Stále zasévej semeno — Jehova dá vzrůst

VYPRÁVÍ FRED METCALFE

POČÁTKEM roku 1948 jsem během své služby dům od domu navštívil malou farmu na předměstí Corku na jihu Irska. Když jsem farmáři vysvětlil, kdo jsem, zrudl. Rozzuřil se. Vykřikl, že jsem komunista, a hnal se pro vidle. Nerozmýšlel jsem se, vyřítil jsem se ze dvora a skočil na kolo, které jsem nechal u silnice. Kopec tam byl velmi strmý, ale já z něho šlapal o sto šest a neohlížel se, protože jsem v duchu viděl, jak po mně farmář vrhá své vidle jako oštěp.

Během dvou let od té doby, co jsem v roce 1946 přišel z Anglie do Irska, jsem si na takové reakce zvykl. Skupinka kazatelů Království, k níž jsem se připojil, přibližně čtyřiadvacetičlenná, již zažila nápor nepřátelství a ostouzení. Měl jsem však důvěru, že Jehovův duch nakonec přinese výsledky. — Galaťanům 6:8, 9.

Než však vylíčím, jak se věci vyvinuly, rád bych vám pověděl něco o svém dřívějším životě a výchově, která mi za takových obtížných okolností dobře posloužila.

Dobrá výchova a příklad rodičů

Můj otec přišel do styku s pravdou počátkem roku 1914. Cestou z fotbalového zápasu v anglickém Sheffieldu si přečetl biblický traktát, který vysvětloval stav mrtvých. Navštívil již řadu církví a hledal odpovědi na své otázky, ale příliš neuspěl. Avšak to, co si přečetl v traktátu, ho vzrušilo. Napsal si o šest svazků Studií Písem, které tento traktát nabízel, a dychtivě si je četl, často do pozdní noci. Rychle rozpoznal pravdu.

Brzy se začal scházet s místním sborem svědků Jehovových. To spojení trvalo přes čtyřicet let a většinu času sloužil jako předsedající dozorce. K otcově velké radosti přijali pravdu dva z jeho bratrů a všechny tři jeho sestry. Jeden z jeho bratrů vydal svědectví mladé prodavačce a ona i její sestra se staly oddanými, pomazanými křesťankami. Můj otec a jeho bratr se s nimi oženili.

Byl jsem jeden ze čtyř synů vychovávaných „v cvičení a napomínání Páně“. (Efezanům 6:4, KB) Jsem rád, že rodiče nešetřili úsilím, aby nám vštípili pravdu. Tehdy nebyly žádné publikace speciálně určené pro pomoc rodičům k poučování dětí o biblických pravdách; měli jsme však dvakrát týdně pravidelné rodinné biblické studium s použitím knihy Harfa Boží a také jsme pravidelně rozebírali denní text. — 5. Mojžíšova 6:6, 7; 2. Timoteovi 3:14, 15.

Má matka a otec byli také úžasným příkladem ve svém ocenění pro shromáždění a v horlivosti pro službu. Ke svým znamenitým duchovním vlastnostem měl otec navíc smysl pro humor, který předal svým dětem. Tvrdá práce mých rodičů přinesla výsledky. Všichni čtyři jejich synové, kterým je teď přes šedesát let, stále šťastně slouží Jehovovi.

Do průkopnické služby

V dubnu 1939 jsem jako šestnáctiletý vyšel ze školy a stal se pravidelným průkopníkem. Otec se ke mně v průkopnické službě připojil a dal mi prvotřídní školení. Na kole jsme důkladně projezdili celý obvod v okruhu jedenácti kilometrů od domova. Každý den jsme si oba vzali padesát brožur a nevrátili jsme se domů, dokud jsme je nerozšířili.

Dva roky nato jsem měl přednost patřit k prvním zvláštním průkopníkům jmenovaným v Británii. Bylo radostné přijmout toto požehnání, ale bylo šokem opustit šťastné bezpečí teokratického domova. Časem jsem se s Jehovovou pomocí přizpůsobil.

Má průkopnická služba byla přerušena za druhé světové války, kdy jsem byl s jinými mladými svědky uvězněn pro spornou otázku neutrality. V durhamské věznici jsem byl zařazen jako MT (mladistvý trestanec). To znamenalo, že jsem musel nosit krátké kalhoty — což byla za studeného počasí citelná nevýhoda. Jen si představte Wilfa Gooche (nynější koordinátor výboru odbočky v Británii), Petra Ellise (člen výboru britské odbočky), Freda Adamse a mne — každý z nás má přibližně metr osmdesát —, jak spolu stojíme v krátkých kalhotách jako školáci!

Přidělení — Irsko

Po propuštění z věznice jsem byl tři roky průkopníkem v různých částech Anglie. Pak jsem dostal přidělení, které se mělo prokázat jako zkouška i jako nesmírný zdroj uspokojení — Irskou republiku. O jižním Irsku jsem věděl jen to, že skoro každý je tam římský katolík. Nebral jsem však zřetel na negativní poznámky některých a neváhal jsem přidělení přijmout. Byl to čas k rozmachu pravého uctívání, a byl jsem přesvědčen, že mi Jehova pomůže svým svatým duchem.

Většina svědků v Irské republice byla v hlavním městě Dublinu a jinde jich bylo roztroušených jen pár. Proto většina lidí nikdy ani neviděla svědka Jehovova. Se třemi jinými zvláštními průkopníky jsem začal ve městě Corku. Nebylo snadné najít naslouchající ucho. Kněží před námi ustavičně varovali při mši a říkali nám „komunističtí ďábli“. Před naší činností varovaly i noviny.

Jednoho dne mi holič krátil vlasy břitvou. Během řeči se mě zeptal, co dělám v Corku. Když jsem mu to řekl, rozzuřil se a nadával mi. Ruka se mu třásla hněvem a já měl vidiny, jak vycházím z krámku s hlavou pod paží. Ulevilo se mi, když jsem vyšel celý!

Násilnosti davu

Někdy jsme museli čelit násilnostem davu. Například jednou v březnu 1948 jsme pilně sloužili dům od domu, když dav napadl mého partnera Freda Chaffina. Fred pronásledovaný davem doběhl na konečnou autobusu a prosil řidiče a průvodčího o pomoc. Ti se místo toho připojili k útoku. Fred utíkal dál po silnici a podařilo se mu schovat se za vysokou zdí stojící okolo knězova domu.

Já jsem si zatím šel pro kolo. Snažil jsem se dostat zpátky do středu města oklikou, ale když jsem vyjel na hlavní silnici, dav už čekal. Dva muži mi vyrvali aktovku a vyhodili její obsah do vzduchu. Pak mě začali tlouci pěstmi a kopat. Náhle se objevil nějaký muž. Byl to policista v civilu, zarazil útok a odvedl mě i s útočníky na policejní stanici.

Tento útok poskytl podklad pro ‚obhajobu a zákonné utvrzování dobrého poselství‘. (Filipanům 1:7) Když přišel případ před soud, policista, který mě vyprostil — sám římský katolík — svědčil a šest osob bylo odsouzeno pro napadení. Případ ukázal, že máme právo chodit dveře ode dveří, a posloužil k odstrašení jiných, kteří snad uvažovali o násilí.

Zprvu se považovalo za příliš nebezpečné posílat do míst jako Cork sestry průkopnice. Často se však zdálo, že by bylo lepší, aby k zájemkyním chodily na návštěvu sestry. Proto těsně před tímto útokem přidělila Společnost do Corku dvě znamenité sestry průkopnice. Jedna z nich, Evelyn MacFarlanová, se později stala misionářkou a konala výbornou práci v Chile. Druhá, Caroline Francisová, která prodala svůj dům v Londýně, aby mohla být průkopnicí v Irsku, se stala mou manželkou.

Semena pravdy raší

Bylo by snadné si myslet, že zasévat semena Království v takových podmínkách je maření času. Ale když jsme tu a tam viděli pravdu rašit, posilovalo to naši důvěru v Jehovovu moc dávat vzrůst. Společnost například jednou poslala jméno a adresu muže, který napsal o knihu Bůh budiž pravdivý. Adresa byla do Fermoy, městečka asi 35 kilometrů od Corku. A tak jsem jednu neděli ráno vyjel na kole hledat toho muže.

Když jsem dojel do Fermoy, zeptal jsem se jednoho člověka na cestu. „Víte,“ řekl, „to je ještě čtrnáct kilometrů dál po silnici.“ A jel jsem dál, až jsem nakonec dorazil k farmě u venkovské silničky. Mladý muž, který si napsal o knihu, stál ve vratech. Když jsem se představil, řekl: „Ta kniha by se měla vyvažovat zlatem!“ Měli jsme pěkný rozhovor a nevím ani, jak mi uběhla padesátikilometrová cesta domů. Ještě dnes, po čtyřiceti letech, je mi velmi milé potkávat toho „mladého“ muže, Charlese Rinna, na každoročních sjezdech. Dnes je v oblasti Corku deset sborů.

V padesátých letech jsme s Caroline rozsévali semena pravdy v irském vnitrozemí. Povzbuzení, abychom vytrvali, jsme dostali v roce 1951, když rychle reagovali mírní lidé jako „babička“ Hamiltonová a její snacha. „Babička“ Hamiltonová se stala první pokřtěnou zvěstovatelkou v hrabství Longfordu. — 1. Tesaloničanům 2:13.

Měli jsme problémy s bydlením. Jakmile byl na majitele bytů vyvíjen nátlak, vyzývali nás k odchodu. Když jsme tedy rychle po sobě ztratili tři různé podnájmy, koupili jsme si stan, plátěnou podsadu a spací pytle a vozili jsme si je ve své fordce. Když jsme večer skončili se svědeckou službou, stavěli jsme stan, kde se dalo. Později jsme si pořídili čtyřmetrový přívěs. Byl maličký, neměl mnoho moderních vymožeností — pro pitnou vodu jsme museli chodit půl kilometru — a neměl izolaci, ale pro nás to byl přepych. Můj smysl pro humor prošel zkouškou, když jsem jednou uklouzl na mokrém kořeni stromu a pozadu spadl do dlouhé, úzké, ale ne příliš hluboké studny. Přesto jsme v přívěsu ubytovali krajského dozorce a jeho manželku, když nás navštívili.

Občas nám dobrosrdeční lidé prokázali nečekanou laskavost. Například v roce 1958 jsme jeli do Sliga na západě Irska, osm let po tom, co byla z města vyhnána jiná dvojice průkopníků. Modlili jsme se o Jehovovu pomoc, abychom našli místo, kam postavit přívěs, a po mnoha hodinách hledání jsme narazili na velký nepoužívaný kamenolom. Muž, který hnal po pěšině dobytek, nám řekl, že lom patří jeho rodině. „Mohli bychom jej použít?“ zeptali jsme se a řekli mu, že jsme zástupci jedné biblické společnosti. Řekl, že ano.

Zakrátko se nás zeptal: „K jaké biblické společnosti patříte?“ Byl to okamžik úzkosti. Řekli jsme mu, že jsme svědkové Jehovovi. K naší nesmírné úlevě zůstal přátelský. Za několik týdnů nám přinesl stvrzenku o celoročním pronájmu toho místa. „Peníze nechceme,“ řekl, „ale víme, jaký je proti vám odpor, a tak kdyby se někdo ptal, jakým právem tu jste, tady máte potvrzení.“

Ve Sligu jsme se doslechli o muži, známém obchodníku a fotbalistovi, který projevil jistý zájem, když byli ve městě první průkopníci. Osm let však neměl mnoho kontaktu, a tak jsme byli zvědaví, jaký je nyní. Odpověděl mi na to zářivý úsměv na Mattie Burnově tváři, když jsem se představil. Před léty zasetá semena pravdy nezašla. Dodnes je členem činorodého malého sboru ve Sligu.

Měnící se postoje

Jedno místo, které bylo ztělesněním odporu mnohých proti nám, bylo město Athlone. Když tam v padesátých letech začalo soustředěné vydávání svědectví, kněží zařídili, aby všichni obyvatelé jedné části města podepsali petici, že nechtějí, aby u nich zvonili svědkové Jehovovi. Poslali je vládě a na několik let tím dílo v Athlone velmi ztížili. Jednou ve mně skupina výrostků poznala svědka a začala házet kamením. Když jsem si stoupl před výkladní skříň, majitel mě pozval do obchodu — spíš aby chránil svou výlohu než mě — a pustil mě ven zadem.

Avšak nedávno, v srpnu 1989, když jsem v Athlone vedl obřad pohřbu jednoho věrného bratra, neubránil jsem se údivu, jaký vzrůst tam dal Jehova. Pohřebnímu obřadu v pěkném sále království, který bratři postavili, kromě členů sboru uctivě naslouchalo asi padesát místních lidí.

Zvláštní školení ve škole Gilead

V roce 1961 jsem byl pozván na desetiměsíční kurs v Biblické škole Strážné věže Gilead. Tento zvláštní kurs byl jen pro bratry, a tak jsme o tom pozvání museli s Caroline uvažovat na modlitbách. Dvanáct let jsme byli stále spolu. Navíc byla manželka zvláště zklamaná, že nebyla pozvána, protože také měla silnou touhu zúčastnit se školy Gilead a být misionářkou. Ale díky své ušlechtilé mysli dala zájmy Království na první místo a souhlasila, abych jel. Kurs byl báječnou předností. Rád jsem se však vrátil domů a dal se do práce v kanceláři odbočky Společnosti a povzbuzoval těch 200 či více svědků, kteří počátkem šedesátých let sázeli a zalévali v Irsku.

O několik roků později, roku 1979, se Caroline dostala do světového ústředí svědků Jehovových v New Yorku, když jsem byl pozván na zvláštní kurs pro členy výboru odbočky. Jak se ukázalo, byla to nejlepší doba posledních let jejího života. Dva roky nato zemřela. Za celých dvaatřicet let, kdy jsme spolu sloužili plným časem, nikdy neztratila svou horlivost pro Jehovovu službu ani důvěru, že Bůh dá vzrůst.

Velmi mi scházela. Jedna věc, která mi pomohla se s tím vyrovnat, byl článek v časopise Probuďte se! z té doby s názvem „Učit se žít bez toho, koho máš rád“. (8. února 1981, angl.) Kdykoli jsem vzpomněl na svou ztracenou družku, draly se mi do očí slzy, ale dělal jsem, co navrhoval ten článek, a zůstával jsem činný v Jehovově službě.

Jehovovo požehnání trvá

Rok předtím, v dubnu 1980, jsem byl při tom, když bratr Lyman Swingle z vedoucího sboru zasvěcoval novou budovu v Dublinu. Bylo vzrušující vidět 1854 zvěstovatelů na území, které tehdy zahrnovalo i Severní Irsko. A nyní, po deseti letech, oznamuje Ročenka vrchol 3 451 zvěstovatelů v roce 1990!

Mezitím jsem obdržel další požehnání. Jako instruktor školy služby království jsem poznal Evelyn Halfordovou, přitažlivou a horlivou sestru, která se přestěhovala do Irska, aby sloužila tam, kde je větší potřeba. V květnu 1986 jsme se vzali, a prokázala se jako opora při veškeré mé teokratické činnosti.

Ze svých jedenapadesáti let služby plným časem od té doby, co jsem vyšel ze školy, jsem jich v Irsku strávil čtyřiačtyřicet. Hřeje mě u srdce, když vidím mnohé, jimž jsem pomáhal, jak stále slouží Jehovovi, někteří jako starší a služební pomocníci. Bez váhání mohu říci, že jednou z největších radostí, jaké může člověk mít, je pomáhat někomu jinému na cestě k životu.

Mou víru posilovalo, když jsem viděl, jak navzdory prudkému odporu v Irsku rozkvétá pravé uctívání na jednom místě po druhém. Nyní je asi 3 500 zvěstovatelů spojeno s více než devadesáti sbory po celé zemi. Opravdu neexistují žádné hranice toho, co může Jehova udělat. Dá vzrůst, jestliže pilně sázíme a zaléváme. (1. Korinťanům 3:6, 7) Vím, že je to pravda. Viděl jsem to v Irsku na vlastní oči.