Zápas španělské Bible o přežití

JEDNOHO říjnového dne roku 1559 se asi 200 000 španělských katolíků nahrnulo do města Valladolidu na severu země. Atrakcí bylo autodafé, při němž „byly dvě oběti zaživa upáleny a deset jich bylo uškrceno“. Byli to „kacíři“.

Oblíbený mladý král Filip II. na tuto událost osobně dohlížel. Když jeden z odsouzenců požádal o milost, král odsekl: „Kdyby byl můj vlastní syn takový darebák jako jsi ty, osobně bych přiložil otep k jeho upálení.“ Jakého zločinu se ten nešťastník dopustil? Pouze četl Bibli.

Ve stejnou dobu měl napilno také aparát katolické inkvizice v andaluském městě Seville. Skupina mnichů kláštera San Isidro del Campo zde právě obdržela tajnou zásilku Biblí ve španělštině. Vyzradí je udavači? Někteří si byli vědomi smrtelného nebezpečí a uprchli ze země. Avšak čtyřiceti z těch, kteří zůstali, se to nepodařilo, a byli upáleni u kůlu. Byl mezi nimi i muž, který Bible propašoval do země. Španělsko šestnáctého století bylo nebezpečným místem pro čtenáře Bible — těch, kteří chapadlům inkvizice unikli, bylo málo.

Mezi těch málo osob patřil bývalý mnich Casiodoro de Reina (asi 1520–1594). Uprchl do Londýna, avšak ani zde nemohl nalézt bezpečí. Inkvizice vypsala odměnu na jeho hlavu a španělský vyslanec u anglického dvora osnoval plány, aby ho jakýmikoli prostředky vlákal zpět do území kontrolovaného Španělskem. Falešná obvinění z cizoložství a homosexuality jej zakrátko přinutila opustit Anglii.

Se skrovnými prostředky k životu a s tím, že pečoval o rodinu, která se stále rozrůstala, nalezl útočiště nejprve ve Frankfurtu. Později ho jeho hledání náboženského útočiště přivedlo do Francie, Holandska a nakonec do Švýcarska. Po celou tu dobu měl však neustále hodně práce. ‚Vyjma dobu, kdy jsem byl nemocný nebo kdy jsem cestoval. . ., nedal jsem pero z ruky,‘ vysvětlil. Mnoho let strávil překládáním Bible do španělštiny. S tiskem 2 600 výtisků Reinovy Bible se částečně začalo roku 1568 ve Švýcarsku a skončilo se v roce 1569. Jedním vynikajícím rysem Reinova překladu bylo, že pro tetragrammaton, čtyři hebrejská písmena Božího osobního jména, použil Iehoua (Jehová), a ne Señor.

Proces vývoje španělské Bible

Je paradoxní, že v době, kdy díky vynálezu tiskařského lisu se v Evropě rozšiřovaly Bible, ve Španělsku se naopak stávala Bible vzácností. Vždy to tak ale nebylo. Bible byla ve Španělsku po staletí nejrozšířenější knihou. Ručně psané opisy byly dostupné v latině a po několik století i v gótském jazyku. Jeden historik vysvětlil, že ve středověku „Bible — jako zdroj inspirace a autorita, jako norma pro víru a chování — měla ve Španělsku větší význam než v Německu nebo Anglii“. Rozmanité biblické příběhy, žaltáře (neboli Žalmy), glosáře, morální příběhy a podobná díla patřily v té době k nejvyhledávanějším knihám.

Zkušení opisovači rozmnožovali vynikající biblické manuskripty s puntičkářskou pečlivostí. A i když to dvaceti písařům trvalo celý rok, než vytvořili jeden jediný prvotřídní manuskript, kolovalo do 15. století ve Španělsku mnoho latinských Biblí a tisíce komentářů k latinské Bibli.

Mimoto když se začala vyvíjet španělština, vzrostl zájem o to, mít Bibli v místním jazyku. Již ve dvanáctém století byla Bible přeložena do románského jazyka neboli rané španělštiny, jazyka, kterým mluvili prostí lidé.

Krátké probuzení

Probuzení ale netrvalo dlouho. Když valdenští, lolardi a husité užili na obranu své víry Písem, následovala rychlá a násilná reakce. Katoličtí představitelé se dívali na čtení Bible s podezřením a nevyzrálé překlady do běžně používaných jazyků byly rázem odsouzeny.

Katolický Koncil v Toulouse (Francie), který se sešel v roce 1229, vyhlásil: „Zakazujeme, aby nějaký laik vlastnil knihy Starého nebo Nového zákona, přeložené do běžně používaného jazyka. Jestliže si nějaká zbožná osoba přeje, může mít žaltář nebo breviář [knihu písní a modliteb] . . ., avšak za žádných okolností by neměla vlastnit výše uvedené knihy, přeložené do románštiny.“ Všem, kteří vlastnili Bibli v běžně používaném jazyku, poskytl o čtyři roky později Jakub I. Aragonský (král panující nad rozlehlou oblastí poloostrova) jen osm dnů na to, aby je odevzdali místnímu biskupovi ke spálení. Neuposlechnutí, ať už ze strany kněze, nebo ze strany laika, člověka vystavovalo podezření z kacířství.

Navzdory těmto zákazům — jež se ne vždy přísně dodržovaly — se v pozdním středověku někteří Španělé mohli pyšnit tím, že vlastní románskou Bibli. To však náhle skončilo, když byla v roce 1478 za královny Isabelly a krále Ferdinanda zřízena španělská inkvizice. V roce 1492 bylo v samotném městě Salamance spáleno dvacet nesmírně cenných, ručně vyhotovených opisů Bible. Jediné románské rukopisy Bible, které se uchovaly, jsou ty, jež měli v osobních knihovnách král nebo několik mocných šlechticů, kteří byli mimo podezření.

V průběhu dalších dvou set let byla ve Španělsku vydána kromě latinské Vulgáty pouze oficiální katolická Bible — Komplutenský Polyglot — první vícejazyčná Bible, o jejíž vydání se zasadil kardinál Cisneros. Jednalo se nepochybně o vědecké dílo, které nebylo určeno pro širokou veřejnost. Vyrobilo se jí pouze 600 exemplářů a těch, kteří jí rozuměli, bylo málo, protože obsahovala biblický text v hebrejštině, aramejštině, řečtině a latině — ne však ve španělštině. Kromě toho byla její cena mimořádně vysoká. Stála tři zlaté dukáty (což se rovnalo šestiměsíčnímu platu běžného dělníka).

Španělská Bible přechází do ilegality

Na začátku šestnáctého století povstal španělský „Tyndale“, Francisco de Enzinas. Tento syn bohatého španělského statkáře začal překládat Křesťanská řecká písma do španělštiny již jako mladý student. Později si dal tento překlad vytisknout v Holandsku a v roce 1544 se odvážně pokusil získat královský souhlas pro jeho rozšíření ve Španělsku. Španělský král Karel I. byl v té době v Bruselu, a tak Enzinas této příležitosti využil v domnění, že získá pro svůj záměr králův souhlas.

Uvádí se, že neobvyklý rozhovor těchto dvou mužů vypadal takto: „Co je to za knihu?“ zeptal se císař. Enzinas odpověděl: „Je to část Svatých písem, jež se nazývá Nový zákon.“ „Kdo je autorem této knihy?“ zněl dotaz. „Svatý duch,“ odpověděl Enzinas.

Císař publikování schválil s jednou podmínkou — že s tím bude souhlasit také jeho osobní zpovědník, jeden španělský mnich. Naneštěstí pro Enzinase však takový souhlas nepřišel, a Enzinas sám byl brzy inkvizicí uvězněn. Po dvou letech se mu podařilo uprchnout.

Za několik let byla vydána revidovaná verze tohoto překladu v Benátkách (Itálie), a byla to právě tato verze Písem, kterou Julián Hernández tajně dopravil do Sevilly ve Španělsku. Chytili ho však a po dvou letech mučení a věznění byl spolu s dalšími badateli Bible popraven.a

Na Tridentském koncilu (1545–1563) katolická církev opět zavrhla překládání Bible do místních jazyků. Vydala index zakázaných knih, který obsahoval všechny biblické překlady, pořízené bez souhlasu církve. V praxi to znamenalo, že všechny Bible ve španělštině byly zákonem zakázány a že pouze vlastnit jednu z nich mohlo skončit popravou.

Několik let po vydání Reinova překladu jej revidoval Cipriano de Valera, další bývalý mnich, který uprchl hněvu inkvizice v Seville. Tato verze byla vytištěna v roce 1602 našeho letopočtu v Amsterdamu a některé výtisky byly tajně dopraveny do Španělska. Ve své původní verzi a ve verzích revidovaných je Reinova-Valerova Bible dosud nejpoužívanějším překladem mezi protestanty, kteří mluví španělsky.

Otevřená stavidla

V roce 1782 vydal konečně tribunál inkvizice výnos, kterým povoloval vydávání Bible, pokud v ní budou zahrnuty vysvětlivky ohledně historie a článků víry. V roce 1790 přeložil katolický segovijský biskup Felipe Scio de San Miguel s použitím latinské Vulgáty Bibli do španělštiny. Naneštěstí ale byla drahá — 1 300 reálů, což byla tehdy neúnosná cena — a její znění bylo natolik nejasné, že jeden španělský historik ji popsal jako „velmi nešťastnou“.

O několik let později přikázal španělský král Ferdinand VII. biskupovi z Astorgy, kterým byl Félix Torres Amat, aby překlad zdokonalil a aby se přitom opíral o latinskou Vulgátu. Tento překlad vyšel roku 1823 a stal se rozšířenějším než překlad Sciův. Podkladem pro tento překlad však nebyl původní hebrejský a řecký text, a tak měl překlad obvyklé nedostatky překládání z překladu.

I přes tento pokrok však církev a panovníci v zemi nenabyli přesvědčení, že by Písma měli číst prostí lidé. Když George Borrow, zástupce Britské a zahraniční biblické společnosti, zažádal v třicátých letech 19. století o povolení tisknout ve Španělsku Bible, vládní ministr Mendizábal mu řekl: „Milý pane, to, co chceme, není Bible, ale spíše pušky a střelný prach, abychom potlačili vzpoury, a nejvíce ze všeho chceme peníze, abychom měli z čeho platit vojsko.“ Borrow se ujal překladu Lukášova evangelia do jazyka španělských Cikánů, a za toto úsilí byl v roce 1837 uvězněn.

Nakonec však již nebylo možné příliv zadržet. V roce 1944 vytiskla španělská církev svůj první překlad Svatých písem opírající se o původní jazyky — bylo to asi 375 let po překladu Casiodora de Reina. Byl to překlad katolických učenců Nácara a Colungy. Po něm následoval v roce 1947 překlad Boverův a Canterův. Od té doby vyšla celá záplava překladů Bible do španělštiny.

Zaručené vítězství

I když musela po celá staletí španělská Bible zápasit o přežití, bitvu nakonec vyhrála. Velké oběti hrdinských překladatelů, jako například Reiny, nebyly jistě zbytečné. Kolik lidí, kteří si dnes kupují Bibli, se pozastaví a uvažuje o době, kdy bylo zakázáno Bibli vlastnit?

Dnes je Bible ve Španělsku a ve španělsky mluvících zemích bestsellerem a je dostupné množství překladů. Patří mezi ně Versión Moderna (Moderní překlad, 1893), který důsledně používá Boží jméno Jehová; Svatopavelské vydání Bible (1964), kde je jméno Yavé v Hebrejských písmech; Nueva Biblia Española (Nová španělská Bible, 1975), která ale nepoužívá ani Jehová, ani Yavé; a Traducción del Nuevo Mundo (Překlad nového světa, 1967), který vydala Společnost Strážná věž a který používá Jehová.

Svědkové Jehovovi navštěvují každý týden domovy miliónů španělsky mluvících lidí, aby jim pomohli ocenit hodnotu Svaté Bible — knihy, pro kterou stojí za to zemřít a podle níž žít stojí za to. Příběh zápasu španělské Bible o přežití je ve skutečnosti dalším důkazem, že „slovo našeho Boha. . . potrvá na neurčitý čas“. — Izajáš 40:8.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

Překlad Komplutenský Polyglot byl rozmnožen, a tudíž se dá snadno zkoumat. (Viz stranu 8)

[Podpisek]

S laskavým svolením knihovny Biblioteca Nacional, Madrid, Španělsko