak se tehdy říkalo průkopníkům, začala s naší rodinou studovat Bibli. Byla to bývalá učitelka. Po čase k ní každou sobotu chodila skupina mladých mužů v mém věku na čaj a na biblické studium. Opakovala nám, abychom se dali k dispozici Jehovovi, a říkala: „Nikdy neodmítejte přidělení.“ Povzbuzovala mě také, abych se neženil.

Nějaký čas jsem zápasil s otázkou, co mám dělat. Pomohla mi Ježíšova slova k bohatému mladému předákovi u Matouše 19:21: „Jestliže chceš být dokonalý, pak jdi a prodej svůj majetek a dej chudým a budeš mít poklad v nebi a pojď a buď mým následovníkem.“ Dal jsem výpověď firmě, pro kterou jsem pracoval, a do tří měsíců jsem byl kolportérem. Díky tomu a díky rozhodnutí neoženit se jsem byl způsobilý, abych asi po čtyřech letech dostal to drahocenné přidělení do Indie.

Ohromné nové pole

Byl nám s Georgem Wrightem přidělen dozor nad kázáním království nejen v Indii, ale také v Barmě (nyní Myanmar) a na Cejlonu (nyní Srí Lanka). Později byla přidána Persie (nyní Írán) a Afghánistán. Rozloha Indie byla o něco menší než Spojené státy, ale obyvatelstva bylo několikrát více. Byla to země s různorodou stravou, zvyklostmi a jazyky, s lidmi různé náboženské víry — hinduisty, muslimy, parsy, džajny, síkhy a buddhisty, stejně jako katolíky a protestanty.

Kazatelské dílo začalo v Indii roku 1905 a nabylo na tempu, když tam roku 1912 přijel na návštěvu Charles T. Russell, první prezident Společnosti Strážná věž. Russellův rozhovor s A. J. Josephem, horlivým mladým badatelem Bible, vedl k trvalému uspořádání pro pokračující kazatelskou činnost. Joseph překládal biblickou literaturu do své rodné malabarštiny a hodně cestoval a přednášel zejména v jižní Indii. Dnes žije asi polovina indických zvěstovatelů v této oblasti, kde se mluví malabarsky, přestože tu žijí jen asi tři procenta obyvatel Indie. Z této oblasti, dřívějšího Travankúru a Kočinu, se stal v roce 1956 stát Kérala.

Střídali jsme s Georgem Wrightem službu v bombajské kanceláři a dlouhé kazatelské cesty. Plně jsme využívali indických železnic, koní i volských potahů. Později jsme používali automobil. Tehdy šlo jen o to, předat literaturu a pozvat lidi na místo shromáždění ke skupinovému studiu. Soustřeďovali jsme se na anglicky mluvící nominální křesťany.

Na začátku jsem dostal jména a adresy všech předplatitelů Strážné věže. Byli to většinou lidé od železnic a telegrafu. Navštívil jsem každého z nich, abych vyhledal skutečný zájem. Mnoho let jsem v lednu jezdil do Pandžábu v severní Indii a putoval z Lahore do Karáčí. Protože většina lidí byla proti Bibli, vesnice, kde byli nominální křesťané, byly nečetné a daleko od sebe.

Jeden bratr cestoval se mnou jako tlumočník a bydleli jsme a jedli vždy u místních lidí. Vesničané žili v chýších z bláta, sušeného na slunci, se střechami buď doškovými nebo prkennými. Spali na charpoys, lehkém lůžku s dřevěným rámem na čtyřech nohách vyplétaném provazy. Rolníci často sedali na svém charpoys s Biblí v ruce, kouřili vodní dýmku s půlmetrovou až metrovou troubelí a listovali od textu k textu, zatímco jsme jim vysvětlovali biblické pravdy. Ideální byla shromáždění pod širým nebem, protože většinu roku nepršelo. Většina Evropanů sice byla příliš snobská na to, aby se zúčastnila takových shromáždění, ale Indové se shromažďovali všude.

Snažili jsme se vydávat literaturu v co nejvíce jazycích. Zvláštní úspěch měla brožura Světová tíseň v kanarštině. Přiměla redaktora jednoho kanarského náboženského periodika k tomu, aby si od nás vyžádal články pro svůj list, a my jsme nějakou dobu otiskovali každých čtrnáct dní jako seriál knihu Osvobození.

Za léta 1926 až 1938 proběhlo nesmírně mnoho kázání nadšených průkopníků. Procestovali jsme tisíce kilometrů a rozšířili jsme spousty literatury, ale růst byl skromný. V roce 1938 tu bylo jen osmnáct průkopníků a 273 zvěstovatelů ve dvaceti čtyřech sborech rozptýlených po celé Indii.

Během 2. světové války

V roce 1939 vypukla 2. světová válka, ale my jsme v kázání pokračovali. Počátkem roku 1940 bylo zavedeno svědecké dílo na ulici. Účastnily se ho i naše indické sestry, což je vzhledem k místním zvyklostem pozoruhodné. Léta poté řekla jedna studující Bible svědkovi, který ji žádal, aby se zúčastnila takové práce: „Jsem Indka a nikdo mě nesmí vidět, jak mluvím na ulici s mužem, protože bych se zostudila v celém sousedství. Nemohu mluvit s mužem na ulici, ani když je to příbuzný.“ Přesto se naše křesťanské sestry v Indii staly horlivými veřejnými služebnicemi.

V těch raných letech se pořádaly i sjezdy. Dopoledne se věnovala kazatelské službě, jež převážně znamenala chodit mnoho kilometrů a říkat usedlíkům i kolemjdoucím o veřejných shromážděních. Jednoho z nich se zúčastnilo přes tři sta lidí. Sezení se konala ve stínu spletených bambusových a palmových listů. Uvádět přesnou dobu začátku se však příliš nevyplácelo, protože málokdo měl hodinky. Přišli prostě, kdy se jim chtělo, a shromáždění začalo, když se shromáždilo dostatečné množství posluchačů. Během shromáždění se stále trousili další.

Program zpravidla trval do deseti hodin večer a mnozí pak museli jít domů několik kilometrů pěšky. Když nesvítil měsíc, lidé vzali palmovou větev a ukroutili z ní pochodeň. Pochodeň po zapálení žhnula tlumenou červení. Když chtěli silnější světlo, mávali pochodní ve vzduchu, až zahořela plamenem. To stačilo osvětlit nerovnou půdu po cestě domů.

Někdy tou dobou vyhlásila vláda zákaz dovozu literatury Společnosti do Indie a na Cejlon. Náš malý tiskařský lis v Travankúru byl zabaven a ústřední vláda vydala nařízení zakazující tisknout naši literaturu. Později, v roce 1944, ošetřoval jeden náš bratr, který se zabýval fyzioterapií, Sira Srivastavu, ministra místodržitelského kabinetu, a hovořil s ním o zákazu.

„Nedělejte si starosti,“ dostal odpověď. Sir Srivastava mu vysvětlil, že pan Jenkins (ministr nepřející našemu dílu) brzy odejde do důchodu a vystřídá ho dobrý přítel Sira Srivastavy. „Řekněte panu Skinnerovi, ať přijde,“ povzbudil jej Sir Srivastava, „a já ho představím Siru Francisi Mudieovi“, Jenkinsovu nástupci. Časem jsem byl pozván, promluvil jsem si s panem Mudiem a zákaz byl 9. prosince 1944 oficiálně zrušen.

Důvody k radosti

Velký důvod k radosti jsme měli v roce 1947, kdy přijeli do Indie první misionáři vyškolení v Gileadu. Jejich příjezd se časově shodoval s kritickou dobou v indické historii, protože právě toho roku byla 15. srpna vyhlášena nezávislost na britské vládě. Když se národ rozdělil na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán, došlo k velkým krveprolitím. Přesto byli dva absolventi Gileadu posláni do Pákistánu, který se stal 14. srpna nezávislým státem. Brzy pracovalo v samotné Indii deset dalších misionářů a v následujících letech přijelo mnoho jiných.

Mé srdce se také zaradovalo, když byly zavedeny organizační změny. V roce 1955 začalo krajské dílo, když byl bratr Dick Cotterill, absolvent Gileadu, jmenován prvním krajským dozorcem. Věrně sloužil až do své smrti v roce 1988. V roce 1960 jsme pak dostali své první pravidelné uspořádání v podobě práce oblastních dozorců, které velmi pomohlo krajům. Po roce 1966 již nebyli do země pouštěni další zahraniční misionáři. Brzy však začalo dílo zvláštních průkopníků a do mnoha částí Indie byli vysláni způsobilí indičtí průkopníci. Dnes je jich v tomto díle asi tři sta.

Teprve v roce 1958 jsme dosáhli počtu 1 000 zvěstovatelů království. Potom se však tempo zrychlilo a nyní máme přes 9 000. Účast 24 144 osob na Památné slavnosti roku 1989 navíc ukazuje, že pomoc hledá mnoho dalších zájemců. Srí Lanka je nyní samostatná odbočka. Je velmi radostné vidět, že se z pouhých dvou zvěstovatelů v roce 1944 rozrostli na dnešních více než tisíc, přestože se v jejich zemi stále bojuje.

Růst počtu zvěstovatelů znamenal také růst naší odbočky. Po dvaapadesáti letech v rušné Bombaji se naše ústředí v roce 1978 přestěhovalo do blízkého města Lonavly. Nikdy mě nenapadlo, že budeme mít složité zařízení jako počítače MEPS a veliký dvoubarevný tiskařský lis k tištění literatury v mnoha indických jazycích. Dnes vyrábíme Strážnou věž v devíti jazycích a jinou literaturu ve dvaceti různých jazycích.

Není třeba říkat, že dny naší dvoučlenné odbočky jsou dávno pryč. Nyní máme rodinu bétel s více než šedesáti členy! Ve věku 95 let stále s radostí sloužím plným časem v kanceláři odbočky a jsem členem výboru indické odbočky. A zvláště mě vzrušuje, když jsem svědkem žňového díla v těchto posledních dnech. Opravdu je to důvod k radosti.