Pohostinná Malta sklízí požehnání
MALTA se stala vítanou pevninou, na níž našel v prvním století n. l. útočiště apoštol Pavel, když loď, na níž se plavil, ztroskotala. Obyvatelé ostrova se ochotně ujali Pavla i těch, kteří cestovali s ním. Ano, Malťané prokázali cestovatelům „mimořádnou lidskou laskavost“. — Skutky 28:1, 2.
Přední muž ostrova, který se jmenoval Publius, později pohostinně přijal Pavla i jeho společníky a ‚dobrotivě je hostil tři dny‘. Když se rozšířila zpráva, že apoštol uzdravil Publiova otce z horečky a úplavice, „ostatní lidé na ostrově, kteří byli nemocní, také k němu přicházeli a byli vyléčeni“. (Skutky 28:7–9) Pavel však udělal ještě více. Zasel do srdce těchto lidí semeno pravdy, a to přineslo těmto pohostinným ostrovanům mnoho požehnání. Dnes se děje na Maltě totéž. Pojďme se podívat.
Návštěvníci přinášejí dobré poselství
Sluncem ozářená Malta vypadá z výšky jako klenot zasazený do modrého Středozemního moře. Když se letadlo blíží k letišti Luga, vidí návštěvník sluncem zalitou pevninu zdánlivě s nepříliš bohatou vegetací. Po přistání se dozví, že tento ostrov o ploše 11krát 16 kilometrů je domovem asi 347 000 obvyvatel. Kupole a věže mnoha chrámů a katedrál na Maltě svědčí o tom, že náboženství hrálo v dějinách Malty svou úlohu. Ale jaký užitek mají v našem dvacátém století lidé na Maltě z návštěv svědků Jehovových?
Cestující dozorce, který se jmenuje David, se zastavil s poselstvím o království v domácnosti u Juliany, a ta reagovala příznivě. „Byla jsem velmi rozladěná tím, jak se církev vměšuje do politiky,“ vypráví Juliana, „a proto jsem se snažila najít v Bibli pravdu o Boží vládě. Když jsem však četla Bibli, nacházela jsem věci, které jsem nemohla snadno pochopit. Představte si, jak jsem byla překvapena, když se návštěvník u mých dveří zeptal, zda vím, co znamená Boží království. Okamžitě jsem ho požádala, aby mi ukázal odpověď v mé katolické Bibli, a on mi to ukázal. Toho dne jsem pochopila, že jsem poznala pravdu.“
Někdo z místních svědků se postaral o to, aby bylo s Julianou vedeno domácí biblické studium. David se za šest měsíců vrátil, a byl opravdu radostně překvapen, když ho Juliana přivítala v sále království. Zanedlouho byla připravena, aby se stala zvěstovatelkou dobrého poselství o království.
Julianin manžel, Francis, byl také zmaten církevními naukami. Když byla jednou manželka v nemocnici a on ji tam navštívil, zastihl ji, jak poslouchá z pásky nahrávky veřejných biblických přednášek, které byly prosloveny v sále království. Když si Francis vyslechl proslov na námět o rodině, povšiml si, že obsahuje rozumné biblické rady. Rozhodl se proto, že se začne účastnit křesťanských shromáždění. Zanedlouho si uvědomil, že bude muset vyřešit určitý problém. Jaký?
Již asi dvacet let pracoval Francis jako zástupce bankéře v kasinu. Nyní si uvědomil, že zaměstnání, při němž jde o hazardní hry, nelze sloučit s křesťanskými zásadami, které odsuzují chtivost a chamtivost. (Římanům 13:9, 10; 1. Korinťanům 6:9, 10) „Zpočátku jsem sice neměl dost víry potřebné k tomu, abych změnil své zaměstnání,“ připouští Francis, „ale modlil jsem se k Jehovovi o pomoc. Nakonec jsem si našel jinou práci, která mi umožňuje starat se o manželku a o syna Sandra.“ Dnes slouží Francis jako starší v místním sboru svědků Jehovových.
Útěcha z Písem
Rose žila šest let ve šťastném manželství s Georgem, a náhle přišel George tragicky o život při dopravní nehodě. Tvrzení kněze, že Bůh žárlil na lásku, kterou ona projevovala svému manželovi, a proto si vzal Georga, nepřineslo Rose vůbec žádnou útěchu. Byla tak sklíčená, že uvažovala o tom, že skoncuje se životem svých tří dětí a pak že spáchá sebevraždu.
Rose však prožila skutečnou změnu, když s ní jedna svědkyně ze sousedství, Helena, zavedla biblické studium. Biblické učení o vzkříšení brzy poskytlo Rose útěchu. (Jan 5:28, 29) Zároveň získala také povzbuzení od Petra, jiného cestujícího dozorce. Měla velký užitek z jeho přednášek o vzkříšení. Podnícena touto nadějí připojila se Rose k Heleně ve veřejném vydávání svědectví a obě nyní slouží jako pravidelné průkopnice neboli kazatelky království plným časem.
Povzbuzení k horlivosti
Joe pochází z velké rodiny, má totiž dvanáct bratrů a sester. Jeden cestující dozorce ho povzbudil, a Joe začal horlivě vydávat svědectví svým mnoha příbuzným. Říká: „Zpočátku má rodina chápala, že to, co jim vysvětluji z Bible, je rozumné. Ale když viděli, že se stále více zajímám o to, abych se stal svědkem, změnili své názory a všichni byli proti mně — především můj otec.“ Připustil Joe, aby kvůli jejich postoji ochablo jeho nadšení?
Rozhodně ne. Například když onemocnělo malé děcko jedné z jeho sester a bylo zřejmé, že zemře, Joe jí vydal svědectví. Mluvil s ní pozitivním způsobem o naději na vzkříšení. Dnes je tato sestra pokřtěnou svědkyní Jehovovou. Pak projevil zájem o pravdu jeden z Joeových starších bratrů i se svou rodinou. Potom se postavil na stranu Božího království jeho nejstarší bratr s rodinou. Joeův otec se mezitím stále více zlobil. Když začala studovat Bibli Joeova nejmladší sestra, vyhnal otec Joa z domu. Joe se nedal odradit a využíval všech příležitostí, aby navštěvoval své příbuzné a mluvil s nimi o biblickém poselství. Otec však reagoval rozzlobeně a prohlásil: „Proč o tom nepromluvíš s knězem? Ten zná Bibli nejlépe!“ Joe mu odpověděl, že to s radostí udělá, jestliže s ním otec půjde. Jak dopadla jejich návštěva?
„Domluvili jsme si s ním den a hodinu,“ vypráví Joe, „ale kněz chtěl vědět, na který námět se má připravit. Vysvětlil nám, že skončil seminář již před sedmi lety a že by se nyní měl trochu věnovat studiu . . . Uplynul týden, měsíc, a dokonce dva měsíce, ale kněz nedodržel žádnou úmluvu. Když to můj otec zpozoroval, změnil svůj názor na církev a postupně si uvědomil, že to, co jsem poznal z Bible, je pravda.“ Joeův otec nakonec přijal pravdu a stal se tak dvacátým devátým členem své rodiny, který se začal věnovat Jehovově službě.
Užitečné rady přinášejí požehnání
Jeden ženatý průkopník, Ignatio, vypráví s nadšením ještě o dalším cestujícím dozorci: „Přijel k nám na návštěvu Paul s manželkou. Pomohli nám oběma v našem manželském vztahu, a také v kazatelské službě. Vždy zdůrazňoval, jak důležité je kázání.“
Ignatio si vzpomíná, co se stalo, když se Paul při své poslední návštěvě setkal se sborovými staršími a se služebními pomocníky. „Když jsem řekl, že nebudu moci jít to dopoledne do kazatelské služby, protože si musím připravit svou část programu na shromáždění,“ vypráví Ignatio, „Paul řekl, že půjde podle domluvy do kazatelské služby, i když nebudu moci jít s ním. Nato jsem se rozhodl, že půjdu také. Jehova opravdu mému rozhodnutí požehnal! Tehdy ráno jsem zavedl biblické studium, a dnes je z něho v pravdě šest lidí.“ — Srovnej 3. Jana 4.
Vzájemná výměna povzbuzení
Kdykoli navštíví některý cestující dozorce spolusvědky na Maltě, přijmou ho pohostinně a dychtivě čerpají užitek z jeho pobídek a povzbuzování. (Srovnej 3. Jana 5–8.) Vede to k tomu, že stále více lidí na Maltě zaujímá pevný postoj pro Jehovu Boha a jeho království. Do konce služebního roku 1989 zaujalo takový postoj 389 z těchto pohostinných ostrovanů. Jsou nyní organizováni do pěti kvetoucích sborů (čtyři na Maltě a jeden na blízkém ostrově Gozo) a směle oznamují dobré poselství.
Všichni cestující dozorci, jejichž úkolem bylo v posledních letech navštívit Maltu, cítí totéž, co kdysi cítil apoštol Pavel, který řekl římským křesťanům: „Toužím vás. . . vidět, abych vám předal nějaký duchovní dar, abyste byli upevněni.“ Jejich návštěvy opravdu vedly k osvěžující „vzájemné výměně povzbuzení“. (Římanům 1:11, 12) Svědkové Jehovovi však káží o království, a tato činnost přináší pohostinným lidem na Maltě bohatá duchovní požehnání.
[Mapa a obrázky na straně 24 a 25]
GOZO
COMINO
MALTA
VALLETTA
Středozemní moře
8 km
5 mi