Vyučovala raná církev, že je Bůh trojice?
3.část: Učili apologetové nauku o trojici?
Strážná věž z 1. listopadu 1991 a z 1. února 1992 ukázala, že nauku o trojici neučil ani Ježíš a jeho učedníci, ani apoštolští Otcové z konce prvního a začátku druhého století n. l. Učili ji snad teologové v závěru druhého století?
ZHRUBA od poloviny do konce druhého století našeho letopočtu působili teologové, kterým dnes říkáme apologetové. Psali na obranu křesťanství — takového, jaké je znali — proti nepřátelským filozofiím převládajícím v tehdejším římském světě. Jejich práce se objevily v závěru období, kdy vznikly spisy apoštolských Otců, a po něm.
Mezi apologety, kteří psali v řečtině, patřil Justin Mučedník, Tatianos, Athenagoras, Theofilos a Klement Alexandrijský. Tertulian byl apologeta, který psal latinsky. Učili snad dnešní nauku křesťanstva o trojici — nauku o existenci tří sobě rovných osob (Otec, Syn a Svatý Duch) v jednom Bohu, z nichž každá je pravý Bůh, a přece to nejsou tři Bohové, ale jeden Bůh?
„Syn je podřízen“
Dr. H. R. Boer ve své knize A Short History of the Early Church (Krátké dějiny rané církve) ukazuje, nač učení apologetů kladlo důraz:
„Justin [Mučedník] vyučoval, že před stvořením světa byl Bůh sám a že žádný Syn neexistoval. . . Když si Bůh přál stvořit svět. . . zplodil jinou božskou bytost, aby mu tento svět stvořila. Tato božská bytost se nazývala. . . Syn, protože byl zrozen; nazýval se Logos, protože vznikl z Božího rozumu neboli mysli. . .
Justin a další apologetové tudíž učili, že Syn je tvorem. Je vysoce postaveným tvorem, tvorem dostatečně mocným, aby vytvořil svět, nicméně tvorem. V teologii se tento vztah Syna k Otci nazývá subordinacionismus. Syn je subordinovaný neboli podřízený, což znamená, že je druhotný vzhledem k Otci, závislý na něm a jím způsobený. Apologetové byli subordinacionisté.“1
V knize The Formation of Christian Dogma (Utváření křesťanského dogmatu) uvádí dr. Martin Werner, jak se v nejranějším období chápal vztah Syna k Bohu:
„Tento vztah byl jednoznačně chápán tak, že se jedná o ‚subordinaci‘, totiž ve smyslu subordinace Krista Bohu. Kdekoli se v Novém zákoně pojednává o vztahu Ježíše k Bohu, Otci,. . . je pojímán a představován rozhodně jako stav podřízenosti. A nejpřesvědčivějším subordinacionistou v Novém zákoně byl podle synoptické zprávy sám Ježíš. . . Toto původní pojetí, pevné a naprosto zřejmé, se úspěšně udrželo po dlouhou dobu. ‚Všichni velcí přednikajští teologové se zastávali názoru o subordinaci Logose vůči Bohu.‘ “2
V souladu s tím R. P. C. Hanson v knize The Search for the Christian Doctrine of God (Hledání křesťanské nauky o Bohu) uvádí:
„Před vypuknutím ariánského sporu neexistoval ani ve východní, ani v západní církvi žádný teolog, který by v jistém smyslu neviděl Syna jako subordinovaného Otci.“3
Dr. Alvan Lamson v knize The Church of the First Three Centuries (Církev prvních tří století) připojuje o učení církevních autorit před Nikajským koncilem (325 n. l.) toto svědectví:
„Přednikajští Otcové všeobecně, ne-li jednotně trvali na podřízeném postavení Syna. . . To, že chápali Syna jako odlišného od Otce, je zřejmé ze skutečnosti, že jasně potvrzují jeho podřízenost. . . Dívali se na něj jako na odlišného a subordinovaného.“4
Podobně Robert M. Grant v knize Gods and the One God (Bohové a jediný Bůh) říká o apologetech:
„Kristologie apologetiky, jako ta v Novém zákonu, je v podstatě subordinacionistická. Syn je vždy subordinován Otci, který je jediným Bohem Starého zákona. . . To, co nacházíme u těchto raných autorů, tedy není nauka o trojici. . . Před Nikají byla křesťanská teologie téměř všeobecně subordinacionistická.“5
Nauka křesťanstva o trojici učí, že Syn je roven Bohu Otci věčností, mocí, postavením a moudrostí. Apologetové však tvrdili, že Syn není roven Bohu Otci. Považovali Syna za subordinovaného. To není učení trojice.
Zrcadlili učení z prvního století
Apologetové a jiní raní církevní Otcové do značné míry zrcadlili to, co o vztahu Otce a Syna vyučovali křesťané z prvního století. Povšimni si, jak je to vyjádřeno v knize The Formation of Christian Dogma:
„V éře prvotního křesťanství nebylo ani zmínky o nějakém trinitářském problému či sporu, který později v církvi vyvolal prudké rozpory. Důvod spočívá bezpochyby v tom, že pro prvotní křesťanství byl Kristus. . . bytostí vysokého nebeského světa andělů. Byl stvořen a vybrán Bohem pro úkol zavést na konci věků. . . Boží Království.“6
The International Standard Bible Encyclopedia dále uvádí o učení raných církevních Otců:
„Kdykoliv se v nejranějších úvahách církve mluví o Bohu Otci, je sklon pojímat ho v první řadě ne jako Otce Ježíše Krista, ale jako zdroj všeho bytí. Tudíž Bůh Otec je takříkajíc Bohem par excellence. Pro Něj se hodí takový popis jako bez počátku, nesmrtelný, neměnný, nepopsatelný, neviditelný a nestvořený. Je to On, kdo vytvořil všechny věci, včetně samotné hmoty stvoření, z ničeho. . .
Mohlo by to naznačovat, že pouze Otec je Bůh v pravém slova smyslu a že Syn a Duch jím jsou pouze druhotně. Zjevně to podporují i mnohé z dřívějších výpovědí.“7
Tato encyklopedie se sice snaží zlehčit zmíněné pravdy a tvrdit, že nauka o trojici byla v raném období přijata, ale fakta toto tvrzení popírají. Uvažuj o slovech věhlasného katolického teologa kardinála Johna Henryho Newmana:
„Připusťme, že celý okruh nauk, jejichž námětem je náš Pán, byl souhlasně a všeobecně vyznáván prvotní církví. . . Úplně jinak je to však s katolickou naukou o Trojici. Nevidím, v jakém smyslu je možné říci, že existuje konsensus prvotních [církevních autorit] v její prospěch. . .
Vyznání víry v těchto raných počátcích neobsahují ani zmínku. . . [o trojici] . Ano, zmiňují se o jistých Třech, ale že je v nauce nějaké tajemství, že ti Tři jsou jedno, že jsou si rovni a jsou stejně věční, všichni nestvořeni, všichni všemohoucí, všichni nepochopitelní — tato myšlenka uvedena není a není možné ji z nich vyčíst.“8
Co učil Justin Mučedník
Jedním z nejranějších apologetů byl Justin Mučedník, který žil asi v letech 110 až 165 n. l. Žádný z jeho existujících spisů se nezmiňuje o třech navzájem si rovných osobách v jednom Bohu.
Například Přísloví 8:22–30 podle katolické Jeruzalémské bible říká o předlidské existenci Ježíše: „Jahve mne stvořil, když se jeho předsevzetí prvně odhalovalo, před nejstaršími z jeho děl. . . Když jsem se narodila, nebyla ještě hlubina. . . před pahorky jsem se zrodila. . . byla jsem po jeho [Božím] boku, mistrovský umělec.“ Ve své knize Dialog s Židem Tryfónem Justin tyto verše rozebírá a říká:
„Písmo prohlašuje, že tento Potomek byl zplozen Otcem dříve, než byly stvořeny všechny věci; a že je to, co je zplozeno, svou totožností odlišné od toho, co plodí, to přece připustí každý.“9
Protože se Syn narodil z Boha, používá Justin výraz „Bůh“ ve spojitosti se Synem. Ve své knize První apologie říká: „Otec vesmíru má Syna; ten také, jako prvozplozené Boží Slovo, je rovněž Bůh.“10 Bible také dává Božímu Synu titul „Bůh“. V Izajášovi 9:6 je nazýván „Silný bůh“. V Bibli jsou však označeni jako bohové také andělé, lidé, falešní bohové a Satan. (Andělé: Žalm 8:5; srovnej Hebrejcům 2:6, 7. Lidé: Žalm 82:6. Falešní bohové: 2. Mojžíšova 12:12; 1. Korinťanům 8:5. Satan: 2. Korinťanům 4:4.) V Hebrejských písmech slovo pro „Boha“, ʼEl, znamená jednoduše „Mocný“ nebo „Silný“. Ekvivalentem v Řeckých písmech je theos.
Kromě toho hebrejský výraz použitý v Izajášovi 9:6 poukazuje na jednoznačnou odlišnost, která je mezi Synem a Bohem. Syn je zde nazván „Silný bůh“, ʼEl Gibbor, ne „Všemohoucí Bůh“. Tento výraz zní v hebrejštině ʼEl Šaddai a vztahuje se výhradně na Jehovu Boha.
Všimni si však, že i když Justin nazývá Syna „Bohem“, nikdy neříká, že je Syn jednou ze tří osob, z nichž každá je Bůh, ale že ti tři tvoří pouze jediného Boha. Místo toho ve své knize Dialog s Židem Tryfónem píše:
„Existuje. . . další Bůh a Pán [Ježíš v předlidské existenci], který je podřízen Stvořiteli všech věcí [Všemohoucímu Bohu] ; ten [Syn] je také nazýván Andělem, protože On [Syn] oznamuje lidem to, co si jim Stvořitel všech věcí — nad nímž není žádný jiný Bůh — přeje oznámit. . .
[Syn] se liší od Toho, který vytvořil všechny věci — myslím tím totožností, ne vůlí.“11
Zajímavá pasáž se objevuje v První apologii, šesté kapitole, kde se Justin brání nařčení od pohanů, že křesťané jsou ateisté. Píše:
„Jak Jeho [Boha], tak Syna (který z Něj vyšel a učil nás tyto věci, a zástupy jiných dobrých andělů, kteří ho následují a jsou vytvořeni podobně jako On) a prorockého Ducha uctíváme a vzýváme.“12
Jeden překladatel této pasáže, Bernhard Lohse, poznamenává: „Jako by nebylo dost na tom, že se v tomto výčtu zmiňuje o andělech jako o bytostech, kterých si křesťané váží a uctívají je, Justin neváhá uvést anděly dříve, než jmenuje Svatého Ducha.“13 — Viz také publikaci An Essay on the Development of Christian Doctrine (Esej o vývoji křesťanské nauky).14
I když se zdá, že se Justin Mučedník odklonil od čisté biblické nauky ohledně toho, kdo by měl být křesťany uctíván, očividně nepovažoval Syna za rovného Otci o nic více, než jsou za rovné Bohu považováni andělé. Pokud jde o Justina, citujeme opět z Lamsonovy knihy Church of the First Three Centuries:
„Justin považoval Syna za osobu odlišnou od Boha, jemu podřízenou: odlišnou ne v tom smyslu, jak se to chápe dnes, že by tvořila jednu ze tří hypostazí neboli osob. . . , ale odlišnou ve své podstatě a povaze; mající skutečné, substanciální, individuální bytí, oddělené od Boha, z něhož odvozuje všechnu svou moc a hodnosti; osobu ustanovenou pod ním, ve všem podřízenou jeho vůli. Otec je nejvyšší; Syn je subordinovaný: Zdrojem moci je Otec; Syn je příjemce: původcem je Otec; Syn jako jeho služebník nebo nástroj je vykonavatelem. Jsou dva co do počtu, ale v souladu, neboli jedním co do vůle; Otcova vůle vždy nad Synovou převládá .“15
Justin kromě toho nikde neříká, že svatý duch je osoba rovná Otci a Synu. Poctivě se proto nedá v žádném smyslu říci, že Justin učil novodobou trojici křesťanstva.
Co učil Klement
Klement Alexandrijský (asi 150–215 n. l.) také nazývá Syna „Bohem“. Nazývá jej dokonce „Stvořitelem“, což je pojem, který nebyl v Bibli nikdy použit v souvislosti s Ježíšem. Měl tím snad na mysli, že se Syn ve všem rovná všemohoucímu Stvořiteli? Ne. Klement se zjevně odvolával na Jana 1:3, kde je o Synu řečeno: „Všechno začalo existovat skrze něho.“16 Bůh použil Syna jako prostředníka při svém stvořitelském díle. — Kolosanům 1:15–17.
Klement nazývá Nejvyššího Boha „Bohem a Otcem našeho Pána Ježíše“17 a říká, že „Pán je Syn Stvořitele“.18 Říká také: „Bůh všech je pouze jeden dobrý, spravedlivý Stvořitel, a Syn je v Otci.“19 Psal tedy, že Syn má nad sebou Boha.
Klement mluví o Bohu jako o „prvním a jediném dárci věčného života, který nám dává Syn, jenž jej přijal od Něj [Boha] “.20 Původní dárce věčného života je jednoznačně nadřazený tomu, který jej jakoby předává dál. Klement proto říká, že Bůh „je první a nejvyšší“.21 Mimoto říká, že Syn „je nejbližší Tomu, který je sám Všemohoucí“ a že Syn „řídí všechno v souladu s Otcovou vůlí“.22 Znovu a znovu Klement ukazuje nadřazenost Všemohoucího Boha nad Synem.
Ohledně Klementa Alexandrijského čteme v The Church of the First Three Centuries:
„Mohli bychom citovat četné pasáže z Klementa, ve kterých se jasně hovoří o podřízenosti Syna. . .
Udivuje nás, že někdo může číst Klementa s běžnou pozorností a představovat si, byť i jen na okamžik, že považoval Syna za nerozlišitelně totožného — jednoho — s Otcem. Jeho závislá a podřízená podstata, jak se nám to jeví, se všude uznává. Klement věřil, že Bůh a Syn jsou svou totožností rozlišitelní, jinými slovy, že se jedná o dvě bytosti — jednu nejvyšší, druhou subordinovanou.“23
Mimoto se dá opět říci: I když někdy Klement zjevně jde nad to, co o Ježíšovi říká Bible, nikde nemluví o trojici, jež by se skládala ze tří sobě rovných osob v jednom Bohu. Apologetové jako Tatianos, Theofilos a Athenagoras, kteří žili v době mezi Justinem a Klementem, měli podobné názory. Lamson říká, že „nebyli o nic lepšími trinitáři než sám Justin; což znamená, že nevěřili v nějaké nerozdělené, rovnocenné Tři, ale učili nauku, která je s touto představou naprosto neslučitelná“.24
Tertulianova teologie
Tertulian (asi 160–230 n. l.) byl prvním, kdo použil latinské slovo trinitas. Jak poznamenal Henry Chadwick, Tertulian navrhoval, že Bůh je ‚jedné podstaty, jež spočívá ve třech osobách‘.25 To však neznamená, že tím měl na mysli tři sobě rovné a stejně věčné osoby. Přesto však jeho myšlenky posloužily jako základ pozdějším pisatelům, kteří na nich stavěli a propracovávali se k nauce o Trojici.
Tertulianovo pojetí Otce, Syna a svatého ducha bylo velmi vzdálené od Trojice křesťanstva, protože byl subordinacionista. Syna považoval za subordinovaného Bohu. V díle Proti Hermogenovi napsal:
„Neměli bychom si myslet, že kromě Boha existuje ještě nějaká jiná bytost nezplozená a nestvořená. . . Jak by bylo možné, aby něco, s výjimkou Boha, bylo starší, a v důsledku toho vznešenější než Boží Syn, jediné zplozené a prvo-zplozené Slovo?. . . ten [Bůh], který nepotřebuje nějakého Tvůrce, který by mu dal existenci, bude mnohem vyvýšenější v postavení než tento [Syn], který měl původce, jenž ho uvedl v bytí.“26
Také v díle Proti Praxeovi ukazuje, že Syn je odlišný od Všemohoucího Boha a subordinovaný, když říká:
„Otec je úplná podstata, avšak Syn je odvozením a částí tohoto celku, jak také On sám připouští: ‚Otec je větší než já.‘. . . Otec je tudíž odlišný od Syna, je větší než Syn, protože Ten, kdo plodí, je jeden a Ten, kdo je zplozen, je druhý; také Ten, kdo posílá, je jeden a Ten, kdo je poslán, je druhý; a opět, Ten, kdo činí, je jeden a Ten, skrze něhož je věc učiněna, je druhý.“27
Tertulian navíc v díle Proti Hermogenovi uvádí, že existovala doba, kdy Syn jako osoba neexistoval. Tím ukázal, že Syna nepovažuje za věčnou bytost ve stejném smyslu, v jakém je jí Bůh.28 Kardinál Newman řekl: „Tertulian musí být považován za stoupence heterodoxního [neortodoxního] pojetí v nauce věčného zplození našeho Pána.“29 Ohledně Tertuliana Lamson prohlašuje:
„Tento rozum neboli Logos, jak byl nazýván Řeky, byl později, jak Tertulian věřil, přeměněn ve Slovo neboli Syna, tedy v opravdovou bytost, která existovala od věčnosti pouze jako vlastnost Otce. Tertulian mu však přičítal postavení subordinace vůči Otci. . .
Bylo by beznadějné pokusit se Tertuliana uchránit před odsouzením [jako heretika], kdybychom ho posuzovali podle dnes přijímaného výkladu Trojice. Ve zkoušce by neobstál ani na okamžik.“30
Žádná trojice
Kdybys měl přečíst vše, co apologetové napsali, zjistil bys, že i když se v některých ohledech odklonili od biblických nauk, žádný z nich neučil, že Otec, Syn a svatý duch jsou si rovni co do věčnosti, moci, postavení a moudrosti.
Totéž platí o dalších spisovatelích druhého a třetího století, jakými jsou Ireneus, Hippolytos, Origenes, Cyprian a Novatian. Zatímco někteří v jistých ohledech uváděli na roveň Otce a Syna, v jiných ohledech se dívali na Syna jako na subordinovaného Bohu Otci. A žádný z nich ani nespekuloval, že by se svatý duch rovnal Otci a Synovi. Například Origenes (asi 185 až 254 n. l.) uvádí, že Boží Syn je „prvorozený všeho stvoření“ a že Písma „mu přiznávají, že je nejstarším ze všech stvořitelských děl“.31
Z každého objektivního čtení těchto raných církevních autorit vyplyne, že nauka křesťanstva o trojici v jejich době neexistovala. Jak říká The Church of the First Three Centuries:
„Novodobá populární nauka Trojice. . . se nezakládá na žádném z Justinových spisů: a toto pozorování může být rozšířeno na všechny přednikajské Otce, tzn. na všechny křesťanské pisatele prvních tří století po narození Krista. Je pravda, že mluví o Otci, Synu a prorockém či svatém duchu, avšak ne tak, jako by byli sobě rovni, ne jako by byli jedné totožné podstaty, ne jako o Třech v Jednom, tudíž v žádném smyslu ne tak, jak to dnes pojímají trinitáři. Pravý opak je skutečností. Nauka Trojice, jak ji vysvětlovali tito Otcové, byla podstatně odlišná od novodobé nauky. Uvádíme to jako skutečnost, která obstojí před důkazy stejně dobře jako jakákoli jiná skutečnost v dějinách lidských názorů.“32
Před Tertulianem o trojici nepadla ani zmínka. A Tertulianova „heterodoxní“ trojice byla úplně odlišná od té, v kterou se věří dnes. Jak tedy vznikla nauka o trojici v dnešním smyslu? Stalo se to na koncilu v Nikaji roku 325 n. l.? Tyto otázky prozkoumáme ve čtvrté části tohoto seriálu v některém z příštích vydání Strážné věže.
Odkazy:
1. Harry R. Boer, A Short History of the Early Church, 1976, strana 110.
2. Martin Werner, The Formation of Christian Dogma, 1957, strana 125.
3. R. P. C. Hanson, The Search for the Christian Doctrine of God, 1988, strana 64.
4. Alvan Lamson, The Church of the First Three Centuries, 1869, strany 70–1.
5. Robert M. Grant, Gods and the One God, 1986, strany 109, 156, 160.
6. The Formation of Christian Dogma, strany 122, 125.
7. The International Standard Bible Encyclopedia, 1982, svazek 2, strana 513.
8. John Henry Cardinal Newman, An Essay on the Development of Christian Doctrine, 6. vydání, 1989, strany 14–18.
9. The Ante-Nicene Fathers, editoři Alexander Roberts a James Donaldson, americký přetisk edinburského vydání, 1885, svazek I, strana 264.
10. Tamtéž, strana 184.
11. The Ante-Nicene Fathers, svazek 1, strana 223.
12. Tamtéž, strana 164.
13. Bernhard Lohse, A Short History of Christian Doctrine, z němčiny přeložil F. Ernest Stoeffler, 1963, druhé nebrožované vydání, 1980, strana 43.
14. An Essay on the Development of Christian Doctrine, strana 20.
15. The Church of the First Three Centuries, strany 73–4, 76.
16. The Ante-Nicene Fathers, svazek II, strana 234.
17. Tamtéž, strana 227.
18. Tamtéž, strana 228.
19. Tamtéž
20. Tamtéž, strana 593.
21. Tamtéž
22. Tamtéž, strana 524.
23. The Church of the First Three Centuries, strany 124–5.
24. Tamtéž, strana 95.
25. Henry Chadwick, The Early Church, tisk 1980, strana 89.
26. The Ante-Nicene Fathers, svazek III, strana 487.
27. Tamtéž, strany 603–4.
28. Tamtéž, strana 478.
29. An Essay on the Development of Christian Doctrine, strany 19, 20.
30. The Church of the First Three Centuries, strany 108–9.
31. The Ante-Nicene Fathers, svazek IV, strana 560.
32. The Church of the First Three Centuries, strany 75–6.
[Obrázek na straně 27]
Klement
[Podpisek]
Historical Pictures Service
[Obrázek na straně 28]
Tertulian
[Podpisek]
Historical Pictures Service