Dá se náboženská pravda najít?

JEDEN muž z univerzitního města Uppsala ve Švédsku se rozhodl, že prostuduje nauky různých náboženství, která v tomto městě existují. Dokonce navštěvoval místa, kde věřící Boha uctívají. Poslouchal duchovní, kteří kázali, kladl lidem otázky. Všiml si, že pouze svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni o tom, že „nalezli pravdu“. Uvažoval, jak mohou svědkové něco takového tvrdit, když existuje tolik různých náboženských názorů.

Myslíte si vy osobně, že je možné najít pravdu v otázce náboženství? Bylo by dokonce možné rozhodnout o tom, co bychom mohli nazvat absolutní pravdou?

Filozofie a pravda

Lidé, kteří studovali filozofii, si vytvořili názor, že lidstvo nemůže absolutní pravdu objevit. Možná víte, že filozofie byla definována jako „věda, která se snaží vysvětlit počátek bytí a života“. Pravdou však je, že tak daleko se filozofie dostane zřídka. Švédský spisovatel Alf Ahlberg ve své knize Filosofins Historia (Dějiny filozofie) napsal: „Mnoho filozofických otázek je takových, že na ně není možné s konečnou platností odpovědět . . . Mnoho lidí zastává názor, že všechny metafyzické problémy [týkající se základní podstaty věcí] patří do této . . . skupiny.“

Proto ti lidé, kteří se snažili nalézt odpovědi na různé důležité otázky života prostřednictvím filozofie, se často dožili jen zklamání či bolesti. Ve své knize Tankelinjer och trosformer (Myšlení a náboženská víra) švédský spisovatel Gunnar Aspelin řekl: „Jedna ze skutečností, které vidíme, je skutečnost, že příroda se o člověka nezajímá o nic víc než o motýla a komára . . . Tváří v tvář silám, které ve vesmíru a v našem vnitřním světě hrají svou hru, jsme bezmocní, absolutně bezmocní. To je ten pohled na život, který se tak často objevuje v literatuře před koncem století, v němž lidé vkládali své naděje do pokroku a snili o lepší budoucnosti.“

Musí být pravda zjevena?

Je tedy jasně patrné, že lidé ve své snaze poznat pravdu o životě neuspěli, a nezdá se, že by se jim to někdy mohlo podařit. Máme tedy dobrý důvod, abychom došli k závěru, že je nutné určité božské zjevení. To, co mnozí lidé nazývají knihou přírody, nám určité zjevení poskytuje. Ačkoli se v ní nedočteme o původu života vše do posledních detailů, ukazuje nám, že existuje něco mnohem uspokojivějšího, než je pouhé materialistické vysvětlení života. Stéblo trávy, které roste směrem nahoru, se totiž řídí jinými zákony než kameny padající v rokli. Živá příroda roste a je organizována tak, jak to v neživé přírodě nepozorujeme. Jeden proslulý znalec práva a náboženství proto mohl říci: „[Boží] neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí.“ (Římanům 1:20)

Abychom však zjistili, kdo za tím vším růstem a organizací je, potřebujeme ještě další zjevení. Neměli bychom snad očekávat, že takové zjevení bude existovat? Nebylo by rozumné očekávat, že Ten, kdo na zemi stvořil život, svému vlastnímu stvoření o sobě něco zjeví?

Bible o sobě prohlašuje, že právě takovým zjevením je. V našem časopise jsou často uváděny důvody, proč tomuto prohlášení můžeme věřit, a mnoho přemýšlivých lidí mu věří. Za povšimnutí stojí už sama skutečnost, že muži, kteří psali Bibli, se velmi snažili ukázat, že to, co píší, není z nich. Více než na třech stech místech nacházíme výroky biblických proroků jako „Tak řekl Jehova“. (Izajáš 37:33; Jeremjáš 2:2; Nahum 1:12) Asi víte, že muži a ženy, kteří píší knihy nebo články, obvykle svá díla s chutí podepisují. Avšak pisatelé Bible se drželi v ústraní; v některých případech je dokonce obtížné rozhodnout, kdo určitou část Bible napsal.

Jiný rys Bible, který můžete považovat za významný, je její vnitřní soulad. Je to skutečně pozoruhodné, když si uvědomíme, že šedesát šest biblických knih bylo napsáno v období 1600 let. Představte si, že půjdete do nějaké veřejné knihovny a vyberete si šedesát šest náboženských knih, které byly napsány během šestnácti století. Pak tyto knihy necháte svázat do jednoho svazku. Očekávali byste, že tento svazek bude mít jednotný námět a souvislé poselství? Sotva. To by se musel stát zázrak. Ale zamyslete se nad tímto: Knihy Bible mají jednotný námět a skutečně se navzájem potvrzují. Z toho je vidět, že musel existovat jeden vrchní organizátor neboli autor, který psaní celé Bible řídil.

Je tu však něco, co potvrzuje božský původ Bible daleko více než cokoli jiného. Proroctví — což jsou předem napsané informace o tom, co se v budoucnosti jistě stane. Takové výroky jako „v ten den se stane“ a „v konečné části dnů se stane“ jsou pro Bibli charakteristické. (Izajáš 2:2; 11:10, 11; 23:15; Ezekiel 38:18; Ozeáš 2:21–23; Zecharjáš 13:2–4) Stovky let před tím, než se na zemi objevil Ježíš Kristus, uvedla proroctví v Hebrejských písmech detaily o jeho životě — od narození až po smrt. Nemůžeme dojít k jinému rozumnému závěru, než že Bible obsahuje pravdu o životě. Také sám Ježíš to potvrdil slovy: „Tvé slovo je pravda.“ (Jan 17:17)

Náboženství a pravda

I mnoho lidí, kteří tvrdí, že Bibli věří, neuznává, že by bylo možné najít absolutní pravdu. John S. Spong, duchovní ze Spojených států, k tomu řekl: „Musíme si . . . přestat myslet, že máme pravdu a že ostatní lidé se na to musí dívat stejně, a musíme si uvědomit, že absolutní pravdu nemůže pochopit nikdo z nás.“ Římskokatolický pisatel Christopher Derrick uvádí jeden z důvodů, proč se lidé dívají na nalezení pravdy tak negativně: „Jakákoli zmínka o náboženské ‚pravdě‘ s sebou nese určité tvrzení, že něco víme . . . Tím naznačujete, že někdo jiný nejspíš pravdu nemá, a to je naprosto nepřijatelné.“

Přemýšliví lidé však mohou mít užitek z toho, když zváží několik otázek, které s tím souvisejí. Kdyby se pravda nedala najít, proč by Ježíš říkal: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“? A proč by jeden z Ježíšových apoštolů říkal, že Boží vůlí je, „aby lidé všeho druhu byli zachráněni a přišli k přesnému poznání pravdy“? Proč se slovo „pravda“ objevuje v Křesťanských řeckých písmech ve spojení s vírou více než stokrát? Proč, jestliže se pravda nedá najít? (Jan 8:32; 1. Timoteovi 2:3, 4)

Ježíš však poukázal nejen na to, že pravda se najít dá, ale ukázal také, že její nalezení je požadavkem, jestliže chceme, aby Bůh schválil způsob, jak ho uctíváme. Když jedna Samaritánka uvažovala o tom, jak má být Bůh správně uctíván — zda tak, jak to dělali Židé v Jeruzalémě, nebo tak, jak to dělali Samaritáni na hoře Gerizim —, Ježíš jí neřekl, že pravda se nedá najít. Řekl: „Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali. Bůh je Duch a ti, kteří ho uctívají, musí uctívat duchem a pravdou.“ (Jan 4:23, 24)

Mnoho lidí tvrdí, že ‚Bible se dá vykládat různě a nikdo nemůže s jistotou říci, co je pravda‘. Je ale Bible skutečně napsána tak mlhavě, že si nemůžete být jisti, jak jí máte rozumět? Je pravda, že určitý prorocký a symbolický jazyk může být těžko pochopitelný. Bůh například řekl proroku Danielovi, že jeho knize, která obsahuje mnoho prorockých pasáží, se nebude úplně rozumět, dokud nepřijde ‚čas konce‘. (Daniel 12:9) A je jisté, že určitá podobenství a symboly je potřeba vyložit.

Je však jasně patrné, že o základních křesťanských naukách a morálních hodnotách, které jsou nepostradatelné, pokud máme Boha uctívat v pravdě, mluví Bible velmi přímočaře. Nedává žádný prostor pro odporující si výklady. V dopise Efezanům se o křesťanské víře mluví jako o ‚jedné víře‘ a z toho je vidět, že nemělo existovat více druhů víry. (Efezanům 4:4–6) Možná by vás zajímalo, jak je možné, že ‚existuje tolik různých „křesťanských“ denominací, když se Bible nemůže vykládat různými způsoby‘? Odpověď najdeme, když se podíváme do doby krátce po smrti Ježíšových apoštolů, kdy se rozvíjelo odpadlictví od pravé křesťanské víry.

‚Pšenice a plevel‘

Ježíš toto odpadnutí předpověděl v podobenství o pšenici a pleveli. Sám Ježíš vysvětlil, že „pšenice“ představuje pravé křesťany; „plevel“ představuje falešné neboli odpadlé křesťany. „Zatímco lidé spali,“ řekl Ježíš, „nepřítel“ zasel na pšeničné pole plevel. To se začalo dít poté, co apoštolové zemřeli. Toto Ježíšovo podobenství ukazuje, že praví křesťané budou smíšeni s falešnými až do ‚závěru systému věcí‘. Totožnost pravých křesťanů byla tedy během staletí nejasná, protože náboženské pole ovládali lidé, kteří se křesťany pouze nazývali. V ‚závěru systému věcí‘ má však nastat změna. „Syn člověka vyšle své anděly“, aby oddělili tyto falešné křesťany od pravých křesťanů. To znamená, že v té době už bude snadné poznat křesťanský sbor — bude totiž stejný, jako byl v době apoštolů. (Matouš 13:24–30, 36–43)

Izajášovo i Micheášovo proroctví říká, že k tomuto shromažďování pravých ctitelů dojde „v konečné části dnů“. Izajáš říká: „V konečné části dnů se stane, že hora Jehovova domu bude pevně založena nad vrcholkem hor a jistě bude pozvednuta nad pahorky; a budou k ní proudit všechny národy. A mnoho lidí jistě půjde a řekne: ‚Pojďte a vystupme na Jehovovu horu, k domu Jákobova Boha; a bude nás poučovat o svých cestách, a chceme chodit po jeho stezkách.‘ “ Podíváme-li se na skutečnosti poctivě, vidíme, že Izajášovo proroctví se splňuje v dnešní době. (Izajáš 2:2, 3; Micheáš 4:1–3)

Křesťanský sbor se však nerozrůstá díky úsilí lidí. Ježíš předpověděl, že „vyšle své anděly“, aby vykonali shromažďovací dílo. Také uvedl, jaký zvláštní účel to všechno má: „V tom čase budou spravedliví zářit jasně jako slunce v království svého Otce.“ (Matouš 13:43) To znamená, že křesťanský sbor bude na celém světě vykonávat osvětové neboli vzdělávací dílo.

Svědkové Jehovovi vidí splnění těchto proroctví ve vzdělávacím díle, které dnes sami provádějí ve 232 zemích. Když se víra svědků Jehovových, jejich měřítka chování a organizace srovnají s Biblí, nezaujatí lidé mohou jasně vidět, že to vše je ve shodě s tím, jaký byl křesťanský sbor v prvním století. Svědkové mluví o své víře jako o pravdě, ale ne proto, že by byli příliš sebevědomí nebo se cítili nadřazení. Mohou to říci proto, že důkladně studují Boží slovo, Bibli, a řídí se jí jako jediným správným měřítkem, podle kterého se může náboženství posuzovat.

První křesťané se o své víře vyjadřovali jako o ‚pravdě‘. (1. Timoteovi 3:15; 2. Petra 2:2; 2. Jana 1) Co bylo tehdy pravdou pro ně, musí být dnes pravdou také pro nás. Svědkové Jehovovi zvou každého, aby se o tom sám přesvědčil tím, že bude studovat Bibli. Když to uděláte, doufáme, že zažijete radost nejen z toho, že jste našli náboženství, které jednoznačně předčí všechna ostatní náboženství, ale také z toho, že jste nalezli pravdu!

[Rámeček na straně 5]

NĚKTERÉ FILOZOFIE A PRAVDA

POZITIVISMUS: Názor, že všechny představy náboženského charakteru jsou neprokazatelné a nesmyslné a že úkolem filozofie je sjednotit pozitivní vědy do jednoho celku.

EXISTENCIONALISMUS: Jeho zastánci byli silně ovlivněni hrůzami druhé světové války, a proto se začali dívat na život pesimisticky. Zdůrazňuje zkoumání úzkosti, kterou člověk prožívá tváří v tvář smrti nebo prázdnotě života. Existencionalistický spisovatel Jean-Paul Sartre řekl, že Bůh neexistuje, a proto je člověk opuštěn a žije ve vesmíru, který je zcela lhostejný.

SKEPTICISMUS: Tvrdí, že dojít pozorováním či rozumem k objektivnímu, univerzálnímu poznání bytí — k poznání jakékoli pravdy o něm — je nemožné.

PRAGMATISMUS: Skutečnou hodnotu našeho přesvědčení vyvozuje pouze z praktického dopadu na zájmy lidí, například na přeměnu vzdělávání, morálky a politiky. Neuznává, že by pravda sama o sobě měla nějakou hodnotu.

[Podpisek obrázku na straně 2]

Strana 3: Druhý obrázek zleva: S laskavým svolením Britského muzea; Vpravo: Sung Kyun Kwan University, Soul, Korea