Proč svědkové Jehovovi zůstávají ostražití

„Zůstaňte . . . ostražití, protože nevíte, který den váš Pán přijde.“ — MATOUŠ 24:42.

1. Pro koho platí napomenutí ‚zůstaňte ostražití‘?

PRO každého Božího služebníka — ať je mladý, nebo pokročilejšího věku, ať se oddal Bohu nedávno, nebo mu slouží již dlouhá léta — platí biblické napomenutí: „Zůstaňte . . . ostražití.“ (Matouš 24:42) Proč je to důležité?

2, 3. a) Jaké znamení Ježíš jasně popsal, a o čem svědčí splňování proroctví? b) Kterou okolností, jež je uvedena v Matoušovi 24:42, je zkoušena pravost naší víry, a v čem tkví tato zkouška?

² Ke konci své pozemské služby Ježíš předpověděl, co bude znamením jeho neviditelné přítomnosti v královské moci. (24. a 25. kapitola Matouše) Dobu své královské přítomnosti jasně vylíčil — a události, jimiž se toto proroctví splňuje, ukazují, že byl v nebi dosazen na trůn jako Král v roce 1914. Uvedl také jednu okolnost, pomocí které potom bude vyzkoušena pravost naší víry. Ježíš řekl: „O tom dni a hodině neví nikdo, ani nebeští andělé ani Syn, ale pouze Otec“, a tím poukázal na dobu, kdy začne působit jako Vykonavatel rozsudku, aby v průběhu velkého soužení zničil dnešní ničemný systém. To měl na mysli, když řekl: „Zůstaňte proto ostražití, protože nevíte, který den váš Pán přijde.“ — Matouš 24:36, 42.

³ O dni a hodině, kdy začne velké soužení, nevíme, a proto je nutné, abychom — pokud tvrdíme, že jsme křesťané — každý den skutečně žili jako praví křesťané. Používáš svého života tak, že ve chvíli, kdy nastane velké soužení, získáš Pánovo schválení? Nebo pokud dříve přijde smrt, bude on na tebe pamatovat jako na člověka, který věrně a oddaně sloužil Jehovovi až do konce svého nynějšího života? — Matouš 24:13; Zjevení 2:10.

První učedníci se snažili být ostražití

4. Čemu se můžeme naučit z Ježíšova příkladu duchovní ostražitosti?

⁴ Sám Ježíš Kristus dal ten nejznamenitější příklad duchovní ostražitosti. Modlil se ke svému Otci často a vroucně. (Lukáš 6:12; 22:42–44) Když byl ve zkouškách, plně se spoléhal na vedení obsažené v Písmech. (Matouš 4:3–10; 26:52–54) Od práce, kterou mu Jehova určil, se nedal ničím rozptýlit. (Lukáš 4:40–44; Jan 6:15) Budou projevovat stejnou ostražitost i ti, kdo se pokládají za Ježíšovy následovníky?

5. a) Proč bylo pro Ježíšovy následovníky obtížné zachovávat duchovní vyrovnanost? b) Jakou pomoc poskytl Ježíš svým apoštolům po svém vzkříšení?

⁵ Občas zakolísali i Ježíšovi apoštolové. Někdy byli příliš dychtiví a zastávali nesprávné názory, a pak je čekalo zklamání. (Lukáš 19:11; Skutky 1:6) Než se naučili plně se spoléhat na Jehovu, náhlé zkoušky je rozkolísaly. A tak se stalo, že když byl Ježíš zatčen, jeho apoštolové se rozprchli. Později té noci Petr několikrát ze strachu popřel i to, že Krista zná. Apoštolové si tehdy ještě nevzali k srdci Ježíšovu radu: „Zůstaňte ostražití a modlete se neustále.“ (Matouš 26:41, 55, 56, 69–75) Po svém vzkříšení Ježíš jejich víru posiloval pomocí Písem. (Lukáš 24:44–48) A když se zdálo, že by někteří z nich mohli službu, kterou jim svěřil, dát na druhé místo, Ježíš je posílil, aby se soustředili na práci, která je důležitější. — Jan 21:15–17.

6. Před kterými dvěma léčkami již dříve varoval Ježíš své učedníky?

⁶ Ještě předtím Ježíš upozornil své učedníky na to, že nemají být částí světa. (Jan 15:19) Také jim radil, aby jeden nad druhým nepanovali, ale aby společně sloužili jako bratři. (Matouš 20:25–27; 23:8–12) Dbali jeho rady? Dávali práci, kterou jim svěřil, na první místo?

7, 8. a) Jak ze zprávy o křesťanech, kteří žili v prvním století, poznáváme, že si tito lidé vzali Ježíšovo napomenutí k srdci? b) Proč byla duchovní ostražitost nutná i nadále?

⁷ Dokud žili apoštolové, byli pro sbor ochranou. Dějiny dosvědčují, že první křesťané se nevměšovali do politických záležitostí Římské říše a že neměli žádnou vyvýšenou třídu duchovenstva. Byli naopak horlivými hlasateli Božího Království. Do konce prvního století vydali svědectví již po celé Římské říši a činili učedníky v Asii, Evropě i v severní Africe. — Kolosanům 1:23.

⁸ Tyto výsledky jejich kazatelské činnosti však neznamenaly, že již nebylo zapotřebí zachovávat duchovní ostražitost. Ježíšův předpověděný příchod byl ještě daleko. A se vstupem do druhého století n. l. vznikaly pro sbor situace, které ohrožovaly duchovní stav křesťanů. Co se dělo?

Ti, kdo přestali být ostražití

9, 10. a) Jak vývoj událostí po smrti apoštolů ukazuje, že mnozí lidé, kteří se prohlašovali za křesťany, nezůstali ostražití? b) Které biblické texty citované v tomto odstavci mohly pomoci lidem, kteří se prohlašovali za křesťany, aby zůstali duchovně silní?

⁹ Někteří z těch, kdo přišli do sboru, začali vyjadřovat své náboženské názory v pojmech řecké filozofie, aby to, co kázali, učinili pro světské lidi přijatelnějším. Postupně se pohanské nauky, například nauka o Trojici a o vrozené nesmrtelnosti duše, staly součástí poskvrněné podoby křesťanství. A tak se upustilo od naděje na tisícileté Království. Proč? Ti, kdo přijali víru v nesmrtelnost duše, vyvozovali z této víry závěr, že veškerého požehnání, jež souvisí s Kristovým kralováním, dosáhne v duchovní říši duše, která přežije lidské tělo. Nechápali tedy, proč by bylo nutné ostražitě očekávat Kristovu přítomnost v moci Království. — Srovnej Galaťanům 5:7–9; Kolosanům 2:8; 1. Tesaloničanům 5:21.

¹⁰ K této situaci přispěl také další vývoj. Někteří muži, kteří se prohlašovali za křesťanské dozorce, začali své sbory využívat k tomu, aby sami získali význačné postavení. Svým vlastním názorům a naukám rafinovaně přisuzovali stejnou hodnotu jako Písmům, nebo je dokonce považovali za nadřazené Písmu. Když se naskytla příležitost, dala se tato odpadlá církev dokonce k dispozici politickému státu, aby sloužila jeho zájmům. — Skutky 20:30; 2. Petra 2:1, 3.

Jaké výsledky přinesla vzrůstající ostražitost

11, 12. Proč protestantská reformace neznamenala návrat k pravému uctívání?

¹¹ S reformátory zacházela římskokatolická církev po celá staletí špatně, ale v 16. století se někteří z nich ozvali. Návrat k pravému uctívání to však neznamenalo. Proč ne?

¹² Různé protestantské skupiny se sice z moci Říma vyprostily, ale vzaly si s sebou mnohé ze základních odpadlických nauk a zvyků — myšlenku o rozdělení na duchovenstvo a laiky a také nauku o Trojici, o nesmrtelnosti duše a o věčných mukách po smrti. A stejně jako římskokatolická církev byly i tyto skupiny dále částí světa, protože byly těsně spjaty s politickými složkami. Proto měly sklon zavrhovat jakékoli očekávání příchodu Krista jako Krále.

13. a) Z čeho poznáváme, že si někteří muži opravdu hluboce vážili Božího slova? b) O kterou událost se začali v 19. století mimořádně zajímat někteří z těch, kdo se prohlašovali za křesťany? c) Proč mnozí zažili zklamání?

¹³ Ježíš ovšem předpověděl, že po smrti apoštolů budou praví dědici Království, které přirovnal k pšenici, nadále růst společně se zdánlivými křesťany (neboli plevelem) až do doby žně. (Matouš 13:29, 30) Dnes nemůžeme s jistotou vyjmenovat všechny, koho Pán považoval za pšenici. Je však pozoruhodné, že ve 14., 15. a 16. století byli muži, kteří s nasazením života a svobody překládali Bibli do jazyka prostých lidí. Jiní lidé nejenže přijímali Bibli jako Boží slovo, ale také zavrhli nauku o Trojici jako nebiblickou. Někteří lidé zavrhli víru v nesmrtelnost duše a víru v muka v pekelném ohni jakožto nauky, které jsou v naprostém rozporu s Božím slovem. Také v 19. století začaly na základě intenzívnějšího studia Bible některé skupiny ve Spojených státech, v Německu, Anglii a Rusku vyjadřovat přesvědčení, že doba Kristova návratu je bezprostředně blízko. Většina jejich nadějí však vedla ke zklamání. Proč? Převážně proto, že se spoléhali příliš na lidi a nespoléhali se dostatečně na Písma.

Kdo projevil bdělost a jak

14. Popiš, jak ke studiu Bible přistupoval Charles T. Russell a jeho společníci.

¹⁴ Potom, v roce 1870, Charles Taze Russell a někteří z jeho společníků vytvořili v pensylvánském městě Allegheny skupinu ke studiu Bible. Mnohé z biblických pravd, které s radostí přijali, nerozpoznali jako první oni sami, ale při studiu si zvykli pečlivě zkoumat všechny biblické texty, které se vztahují k dané otázce.a Jejich cílem nebylo najít důkazy pro předem stanovenou myšlenku, ale ujistit se, že závěry, k nimž docházejí, odpovídají všemu, co Bible k danému námětu uvedla.

15. a) Co si kromě bratra Russella uvědomili i jiní lidé? b) Čím se od těchto lidí odlišovali badatelé Bible?

¹⁵ Několik jiných lidí si již před nimi uvědomilo, že se Kristus vrátí neviditelně jako duch. Někteří lidé již předtím pochopili, že účelem Kristova návratu není spálit zemi a vyhladit veškerý lidský život, ale naopak požehnat všem rodinám země. Byli dokonce i lidé, kteří si již předtím uvědomili, že rok 1914 bude znamenat konec časů pohanů. Ale pro badatele Bible, kteří byli spojeni s bratrem Russellem, znamenaly tyto poznatky víc než jen náměty k teologické rozpravě. S těmito pravdami spojili svůj život a uveřejnili je v mezinárodním měřítku, v rozsahu, jaký tehdy neměl obdoby.

16. Proč v roce 1914 bratr Russell napsal: „Jsme v období zkoušek“?

¹⁶ Přesto museli zůstat ostražití. Proč? Uveďme si příklad: Věděli sice, že rok 1914 je v biblickém proroctví označen, ale nevěděli jistě, co se v tom roce stane. To pro ně znamenalo zkoušku. Ve Strážné věži z 1. listopadu 1914 (angl.) bratr Russell napsal: „Pamatujme, že jsme v období zkoušek . . . Je-li nějaký důvod, který by kohokoli vedl k tomu, aby opustil Pána a Jeho Pravdu, a k tomu, aby přestal dávat oběti pro Pánovu Věc, potom to nebyla pouze láska k Bohu, která pramenila ze srdce a jež vzbudila zájem o Pána, ale něco jiného — pravděpodobně určité doufání, že čas je krátký; zasvěcení potom bylo jen na určitý čas.“

17. Jak si A. H. Macmillan a jiní jemu podobní lidé zachovali duchovní vyrovnanost?

¹⁷ Někteří tehdy opustili službu Jehovovi. Ale A. H. Macmillan byl jedním z těch, kdo ji neopustili. Po letech upřímně přiznal: „Někdy jsme v nějaké datum vkládali větší naděje, než Písma připouštěla.“ Co mu pomohlo zachovat si duchovní vyrovnanost? Uvědomil si, jak řekl, že „když se tyto naděje nesplnily, Boží předsevzetí se tím nezměnila“. Dodal: „Poznal jsem, že bychom měli přiznávat své chyby a dál zkoumat Boží slovo, abychom získali další osvícení.“b Tito raní badatelé Bible pokorně dovolovali, aby Boží slovo upravovalo jejich názor. — 2. Timoteovi 3:16, 17.

18. Jak křesťanská ostražitost postupně přinesla užitek v tom směru, že nemáme být částí světa?

¹⁸ V následujících letech badatelé Bible nesměli ve své ostražitosti polevit. Ano, věděli, že křesťané nemají být částí světa. (Jan 17:14; Jakub 4:4) V souladu s tím se nepřipojili ke křesťanstvu v podpoře Společnosti národů jakožto politického vyjádření Božího Království. Ale teprve v roce 1939 jasně pochopili otázku křesťanské neutrality. — Viz Strážnou věž z 1. listopadu 1939, angl.

19. Jak bylo pro dohled nad sborem užitečné, že organizace zůstávala ostražitá?

¹⁹ Nikdy neměli žádnou třídu duchovních, ačkoli někteří volení starší měli pocit, že by se od nich nemělo očekávat nic jiného, než aby kázali ve sboru. Organizace však upřímně toužila přizpůsobit se Písmům, a proto znovu úlohu starších zkoumala ve světle Písem, a činila to na stránkách Strážné věže opakovaně. Organizační změny, k nimž docházelo, odpovídaly tomu, co ukazovala Písma.

20–22. Jak byla celá organizace postupně připravována k tomu, aby mohla vykonat předpověděné dílo, jímž má být po celém světě veřejně ohlašováno Království?

²⁰ Celá organizace se stále rychleji připravovala k tomu, aby plně dokončila dílo, jež bylo pro naši dobu nastíněno v Božím slovu. (Izajáš 61:1, 2) Do jaké míry měla být dobrá zpráva ohlašována v naší době? Ježíš řekl: „Také se musí ve všech národech nejprve kázat dobrá zpráva.“ (Marek 13:10) Z lidského stanoviska se tento úkol často zdál neuskutečnitelný.

²¹ S důvěrou v Krista jako v Hlavu sboru však třída věrného a rozvážného otroka postupovala kupředu. (Matouš 24:45) Věrně a odhodlaně ukazovala Jehovovu lidu dílo, které je třeba vykonat. Od roku 1919 byla stále více zdůrazňována kazatelská služba. Pro mnohé křesťany nebylo snadné chodit dům od domu a mluvit s cizími lidmi. (Skutky 20:20) Ale studijní články jako například „Požehnaní jsou nebojácní“ (v roce 1919, angl.) a „Měj odvahu“ (v roce 1921, angl.) pomohly některým lidem, aby se s důvěrou v Jehovu do této práce pustili.

²² Výzva, která zazněla v roce 1922, totiž „zvěstujte, zvěstujte, zvěstujte Krále a jeho království“, poskytla potřebný podnět k tomu, aby toto dílo bylo po zásluze postaveno do popředí. Od roku 1927 byli odvoláni ti starší, kteří tuto biblickou odpovědnost nepřijali. Asi v téže době byli cestující zástupci Společnosti, totiž poutníci, pověřováni, aby sloužili jako krajoví ředitelé služby a aby osobně dávali zvěstovatelům pokyny ke kazatelské službě. Ne každý mohl sloužit jako průkopník, ale o víkendech mnozí zvěstovatelé věnovali službě celé dny. Začínali brzo ráno, udělali si jen krátkou přestávku, aby něco pojedli, a pak ve službě pokračovali až do pozdního odpoledne. To byly významné doby teokratického vývoje, a pro nás je velmi prospěšné podívat se zpět, jak Jehova vedl svůj lid. Vede jej i nadále. S jeho požehnáním bude dílo kázání dobré zprávy o zřízeném Království úspěšně dokončeno.

Zůstáváš ostražitý?

23. Jak můžeme uplatňováním křesťanské lásky a tím, že jsme odděleni od světa, ukázat, že zůstáváme ostražití?

²³ Jehovova organizace reaguje na Jehovovo vedení, a stále nás upozorňuje na to, které zvyky a postoje by ukazovaly, že jsme částí světa, a tedy že jsme v nebezpečí, že bychom pominuli společně se světem. (1. Jana 2:17) I my jako jednotlivci musíme být ostražití a správně reagovat na Jehovovy pokyny. Jehova nám také poskytuje poučení o tom, jak máme společně žít a pracovat. Jeho organizace nám pomáhá stále více si uvědomovat, co skutečně znamená křesťanská láska. (1. Petra 4:7, 8) Máme-li být stále ostražití, musíme se opravdově snažit uplatňovat tuto radu, bez ohledu na lidské nedokonalosti.

24, 25. Ve kterých důležitých ohledech bychom měli zůstávat ostražití a jakou vyhlídku bychom měli mít před očima?

²⁴ Věrný a rozvážný otrok nám soustavně připomíná: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění.“ (Přísloví 3:5) „Ustavičně se modlete.“ (1. Tesaloničanům 5:17) Dostali jsme radu, abychom svá rozhodnutí zakládali na Božím slovu, a toto slovo aby se stalo ‚lampou naší noze a světlem naší vozové cestě‘. (Žalm 119:105) Jsme také s láskou povzbuzováni, abychom ve svém životě stavěli do popředí kázání dobré zprávy o Božím Království, dílo, které Ježíš předpověděl pro naši dobu. — Matouš 24:14.

²⁵ Ano, věrný a rozvážný otrok rozhodně je ostražitý. Jako jednotlivci také musíme zůstávat ostražití. Až Syn člověka přijde vykonat rozsudek, kéž v důsledku své ostražitosti patříme k těm, kdo před ním budou stát jako schválení. — Matouš 24:30; Lukáš 21:34–36.

[Poznámky pod čarou]

Opakování

◻ Proč musíme podle slov u Matouše 24:42 zůstat ostražití?

◻ Jak Ježíš a jeho následovníci v prvním století zůstali duchovně ostražití?

◻ K jakému vývoji došlo od roku 1870, protože Jehovovi služebníci zůstali ostražití?

◻ Co bude svědectvím o tom, že jako jednotlivci zůstáváme ostražití?

[Obrázky na straně 23]

Ježíš stále intenzívně pracoval v díle, které mu určil jeho Otec. Také se vroucně modlil

[Obrázek na straně 24]

Charles Taze Russell v posledních letech svého života

[Obrázek na straně 25]

Po celém světě působí více než 4 700 000 hlasatelů Království