Máte ve zvyku dávat?

VŠIMLI jste si, že pohnutky k dávání darů mohou být různé? Dar může být projevem lásky, štědrosti nebo uznání. Ale postřehli jste, že obdarování může vycházet rovněž z touhy člověka získat si něčí přízeň? Také se může dávat prostě z pocitu povinnosti nebo proto, že dárce chce něco na oplátku.

Dar může být třeba převázán pěknou stužkou. Není snad darem také kytice, dobré jídlo nebo laskavý skutek? Nicméně dary, které jsou nejvíce oceňovány, často souvisí s tím, že dáváme sami sebe.

Chcete si získat něčí přízeň?

Není neobvyklé, že dáváme dary lidem, jejichž přízeň si chceme získat. Když se v některých zemích mladý muž snaží získat srdce své případné budoucí manželky, může jí přinést květiny. Ale moudrá žena vidí víc než tento dar. Uvažuje o tom, zda mladý muž dal tento dar s láskyplnou pohnutkou a zda bude dobrým manželem. Jestliže je takový dar projevem bohabojného ducha, může to způsobit, že dárce i obdarovaná budou velmi šťastní.

Bible nám říká o jedné události, kdy Abigail, manželka Nabala, rychle připravila štědrý dar pro Davida, v němž poznala toho, kdo byl od Boha vybrán jako budoucí král Izraele. Také usilovala o přízeň. Její manžel jednal s Davidem pohrdavě a na Davidovy muže se osopil. David se skupinou čtyř set ozbrojených mužů se vydali, aby Nabala a jeho rodinu zničili. Abigail zasáhla tak, že rychle poslala Davidovi štědrý dar v podobě jídla pro jeho muže. Sama také s tímto darem přišla, pokorně se omluvila za to, co její manžel udělal, a když pak s Davidem mluvila, projevila velkou rozlišovací schopnost.

Měla ušlechtilý úmysl, a to přineslo dobrý výsledek. David dar přijal a řekl jí: „Vyjdi v pokoji do svého domu. Vidíš, naslouchal jsem tvému hlasu, abych měl ohled na tvou osobu.“ Později, když Nabal zemřel, David dokonce nabídl Abigail sňatek a ona tuto nabídku s potěšením přijala. (1. Samuelova 25:13–42)

Někdy však přízeň, kterou někdo hledá, může být známkou stranickosti, nebo dokonce převrácení spravedlnosti. V takovém případě se daru říká úplatek. Dárce si myslí, že z toho bude mít užitek, ale sám se okrádá o pokoj mysli. Vždy je zde nebezpečí, že na to někdo přijde a on se z toho bude muset zodpovídat. I když někdo takovým způsobem přízeň získá, může nakonec zjistit, že má pověst člověka, který má pochybné úmysly. Bible, v níž se zračí božská moudrost, nás před takovými dary varuje. (5. Mojžíšova 16:19; Kazatel 7:7)

Máte k dávání správné pohnutky?

Když dáváte lidem, které máte rádi, přináší vám to nepochybně více radosti, než kdybyste dávali dary jen proto, že vám ostatní dávají najevo, že se to sluší.

Když šlo o shromáždění hmotné pomoci pro spolukřesťany, kteří byli v nouzi, stanovil apoštol Pavel některé vynikající zásady týkající se zbožného dávání. „Jestliže je zde totiž nejprve pohotovost,“ napsal, „je zvláště přijatelná podle toho, co kdo má, ne podle toho, co nemá.“ Pak dodal: „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci, ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Korinťanům 8:12; 9:7) Je tedy vidět, že mnoho záleží na vás. Zůstanete v mezích toho, co si můžete dovolit, nebo se zadlužíte pro chvilku radosti z dávání dárků? Nutí vás k dávání společenské nebo obchodní tlaky, nebo raději dáváte proto, že jste se tak rozhodli v srdci? O prvních křesťanech, kteří tyto bohulibé rady uplatňovali, Pavel napsal: „Zatímco nás sami od sebe velmi snažně prosili o přednost, aby mohli laskavě dávat a podílet se na službě určené pro svaté.“ (2. Korinťanům 8:4)

V kontrastu s tímto textem bylo v časopise Royal Bank Letter z období listopad/prosinec 1994 o týdnech, jež předcházejí Vánocům, řečeno: „Vzrušení, jež v tomto období vzniká, je pravděpodobně uměle vyvolané obchodními zájmy a naléháním na zákazníky, aby kupovali věci, které by si nikdy jindy nekoupili.“ Jestliže někdo nakupuje na úvěr, může být uspokojení z dávání dárků rychle zastíněno ve chvíli, kdy je potřeba zaplatit účty.

Jde vám hlavně o svátek, nebo o vyjádření lásky?

Všimli jste si, že dáváte dárky převážně při příležitostech, při kterých se to jakoby očekává? Jestliže ano, pak se možná ochuzujete o radost, kterou přináší spontánní dávání.

Dávání dárků v předem stanovených dnech nepůsobí mnoha lidem radost. Jedna matka, která je také spisovatelkou, přiznala, že když se blížil den, kdy její děti očekávaly dárky, začala se na povrch vynořovat jejich chamtivost. Připustila, že i její vlastní radost z krásného dárku byla zastřena tím, že očekávala, že dostane něco jiného. Mnoho zpráv říká, že svátky, které se vyznačují veselím a výměnou dárků, jsou také dobou, kdy je mnoho lidí sklíčeno a opíjí se.

V novinách The New York Times byl citován jistý profesor psychologie, který si všiml, že zdůrazňování skutečnosti, že se v době svátků dávají dárky, má někdy nepříznivý vliv na děti: „Přemýšlejte o tom, zda byste dětem neměli některé dárky dát v nějaké jiné dny — mohlo by to totiž omezit stres.“ Co myslíte, přineslo by to dobré výsledky?

Dvanáctiletá Tammy, která žije v rodině, kde se Vánoce a narozeniny neslaví, napsala: „Je radostnější dostat dárek tehdy, když ho nejméně čekáte.“ Řekla, že rodiče jí a jejímu bratrovi nedávají dárky jednou nebo dvakrát ročně, ale po celý rok. Pro ni je však mnohem důležitější něco jiného než tyto dárky. Sama říká: „Život v naší rodině je šťastný.“

Kniha Secrets of Strong Families (Tajemství silných rodin) poctivě říká: „Většina z nás několikrát do roka utrácí čas a peníze, když pro své milované vybíráme dokonalé dárky k narozeninám, výročím nebo svátkům. Úplně nejlepší dárek, ten se vůbec neprojeví na vašem bankovním kontě. A nebudete ho muset balit. Jestliže věříte tomu, čemu věří většina lidí — totiž tomu, že váš život je to nejcennější, co máte —, pak kousek vašeho života je tím nejdrahocennějším darem, jaký můžete někomu dát. Tímto drahocenným darem jsou chvíle, které strávíme se svými milovanými.“

Je také možné dávat dary i těm, kdo jsou mimo kruh vaší rodiny. Spontánní dávání, jímž uspokojujeme něčí zjevnou potřebu, může dárce obzvlášť těšit. Ježíš Kristus nás vybízel, abychom projevovali láskyplný zájem o chudé, chromé a slepé, a pak dodal: „Budeš šťastný, protože nemají nic, čím by ti oplatili.“ (Lukáš 14:12–14)

Noviny Rockland Journal-News (USA) nedávno přinesly zprávu o takovém způsobu dávání. Jisté starší slepé vdově se zbortil dům, ale přátelé jí postavili nový. Několik místních obchodních firem poskytlo dary a místní vládní agentura poskytla dotace. „Nejdůležitější na tom ale bylo,“ napsaly uvedené noviny, „že kolem sto padesáti lidí, z nichž většina chodí do sboru svědků Jehovových v Haverstraw, věnovalo stavbě domu svůj čas.“

Článek pokračoval: „Na staveništi byly hromady různého materiálu vedle stolů se spoustou jídla. Za dva dny tito pracovníci postavili třípatrový rodinný dvojdomek . . . Svědkové Jehovovi jsou známí tím, že dovedou rychle stavět domy . . . Taková rychlost je však zastíněna jejich dlouhodobým cílem — zajistit, aby s láskou postavené dílo něco vydrželo. Paní Blakelyová svůj nový domov sice nevidí, ale její ruce ho cítí a jen její srdce ví, jak na ně tento nesobecký skutek zapůsobil.“

Štědrost po celý rok

Lidé, jejichž pohnutkou k dávání je štědrost, nečekají na zvláštní dny. Jejich život se netočí jen kolem nich samotných. Jestliže něco dobrého dostanou, mají radost, když se o to mohou rozdělit s druhými. To neznamená, že dávají dary z donucení. Ani to neznamená, že dávají tolik darů, že by to bylo ke škodě jejich rodiny. Také to neznamená, že dávají, aniž přemýšlejí o tom, jak to zapůsobí na obdarovaného. Ne, ale jsou to lidé, kteří ‚mají ve zvyku dávat‘ tak, jak to Ježíš učil své následovníky. (Lukáš 6:38)

Tito lidé vědí, v jaké situaci jsou jejich přátelé či sousedé, kteří jsou letití a nemocní nebo kteří potřebují povzbudit. Jejich „darem“ může být to, že dojdou nakoupit nebo že pomohou v domácnosti. Mohou naštípat dříví nebo odházet sníh. Mohou připravit jídlo nebo věnovat těmto lidem hodinu času a společně si číst. I oni mohou být velice zaměstnaní, ale nikdy ne tolik, aby nepomohli druhým lidem. Ze zkušenosti se naučili, že skutečně „více štěstí je v dávání než v přijímání“. (Skutky 20:35)

Největším Dárcem všeho je samozřejmě náš Stvořitel, Jehova Bůh. „Dává všem lidem život, dech a všechno.“ (Skutky 17:25) V Bibli nám také dává více porozumět svému záměru — totiž že chce ukončit ničemnost, nemoci a smrt a udělat z této země ráj. (Žalm 37:10, 11; Zjevení 21:4, 5) Když se o těchto věcech dozvědí lidé, jejichž pohnutkou k dávání je štědrost, nenechávají si tuto dobrou zprávu pro sebe. Dělá jim velkou radost vyprávět o tom jiným. Opravdu pěstují bohulibého ducha dávání. Rozvíjíte v sobě takové pohnutky?

[Obrázky na straně 7]

Některé velmi drahocenné dary nestojí žádné peníze