Knihtiskař, po němž zůstala stopa

STALO se vám už někdy, že jste chtěli najít nějaký biblický text, ale nemohli jste si vzpomenout, kde je? Stačilo však, abyste si vzpomněli na jediné slovo, a celý text jste našli pomocí biblické konkordance. Nebo jste se snad účastnili nějakého velkého shromáždění křesťanů, při němž si stovky, nebo dokonce tisíce účastníků mohly otevřít svou Bibli a přečíst si určitý text jen několik vteřin po tom, co byl citován.

V obou případech jste v určitém ohledu zavázáni člověku, o němž možná mnoho nevíte. Usnadnil vám studium Bible, a také velmi přispěl k tomu, aby naše dnešní Bible byly přesné. Ovlivnil dokonce i grafickou úpravu mnoha Biblí.

Ten muž se jmenoval Robert Estienne.a Narodil se začátkem 16. století v Paříži jako syn knihtiskaře, a sám se také stal knihtiskařem. Bylo období renesance a reformace, a pro oba tyto směry se tiskařský lis stal prostředkem k vyjadřování myšlenek. Henri Estienne, Robertův otec, byl slavným knihtiskařem a vytvořil některá z nejkrásnějších knižních vydání z období renesance. Patřila k nim vědecká a biblická díla pro pařížskou univerzitu a její teologickou fakultu — Sorbonnu.

Věnujme však pozornost jeho synovi, Robertovi Estiennovi. O jeho formálním vzdělání se mnoho neví. Již v mládí ovšem dobře znal latinu a brzy ovládl také řečtinu a hebrejštinu. Od svého otce se Robert naučil knihtiskařskému umění. V roce 1526, kdy nastoupil jako knihtiskař na místo svého otce, byl Robert Estienne již znám jako učenec, který má jazykové znalosti na vysoké úrovni. Byl sice editorem kritických vydání latinské literatury a jiných učených děl, ale jeho první a opravdovou láskou byla Bible. Estienne toužil udělat pro latinskou Bibli to, co se již udělalo pro latinské klasiky, a proto se rozhodl znovu sestavit text Jeronýmovy latinské Bible Vulgáty tak, aby byl co nejbližší původnímu textu z pátého století.

Vytříbená Vulgáta

Jeroným překládal z původních jazyků Bible, z hebrejštiny a řečtiny, ale v Estiennově době existovala Vulgáta již tisíc let. Byla po celé generace přepisována, a tím do ní vniklo mnoho chyb a zkomolenin. Navíc biblická, Bohem inspirovaná slova byla ve středověku překryta spletí středověkých legend, převyprávěnými úryvky a podvrženými vsuvkami. Ty byly s biblickým textem smíšeny do té míry, že začaly být považovány za inspirované.

Estienne chtěl odstranit všechno, co k originálu nepatřilo, a uplatnil při tom metody textové kritiky, která se používala při studiu klasické literatury. Vyhledal nejstarší a nejlepší dostupné rukopisy. V knihovnách v Paříži a okolí a na takových místech jako Évreux a Soissons objevil několik starých rukopisů, z nichž jeden zjevně pocházel ze šestého století. Estienne pečlivě porovnal různé latinské texty jednotlivých pasáží a vybral jen ty pasáže, které se jevily jako nejvěrohodnější. Výsledkem byla Estiennova Bible. Poprvé byla vydána v roce 1528 a byl to významný krok k vytříbení biblického textu. Později Estienne vydal její další revidovaná vydání. Již před ním se jiní znalci pokoušeli revidovat Vulgátu, ale teprve Estiennovo vydání obsahovalo použitelný kritický aparát. V poznámkách na okraji Estienne uvedl, kde určité pochybné pasáže vynechal nebo kde je možno přeložit text více způsoby. Uvedl také, ze kterých rukopisů čerpal podklady pro tyto opravy.

Estienne zavedl ještě řadu jiných prvků, které byly v 16. století nové. Apokryfní knihy odlišil od Božího slova. Knihu Skutků zařadil za Evangelia a před Pavlovy dopisy. Horní okraj každé stránky opatřil několika klíčovými slovy, aby čtenáři snadněji našli určité pasáže. To byl první příklad toho, čemu se dnes obvykle říká záhlaví. Jako jeden z prvních knihtiskařů nepoužil Estienne při tisku celé Bible těžkého gotického písma neboli švabachu, pocházejícího z Německa, ale místo něho použil lehčího a čitelnějšího písma, latinky, které se dnes používá běžně. Uvedl také mnoho odkazů a filologických poznámek, které pomáhají objasnit určité pasáže.

Mnoho šlechticů a duchovních si Estiennovy Bible velice vážilo, protože byla lepší než kterékoli jiné tištěné vydání Vulgáty. Jeho vydání se vyznačovalo krásou, vysokou odbornou úrovní a funkčností. Stalo se normou, která byla zanedlouho napodobována v celé Evropě.

Královský knihtiskař

„Spatřil jsi muže, který je zručný ve své práci? Před krále se postaví,“ říkají Přísloví 22:29. Estiennovo novátorství, jeho dovednost a také jeho jazykové schopnosti neunikly pozornosti francouzského krále Františka I. Estienne se stal královým knihtiskařem a tiskl latinsky, hebrejsky a řecky. V tomto postavení vytiskl Estienne některá díla, jež jsou až dosud považována za mistrovské výtvory francouzské typografie. V roce 1539 začal s tiskem první úplné hebrejské Bible, nejkrásnější, jaká kdy byla ve Francii vydána. V roce 1540 opatřil svou latinskou Bibli ilustracemi. Ale místo obvyklých smyšlených vyobrazení biblických událostí, jež byla pro středověk typická, sem Estienne zařadil poučné kresby založené na archeologických nálezech nebo na rozměrech a popisech uvedených přímo v Bibli. Tyto dřevořezy podrobně znázorňovaly věci, jako je truhla smlouvy, veleknězovy oděvy, svatostánek a Šalomounův chrám.

Pro tisk královy sbírky rukopisů si Estienne objednal zvláštní sadu řeckých písmen, a těch pak dále použil při tisku prvního kritického vydání Křesťanských řeckých písem. První dvě vydání Estiennova řeckého textu sice nebyla o mnoho lepší než dílo Desideria Erasma, ale v roce 1550 Estienne ke třetímu vydání připojil kritická porovnání a odkazy asi z patnácti rukopisů, mezi nimiž byl i Bezův kodex (Codex Bezae) a Bible Septuaginta. Toto Estiennovo vydání získalo tak velké uznání, že se později stalo základem pro takzvaný Textus receptus neboli „přijatý text“, na němž bylo založeno mnoho pozdějších překladů, včetně Překladu krále Jakuba z roku 1611.

Sorbonna proti reformaci

Myšlenky Martina Luthera a jiných reformátorů se šířily po celé Evropě, a proto se katolická církev snažila získat dohled nad myšlením lidí tím, že kontrolovala, co četli. Papež Lev X. vydal 15. června roku 1520 bulu, která zakazovala, že v žádné katolické zemi se nesmí tisknout, prodávat ani číst žádná kniha obsahující „kacířství“, a nařizovala, že světské autority musí prosazovat uplatňování této buly na území, které spravují. V Anglii přenechal král Jindřich VIII. otázku cenzury katolickému biskupovi Cuthbertovi Tunstallovi. Ve většině evropských zemí však byla v naukových otázkách nespornou autoritou — ihned po papežovi — teologická fakulta pařížské univerzity, Sorbonna.

Sorbonna byla hlasem katolické pravověrnosti. Po staletí byla považována za záštitu katolické víry. Cenzoři ze Sorbonny byli odpůrci veškerých kritických vydání Vulgáty a jejích překladů do místních jazyků; považovali to za něco, co je „pro církev nejen zbytečné, ale dokonce škodlivé“. V době, kdy reformátoři zpochybňovali církevní nauky, obřady a tradice, jež nebyly založeny na autoritě Písma, nebyl takový názor cenzorů nijak překvapující. Mnoho teologů na Sorbonně však považovalo uctívané církevní nauky za důležitější než přesné podání samotné Bible. Jeden teolog řekl: „Jakmile jsou nauky přijaty, jsou Písma jako lešení, které je odstraněno po tom, co je postavena zeď.“ Většina členů fakulty hebrejštinu a řečtinu vůbec neznala; na výsledky bádání Estienna a jiných renesančních učenců, kteří pátrali po původních významech slov používaných v Bibli, však tito lidé pohlíželi s opovržením. Jeden profesor na Sorbonně se dokonce odvážil prohlásit, že „propagování znalosti řečtiny a hebrejštiny způsobí zkázu veškerého náboženství“.

Sorbonna útočí

Raná vydání Estiennovy Vulgáty sice před cenzurou této fakulty obstála, ale bez sporů se to neobešlo. Předtím, ve 13. století, byla Vulgáta jakožto oficiální Bible této univerzity považována za nedotknutelnou a mnozí lidé považovali její znění za naprosto spolehlivé. Za práci na Vulgátě odsuzovala fakulta dokonce i uznávaného učence Erasma. To, že by nějaký místní laický knihtiskař byl tak troufalý a opovážil by se opravovat oficiální text, vyvolávalo v některých lidech pobouření.

Asi ze všeho nejvíce zneklidňovaly teology Estiennovy poznámky na okraji. Tyto poznámky zpochybňovaly správnost textu Vulgáty. Estienne toužil objasnit určité pasáže, ale byl přitom obviněn, že se vtírá do oblasti, která je doménou teologie. Popřel toto obvinění tvrzením, že jeho poznámky byly jen krátké souhrny nebo že byly svou povahou filologické. Například v poznámce k 1. Mojžíšově 37:35 vysvětlil, že slovo „peklo“ [latinsky infernum] se zde nemá chápat jako místo, kde jsou trestáni ničemní lidé. Fakulta ho obvinila, že popírá nesmrtelnost lidské duše a úlohu „svatých“ jakožto prostředníků.

Estienne však měl královu přízeň a ochranu. František I. projevoval velký zájem o renesanční bádání, a především o dílo svého královského knihtiskaře. František I. údajně dokonce Estienna navštívil a jednou trpělivě čekal, až Estienne dokončí nějaké závěrečné opravy textu. S královou podporou Estienne Sorbonně odolal.

Teologové vyhlašují zákaz jeho Biblí

V roce 1545 však došlo k událostem, které vedly k tomu, že se zuřivost sorbonnské fakulty soustředila na Estienna v plné míře. Katolické univerzity v Kolíně nad Rýnem, v belgickém městě Lovani a v Paříži se již dříve dohodly, že budou spolupracovat při cenzuře neortodoxních nauk. Když teologové z lovaňské univerzity napsali Sorbonně dopis, v němž vyjadřovali údiv nad tím, že se Estiennovy Bible ještě neobjevily na pařížském seznamu zakázaných knih, teologové ze Sorbonny nepravdivě odpověděli, že by tyto Bible rozhodně zakázali, kdyby je viděli. Estiennovi nepřátelé na fakultě se nyní spoléhali na to, že společné úsilí fakulty v Lovani a fakulty v Paříži bude natolik silnou autoritou, že přesvědčí Františka I. o tom, že jeho knihtiskař šíří bludy.

Estienne byl mezitím na záměry svých nepřátel upozorněn, a navštívil krále dříve než teologové. Navrhl, že — pokud teologové předloží seznam jakýchkoli omylů, které našli — on je ochoten vytisknout je společně s opravami od teologů a připojit je ke každé prodané Bibli. Králi se toto řešení líbilo. Požádal Pierra du Chastela, svého královského lektora, aby tu věc zařídil. V říjnu 1546 napsala fakulta Du Chastelovi dopis, v němž teologové protestovali proti Estiennovým Biblím a tvrdili, že tyto Bible jsou „potravou pro ty, kdo popírají naši Víru a podporují nynější . . . kacířské názory“, a že v těchto Biblích je tolik omylů, že si zaslouží, aby „byly všechny zničeny a vymýceny“. Krále to nepřesvědčilo, a nyní fakultě osobně nařídil, aby provedla kritickou recenzi a její výsledky aby pak mohly být tištěny společně s Estiennovými Biblemi. Teologové slíbili, že to udělají, ale ve skutečnosti dělali, co mohli, aby takový seznam údajných omylů nemuseli vypracovat.

V březnu 1547 František I. zemřel, a Estienne tak ztratil nejsilnějšího spojence proti mocné Sorbonně. Na trůn nastoupil Jindřich II. a ten obnovil příkaz svého otce, že fakulta má provést svou kritickou recenzi. Když však pozoroval, jak německá knížata využívají reformace k podpoře svých vlastních politických cílů, začal se Jindřich II. zajímat především o to, aby Francie zůstala katolická a jednotná pod svým novým králem — to, jaké údajné přednosti nebo závady mají Bible královského knihtiskaře, krále již tolik nezajímalo. Dne 10. prosince 1547 králova státní rada rozhodla, že prodej Estiennových Biblí má být zakázán, dokud teologové nepředloží svůj seznam cenzurních námitek.

Obviněn z kacířství

Fakulta nyní hledala prostředky, jak zařídit, aby se Estiennův případ dostal před zvláštní, nově ustavený soud, který měl zkoumat případy kacířství. Estienne si dobře uvědomoval, v jakém nebezpečí se ocitl. Během dvou let svého působení se tento soud stal známým jako chambre ardente neboli „planoucí komnata“. Asi šedesát obětí bylo odsouzeno k smrti upálením; mezi nimi bylo několik knihtiskařů a knihkupců, kteří byli na Place Maubert, jen několik minut chůze od vrat Estiennova domu, zaživa upáleni. Estiennův dům byl znovu a znovu prohledáván ve snaze najít proti němu nějaký usvědčující materiál. Bylo vyslechnuto přes osmdesát svědků. Udavačům bylo slíbeno, že dostanou čtvrtinu Estiennova majetku, jestliže se podaří Estienna usvědčit z kacířství. Ale jejich jediným důkazem bylo to, co Estienne už předtím veřejně vytiskl ve svých vydáních Bible.

Král znovu přikázal, aby fakulta předložila jeho státní radě seznam svých cenzurních námitek. Fakulta se nepoddala a odpověděla, že ‚teologové nemají ve zvyku písemně odůvodňovat, proč něco odsuzují jako kacířské, ale že odpovídají pouze mluveným slovem, kterému je nutno věřit, protože jinak by psaní nemělo konce‘. Jindřich se s tím smířil. Zákaz byl vyhlášen s konečnou platností. Téměř každé biblické dílo, které kdy Estienne vydal, bylo prohlášeno za závadné. Estienne sice unikl plamenům na Place Maubert, ale když viděl, že všechny jeho Bible byly zakázány a že by se pravděpodobně stal obětí dalšího šikanování, rozhodl se opustit Francii.

Knihtiskař v exilu

V listopadu 1550 se Estienne odstěhoval do Švýcarska, do Ženevy. Ve Francii fakulta zakázala vydávat jakoukoli Bibli kromě Vulgáty. Estienne však měl nyní volnost, a mohl vydávat, co chtěl. V roce 1551 tedy znovu vytiskl svůj řecký „Nový zákon“ se dvěma latinskými verzemi (Vulgátou a verzí od Erasma) v paralelních sloupcích. V roce 1552 pak následoval francouzský překlad Řeckých písem s paralelními sloupci Erasmova latinského textu. V těchto dvou vydáních Estienne zavedl svůj systém dělení biblického textu do číslovaných veršů — tentýž systém, který se dnes běžně používá. Jiní znalci se již předtím snažili zavést různé systémy dělení textu do veršů, ale všeobecně přijat byl Estiennův způsob dělení. První úplnou Biblí, v níž bylo uplatněno jeho dělení do veršů, byla jeho francouzská Bible z roku 1553.

Estiennova latinská Bible z roku 1557, která obsahuje dvě verze textu, je pozoruhodná také tím, že v celých Hebrejských písmech uvádí Boží osobní jméno Jehova. V poznámce na okraji u druhého žalmu upozorňuje, že slovo ’Adonai používané jako náhrada za hebrejské tetragrammaton (יהוה) vychází výlučně ze židovské pověry, a mělo by být zamítnuto. V tomto vydání Estienne použil kurzívu k vyznačení latinských výrazů, které byly v latině přidány, aby byl doplněn smysl tak, jak byl vyjádřen v hebrejštině. Tato metoda byla později uplatněna i v jiných Biblích. Je to dědictví, nad nímž se dnes čtenáři často pozastavují, protože jsou zvyklí na to, že v dnešní době se kurzívou označuje obvykle zdůraznění.

Estienne byl rozhodnut dát své vědomosti k dispozici druhým lidem, a proto zasvětil svůj život vydávání Svatých písem. Ti, kdo si dnes váží Božího slova, mohou být vděční za jeho práci a také za námahu, kterou vynaložili jiní znalci na to, aby odhalili původní slova napsaná v Bibli. Práce, kterou zahájili, pokračuje až dosud — souběžně s tím, jak získáváme přesnější poznatky o starověkých jazycích a objevujeme starší a přesnější rukopisy Božího slova. Krátce před svou smrtí (1559) Estienne pracoval na novém překladu Řeckých písem. Jednou se ho kdosi zeptal: „Kdo to koupí? Kdo to bude číst?“ S přesvědčením odpověděl: ‚Všichni vzdělaní lidé, kteří projevují zbožnou oddanost.‘

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 10]

Výsledky práce Roberta Estienna pomáhají generacím badatelů Bible

[Podpisek]

Bibliothèque Nationale, Paris

[Obrázek na straně 12]

Estiennovy názorné ilustrace byly po celé generace napodobovány

[Podpisek]

Bibliothèque Nationale, Paris