Ani pomyšlení na kompromis!

S RANÝMI následovníky Ježíše Krista byla Jehovova ruka. (Skutky 11:21) S Boží pomocí nekompromisně zachovávali svou bezúhonnost. Známou historickou skutečností je i to, že byli vystaveni nepřátelství, a dokonce i prudkému pronásledování.

Ryzost těchto prvních věrných následovníků Krista se stala příslovečnou. Dokonce i za cenu ztráty života odmítali přistoupit na kompromis ve své víře. Proč se však s nimi zacházelo tak krutě?

Bezdůvodně nenáviděni

Praví křesťané, podobně jako Ježíš, nesdíleli s tímto světem jeho cíle ani jeho názory. (1. Jana 4:4–6) Křesťanství se navíc šířilo „tak rychle a setkávalo se s tak nápadným úspěchem, že strašlivá srážka [s císařskou mocí Říma] byla nevyhnutelná“, uvádí historik Edmond de Pressensé.

Ježíš jednou uplatnil sám na sebe prorocký žalm: „Nenáviděli mě bez příčiny.“ (Jan 15:25; Žalm 69:4) Dříve než to řekl svým učedníkům, upozornil: „Otrok není větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Jan 15:20) Chodit v jeho šlépějích tedy pro ně nemělo být snadné. Jedním z důvodů bylo, že židovští náboženští vůdcové budou s Ježíšovými židovskými učedníky zacházet jako s odpadlíky od judaismu. Když se však od následovníků Ježíše požadovalo, aby již o Ježíšovi nemluvili, odmítli podřídit se takovému požadavku, a přistoupit tak na kompromis ve své víře. — Skutky 4:17–20; 5:27–32.

Když učedník Štěpán krátce po letnicích roku 33 n. l. vydal svědectví před židovským sanhedrinem, byl obviněn, že ‚mluvil rouhavé řeči proti Mojžíšovi a Bohu‘. Ačkoli tato obvinění byla ostudně lživá, Štěpán byl ukamenován. Následkem toho „povstalo velké pronásledování sboru, který byl v Jeruzalémě“, a „všichni kromě apoštolů byli rozptýleni po krajích Judeje a Samařska“. (Skutky 6:11, 13; 8:1) Mnozí křesťané byli uvězněni.

V knize Christianity and the Roman Empire (Křesťanství a římská říše) se píše, že Židé pronásledovali Ježíšovy následovníky „s nesmiřitelnou nenávistí“. Na obranu křesťanů musela dokonce častokrát zasahovat římská vláda! Římští vojáci například vysvobodili apoštola Pavla, když se ho Židé snažili zavraždit. (Skutky 21:26–36) Ovšem vztah mezi křesťany a Římany byl stále napjatý.

Řím stupňuje pronásledování

Od Štěpánovy smrti uplynulo asi devět let a římský vladař Herodes Agrippa I. nechal zabít apoštola Jakuba, aby dosáhl přízně u Židů. (Skutky 12:1–3) V té době se již víra v Krista rozšířila i do Říma. (Skutky 2:10) V roce 64 n. l. značnou část města zničil požár. Nero z této katastrofy obvinil křesťany, aby potlačil kolující zvěsti, že požár zavinil on sám. Nastalo strašné pronásledování křesťanů. Byl to snad sám Nero, kdo podpálil město, byla to snad záminka, aby mohl město nově vybudovat v honosnějším stylu a přejmenovat ho po sobě na Neropolis? Anebo se rozhodl křesťany obvinit na podnět císařovny Poppaey, židovské proselytky, jež byla známa svým odporem vůči křesťanům? Badatelé si nejsou jisti; následky však byly děsivé.

Římský dějepisec Tacitus říká: „Smrt byla spojena s výsměchem; psi trhali na kusy [křesťany] oděné do zvířecích kůží; [křesťané] byli přibíjeni na kříže; byli potíráni hořlavinou, aby po západu slunce sloužili jako osvětlení“ — jako lidské pochodně k osvětlení císařských zahrad. Tacitus, který rozhodně nebyl křesťanům nakloněn, dodává: „Byli sice vinni a zasluhovali trest, který by sloužil jako výstraha, avšak vyvolávali soucit, neboť nebyli ničeni pro veřejné blaho, ale pro krutost jednoho člověka“, Nerona.

Výrazná odlišnost

Neronovi sice vyhovovalo obvinit křesťany ze zničení Říma, ale nezakázal je, ani ve své zemi nevyloučil křesťanské náboženství ze společenského života. Proč se tedy Římané k tomuto pronásledování připojili? Historik Will Durant říká, že to bylo proto, že „malé křesťanské obce svou zbožností a slušností znepokojovaly pohanský svět posedlý po rozkoších“. Nemohla existovat větší propast, než jaká byla mezi křesťanstvím a krvavými gladiátorskými souboji, které pořádali Římané. Ti si prostě nemohli nechat ujít příležitost zbavit se křesťanů a ukonejšit tak své svědomí.

Řím se jako světová velmoc zdál nepřemožitelný. Římané se domnívali, že za své vynikající vojenské výkony vděčí mimo jiné tomu, že uctívají všechna božstva. Bylo jim tedy zatěžko chápat výlučný křesťanský monoteismus, který uctívání všech ostatních bohů včetně císaře odmítal. A proto nepřekvapuje, že Řím viděl v křesťanství sílu, která podrývá samotné základy říše.

Daň za vydávání svědectví

Koncem prvního století n. l. byl apoštol Jan vypovězen na ostrov Patmos za to, že „mluvil o Bohu a vydával svědectví o Ježíšovi“. (Zjevení 1:9) Panuje názor, že zodpovědnost za toto vypovězení nesl římský císař Domitian. Ovšem navzdory tlaku, který na Ježíšovy následovníky doléhal, křesťanství se do konce prvního století rozšířilo po celé římské říši. Jak bylo něco takového možné? Kniha A History of the Early Church (Dějiny rané církve) uvádí, že soudržnost křesťanství „spočívala v jeho službě“. Pronásledovaní první křesťané odmítali dopouštět se kompromisů ve své víře — podobně jako Jan —, ale horlivě a vytrvale hovořili o Bohu a svědčili o Ježíšovi. — Skutky 20:20, 21; 2. Timoteovi 4:2.

V roce 112 n. l., dva roky poté, co císař Traján jmenoval Plinia místodržitelem Bithýnie (nyní severozápadní Turecko), se pronásledování křesťanů vystupňovalo. Předchozí správa Bithýnie byla nedbalá, a proto v zemi vládl nepořádek. Chrámy byly téměř opuštěné a obchod s krmivem pro obětní zvířata značně upadl. Obchodníci přisuzovali vinu za tento stav tomu, že křesťanský způsob uctívání je jednoduchý a nevyžaduje ani zvířecí oběti, ani modly.

Plinius se velmi snažil pohanské uctívání obnovit, a křesťané, kteří odmítali obětovat víno a kadidlo před sochami císaře, museli zaplatit životem. Podle slov profesora Henryho Chadwicka římské úřady časem uznaly, že „křesťané jsou lidé spořádaní, avšak z jakéhosi nepochopitelného důvodu nepřátelští vůči staré náboženské tradici“. Ačkoli příslušnost ke křesťanství zůstávala i nadále hrdelním zločinem, praví Ježíšovi následovníci ani v nejmenším nepomýšleli na kompromis.

Další příčinou nenávisti vůči křesťanům byla „roztrpčenost, která vznikala v pohanských rodinách, když se někteří jejich členové obraceli na křesťanství,“ uvádí profesor W. M. Ramsay. Doktor J. W. C. Wand říká: „Jestliže se někdo ze sousedů nepřizpůsobil ani těm nejobyčejnějším společenským zvyklostem, protože nemohl projevit uznání pro pohanská božstva, velmi to ztěžovalo společenský život.“ Nelze se tedy divit, že raní křesťané byli mnohdy považováni za lidi, kteří nenávidí lidský rod, anebo za ateisty.

Vzrůst provázen větším pronásledováním

Ve Smyrně (nyní Izmir) se stal váženým starším Polykarpos, který byl údajně vyučován apoštolem Janem. Za svou víru byl v roce 155 n. l. upálen na kůlu. Římský místodržitel provincie, Statius Quadratus, svolal k této události lid. Stadión se zaplnil nepřátelsky naladěnými pohany, kteří šestaosmdesátiletým Polykarpem pohrdali pro jeho odmítavý postoj k uctívání jejich bohů. Fanatičtí Židé ochotně nanosili palivo, ačkoli to museli dělat o velkém sabatu.

V celém římském světě se pak proti křesťanům vzedmula vlna pronásledování. Ještě více jejich krve bylo prolito za vlády císaře Marka Aurelia. Pokud byli křesťané římskými občany, hynuli mečem; pokud římské občanství neměli, byli zabíjeni v amfiteátrech divokou zvěří. Jakého zločinu se to dopustili? Pouze toho, že byli křesťany a odmítali přistoupit na kompromis a zříci se své víry.

Novodobé francouzské město Lyon vyrostlo z římské kolonie Lugdunum, klíčového správního střediska a jediné římské garnizóny mezi Římem a Rýnem. V roce 177 n. l. tam již byla silná křesťanská obec a místní pohanské obyvatelstvo se proti ní rozlítilo. Začalo to tím, že byl křesťanům zakázán přístup na veřejná místa. Lůza vyprovokovala nepokoje a následovalo tak velké pronásledování, že se žádný křesťan neodvažoval vyjít na ulici. Římský místodržitel přikázal, aby byli křesťané nalezeni a usmrceni.

Odměna

Když zemřeli Ježíšovi apoštolové a jejich zabraňující vliv pominul, začalo se mezi vyznavači křesťanství vyvíjet odpadlictví. (2. Tesaloničanům 2:7) Koncem čtvrtého století n. l. se odpadlé křesťanství stalo státním náboženstvím. Tehdy to již bylo křesťanství zkažené, připravené na kompromisy, ochotné ztotožnit se se světem — tedy ochotné udělat to, co Ježíš ani jeho raní učedníci nikdy neudělali. (Jan 17:16) Biblický kánon obsahující záznam o křesťanské víře byl však v té době již dávno ukončen.

Trpěly a umíraly ty tisíce prvních křesťanů nadarmo? To rozhodně ne! Neměli nejmenší pomyšlení na kompromis ve své víře, a tak se ‚prokázali jako věrní až do smrti a dostali korunu života‘. (Zjevení 2:10) Jehovovi služebníci zažívají žár pronásledování dodnes, ale víra a ryzost jejich raných spoluvěřících je pro ně stále velikým zdrojem povzbuzení. Novodobí křesťané tedy také ani v nejmenším nepomýšlejí na kompromis.

[Obrázky na straně 8 a 9]

Nero

Maketa císařského Říma

Oltář zasvěcený uctívání císaře

[Podpisky]

Nero: S laskavým svolením The British Museum

Museo della Civiltà Romana, Roma

[Obrázek na straně 10]

Marcus Aurelius

[Podpisek]

The Bettmann Archive