Věnovala jsem se svému cíli od šesti let

VYPRÁVÍ SANDRA COWANOVÁ

Mnozí rodiče vybírají svým dětem životní dráhu, jako například hudbu nebo balet, a začínají je cvičit velmi záhy. Přesně tak postupovala i moje maminka. Když mi byly dva týdny, začala mě brát na všechna křesťanská shromáždění a do svědecké služby.

KDYŽ mi byly čtyři roky, usoudila maminka, že už mohu kázat sama. Živě si vzpomínám na svůj první pokus. Přijeli jsme k jedné velké farmě a zatímco ona s ostatními čekala v autě, vystoupila jsem a šla ke dveřím. Nabízela jsem deset brožur jedné laskavé paní, a ta naslouchala. Dala mi za ně velkou kostku mýdla. Kostka byla tak velká, že jsem ji musela nést oběma rukama. Byla jsem uchvácená!

Bylo to roku 1943. Tehdy se otevřely dveře Gileadu, biblické školy Strážné věže, aby se v ní průkopníci plným časem školili pro misionářské dílo. Maminka mě povzbuzovala, abych si stanovila misionářskou službu jako svůj cíl. V Evropě tehdy zuřila druhá světová válka a maminka mi vyprávěla o dětech — mladých svědcích —, které jsou v Evropě odebrány svým rodičům. Přála si, abych byla dost silná, abych obstála v jakékoli zkoušce.

V létě roku 1946 jsem byla pokřtěná na mezinárodním sjezdu v Clevelandu (Ohio). Přestože mi bylo teprve šest let, byla jsem rozhodnuta, že svou oddanost Jehovovi dokáži. To léto jsem prvně sloužila jako průkopnice. Vzpomínám si, jak jsem jednoho rána mezi lidmi sedícími na tržišti kalifornského San Diega rozšířila čtyřicet časopisů. Jistě k tomu hodně přispělo, že jsem byla jako šídlo a že jsem měla dobrou vyřídilku.

Často jsme kázali blízko Beth-Sarim, kde trávil zimy nemocný prezident Společnosti Strážná věž, bratr Rutherford, než v roce 1942 zemřel. Pravidelně jsme tam chodili na návštěvu a bývali jsme tam na obědě se služebníky plným časem. Tyto návštěvy, při nichž jsem se cítila šťastná, způsobily, že jsem se rozhodla žít právě takovým způsobem. Tehdy jsem si školu Gilead a misionářskou službu stanovila jako svůj životní cíl.

Následující rok se rodiče rozvedli. Změněná situace v rodině nás však po duchovní stránce neoslabila. Maminka byla průkopnicí a velmi dbala, abychom já i bratr získali dobrou průpravu. Náš malý obytný přívěs byl místem, kde nás stále navštěvovali naši bratři. Maminka se zvláště snažila o to, abych se setkávala s absolventy Gileadu. Jednou takovou dvojicí absolventů byli Lloyd Barry s manželkou Melbou. Navštívili nás během práce spojené s činností cestujícího dozorce, zatímco čekali na své zahraniční přidělení do Japonska. Věnovali se mi a povzbuzovali mě — holčičku, která toužila stát se misionářkou — a to na mne silně zapůsobilo.

Když mi bylo deset let, provdala se maminka za jednoho skvělého svědka, který také sloužil jako průkopník. Přijal nás, mne a bratra, ne pouze na papíře, ale také svým srdcem. Jeho láska k Jehovovi a horlivost ve službě byla velice nakažlivá.

Maminka a tatínek byli sehraným týmem, který nás děti prováděl obtížnými roky dospívání. Domov, ve kterém jsme vyrůstali, byl duchovním útočištěm, na které ráda vzpomínám. Nebylo pro ně snadné při jejich malém příjmu sloužit v průkopnické službě a vychovávat dvě děti; vyžadovalo to obětavost. Maminka s tatínkem však spoléhali na Jehovu a stavěli zájmy Království na první místo.

Neopakovatelným zážitkem byl pro mne v roce 1950 mezinárodní sjezd v New Yorku. Tatínek dostal od banky půjčku a vzali jsme s sebou tři spolucestující, kteří nám pomohli hradit náklady spojené s jízdou autem. Maminka, tatínek a já s bratrem jsme celou cestu ze San Diega do New Yorku seděli na předním sedadle a ostatní byli vzadu. Protože zaměstnavatel odmítl tatínka uvolnit na dva týdny z práce, účast na tomto sjezdu ho stála místo. Tatínek nás ale ujišťoval, že se Jehova postará o naše potřeby — a také se postaral. Tatínek prodal auto, aby mohl bance splatit půjčku, a pak získal lepší zaměstnání. Tato a jiné zkušenosti se o několik let později prokázaly jako neocenitelné, když jsme s manželem prožívali obtížné situace.

Při zpáteční cestě z New Yorku jsme navštívili farmu Království, kde jsem prvně viděla školu Gilead. Vzpomínám si, jak jsem stála v jedné z učeben a říkala si: ‚Není mi ještě ani jedenáct. Nikdy se sem nedostanu. Dříve přijde Armagedon.‘ Přesto na mne tato návštěva zapůsobila tak, že jsem se pro Gilead jako svůj cíl rozhodla ještě pevněji.

Úsilí směřující k cíli

Od první třídy jsem byla o každých letních prázdninách v průkopnické službě. V červnu 1957, dva týdny po maturitě, jsem se stala pravidelnou průkopnicí.

Mimořádný význam pro mne měla schůzka pro zájemce o Gilead na oblastním sjezdu v Los Angeles roku 1957. Když jsem šla do stanu, ve kterém se tato schůzka konala, potkala jsem Billa, mladého bratra, kterého jsem znala již od šesti let. V posledních letech byl pryč a sloužil v Louisianě, kde byla větší potřeba. Byli jsme překvapeni, když jsme zjistili, že se oba tolik zajímáme o misionářskou službu. O šest měsíců později jsme se rozhodli, že ji učiníme svým společným cílem. Společnosti jsme napsali žádost o přidělení a měsíc před svatbou jsme byli posláni do Romney (Západní Virginie).

Přestěhovali jsme se tam cestou na sjezd, který se roku 1958 konal v New Yorku. Na sjezdu jsme se zúčastnili schůzky pro zájemce o Gilead. Přišly stovky zájemců. Při pohledu na to množství jsme považovali své vyhlídky na přijetí za téměř nulové. Podali jsme si však předběžnou přihlášku, i když jsme byli manželé teprve jedenáct týdnů. Příštího roku na oblastním sjezdu ve Filadelfii jsme si podali přihlášku podruhé.

V Romney jsme se s Billem naučili spoléhat se v obtížných situacích na Jehovovu pomoc. Romney bylo město přibližně se 2 000 obyvatel. Nebylo možné sehnat práci. Žili jsme v pětimetrovém, po domácku vyrobeném přívěsu, který byl konstruován pro počasí v Kalifornii. Byli jsme bez tekoucí vody, bez topení a bez lednice. Uvnitř byla taková zima, že jsme museli v kbelíku rozbíjet led, abychom měli vodu. Bratři nám pomáhali, jak jen mohli, dělili se s námi o to, co ulovili. Jedli jsme srnčí, mývalí maso i veverku. Nejednou jsme si říkali, že nebudeme mít ten den co jíst, a pak jsme přišli domů ze služby a přede dveřmi jsme našli jablka nebo sýr.

Devět měsíců jsme žili z ruky do úst, a někdy toho bylo opravdu málo. Nakonec jsme se rozhodli, že bude moudřejší přestěhovat se do Baltimore (Maryland), kde mohl Bill sehnat práci. Když jsme o svém rozhodnutí řekli bratrům, plakali a my s nimi. Rozhodli jsme se proto, že to ještě nějaký čas vydržíme.

Okamžitě poté nabídl Billovi jeden bratr práci na zkrácený úvazek. Bratr byl vedoucím obchodního domu ve Westernportu (Maryland), vzdáleném asi 60 kilometrů. Tentýž měsíc nám jeden z našich zájemců, s nímž jsme vedli biblické studium, nabídl útulný malý domek se zařízením, včetně velkých kamen na uhlí. Tehdy se stal mým nejoblíbenějším textem Malachiáš 3:10. Jehova na nás vylil požehnání nad naše očekávání.

Konečně Gilead!

Jeden z nejneobyčejnějších dnů našeho života přišel v listopadu roku 1959, kdy jsme obdrželi pozvání do Gileadu. Byli jsme pozváni do 35. třídy, poslední, jež probíhala na farmě Království. Když jsem stála v téže učebně, kterou jsem navštívila jako dítě, hřál mě pocit štěstí, jaké nelze popsat slovy.

Gilead byl duchovní oázou. Bylo to jako žít pět měsíců v novém světě. Zřídka v životě na něco čekáme roky, aby potom skutečnost předčila očekávání. Gilead však takový byl.

Dostali jsme přidělení do Indie, ale nakonec nám nebyla udělena víza. A tak po ročním čekání v New Yorku nás Společnost Strážná věž poslala jinam, totiž do Maroka (severní Afrika).

Misionáři v Maroku

V Maroku jsme strávili 24 radostných let. Lid této země jsme si zamilovali ihned po příjezdu. Naučili jsme se jak francouzsky, tak španělsky, jazyky, které nám umožnily navázat kontakt s mnoha národnostmi, jež zde žijí. Na poselství o Království reagovali většinou právě ti, kdo přišli z jiných zemí.

Jedna žena, se kterou jsem studovala Bibli, byla tanečnicí španělského flamenca a byla zaměstnaná v kabaretu v Casablance. Když poznala biblické zásady, odešla od majitele kabaretu, s nímž žila, a vrátila se do Španělska. Zde vydala svědectví celé své rodině a někteří z nich přijali biblickou pravdu, o kterou se s nimi rozdělila. Pak se vrátila zpět do Casablanky, kde zůstala ve věrnosti Bohu až do své smrti v roce 1990.

Prvních několik let, kdy jsme byli v Maroku, počet zvěstovatelů Království vzrůstal. Když však nastala situace, kdy bylo pro cizince obtížné dostat práci a povolení k pobytu, svědkové se začali stěhovat do Evropy. Někteří z těch, s nimiž jsme studovali, jsou nyní na Novém Zélandu, v Kanadě, ve Spojených státech, v Bulharsku, Rusku a Francii a někteří z nich se podílejí na službě plným časem.

V dubnu 1973 bylo naše kazatelské dílo v Maroku náhle zakázáno. Jaká to byla rána! Ve čtvrtek večer jsme ještě byli šťastní společně v sále království. Hovořili jsme zde, dokud nebyla vypnuta světla, čímž jsme byli upozorněni, že je čas jít domů. Netušili jsme, že již nikdy neuvidíme tato světla rozsvícená při podobném veřejném křesťanském společenství. Pod zákazem se naše shromáždění a krajské sjezdy zredukovaly na malé skupiny, jež se scházely v soukromých bytech. Na oblastní sjezdy svědkové cestovali buď do Francie, nebo do Španělska.

Bylo nás méně a těch nemnoho svědků, kteří v Maroku zůstali, k sobě navzájem velmi silně přilnulo. A tak když Společnost Strážná věž nakonec rozhodla uzavřít odbočku a poslat nás jinam, velmi jsme všichni plakali.

Směr střední Afrika

Naším novým přidělením byla Středoafrická republika. Jaká nesmírná změna ve srovnání se severní Afrikou! Zatímco Maroko mělo podnebí velmi podobné jako jižní Kalifornie, nyní jsme se ocitli v horkých, vlhkých tropech.

Bylo nutné vypořádat se s novými problémy. Musela jsem například překonat strach z různých lezoucích tvorečků. Třikrát se mi stalo, že když jsem vcházela do dveří, na hlavu mi spadla ještěrka. Někdy se k nám během biblického studia připojila krysa. I když se mi chtělo vyskočit a utéci, naučila jsem se ovládat se, nespouštět oči z paní krysy a mít stále svou tašku na knihy a také své nohy nad podlahou, dokud se krysa nerozhodla, že odejde. Zjistila jsem, že je možné zvyknout si na všechno, pokud se člověk nevzdá.

Po šesti měsících našeho pobytu zde bylo oznámeno v rozhlase, že se naše dílo zakazuje. Naše sály království byly pozavírány a misionáři byli vyzváni, aby odešli. Pouze nám a ještě jedné dvojici se podařilo zůstat v odbočce další tři roky. Pak jednoho nedělního dopoledne během studia Strážné věže přišla ozbrojená policie a odvedla nás na policejní velitelství. Ženy a děti propustili, ale 23 bratrů, včetně manžela, Billa, zadrželi. Po šesti dnech ho propustili, aby šel domů a zabalil si věci. Tři dny nato, v květnu 1989, jsme na příkaz vlády opustili zemi. Byl to další smutný odjezd na letiště, kam se s námi přišlo rozloučit mnoho našich milovaných bratrů.

Nakonec do Sierry Leone

Naším současným přidělením je Sierra Leone v západní Africe — nádherná země s krásnými bělavými písčitými plážemi. Lidé jsou velmi přátelští a kazatelská služba je potěšením. V každém domě jsme pozváni k posezení dovnitř, často do stínu mangovníku či kokosové palmy. Lidé rádi hovoří o Bohu a přijímají výtisky Bible, ve kterých mohou sledovat, o čem se mluví.

Bill i já pracujeme společně v bételu ve Freetownu. Sloužím v recepci a pracuji s předplatnými a sborovými účty. Po šestnácti letech služby v zemích, ve kterých bylo naše kazatelské dílo zakázáno, je báječné být v zemi, v níž je dílo volné a kde vzkvétá.

V červnu 1991 to bylo 30 let, co sloužím jako misionářka. Ano, maminka přede mne postavila hodnotný cíl. Kdyby byla naživu, ráda bych jí znovu poděkovala. Jsem šťastná, že dosud mohu říkat: „Děkuji, tatínku!“

[Obrázek na straně 28]

Sjezd v New Yorku roku 1958

[Obrázek na straně 29]

35třída — červenec 1960

[Obrázek na straně 30]

Bill a Sandra Cowanovi roku 1991