Proč se teď musíte rozhodnout?

V ŠESTNÁCTÉM století př. n. l. si Bůh vybral Izraelity jako ‚zvláštní majetek ze všech ostatních národů, jako svatý národ‘. (2. Mojžíšova 19:5, 6) Brzy však o svou svatost — náboženskou čistotu — přišli a pošpinili se modlářstvím a špatnými zvyklostmi sousedních národů. Tak se prokázalo, že jsou „tvrdošíjný lid“. (5. Mojžíšova 9:6, 13; 10:16; 1. Korinťanům 10:7–11) Během třistaletého období po Jozuově smrti Jehova posílal soudce, věrné vůdce, kteří měli Izraelity opět přivést k pravému uctívání Boha. Lid se však ‚nezdržel svých zvyklostí a svého zatvrzelého chování‘. (Soudci 2:17–19)

Potom Bůh povolával věrné krále a proroky, aby lidem pomohli vrátit se k pravému náboženství. Prorok Azarjáš povzbudil krále Asu, aby spolu s obyvateli Judy hledal Jehovu: „Jestliže po něm budete pátrat, dá se vám najít, ale jestliže ho opustíte, opustí vás.“ Asa provedl v judském království náboženskou reformu. (2. Paralipomenon 15:1–16) Po čase však musel Bůh své pozvání zopakovat ústy proroka Joela. (Joel 2:12, 13) Později to byl Sefanjáš, kdo nabádal obyvatele Judy, aby ‚hledali Jehovu‘. Nato mladý král Josijáš provedl řadu reforem, aby odstranil modlářství a zkaženost. (Sefanjáš 2:3; 2. Paralipomenon 34:3–7)

I přes taková období pokání na tom lidé byli v náboženském ohledu stále hůř a hůř. (Jeremjáš 2:13; 44:4, 5) Jeremjáš odsoudil tehdejší náboženský systém, který byl pošpiněn modlářstvím, a řekl o něm, že už ho nelze reformovat: „Může Kušita změnit svou kůži nebo levhart své skvrny? I vy byste byli schopni činit dobré, kteří jste osoby naučené činit špatné.“ (Jeremjáš 13:23) Proto Bůh judské království přísně potrestal. Jeruzalém a chrám byly v roce 607 př. n. l. zničeny a ti, kdo přežili, byli jako otroci odvedeni do Babylóna, kde zůstali sedmdesát let.

Když bylo toto období u konce, Bůh projevil Izraelitům milosrdenství. Podnítil krále Cyra, aby Izraelity propustil, a ostatek z nich se vrátil do Jeruzaléma, aby tam znovu postavili chrám. Oni se však z toho všeho nepoučili. Opět přestali Boha uctívat správně, a donutili tak Jehovu k tomu, aby své pozvání zopakoval: „Vraťte se ke mně, a chci se vrátit k vám.“ (Malachiáš 3:7)

Proč byl Izrael zavržen

Jaký byl duchovní stav Izraelitů v době, kdy žil Ježíš Kristus? Pokrytečtí náboženští vůdci byli ‚slepými vůdci‘ a vyučovali „lidské příkazy jako nauky“. ‚Kvůli svému ústnímu podání přestupovali Boží přikázání.‘ Lidé ctili Boha „svými rty“, ale jejich srdce bylo od něho daleko vzdáleno. (Matouš 15:3, 4, 8, 9, 14) Měli jako národ dostat ještě jednu příležitost k pokání? Ne, neměli. Ježíš řekl: „Boží království vám bude odňato a bude dáno národu, který nese jeho ovoce.“ Řekl také: „Váš dům“ — chrám v Jeruzalémě — „je vám zanechán.“ (Matouš 21:43; 23:38) Jejich provinění bylo příliš velké. Zavrhli Ježíše jako Mesiáše, zabili ho a za svého krále si vybrali tyranského římského césara. (Matouš 27:25; Jan 19:15)

Izraelité nechtěli pochopit, že doba Ježíšovy služby byla dobou soudu. Nevěrným obyvatelům Jeruzaléma Ježíš řekl: ‚Nerozeznali jste čas, kdy jste byli zkoumáni.‘ (Lukáš 19:44)

O Letnicích roku 33 n. l. Bůh vytvořil nový národ neboli lid, který se skládal z duchem pomazaných učedníků Božího Syna, Ježíše Krista, a který měl být vybrán z každé rasy a z každého národa. (Skutky 10:34, 35; 15:14) Byla ještě nějaká naděje, že židovský náboženský systém bude nakonec reformován? Římské legie v roce 70 n. l. na tuto otázku odpověděly, když srovnaly Jeruzalém se zemí. Tento náboženský systém Bůh úplně zavrhl. (Lukáš 21:5, 6)

Velké odpadnutí křesťanstva

Duchem pomazaní křesťané také vytvořili „svatý národ, lid pro zvláštní vlastnictví“. (1. Petra 2:9; Galaťanům 6:16) Ale ani původní křesťanský sbor z prvního století si náboženskou čistotu nezachoval příliš dlouho.

Písma předpověděla velké odpadlictví neboli odpadnutí od pravé víry. Plevel z Ježíšova podobenství, který představuje falešné křesťany, se bude snažit udusit pšenici, která představuje pravé křesťany, ty, kdo jsou pomazáni Božím duchem. Tímto podobenstvím Ježíš ukazuje, že falešné křesťanství, u jehož zrodu stál Boží úhlavní nepřítel Ďábel, se mělo začít šířit, „zatímco lidé spali“. To se stalo po smrti Kristových věrných apoštolů, v období duchovní dřímoty. (Matouš 13:24–30, 36–43; 2. Tesaloničanům 2:6–8) Jak apoštolové předpověděli, do stáda se vloudilo mnoho falešných křesťanů. (Skutky 20:29, 30; 1. Timoteovi 4:1–3; 2. Timoteovi 2:16–18; 2. Petra 2:1–3) Jako poslední z apoštolů zemřel Jan. Asi v roce 98 n. l. napsal, že „poslední hodina“, závěrečná část apoštolského období, už začala. (1. Jana 2:18, 19)

Když Konstantin, který ve čtvrtém století vládl v Římě, stvrdil spojenectví náboženství a politické moci, stav křesťanstva se po duchovní, naukové i morální stránce prudce zhoršil. Mnoho historiků souhlasí s tím, že „vítězství církve ve čtvrtém století“ bylo z křesťanského hlediska „pohromou“. ‚Křesťanstvo ztratilo svou vysokou morální úroveň‘ a přijalo mnoho pohanských zvyků a filozofií, jako je „mariánský kult“, uctívání „svatých“ a také nauka o Trojici.

Po tomto falešném vítězství křesťanstvo dále upadalo. Papežové a koncily vydávali různé výnosy a definice dogmat, byla zavedena inkvizice, pořádaly se křižácké výpravy a „svaté“ války mezi katolíky a protestanty, a tak nakonec vznikl náboženský systém, který už nelze reformovat.

Ve své knize A World Lit Only by Fire (Svět ozářený jen ohněm) William Manchester píše: „V patnáctém a šestnáctém století žili papežové jako římští vladaři. Byli nejbohatšími lidmi na světě a spolu se svými kardinály se dále obohacovali tím, že prodávali svaté úřady.“ V době tohoto velkého odpadlictví se malé skupiny nebo jednotlivci snažili znovu zavést pravé křesťanství, a tím se projevovali jako symbolická pšenice. Často za to ale zaplatili vysokou cenu. Tatáž kniha říká: „Někdy se zdálo, že skutečnými křesťanskými svatými — katolickými i protestantskými — jsou očernění mučedníci zahalení do plamenů.“ Jiným lidem, takzvaným reformátorům, jako byli Martin Luther a Jan Kalvín, se podařilo vytvořit trvalé náboženské systémy, které nebyly závislé na katolické církvi, ale které převzaly její základní nauky. Tato náboženství také byla hluboce zapletena do politických záležitostí.

V protestantských církvích se objevily snahy o takzvané duchovní probuzení. Během osmnáctého a devatenáctého století tyto snahy například vedly k živé misijní činnosti v cizích zemích. Protestantští pastýři však sami uznávají, že jejich „stádo“ dnes vůbec není v povzbudivém stavu. Protestantský teolog Oscar Cullmann nedávno prohlásil, že „i v církvích samotných dochází ke krizi víry“.

Reformy a protireformy nastaly také v katolické církvi. Jako odpověď na rozšířenou zkaženost a obrovské jmění duchovenstva se od jedenáctého do třináctého století tvořily klášterní řády, které se přísně držely slibu chudoby. Byly však pozorně sledovány a podle některých učenců je církevní hierarchie utlačovala. V šestnáctém století přišla protireformace, kterou zahájil tridentský sněm a jejímž hlavním úkolem byl boj proti protestantské reformaci.

V první polovině devatenáctého století, v období církevní obnovy, katolická církev zaujala autoritářské a konzervativní postavení. Nedá se ovšem říci, že by došlo ke skutečným reformám, jejichž cílem by bylo obnovení pravého křesťanství. Byly to spíše snahy o upevnění autority duchovenstva v souvislosti s náboženskými, politickými a společenskými změnami ve světě.

V šedesátých letech našeho století se konal II. vatikánský koncil a po něm se zdálo, že katolická církev chce zahájit proces zásadních změn. Avšak Jan Pavel II., nynější papež, takzvanou konciliární obrodu náhle ukončil, aby potlačil vliv pokrokových členů církve. Tuto fázi, které někteří lidé říkají Wojtyłova obnova, jedna katolická skupina nazvala „novou formou konstantinismu“. Jak bylo vyzdviženo v jezuitském časopise La Civiltà Cattolica, katolická církev — stejně jako jiná náboženství — se potýká s „radikální a globální krizí: radikální proto, že se týká samotných kořenů víry a křesťanského života; globální proto, že se týká všech stránek křesťanství“.

Náboženství křesťanstva ve skutečnosti žádným procesem reformace neprošla, a ani nemohla, protože pravé křesťanství mělo být obnoveno až v čase „žně“, v době, kdy měla být zároveň symbolická pšenice shromažďována do čistého sboru. (Matouš 13:30, 39) Dlouhý seznam zločinů a špatností, které byly spáchány ve jménu náboženství, ať už se prohlašovalo za křesťanské, nebo ne, vyvolává otázku, zda je realistické očekávat, že se křesťanstvo skutečně změní.

Je reforma možná?

Poslední kniha Bible, kniha Zjevení neboli Apokalypsa, mluví o symbolické velké nevěstce, která má záhadné jméno „Velký Babylón“. (Zjevení 17:1, 5) Po staletí chtěli čtenáři Bible vědět, jaké je tajemství tohoto symbolu. Mnozí z nich byli znechuceni bohatstvím a zkažeností duchovenstva. Někteří lidé si mysleli, že Velký Babylón znázorňuje církevní hierarchii. Mezi nimi byl i Jan Hus, český katolický kněz, který byl v roce 1415 zaživa upálen, a Aonio Paleario, italský humanista, který byl v roce 1570 oběšen a spálen. Oba se bez úspěchu snažili reformovat katolickou církev v naději, že se navrátí ke „své původní důstojnosti“.

Na rozdíl od toho, čemu věřili, je v sedmnácté a osmnácté kapitole Zjevení ukázáno, že Velký Babylón je světová říše všech falešných náboženství.a Tuto složenou ‚velkou nevěstku‘ už nelze reformovat, její „hříchy se totiž nahromadily až do nebe“. Faktem je, že ve dvacátém století prakticky všechna náboženství — nejen náboženství křesťanstva — mají odpovědnost za války, ve kterých se dosud prolévá velké množství krve, a za strašný morální úpadek lidstva. Proto Bůh rozhodl, že „Babylón“ bude zničen. (Zjevení 18:5, 8)

Teď je čas ‚z něho vyjít‘

Splňování biblických proroctví ukazuje, že dnešní doba odpovídá „závěru“ tohoto ničemného „systému věcí“. (Matouš 24:3) Nikdo z těch, kdo chtějí Boha uctívat upřímně, si nemůže dovolit řídit se vlastními představami a přáními. Musí ‚pátrat po Jehovovi, dokud se dá nalézt‘, ano musí to udělat právě teď, protože „velké soužení“, které předpověděl Ježíš, je blízko. (Izajáš 55:6; Matouš 24:21) Stejně jako v případě Izraelitů, ani dnes Jehova nebude tolerovat zkaženost náboženství jen proto, že se náboženství chlubí svou starobylostí. Ti, kdo si přejí, aby je Bůh schválil a zachránil, by se neměli snažit opravit loď, která se brzy potopí, ale raději by měli bez váhání poslechnout inspirovaný příkaz ze Zjevení 18:4: „Vyjděte z něho, můj lide, jestliže se s ním nechcete podílet na jeho hříších a jestliže nechcete obdržet část z jeho ran.“

Lidé z něho mají ‚vyjít‘, ale kam mají jít? Kde jinde mohou najít záchranu? Není tady nebezpečí, že budou hledat útočiště na nesprávném místě? Jak je možné poznat to jediné náboženství, které Bůh schválil? Důvěryhodné odpovědi můžete najít jedině v Božím slovu, Bibli. (2. Timoteovi 3:16, 17) Svědkové Jehovovi vás zvou, abyste Bibli prozkoumali podrobněji. Tak pochopíte, kdo jsou lidé, které si Jehova Bůh vybral jako „lid pro své jméno“ a které bude chránit v blížícím se dni svého hněvu. (Skutky 15:14; Sefanjáš 2:3; Zjevení 16:14–16)

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 7]

Jestliže se loď vašeho náboženství potápí, přesedněte na záchranný člun pravého křesťanství