Proč máme odpouštět?

ŽIDOVSKÝ učenec a spisovatel Joseph Jacobs jednou řekl, že odpouštění je „nejvyšší a nejtěžší morální lekce“. Pro mnoho lidí je skutečně obtížné říci „Odpouštím ti“.

Odpouštění se může přirovnat k penězům. Můžeme ho velkoryse a milosrdně rozdávat druhým lidem, anebo si ho můžeme lakotně hromadit sami pro sebe. Ten první způsob je zbožný způsob. Měli bychom si zvyknout být v odpouštění štědří. Proč? Protože nás k tomu povzbuzuje Bůh a protože nemilosrdný a pomstychtivý duch může věci jenom zhoršit.

Mnoho lidí říká: „Já se na něho zlobit nebudu, já mu to oplatím.“ Je smutné, že právě touto zásadou se ve svém životě řídí mnoho lidí. Například jedna žena nemluvila se svou švagrovou víc než sedm let proto, že — jak sama říká — „mi švagrová udělala nepředstavitelnou špinavost a to jí nikdy nemohu odpustit“. Když však s tím, kdo nám ublížil, přestaneme mluvit — ať už si tak chceme vydobýt omluvu, nebo ho chceme potrestat —, touhu po odplatě to uspokojí jen zřídka. Spor se tak spíše prodlouží a dva lidé k sobě začnou cítit zášť. Jestliže se tento kruh bolesti nepřeruší, drtivá síla pomstychtivosti může zničit vztahy mezi lidmi i jejich zdraví.

Škoda způsobená nemilosrdným duchem

Když někdo nechce druhým lidem odpouštět, vytváří tak ovzduší, které vyvolává stres. A stres zase může vést k vážným onemocněním. Doktor William S. Sadler napsal: „Nikdo neví lépe než lékaři, jak závratné procento nemocí a utrpení lidí má přímou spojitost se starostmi, strachem, spory, . . . nezdravým uvažováním a nečistým způsobem života.“ Jakou škodu tedy mohou napáchat rozbouřené city? Jedna lékařská publikace odpovídá: „Statistiky . . . říkají, že dvě třetiny pacientů, kteří přišli k lékaři, měly potíže způsobené nebo zhoršené duševním stresem.“

Ano, hořkost, zloba a zášť rozhodně nejsou neškodné. Tyto sžíravé pocity jsou jako rez, který pomalu narušuje karosérii auta. Zvenku může auto vypadat krásně, ale pod lakem probíhá ničivý proces.

Jedna věc je však ještě důležitější. Jestliže existuje nějaký podklad pro milosrdenství, a my přesto nechceme odpustit, může nám to ublížit také v duchovním ohledu. Možná bychom v Jehovových očích byli jako otrok z Ježíšova podobenství. Pán odpustil tomuto otroku ohromný dluh. Když však otroka prosil jeho spoluotrok, aby mu odpustil ve srovnání s tím zanedbatelný dluh, otrok byl hrubý a nechtěl mu ho odpustit. Ježíš jasně řekl, že pokud nebudeme chtít odpouštět, Jehova zase neodpustí naše hříchy nám. (Matouš 18:21–35) Jestliže nebudeme odpouštět, můžeme ztratit čisté svědomí před Bohem, a dokonce můžeme přijít o svou naději do budoucnosti. (Srovnej 2. Timoteovi 1:3.) Co tedy můžeme dělat?

Naučme se odpouštět

Skutečné odpuštění vychází ze srdce. Skutečné odpuštění znamená, že promineme provinilci jeho chybu a vzdáme se jakékoli touhy po pomstě. A tak konečnou spravedlnost a případnou odplatu necháme v Jehovově ruce. — Římanům 12:19.

Musíme však říci, že „srdce je zrádnější než cokoli jiného a je k zoufání“, a proto vždy netíhne k odpuštění, i když by mělo. (Jeremjáš 17:9) Sám Ježíš řekl: „Ze srdce . . . vycházejí ničemná uvažování, vraždy, cizoložství, smilstva, krádeže, falešná svědectví, rouhání.“ — Matouš 15:19.

Naštěstí můžeme své srdce naučit, aby dělalo to, co je správné. Potřebné školení však musí pocházet z vyššího zdroje. Sami to nezvládneme. (Jeremjáš 10:23) Jeden božsky inspirovaný žalmista to pochopil a modlil se, aby ho Bůh vedl. Úpěnlivě prosil Jehovu: „Vyučuj mě svým předpisům. Dej mi porozumět cestě tvých vlastních nařízení.“ — Žalm 119:26, 27.

Z jiného žalmu vidíme, že David, král starověkého Izraele, ‚porozuměl cestě‘ Jehovy. Sám zažil, jak Jehova jedná, a poučil se z toho. Mohl proto říci: „Jehova je milosrdný a milostivý, pomalý k hněvu a hojný v milující laskavosti. Jako otec projevuje milosrdenství svým synům, Jehova projevil milosrdenství těm, kteří se ho bojí.“ — Žalm 103:8, 13.

Je nezbytné, abychom se i my učili jako David. Vážně bychom měli studovat dokonalý příklad v odpouštění, který dal Bůh a také jeho Syn. Můžeme se tak naučit, jak se odpouští ze srdce.

Někdo se však může zeptat: A co závažné hříchy? Musíme odpouštět všechny hříchy?

Usilujme o vyrovnanost

Člověk, kterému někdo vážně ublížil, může cítit nezměrnou bolest. Zvláště je-li nevinnou obětí závažného hříchu. Někdo si může dokonce říkat: ‚Jak mohu odpustit někomu, kdo mě tak strašně oklamal a ublížil mi?‘ Jde-li o velký hřích, který by mohl vést až k odnětí pospolitosti, oběť snad bude muset uplatnit radu z Matouše 18:15–17.

V každém případě hodně záleží na provinilci. Dal od chvíle, kdy se provinil, nějak najevo upřímnou lítost? Změnil se, nebo se dokonce pokusil napravit, co udělal? V Jehovových očích je takové pokání klíčem k odpuštění, a to i v případě skutečně těžkých hříchů. Například Manase byl jeden z nejničemnějších králů v historii Izraele, a přesto mu Jehova odpustil. Jak to? Bůh to udělal proto, že se Manase nakonec pokořil a svého odporného jednání litoval. — 2. Paralipomenon 33:12, 13.

Podle Bible patří ke skutečnému pokání opravdová změna postojů a upřímná lítost nad všemi špatnými skutky. Pokud je to vhodné a možné, pokání by měla doprovázet snaha poskytnout oběti hříchu nějaké odškodnění. (Lukáš 19:7–10; 2. Korinťanům 7:11) Člověku, který nečiní takové pokání, Jehova neodpustí.a Bůh však od křesťanů neočekává, že odpustí těm, kdo byli jednou duchovně osvíceni, ale teď se svévolně proviňují a nečiní pokání. (Hebrejcům 10:26–31) Existují tedy extrémní případy, kdy by nebylo správné odpustit. — Žalm 139:21, 22; Ezekiel 18:30–32.

Když se člověk, který je obětí závažného hříchu, rozhoduje, zda má odpustit, nebo ne, měl by zvážit ještě další otázku: Musím mít tak rozbouřené city, musím mít pocit křivdy a stále se zlobit, dokud se celá záležitost nevyřeší? Přemýšlej o tomto příkladu. Krále Davida se silně dotklo, že jeho generál Joab zavraždil Abnera a Amasu, „dva muže spravedlivější a lepší, než byl [Joab] “. (1. Královská 2:32) Své rozhořčení David jasně vyjádřil, a to bezpochyby v modlitbě k Jehovovi. Ale časem palčivost Davidových pocitů pravděpodobně ochladla. Nebyl rozhořčený až do konce svého života. David dokonce s Joabem dál spolupracoval, ale jen tak tomuto nekajícnému vrahovi neodpustil. David dohlédl na to, aby bylo nakonec spravedlnosti učiněno zadost. — 2. Samuelova 3:28–39; 1. Královská 2:5, 6.

Může to trvat nějakou dobu a také to dá práci, než lidé, kterým jiní nějakým závažným hříchem ublížili, překonají svou počáteční zlobu. Proces uzdravení může být mnohem snazší, jestliže provinilec uzná, že jednal špatně, a lituje toho. Bez ohledu na to, jak provinilec jedná, by však nevinná oběť hříchu měla najít úlevu a útěchu v křesťanském sboru a v tom, že ví o Jehovově spravedlnosti a moudrosti.

Také si uvědom, že odpustit hříšníkovi neznamená jeho hřích schvalovat. Když křesťan odpustí, znamená to, že tu záležitost nechává s důvěrou v Jehovových rukách. On je spravedlivý Soudce celého vesmíru a v pravý čas prosadí spravedlnost. K tomu patří i to, že bude soudit zrádné „smilníky a cizoložníky“. — Hebrejcům 13:4.

Užitek z odpouštění

Žalmista David zpíval: „Ty, Jehovo, jsi totiž dobrý a přichystaný odpouštět; a milující laskavost ke všem, kteří tě vzývají, je hojná.“ (Žalm 86:5) Jsi jako Jehova, „přichystaný odpouštět“? Plyne z toho velký užitek.

Za prvé, odpouštění přispívá k dobrým vztahům. Bible vybízí křesťany: „Staňte se jeden k druhému laskavými, něžně soucitnými, velkoryse jeden druhému odpouštějte, právě jako vám Bůh také velkoryse odpustil skrze Krista.“ — Efezanům 4:32.

Za druhé, odpouštění působí pokoj. Není to jen pokoj mezi lidmi, ale je to také vnitřní pokoj. — Římanům 14:19; Kolosanům 3:13–15.

Za třetí, když odpouštíme druhým lidem, pomáhá nám to mít stále na paměti, že i my potřebujeme, aby nám druzí lidé odpouštěli. Ano, „všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy“. — Římanům 3:23.

A nakonec, jestliže odpouštíme druhým lidem, otevíráme tak cestu k tomu, aby nám Bůh mohl odpustit naše hříchy. Ježíš řekl: „Jestliže totiž odpustíte lidem jejich přečiny, odpustí váš nebeský Otec i vám.“ — Matouš 6:14.

Představ si, kolika věcmi se musel Ježíš v mysli zabývat to odpoledne, kdy zemřel. Myslel na své učedníky, na kazatelské dílo, a zvláště na to, aby zachoval ryzost. Ale o čem mluvil, přestože velmi trpěl na mučednickém kůlu? Mezi jeho posledními slovy byla věta: „Otče, odpusť jim.“ (Lukáš 23:34) Ježíšův dokonalý příklad v odpouštění můžeme napodobovat, když si budeme navzájem ze srdce odpouštět.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázky na straně 5]

Pochopil jsi smysl Ježíšova podobenství o nemilosrdném otroku?

[Obrázky na straně 7]

Odpouštění přispívá k dobrým vztahům a přináší štěstí