Jehovovo požehnání mě obohatilo

Vypráví Elsie Meynbergová

„JEHOVOVO požehnání — to obohacuje, a on k němu nepřidává žádnou bolest.“ (Přísloví 10:22) Osobně jsem zakusila pravdivost tohoto biblického přísloví. Dovolte mi, abych vám to vylíčila.

Když mi bylo pouhých šest let, poslouchala jsem matčiny rozhovory s učitelem Bible, který nás navštěvoval, a všímala jsem si, jak je matka uchvácena tím, co se učí. Jedné studené zimní noci jsem sešla dolů pro sklenici vody a našla jsem matku, jak čte u otevřených dvířek trouby. Místo aby mi podle očekávání vyhubovala, objala mě paží a vysvětlila mi, že Boží jméno je Jehova. Vřelost jejího hlasu mi řekla, že to, co se učí, je pro ni velmi důležité.

Po několika dalších rozhovorech s učitelem Bible se matka pěšky vydala sdělit sousedům dobré poselství, které poznala. Nebyla však vždy dobře přijata. Bydleli jsme na kanadském venkově blízko Beatty, Saskatchewan, a sousedé byli většinou naši příbuzní, tvrdí luteráni nebo evangelíci. Přesto je matka navštěvovala dál.

Dívala jsem se zamrzlými okny, jak matka zápasí s koňmi, když je vyvádí ze stodoly; věděla jsem, že není zvyklá je zapřahat. Jindy odcházela na shromáždění nebo do kazatelské služby, přestože si otec stěžoval. Nesouhlasil s matčinou novou vírou, ale ona byla rozhodnuta. Vždycky se vracela s vnitřním štěstím, které bylo všem zřejmé. „Jehovovo požehnání — to obohacuje,“ říkávala. V duchu jsem se ptala, co tím myslí. Přestože mi bylo teprve šest, také jsem chtěla sloužit Jehovovi.

Jednou jsem byla s otcem na střeše, kde opravoval šindele. Maminka a má sestra Eileen odjížděly s celou skupinou Fordem T, aby se zúčastnily „informačního pochodu“. Chystaly se jít městem s plakáty oznamujícími biblickou přednášku.

„Ty nikdy nebudeš takový blázen, viď?“ zeptal se mě otec. Ale přestože jsem hrozně ráda šplhala, mnohem raději bych byla v tom informačním pochodu než na střeše. Řekly však, že jsem na nošení plakátu moc malá.

Vyrovnáváme se se zákazem

Konečně přišla první příležitost podílet se na kázání království. Bylo to v listopadu 1940. Byla jsem vzrušená. Protože kazatelské dílo svědků Jehovových bylo tou dobou v Kanadě zakázáno, vyšly jsme uprostřed noci a nechaly jsme u každých dveří brožuru Konec nacismu.

Když mi bylo devět let, rozhodla jsem se oddat svůj život Jehovovi a dát se pokřtít. Kvůli pronásledování nám neřekli, kde bude shromáždění, ale odvedli nás na místo v lese, kde velká skupina svědků pořádala „piknik“. S mou starší sestrou Eleanor jsme byly mezi těmi mnohými, kteří byli pokřtěni ve studené vodě blízkého jezera.

Školní vyučování tehdy začínalo zdravením vlajky a zpěvem státní hymny. Přes obviňující pohledy svých spolužáků jsme uctivě odmítaly účast, protože jsme věděly, co Bible učí o modlářství. (Daniel 3. kapitola) Má sestřenice Elaine Youngová, která byla také svědkyně, musela chodit do školy 6 kilometrů, ale každý den ji posílali pryč, protože nezdravila vlajku. Potom šla celou cestu zpátky domů. Dělala to celé pololetí, aby neměla absence a nepropadla.

Když jsem vychodila školu, pracovala jsem v bance. Ale zkouška přišla, když mi zamítli žádost o účast na mezinárodním sjezdu svědků Jehovových v New Yorku v roce 1950. Měla jsem něco našetřeno, a tak jsem se rozhodla odejít a začít sloužit plným časem. Přestěhovaly jsme se tedy s Elaine do města Reginy. „Do jara přijde domů s prosíkem,“ popichovali někteří. Podařilo se mi však získat místo služebné na částečný úvazek. Bohatství Jehovových požehnání mi pomohlo zůstat od té doby ve službě plným časem.

Dosahujeme svého cíle

V roce 1955 nás s Elaine čekalo vzrušující překvapení: byly jsme pozvány do 26. třídy Gileadu a později jsme dostaly přidělení do jihoamerické Bolívie. V celé zemi tenkrát bylo jen asi 160 svědků. Vyrazily jsme do Tariji, abychom se ve svém prvním přidělení připojily k dvěma jiným misionářům.

Tarija byla krásné místo. Bylo velmi zajímavé vidět ženy v jejich tradičním oblečení, jak nosí břemena na hlavě. Lidé byli příjemní a nikdy nám neřekli, že nemají zájem. Zřejmě se domnívali, že je zdvořilejší nás pozvat na dobu, kdy věděli, že nebudou doma. Chvíli nám trvalo, než jsme si na to zvykly.

Jednou jsme mluvily s nějakým mužem u dveří. Vtom zastavil džíp a z něho vyskočil rozzuřený kněz, celý rudý. „Jestli s těmi děvčaty nepřestanete mluvit, budete exkomunikován!“ zaječel na muže. Otočil se k nám a pohrozil: „Nemáte právo tady kázat. Jestli nepřestanete, podnikneme další kroky!“ To už vyšlo mnoho sousedů a přihlíželo. Nedaly jsme se tedy vyrušit a rozšířily jsme mezi zvědavci mnoho knih a Biblí!

Po dvou letech v tomto pěkném údolí, kde se daří broskvím, arašídám a hroznům, jsme zpočátku neměly radost ze změny přidělení do Potosí, krutě chladného hornického města ve výšce 4 000 metrů nad mořem. Byly jsme sice zvyklé na mrazivé kanadské zimy, ale rozdíl byl v tom, že v Potosí nemívali v domácnosti topení. Ale bylo tam vřelé společenství křesťanského sboru, kdežto v Tariji ještě sbor nevznikl.

Otevíráme nové území

Potom jsme byly s Elaine přiděleny do Villamontes, abychom tam otevřely kazatelské dílo. Nákladní auto, kterým jsem jely, bylo naložené pašovaným cukrem. Proto řidič vyrazil až po setmění, aby se vyhnul problémům s policií u celních závor. Moc jsme litovaly, že jsme si nevzaly baterku, když se vedle nás pod plachtou najednou něco pohnulo. Byl to řidičův pomocník.

V pět ráno jsme náhle zastavili. Vyplazily jsme se ven přiotrávené výfukovými plyny a zasypané prachem. Cestu zavalila lavina zeminy. Po čtyřech hodinách těžké práce nakonec majitel nechal pomocníka, aby vůz provezl po úzké římse, kterou vyčistili. Majitel vozu se ani nechtěl dívat, jak se vůz souká po hraně a vnější z dvojitých kol se točí ve vzduchu nad bezednou propastí. Přešly jsme s Elaine pěšky. Když jsme pokračovaly nákladním autem do Villamontes, úzké zatáčky v horských průsmycích byly tak těsné, že řidič musel opakovaně couvat a manévrovat v nich. Dorazili jsme tam po pětatřiceti vyčerpávajících hodinách.

Pro Elaine a pro mne to byla nová zkušenost, být zcela odkázané na sebe. Nový byl pro nás i tropický hmyz. Padali na nás velcí brouci s tvrdými krovkami, kteří narazili do lampy nad našimi hlavami. Bolestivě nás štípaly malé mušky a způsobovaly svědivé otoky, ze kterých vytékala čirá tekutina. První noc v našem novém domově jsem vyšla ven na záchod u domu, ale když jsem rozsvítila baterku, celá podlaha se hemžila šváby. Ještěrky prchaly a z koutů na mne civěly veliké oči ropuch. Rozhodla jsem se, že vydržím do rána.

Jindy jsme si zase myslely, že si u řeky odpočineme na kládě, kterou jsme tam viděly. Rozhodly jsme se však, že nejdříve poblíž vykonáme jednu dodatečnou návštěvu. Když jsme se vrátily, kláda byla pryč a vzrušení kolemjdoucí nám vykládali, že tam ležel mohutný had. Jsem ráda, že jsme si na tu „kládu“ nesedly!

Ve Villamontes se nám nejvíce líbily večerní návštěvy u lidí. Nacházely jsme je venku na chodníku v proutěných křeslech, jak popíjejí bylinný čaj maté. Strávily jsme v takovém prostředí mnoho hezkých hodin a přitom jsme lidem vyprávěly o slibech království. Těžší doby přišly, když se Elaine vdala a já byla přidělena do Vallegrande s novou partnerkou.

Jako na Divokém západě

Do Vallegrande to byla další vyčerpávající třídenní cesta, ale tentokrát jsem jela sama. Zdálo se, že se úzké prašné cesty donekonečna točí divočinou. Nakonec jsem ale dojela, právě když zapadalo slunce. Autobus vyrušil z klidu městečko, kde byli koně běžnější než motorová vozidla. Lidé vyhlíželi zpod stříšek, které vyčnívaly nad chodníky a byly podepřeny sloupky. Někteří muži opření o sloupky měli pistolnické opasky s revolvery. Skoro všichni, jak se zdálo, chodili v černém. Napadlo mě: „To je úplně jako na Divokém západě!“

A také bylo. Spory se řešily střelbou. Přestože to bylo městečko s pouhými deseti tisíci obyvateli, vraždy a násilí byly tehdy běžné. Obyvatelstvo bylo ovládáno gangem, který se zmocnil celní závory u vjezdu do města. Členové gangu si vydělávali tím, že zastavovali autobusy a vylupovali je. Také rolníci byli olupováni, když přinášeli svou úrodu do města. Mladé dívky byly před očima rodičů znásilňovány pod namířenou puškou. Matky nepouštěly dcery samotné ani do obchodu na rohu.

Představte si, jak nám asi bylo, když jednoho dne vešel do sálu království vůdce gangu. Byl opilý. Krajský dozorce, který měl proslov, zbledl. „Já věřím!“ zaječel vůdce gangu a uhodil do opěradla lavice takovou silou, že prasklo. Pak chytil cestujícího dozorce. Náhle se však uklidnil a jeho dávný kamarád ze školy, který byl mezi posluchači, ho odvedl.

Nakonec vyzval jeden generál vůdce gangu na souboj. Nechal pověsit na náměstí mrtvého psa s nápisem: „Zmiz z města, nebo se ti stane totéž.“ Lupič odešel a poměry ve Vallegrande se zlepšily.

Někdy jsme cestovaly až dvanáct hodin na koni, abychom kázaly v odlehlých vesnicích. V jedné nás pohostinně přijal učitel a  stal se později svědkem Jehovovým. Jednou jsem si půjčila mulu, abych tam zajela, ale pokaždé, když míjela dům jednoho svého bývalého pána, zamířila tam a museli nás znovu vyvést na stezku.

Nesnáze — ale stále jsem bohatá

Jako mnoho jiných misionářů jsem zjistila, že největší nesnáz nebývá horko ani hmyz, chlad ani výška, ba ani nemoc a chudoba. Spíš to bývají povahové neshody. „Proč nastávají takové těžkosti v Jehovově organizaci?“ ptala jsem se, a dokonce jsem zapochybovala o tom, že mě Jehova obohacuje požehnáním. Pak jsem si vybavila text o Jehovových požehnáních v Přísloví 10:22. Druhá část verše říká: „A on k němu nepřidá žádnou bolest.“ Z těchto těžkostí bychom tedy neměli vinit Jehovu. Uvědomila jsem si, že jsou částí toho, co jsme zdědili po Adamovi, a jsou zahrnuty v tom, co apoštol Pavel popisuje v  Římanům 8:22: „Všechno tvorstvo nadále spolu sténá a je spolu v bolesti.“

Dopisovala jsem si s Walterem Meynbergem z kanadského bételu, a když jsem byla roku 1966 v Kanadě na dovolené, vzali jsme se a byli jsme přiděleni do hlavního města Bolívie La Paz. Bylo veliké požehnání vidět, jak zde sbory přibývají od jednoho, který tu byl, když jsem přijela do Bolívie, na čtyřiadvacet po celém městě. V jiných městech v zemi to bylo podobné. Ano, skupina asi 160 zvěstovatelů, kteří kázali v Bolívii dobré poselství, když jsem poprvé přijela v roce 1955, se rozrostla asi na 7 000!

Rozhodný příklad, který kdysi dala má matka, vedl k tomu, že více než deset členů naší nejužší rodiny slouží plným časem. Mám radost, že se můj otec stal oddaným svědkem a že bylo pokřtěno přes třicet osob, s nimiž jsem měla přednost studovat Bibli. Není to bohatství? Věřím, že ano. Skutečně — ‚Jehovovo požehnání mě obohatilo‘.