„Nějak spolu nedokážeme mluvit“

MICHAEL se jako právník musel umět účinně vyjadřovat. Žádalo si to jeho povolání. Po šestnácti letech manželství byl však nucen uznat, že když se vracel domů ke své manželce Adrianě, jeho komunikační schopnosti jaksi mizely. Michael vzpomíná: „Pořád jsme s Adrianou byli v sobě, jízlivě jsme se napadali, hledali jsme jeden na druhém chyby, mluvili jsme v narážkách; měl jsem dojem, že nás to prostě zničí. Říkal jsem si, zda se této neustálé záplavě mrzutosti a nespokojenosti dá ještě vůbec říkat manželství. Vážně jsem se z toho chtěl raději vyvléci, než abych prožil takovýmto způsobem zbytek života. Prostě jsem se nedokázal smířit s představou, že v tom neustálém hněvu a napětí budu muset žít ještě dalších dvacet, třicet, nebo snad čtyřicet let.“

Michael a Adriana nejsou v žádném případě jediní, kdo mají podobné pocity. Takové pocity jsou skutečností pro mnoho manželských dvojic, jejichž vztah je neustálým střídáním boje a příměří. Nejobyčejnější rozhovory se bouřlivě mění v slovní bitvy. Tito lidé „slyší“, co nebylo řečeno, a říkají věci, které tak ani nemysleli. Zaútočí a vznesou obvinění a pak se stáhnou do podrážděného ticha. Nedochází mezi nimi k rozluce, ale nejsou ani v pravém slova smyslu „jedním tělem“. (1. Mojžíšova 2:24) Jejich vztah uvázl na mrtvém bodě. Vycouvat z něj by znamenalo rozchod; postoupit kupředu by znamenalo bezprostředně čelit neshodám. Obojí je bolestivé, a proto rezignují a udržují si od sebe emocionálně bezpečný odstup.

Takové manželské páry pro své manželství potřebují získat „obratné vedení“. (Přísloví 1:5) Toto vedení se nabízí v Božím slově, Bibli. Pavlův druhý dopis Timoteovi potvrzuje, že Bible je ‚prospěšná k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí‘. (2. Timoteovi 3:16) Jak uvidíme, platí to i pro napravování narušené komunikace mezi manželi.