Používání a zneužívání náboženských obrazů
STALO se to 2. srpna roku 1914 v ruském městě Petrohradě. Lidé shromáždění před carským palácem vzrušeně mávají ikonami. Uprostřed velkého sálu byl postaven oltář. Na oltáři stojí malba zobrazující ženu s dítětem v náručí. Tato ikona se nazývá „Bohorodička Vladimírská“. Zástupy ji považují za nejposvátnější poklad Ruska.
Lidé dokonce věří, že působí zázraky. Když v roce 1812 postupovala ruská vojska proti Napoleonovi, modlil se před ní generál Kutuzov. Nyní před touto ikonou stojí car Mikuláš II., který svou zemi právě vtáhl do války. Se zdviženou pravicí skládá přísahu: „Slavnostně slibuji, že neuzavřu mír, dokud na ruské půdě zůstane poslední z nepřátel.“
O dva týdny později vykonává car pouť do Moskvy, aby pro svá vojska získal Boží požehnání. Klečí v chrámu Nanebevstoupení Páně a modlí se před velkým ošperkovaným ikonostasem — zástěnou s obrazy Ježíše, Marie, andělů a „svatých“.
Tyto nábožné činy však katastrofu neodvrátily. Během necelých čtyř let utrpěla ruská vojska šestimiliónové ztráty na životech a přišla o značnou část území. Car, carevna a jejich pět dětí byli navíc brutálně zavražděni. Namísto staleté monarchie začala v zemi panovat revoluční vláda, která se k náboženství stavěla nepřátelsky. Ukázalo se, že car Mikuláš vkládal důvěru v ikony nadarmo.
Avšak v Rusku i v jiných zemích jsou dodnes milióny lidí, kteří stále ještě ikony uctívají. Vyvstávají tedy důležité otázky. Jak se na projevy zbožnosti prováděné před takovými obrazy dívá Bůh? A co říci o zvyku věšet tyto obrazy doma na zeď?
Co říká Bible?
Když byl na zemi Ježíš, poslouchal Boží Zákon, který byl dán prostřednictvím Mojžíše. Ten zahrnoval také druhé přikázání z takzvaného Desatera, které říká: „Neuděláš si vyřezávaný obraz ani podobu něčeho, co je nahoře v nebesích nebo co je dole na zemi nebo co je ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět ani se nedáš svést, abys jim sloužil, protože já, Jehova, tvůj Bůh, jsem Bůh vyžadující výlučnou oddanost.“ — 2. Mojžíšova 20:4, 5.
Ježíš proto Boha neuctíval pomocí obrazů nebo soch vyrobených lidskýma rukama. Jeho uctívání bylo naopak v souladu s tím, co prohlásil jeho Otec: „Já jsem Jehova. To je mé jméno; a nikomu jinému nedám svou vlastní slávu, ani svou chválu rytinám.“ — Izajáš 42:8.
Ježíš kromě toho vysvětlil, proč by Bůh měl být uctíván bez pomoci hmotných předmětů. „Přichází. . . hodina“ řekl, „kdy praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ — Jan 4:23, 24.
Ježíšovi učedníci, podobně jako on sám, učili ostatní lidi správnému způsobu uctívání. Apoštol Pavel například jednou promlouval k velkému zástupu řeckých filozofů, kteří při uctívání svých nepřemožitelných bohů používali modly. Řekl jim o Stvořiteli člověka a pokračoval: „Neměli bychom si představovat, že Božská bytost je podobná zlatu nebo stříbru nebo kamenu, podobná něčemu vymodelovanému díky umění a vynalézavosti člověka.“ Týž apoštol později vysvětloval, že křesťané ‚chodí vírou, ne viděním‘, a že musí ‚prchat před modlářstvím‘. — Skutky 17:16–31; 2. Korinťanům 5:7; 1. Korinťanům 10:14.
Apoštol Petr zažil jednu zkušenost, z níž je vidět, že pohotově sjednával nápravu vzhledem k jakémukoli jednání, které mohlo vést k modlářství. Když mu římský vojenský důstojník Kornélius padl k nohám, Petr se proti tomu postavil. Pozvedl Kornélia a řekl: „Vstaň; já jsem také člověk.“ — Skutky 10:26.
Jan byl zase naplněn tak velkou posvátnou bázní z božského vidění, že padl k nohám anděla. „Pozor!“ radil anděl. „Nedělej to! Jsem jen spoluotrok tvůj a tvých bratrů, kteří jsou proroci, a těch, kteří zachovávají slova tohoto svitku. Uctívej Boha.“ (Zjevení 22:8, 9) Apoštol tuto radu ocenil. S láskou zaznamenal zmíněnou událost, abychom z ní my měli užitek.
Jak se však uvedené zkušenosti vztahují na používání náboženských obrazů? Jestliže nebylo správné, aby se Kornélius klaněl jednomu z Kristových apoštolů, co potom říci o uctívání neživých obrazů „svatých“? A pokud bylo nesprávné, aby jeden z Kristových apoštolů padal na tvář před živým andělem, co si tedy máme myslet o uctívání neživých obrazů andělů? Takové skutky jsou dozajista v rozporu s Janovým varováním: „Děťátka, střežte se před modlami.“ — 1. Jana 5:21.
Jako ozdobné učební pomůcky
To neznamená, že pouhé vlastnictví obrazu znázorňujícího některý biblický výjev je modloslužbou. Tento časopis hojně využívá obrázky biblických událostí jako učební pomůcky. Biblickými výjevy je rovněž možné ozdobit stěny domu nebo nějaké jiné budovy. Ovšem pravý křesťan by nechtěl vystavovat obraz, o němž se ví, že ho jiní lidé uctívají, ani by si na zeď nepověsil obraz, který překrucuje Bibli. — Římanům 14:13.
Ježíš, Marie, andělé a „svatí“ jsou na většině ikon křesťanstva zobrazeni se světelným kruhem kolem hlavy. Říká se mu svatozář. Kde má svatozář původ? „Její původ není křesťanský,“ připouští The Catholic Encyclopedia (vydání z roku 1987), „protože ji používali pohanští malíři a sochaři jako symbolického vyjádření velké důstojnosti a moci různých božstev.“ V knize The Christians (Křesťané) od Bambera Gascoigne je kromě toho fotografie získaná od Kapitolského muzea v Římě. Je na ní bůh slunce se svatozáří. Tohoto boha uctívali pohanští Římané. Bamber Gascoigne vysvětluje, že křesťanství si „svatozář boha slunce“ později „vypůjčilo“. Ano, svatozář má souvislost s pohanským uctíváním slunce.
Je vhodné věšet si v křesťanské domácnosti na zeď obrazy, které směšují biblické události se symboly pohanského uctívání model? Ne. Bible nám dává radu: „V jaké shodě je Boží chrám s modlami?. . . ‚ „Vyjděte proto z jejich středu a oddělte se,“ říká Jehova, „a přestaňte se dotýkat nečistého“ ‘, ‚ „a já vás chci přijmout.“ ‘ “ — 2. Korinťanům 6:16, 17.
Čas plynul a lidé, kteří vyznávali, že jsou křesťané, začali takovou radu přehlížet. Ježíš a jeho apoštolové předpovídali, že se vyvine odpadlictví, a to se stalo. (Matouš 24:24; Skutky 20:29, 30; 2. Petra 2:1) Počátkem čtvrtého století n. l. ustanovil římský císař Konstantin odpadlické křesťanství státním náboženstvím. Za „křesťany“ se začaly prohlašovat davy pohanů. Běžně byly mezi nimi uctívány sochy a obrazy císaře. Tito lidé rovněž vyvěšovali obrazy svých předků a jiných slavných osob. „V souvislosti s kultem císaře,“ vysvětluje John Taylor v knize Icon Painting (Malování ikon), „lidé uctívali jeho portrét namalovaný na plátně nebo na dřevě, a odtud byl jen krůček k uctívání ikon. Pohanské uctívání obrazů tak bylo vystřídáno uctíváním obrazů Ježíše, Marie, andělů a ‚svatých‘.“
Jak to ospravedlňovali církevní vůdcové?
The Encyclopedia of Religion uvádí, že církevní vůdcové používali tytéž staré argumenty jako pohanští filozofové. Muži jako Plútarchos, Dión Zlatoústý, Maximus Tyrský, Celsus, Porfyrios a Julián připouštěli, že modly jsou neživé. Avšak tito pohané ospravedlňovali používání model argumentem, že modly jsou pomůckou k uctívání neviditelných bohů. Ruský ikonograf Leonid Uspenskij připouští v knize The Meaning of Icons (Smysl ikon): „Církevní Otcové použili řeckou filozofii jako nástroj a přizpůsobili křesťanské teologii její chápání a jazyk.“ — Srovnej Kolosanům 2:8.
Teologický způsob obhajoby uctívání obrazů a soch je pro mnoho lidí těžko pochopitelný. „Rozdíl mezi uctíváním ikony kvůli tomu, co představuje, a mezi uctíváním ikony samotné. . . byl příliš jemný pro lidi, kteří nebyli z vysoce vzdělaných,“ říká John Taylor v knize Icon Painting.
Na druhé straně to, co říká Bible o náboženských obrazech a sochách, je snadno pochopitelné. Uvažujme kupříkladu o Emilii, která bydlí v Johannesburgu v Jižní Africe. Byla oddanou katoličkou, klekala před obrazy a modlila se před nimi. Pak u ní jednoho dne zaklepala svědkyně Jehovova. Emilii nadchlo, když v portugalské Bibli spatřila, že Bůh má jméno — Jehova. (Žalm 83:18, Almeida) V průběhu doby, kdy se s ní vedlo biblické studium, se zeptala: „Co musím dělat, aby se mnou Jehova nebyl nespokojený?“ Svědkyně ukázala na obraz, který visel na zdi, a požádala ji, aby přečetla Žalm 115:4–8. Když se toho večera vrátil Emiliin manžel domů, sdělila mu, že by se chtěla zbavit náboženských obrazů. Souhlasil. Příštího dne přikázala svým dvěma synům, Tonymu a Manuelovi, aby obrazy rozlámali na kusy a spálili je. Má Emilia dnes, po pětadvaceti letech, kvůli tomu nějaké výčitky svědomí? Nemá. Společně se svou rodinou dokonce pomohla mnoha sousedům, aby se stali šťastnými ctiteli Jehovy.
K podobným zkušenostem již došlo mnohokrát. V důsledku celosvětového díla svědků Jehovových, při němž jsou činěni učedníci, se milióny lidí učí, jak uctívat Boha „duchem a pravdou“. I vy můžete zakusit požehnání, která plynou z tohoto lepšího způsobu uctívání, neboť Ježíš řekl: „Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali.“ — Jan 4:23, 24.
[Obrázek na straně 26]
Car Mikuláš II. žehná svým jednotkám ikonou
[Podpisek]
Foto: C. N.