Bůh, který nemůže lhát, mě podporoval

VYPRÁVÍ MARY WILLISOVÁ

V roce 1932 se světová hospodářská krize projevila i na venkově Západní Austrálie. Bylo mi teprve devatenáct let a s Ellen Daviesovou jsem měla jít kázat do území o rozloze více než sto tisíc čtverečních kilometrů. Začínali jsme v městečku Wiluna, asi devět set padesát kilometrů na severovýchod od našeho domova v Perthu, hlavním městě Západní Austrálie.

CESTOVALY jsme tam ve služebním voze nákladního vlaku, a jel s námi přátelský průvodčí. Pokaždé, když vlak zastavil u výhybné koleje, průvodčí nám laskavě řekl, jak dlouho tam bude vlak stát. Mohly jsme tedy vystoupit a vydávat svědectví lidem, kteří bydleli v odlehlých osadách kolem tratě. Nakonec jsme přijely do hornického městečka Wiluna — dorazily jsme právě uprostřed písečné bouře.

Ovšem od železniční zastávky Wiluna to byly do města skoro tři kilometry. Přivezly jsme s sebou tři těžké krabice literatury a dva kufry, ale neměly jsme moc sil na to, abychom je odnesly. Co uděláme? Vzaly jsme klacek, zavěsily na něj jednu krabici a každá jsme ho vzaly za jeden konec. Tak jsme krabice jednu po druhé odnosily. Musely jsme tuto tříkilometrovou cestu šlapat sedmkrát, než jsme všechny tři krabice i s kufry dopravily do města. Velmi nás z toho bolely ruce, a tak jsme cestou často odpočívaly.

Ale navzdory prachu, bolavým rukám a unaveným nohám se nám tento náročný, dobrodružný úkol líbil. Obě jsme pociťovaly, že Jehova je s námi a že nás podporuje, abychom si dokázaly poradit s tímto drsným uvítáním do kazatelské služby v odlehlém území. Brzy jsme viděly, jak Jehova žehná také naší práci. Úsilí, které jsme během této výpravy vynaložily, totiž vedlo k tomu, že biblickou pravdu přijal jeden chlapec, Bob Horn. Těší nás, že Bob strávil několik let službou v betelu a věrně Jehovovi sloužil skoro padesát let, až do své smrti v roce 1982.

Z Wiluny jsme cestovaly asi sedm set dvacet pět kilometrů do malého přímořského města Geraldtonu a po cestě jsme kázaly v osadách. Z Geraldtonu jsme se vydaly nazpět do Perthu. Někdy jsme přespávaly v prázdných čekárnách na nádraží, a jednou dokonce ve stohu u trati.

Nesly jsme si s sebou polštářový povlak plný domácího trvanlivého pečiva. Během první poloviny cesty jsme skoro nic jiného nejedly. Někdy jsme si na jídlo vydělávaly mytím nádobí či drhnutím podlahy v malých hotelech nebo ve veřejných jídelnách. Jindy jsme v parných slunečných dnech sklízely různé luštěniny. S placením výloh nám pomáhaly i příspěvky od zájemců, kteří si vzali biblickou literaturu.

K tomu, abych si v té době uchovala víru v Jehovu a radostně se vyrovnávala s mnoha těžkými situacemi, mi pomáhal vzor, jenž jsem viděla v mamince, i výchova, kterou mi v dětství poskytla.

Křesťanské dědictví

Maminka pevně věřila ve Stvořitele. I v těch nejdávnějších vzpomínkách, jaké mám, si ji vybavuji, jak nám o něm vypráví. Její víra však byla bolestně vyzkoušena, když při jedné tragické události ve škole zemřel můj sedmiletý bratr. Maminka však vůči Bohu nezahořkla. Začala naopak horlivě studovat Bibli. Chtěla se pokud možno dozvědět, proč k takovým tragédiím dochází. Její pátrání po biblické pravdě jí přineslo odměnu; a počátkem dvacátých let symbolizovala křtem ve vodě, že se zasvětila pravému Bohu Jehovovi.

Od té doby nám při společných rozhovorech často zdůrazňovala, že Boží sliby se určitě splní. Naléhavě nám připomínala, abychom nikdy nezapomněli, že ať se děje cokoli, ‚Bůh nemůže lhát‘. (Titovi 1:2) Vedlo to k tomu, že dnes moje sestra, já i dva moji bratři, naše rodiny i vnoučata — všichni chválíme Jehovu Boha. Dva moji synovcové, Alan a Paul Masonovi, slouží jako cestující dozorci.

Od dětství jsem toužila kázat

Ve škole jsem se neučila dobře a ve třinácti letech, v roce 1926, jsem školu ukončila. Velmi jsem však toužila dělit se s druhými lidmi o poznatky z Bible. Tatínek si myslel, že na to, abych v tom mohla někomu pomáhat, nejsem dost vzdělaná, ale maminka řekla: „K tomu, aby ohlašovala Boží Království, postačí, když bude lidem říkat jen to, že se blíží armagedonská bitva a že mírní lidé zdědí zemi.“ Začala jsem se tedy ještě jako velmi mladá účastnit kazatelské služby dveře ode dveří, ačkoli pokřtěna jsem byla teprve v roce 1930. Zanedlouho potom jsem začala kázat plným časem v okolí Perthu.

O rok později, v roce 1931, jsme začali používat nové jméno „svědkové Jehovovi“. Mnozí lidé, kterým jsme vydávali svědectví, k nám však byli hrubí; nelíbilo se jim totiž, že používáme Boží posvátné jméno. Přesto jsem sloužila dál, nehledě na tato nepříjemná setkání. Byla jsem pevně přesvědčena, že Bůh nelže, když slibuje, že jeho služebníci se mohou spoléhat na ‚sílu, kterou opatřuje‘. — 1. Petra 4:11; Filipanům 4:13.

Dozvídáme se, kdo je „velký zástup“

V roce 1935 jsem dostala za úkol sloužit na opačném konci rozlehlého australského kontinentu. Řadu let jsem sloužila jako průkopnice v okrese Nová Anglie ve státě Nový Jižní Wales. Od svého předchozího domova v Perthu jsem byla vzdálena čtyři tisíce kilometrů.

Do té doby jsem při každoroční slavnosti na památku Kristovy smrti přijímala nekvašený chléb a červené víno. Tehdy se to považovalo za správné, zvláště v případě horlivých celodobých služebníků, ale já jsem nikdy nebyla plně přesvědčena, že mám nebeskou naději. Pak přišel rok 1935 a bylo vysvětleno, že je shromažďován velký zástup, který má naději na věčný život na zemi. Mnozí jsme si s radostí uvědomili, že jsme součástí tohoto velkého zástupu, a přestali jsme přijímat symboly. (Jan 10:16; Zjevení 7:9) Biblická pravda nám zářila stále jasněji, přesně podle Jehovova slibu. — Přísloví 4:18.

Nové kazatelské metody

V polovině třicátých let jsme začali ve službě používat gramofon. Museli jsme tedy svá bytelná jízdní kola vybavit zpředu i zezadu nosičem, abychom mohli vozit těžký gramofon, desky a literaturu. Když jsem měla kolo plně naložené věcmi, musela jsem si dávat velký pozor. Kdyby mi totiž spadlo, nedokázala bych ho zvednout.

Přibližně tou dobou jsme se také začali účastnit takzvaných informačních pochodů. Chodili jsme hlavními ulicemi měst ověšeni plakáty, na kterých byla poutavá hesla. Taková služba byla pro mě obzvlášť velkou zkouškou víry — zejména jednou, když jsem byla ve městě Lismore zatčena a přes noc držena v malé cele. Příští den jsem byla předvedena před soud, a jelikož jsem se nesměla ani učesat, bylo to pro mě velmi pokořující! Jehova mě však opět podpořil, přesně podle toho, co slíbil. Byla jsem zproštěna obžaloby. Jediné obvinění, které bylo proti mně vzneseno, se totiž týkalo toho, že můj plakát urazil náboženské cítění strážníka, jenž mě zatýkal.

Zpět na západ

Počátkem čtyřicátých let mě moje průkopnická kazatelská služba zavedla nazpět do malých měst západoaustralského venkova. Zde jsem opět měla nezapomenutelné zážitky a Bůh mi žehnal. Když jsem sloužila v Northamu, potkala jsem asi jedenáct kilometrů za městem jednu pracovitou hospodyni Flo Timminsovou. Přijala ode mě knihu Smíření a zakrátko se stala oddanou svědkyní Jehovy Boha. Dodnes je činná ve službě pro Království, a její tehdy pouze čtyřletá dcera se stala zvláštní průkopnicí.

Měla jsem však i jiné nezapomenutelné zážitky. Jednou jsem se svou partnerkou jela přes most v Northamu. Jely jsme ve sulce, dvoukolém vozíku taženém koněm, a vtom se kůň splašil a dopřál nám hrůzostrašnou jízdu vysoko nad rozvířenou vodou řeky Avon. Teprve asi po jednom kilometru zpomalil!

Manželství a rodina

V roce 1950 jsem se vdala za Arthura Willise, který již také mnoho let sloužil v průkopnické službě. Usadili jsme se ve městě Pingelly v Západní Austrálii a tam nám Jehova požehnal — narodil se nám syn Bentley a dcera Eunice. Krátce před tím, než naše děti ukončily školu, se Arthur rozhodl, že se znovu přihlásí do průkopnické služby. To děti povzbudilo, aby také začaly sloužit jako pravidelní průkopníci, jakmile k tomu budou způsobilé.

Arthur děti často brával s sebou do kazatelské služby daleko na venkov. V noci s nimi tábořil venku. Někdy bývali pryč celý týden nebo i déle. Aby mohli všichni tři sloužit v průkopnické službě, zůstávala jsem během jejich nepřítomnosti doma a starala se o náš rodinný nábytkářský podnik.

Služba mezi Austrálci

Jednou dopoledne, právě když se rodina vrátila z jedné ze svých výprav na venkov, jsme měli nečekanou návštěvu. Návštěvníkem byl Austrálec, který se nás ptal: „Co dělat, bych se vrátil?“ Zprvu jsme nic nechápali. Pak v něm Arthur poznal muže, kterému byla před mnoha lety odňata pospolitost s křesťanským sborem kvůli opilství. Od té doby si kvůli silnému pití a dluhům vysloužil hroznou pověst.

Arthur mu vysvětlil, co musí dělat, aby byl znovu přijat do Jehovovy čisté organizace. Austrálec už toho mnoho neřekl a tiše odešel. Všichni jsme byli zvědavi, co udělá. Avšak to, co se dělo v několika příštích měsících, nikdo z nás nečekal. Bylo skoro neuvěřitelné, jaké provedl změny! Dával do pořádku svůj problém s pitím, ale také po celém okrese navštěvoval lidi, připomínal jim své dluhy a pak tyto dluhy splácel! Dnes je opět naším bratrem ve víře a určitou dobu sloužil jako průkopník.

V Pingelly žilo mnoho Austrálců, a když jsme těmto pokorným lidem pomáhali, aby poznali a přijali pravdu z Božího slova, pociťovali jsme veliké uspokojení. Mohla jsem pomáhat mnoha domorodým obyvatelům Austrálie poznat pravdu, a to velmi posilovalo mou víru!

V Pingelly byl založen sbor a většinu jeho členů zprvu tvořili Austrálci. Mnohé z nich jsme museli naučit číst a psát. V těch letech měli lidé vůči Austrálcům velké předsudky, ale když lidé ve městě viděli, že austrálští svědkové žijí čistě a jsou spolehliví, získali k nim úctu.

Jehovova neselhávající pomoc

Po padesáti sedmi letech věrné služby Bohu, v roce 1986, zemřel můj drahý manžel Arthur. Všichni obchodníci v Pingelly i lidé v okrese k němu měli velikou úctu. Jehova mě opět podepřel a dal mi sílu, abych tuto náhlou ztrátu unesla.

Můj syn Bentley slouží jako starší na severu Západní Austrálie a spolu s manželkou Lornou tam svou rodinu vychovali v pravdě. Kromě toho mi působí velikou radost moje dcera Eunice, která dodnes slouží v celodobé službě. Eunice i její manžel Jeff jsou průkopníci. Nyní žiji s nimi a je pro mě požehnáním, že mohu trvale sloužit jako pomocná průkopnice.

Již více než šedesát let prožívám splňování Jehovova láskyplného slibu, že své služebníky bude posilovat a pomáhat jim, aby se dokázali vypořádat s každou situací, která je snad potká. Jestliže nepochybujeme a nebereme jeho pomoc jako něco samozřejmého, opatřuje nám vše, co potřebujeme. Když jsem sledovala činnost Jehovovy paže, posilovala se moje víra a viděla jsem, že Jehova žehná dokonce více, než jsme schopni pochopit. (Malachiáš 3:10) Ano, Bůh opravdu nemůže lhát!

[Obrázek na straně 27]

Mary v roce 1933

[Obrázky na straně 29]

Mary a Arthur v pozdějších letech