Vyrůstal jsem v Jižní Africe s Jehovovou organizací

Vypráví Frans Muller

S MÝM bratrem Davidem jsme přišli k večernímu vlaku, kterým jsme obvykle jezdili z hlavního nádraží v Kapském Městě. V tom nás zarazil nápis: „Pouze pro bílé.“ V roce 1948 vyhrála volby Nacionalistická strana, která nastolila politiku apartheidu.

Rasová segregace se samozřejmě v Jižní Africe uplatňovala již dlouho předtím, stejně jako to bylo v koloniálních dobách ve většině afrických zemí. Nyní však byla vynucována zákonem, a tak jsme již nesměli jezdit ve stejném voze s Jihoafričany tmavší pleti. Dnes, po pětačtyřiceti letech, se apartheid odbourává.

V období zákonem stanoveného apartheidu bylo obtížné pokračovat ve službě způsobem, jakým bychom si přáli. Po celou tu dobu jsem jako svědek Jehovův sloužil plným časem. Nyní je mi šedesát pět let, a když se ohlédnu zpět, mohu vidět, jak se Jehovova organizace na jihu Afriky úžasně rozrostla. Jsem vděčný, že jsem měl přednost vyrůstat s ní.

Křesťanské dědictví

Když byl tatínek ještě chlapcem, musel mému dědečkovi každý den brzy ráno předčítat z Bible. Časem si tatínek Boží slovo hluboce zamiloval. Když jsem se v roce 1928 narodil, tatínek sloužil v církevní radě Holandské reformované církve v Potgietersrusu. Můj strýc mu v tom roce daroval knihu Harfa Boží.

Tatínek ale řekl mamince, že ta kniha je od nějaké sekty a že ji má spálit. Ona si ji však ponechala. Jednoho dne ji tatínek náhodou vzal do ruky a otevřel ji na stránce s nadpisem „Trápí Bůh někoho?“ Byl si jist, že badatelé Bible, jak se tehdy nazývali svědkové Jehovovi, se mýlí, ale zvědavost mu nedala, a tak se pustil do čtení. Nemohl knihu odložit. Když pak v časných ranních hodinách uléhal do postele, řekl: „Mamko, obávám se, že mají pravdu.“

Příští den jel tatínek 50 kilometrů na kole, aby od nejbližšího badatele Bible získal další knihy. Pravidelně četl dlouho do noci. O biblických pravdách, které se dozvídal, se dokonce pokoušel přesvědčit duchovního Holandské reformované církve v naději, že tato církev učiní úpravy. Jeho snahy však nebyly nic platné, proto z církve vystoupil a začal horlivě kázat. Biblická pravda se mu stala náplní života a u nás doma byla tou nejdůležitější věcí. Takové tedy bylo prostředí, v němž jsem vyrůstal.

Později se tatínek stal průkopníkem neboli služebníkem plným časem. Ve svém Fordu model T procestoval velké vzdálenosti, aby mohl kázat. Potřeby naší rodiny ho po několika letech donutily přestat sloužit v průkopnické službě. V kazatelském díle byl však i nadále velmi činný. Někdy jsme v neděli cestovali až 90 kilometrů, abychom s ním kázali ve městě Pietersburg.

Úspěšné podnikání

Tatínek si časem otevřel malý obchod se smíšeným zbožím. Zanedlouho už prodejna zaujímala dvojnásobnou plochu, a proto otevřel další prodejnu. Do spoluúčasti s tatínkem vstoupili i někteří bohatí farmáři. Po určité době vedli společně jeden velkoobchod a maloobchodní síť šesti prodejen roztroušených na velkém území.

K tomuto podnikání se připojili i někteří moji starší bratři, a měli tak nyní vyhlídky na zbohatnutí. Začal však trpět náš duchovní život. Byli jsme více přijatelní světským přátelům a sousedům, a ti nás zvali na večírky. Tatínek si uvědomil hrozící nebezpečí, svolal rodinnou poradu a rozhodl se, že obchod prodá a že se přestěhujeme do Pretorie, abychom mohli být více činní v Jehovově službě. Ponechal si jen jedinou prodejnu, o kterou se starali najatí pracovníci.

Moji bratři Koos a David se chopili průkopnické služby a připojili se k Lině, naší starší sestře. Během jednoho měsíce v roce 1942 strávila naše desetičlenná rodina v kazatelském díle celkem 1 000 hodin. V tom roce jsem ponořením do vody symbolizoval, že svůj život oddávám Jehovovi.

Proč jsem předčasně odešel ze školy

V roce 1944, když vrcholila druhá světová válka, zeptal se mě Gert Nel, svědek Jehovův sloužící jako cestující dozorce, zda plánuji vstoupit do řad průkopníků. Odpověděl jsem: „Ano. Za dva roky, až dokončím střední školu.“

„Dej si pozor, aby tě Armagedon nezastihl, jak sedíš ve školní lavici.“ V jeho varování se odrážely naděje, které tehdy sdílelo mnoho svědků Jehovových. Něco takového jsem si nepřál, a tak jsem odešel ze školy a 1. ledna 1945 jsem se chopil průkopnické služby.

Moje první přidělení bylo ve Vereenigingu nedaleko Johannesburgu a prvními partnery mi byli Piet Wentzel a Danie Otto. Často jsem kazatelskou službou trávil měsíčně více než dvě stě hodin. Piet po čase dostal jiné přidělení ve městě Pretoria a Danie musel přestat sloužit jako průkopník, aby mohl svému zestárlému otci pomáhat na farmě. Nyní jsem byl ve Vereenigingu jediný svědek a měl jsem na starosti 23 domácích biblických studií.

Krátce nato mi z kanceláře odbočky přišel dopis s přidělením do Pretorie. Nechápal jsem tehdy, z jakého důvodu dostávám nové přidělení. Později jsem však pochopil, že by nebylo moudré nechat nezkušeného sedmnáctiletého chlapce samotného. Potřeboval jsem se ještě hodně učit, a mohlo se tedy stát, že bych ztratil odvahu.

Poté, co jsem určitou dobu sloužil v Pretorii a získal potřebné zkušenosti, dostal jsem nabídku stát se zvláštním průkopníkem. S Pietem Wentzelem jsme se pak dohodli, že mladým lidem, kteří přicházeli do Pretorie sloužit jako průkopníci, budeme poskytovat praktické školení pro službu. Tou dobou byl již Piet přidělen do tohoto území jako cestující dozorce. Později se oženil s mojí sestrou Linou a oba nyní společně slouží v jihoafrické kanceláři odbočky.

Mezi těmi, kteří přišli do Pretorie sloužit jako průkopníci, byla i Martie Vosová, půvabná mladá žena, která vyrůstala v rodině svědků. Vznikl mezi námi citový vztah, ale pro manželství jsme byli příliš mladí — nebylo nám ještě ani dvacet let. Když jsme však dostali přidělení sloužit na jiných místech, udržovali jsme vzájemné spojení prostřednictvím dopisů.

Služba v betelu a škola Gilead

V roce 1948 jsem byl pozván sloužit v kanceláři odbočky Společnosti Strážná věž v Kapském Městě. Bylo nás tehdy sedmnáct, pracovali jsme jednak ve třech pronajatých kancelářích, jednak v nedaleké malé tiskárně a neměli jsme společné ubytování. Někteří z nás bydleli v rodinách, jiní v penziónech.

Každý pracovní den se všech sedmnáct členů rodiny betel scházelo k rannímu uctívání v šatně zmíněné malé tiskárny. Mnozí z nás si museli sami obstarávat obědy. Po celodenní práci jsme cestovali do různých míst Kapského Města, kde jsme byli ubytováni. A jak jsem se už zmínil, na jedné z těchto cest mě a mého bratra Davida překvapil nápis „Pouze pro bílé“.

Když jsem poprvé přijel do kanceláře odbočky v Kapském Městě, uvědomil jsem si, že se musím ještě mnoho učit. Zeptal jsem se tedy bratra Phillipse, našeho dozorce odbočky: „Co musím dělat, abych vše dohonil?“

„Fransi,“ odpověděl, „nedělej si starosti s doháněním. Hlavně udržuj krok!“ O to jsem se vždy snažil a naučil jsem se, že když udržujeme krok s tím, co Jehovova organizace poskytuje, pokud jde o duchovní potravu a vedení, porosteme společně s ní.

V roce 1950 jsem dostal pozvání účastnit se misionářského školení v šestnácté třídě biblické školy Strážné věže Gilead. Škola se tehdy nacházela v South Lansingu (New York) asi 400 kilometrů na sever od Brooklynu (též stát New York). Když jsem dočasně pracoval v Brooklynu ve světovém ústředí svědků Jehovových, viděl jsem na vlastní oči srdce Jehovovy viditelné organizace. Ti, kteří se tam ujímali vedení, byli z celé duše oddáni Jehovovi a to mě naplňovalo velikým oceněním pro Jehovovu organizaci.

Moje další služba

Když jsem se vrátil do Jižní Afriky, dostal jsem přidělení sloužit jako cestující dozorce v severním Transvaalu, kde jsem vyrostl. Po šestiletém dopisování s Martie jsme se v prosinci 1952 vzali a ona se ke mně v mém cestování připojila. Těšilo nás, jaké ocenění měli křesťanští bratři pro naše návštěvy.

Jednou jsme například sloužili sboru v jisté zemědělské oblasti. Rodina, u níž jsme bydleli, se omlouvala, že k ranní kávě a čaji není mléko. Později jsme se dozvěděli, že svou jedinou krávu prodali, aby měli peníze na benzín a mohli nás vozit na vzdálená místa jejich obvodu, abychom tam kázali farmářům. Takové bratry jsme si velmi zamilovali!

Občas jsem se cítil pro krajskou práci nedostatečný, zvláště když jsem se zabýval problémy, které se týkaly starších lidí. Jednou jsem se cítil natolik citově vyčerpaný, že jsem Martie řekl, aby se nedivila, kdybychom kvůli mému nedostatku zkušeností byli opět přiděleni sloužit jako průkopníci. Ubezpečila mě, že se mnou bude s radostí sloužit v jakémkoli postavení, jen když zůstaneme ve službě plným časem.

Představte si, jak jsme byli překvapeni, když jsme přijeli do dalšího sboru a v poště jsme měli přidělení do oblastní služby! Skoro dva roky jsme cestovali po celé Jižní Africe a Namibii, která se tehdy ještě nazývala Jihozápadní Afrika. Naše práce však byla vinou apartheidu často obtížná. Běžně nám odmítali vydat povolení ke vstupu do černošských čtvrtí a občas jsme nedostávali svolení pořádat sjezdy.

V roce 1960 jsme například obdrželi povolení konat oblastní sjezd v Sowetu. Černí bratři z dalekých sborů si již zakoupili jízdenky na vlak nebo na autobus, avšak o našich plánech se doslechla vláda a povolení zrušila. Uvážlivě jsme zašli za přátelsky nakloněným policejním inspektorem ve městě, které bylo asi 20 kilometrů na druhé straně za Johannesburgem. Ten nám laskavě poskytl ještě lepší prostory a měli jsme nádherný sjezd, kterého se zúčastnilo více než 12 000 osob.

V nedávných letech se situace velice změnila. Nyní, když se apartheid odbourává, se můžeme svobodně scházet kdekoli, byť to byla oblast, kde žijí černoši, běloši, mulati nebo Indové. Všichni můžeme sedět spolu, nehledě na rasu, a těšit se ze vzájemného společenství. Rozhodnutí kam si sednout je dnes ovlivněno pouze jazykovými rozdíly.

Bolestné ponaučení

V roce 1947 udělal tatínek velikou chybu. Jeho obchod, vzdálený asi 200 kilometrů od místa, kde s maminkou bydleli, začal být nevýnosný, protože jeho vedení bylo nepoctivé. Odstěhoval se tedy, aby ho mohl řídit sám. Býval od maminky na dlouhá období odloučen, a v důsledku toho podlehl pokušení. Vedlo to k odnětí pospolitosti.

Tato událost mi bolestným a osobním způsobem vštípila, že horlivost pro biblickou pravdu není všechno. Biblických zásad se každý musí pevně držet. (1. Korinťanům 7:5) Po mnoha letech byl tatínek opět přijat do křesťanského sboru a sloužil věrně až do smrti v roce 1970. Moje drahá maminka zůstala věrná až do své smrti v roce 1991.

Další požehnání

Roku 1958 jsme se s Martie zúčastnili největšího sjezdu, který kdy svědkové Jehovovi pořádali — sjezdu na stadiónech Yankee a Polo Grounds v New Yorku. Byli jsme nesmírně šťastní, že můžeme být součástí Jehovovy podivuhodné organizace. Nikdy nezapomeneme na nedělní odpoledne, na zážitek být s více než 253 000 osobami, které tvořily onen velký zástup. V pokoji se zde shromáždil ‚velký zástup ze všech národů‘, a tak jsme nyní viděli, jak vypadá ve skutečnosti. (Zjevení 7:9, 10) Martie zůstala v New Yorku, aby se zúčastnila školy Gilead, a já jsem se vrátil k oblastní službě v Jižní Africe.

Když se Martie v roce 1959 vrátila z třicáté druhé třídy školy Gilead, dostali jsme pozvání sloužit v kanceláři odbočky v Jižní Africe, která se tehdy nacházela nedaleko Elandsfonteinu, východně od Johannesburgu. Během let jsem viděl, jak organizace ve velmi mnoha ohledech postupuje kupředu, zvláště jak roste v lásce a schopnosti soucítit s lidmi. Poznal jsem, že Jehova řídí svou organizaci prostřednictvím Ježíše Krista a že používá ty, kteří se dávají k dispozici.

V roce 1962 jsem se vrátil do Brooklynu (New York), abych se zúčastnil desetiměsíčního školicího kursu pro služebníky odboček. Tento kurs se ukázal jako pomoc, když jsem byl v roce 1967 jmenován dozorcem jihoafrické odbočky. V roce 1976 byly jmenovány výbory odboček, a tak nyní spočívá odpovědnost za důležitá rozhodnutí v Jižní Africe na bedrech pěti zkušených křesťanských starších.

Život během apartheidu

Na činnost naší odbočky měly dopad zákony o apartheidu. Když se v roce 1952 budoval domov betel v Elandsfonteinu, zákon požadoval, aby byla v zadní části přistavěna další budova pro ubytování černých bratrů a pro barevné bratry vůbec. Zákon rovněž požadoval, aby tito bratři jedli v tak zvaných prostorách pro Afričany, odděleně od bílých bratrů. Později se zařídilo, aby mohli jíst v kuchyni betelu. Tímto způsobem probíhalo stravování v roce 1959, když jsme přišli do betelu. Všechno se ve mně bouřilo proti takovému oddělování lidí na základě rasy.

Časem vláda zrušila povolení, na jehož základě mohli černí bratři obývat budovu v zadní části našeho hlavního domova betel. Tito bratři museli bydlet v černošské čtvrti vzdálené asi 20 kilometrů. Někteří si pronajali byty, jiní bydleli v ubytovně pro svobodné muže. Tato neuspokojivá situace trvala mnoho let.

Rozšíření betelu

Mezitím bylo třeba betel v Elandsfonteinu rozšířit. Třetím rozšířením jsme se dostali až na hranice našeho pozemku. Vedoucí sbor vydal pokyn, abychom se poohlédli po novém pozemku. Měl být na místě, kde by byla naděje, že místní úřady povolí stavbu takového komplexu budov betelu, v nichž by mohli bydlet i naši černí bratři. Každé ráno se rodina betel modlila, aby to Jehova nějakým způsobem umožnil.

Den, kdy jsme konečně nalezli vhodný pozemek na předměstí Krugersdorpu, byl vskutku dnem veliké radosti! Opět se však od nás požadovalo, abychom pro naše černé bratry postavili oddělenou budovu. Vyhověli jsme, ale nedostali jsme povolení k ubytování více než dvaceti osob černé pleti. Ocenili jsme, že se věci začaly v polovině osmdesátých let měnit. Vláda zmírnila svůj postoj k přísným zákonům o apartheidu a bylo přizváno více černochů, mulatů a Indů, aby s námi sloužili v betelu.

Nyní máme radostnou, sjednocenou rodinu betel, kde si každý jednotlivec, nehledě na rasu nebo barvu pleti, může vybrat, ve které budově chce bydlet. Po mnohaletém zápase jsme také konečně byli právně uznáni jako náboženství. Byla vytvořena místní zákonná společnost, registrovaná pod názvem „Svědkové Jehovovi v Jižní Africe“. Nyní máme své bratry, kteří mohou provádět oddávací obřady, a v oblastech, kde žije černé obyvatelstvo, rostou sály Království jako houby po dešti.

Od raných dnů, kdy jsem sloužil v kanceláři odbočky v Kapském Městě, Jehovova organizace opravdu velmi pokročila! Z malé rodiny, která měla 17 členů a která ani neměla domov betel, jsme se rozrostli v rodinu betel nad čtyřista šedesát členů. Také nyní máme moderní komplex budov se složitým počítačovým vybavením, rotačkami a překrásným domovem betel! Ano, dostalo se mi té výsady, že jsem v Jižní Africe vyrůstal s Jehovovou organizací. Od doby, kdy jsem zhruba před padesáti lety začínal sloužit, jsme se rozrostli z někdejších čtyř set zvěstovatelů Království na téměř padesát pět tisíc!

Děkuji Jehovovi, že mám posledních čtyřicet let po svém boku manželku, která mi dokázala být velikou oporou. „Můj pohár je dobře naplněn.“ (Žalm 23:5) Oba jsme s Martie vděčni, že patříme k organizaci, kterou řídí Jehovův duch, a jsme rozhodnuti i nadále sloužit Jehovovi v jeho domě — v betelu — a držet krok s jeho organizací, která postupuje kupředu.

[Mapy na straně 19]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

ANGOLA

ZAMBIE

ZIMBABWE

BOTSWANA

NAMIBIE

SVAZIJSKO

JIŽNÍ AFRIKA

LESOTHO

ZAIR

Pretoria

Johannesburg

Kapské Město

Port Elizabeth

ATLANTSKÝ OCEÁN

INDICKÝ OCEÁN

MOSAMBICKÝ PRŮLIV

[Obrázek na straně 20]

Průkopníci Piet Wentzel a Frans Muller (vlevo) roku 1945

[Obrázek na straně 23]

Frans a Martie Mullerovi