Je duše nesmrtelná?
PŘÁTELÉ a rodina tiše procházejí kolem otevřené rakve. Dívají se na tělo sedmnáctiletého chlapce. Jeho přátelé ze školy ho téměř nepoznávají. Vlasy mu prořídly kvůli chemoterapii; rakovina způsobila, že značně zhubl. Je to opravdu jejich přítel? Vždyť před několika týdny byl ještě plný ideálů, otázek a energie — plný života! Mladíkova matka se slzami v očích neustále opakuje: „Tommy je teď šťastný. Bůh chtěl, aby byl Tommy v nebi s ním.“
Tato zkroušená matka nachází určitou naději a útěchu v představě, že její syn stále nějak žije. V kostele ji učili, že duše je nesmrtelná, že je sídlem osobnosti, myšlenek a vzpomínek — sídlem lidského „já“. Věří, že duše jejího syna rozhodně nezemřela — jako živá duchovní bytost opustila jeho tělo a odešla do nebe, aby byla s Bohem a anděly.
Když lidé prožijí nějakou tragédii, zoufale se chytají každého stébla naděje. Není proto těžké pochopit, proč je tato představa tak přitažlivá. Uvažujme například o tom, jak se vyjádřil teolog J. Paterson-Smyth v díle The Gospel of the Hereafter (Evangelium o záhrobí): „Smrt je bezvýznamná v porovnání s tím, co přijde pak — s tím úžasným, úžasným a úžasným světem, do něhož nás smrt uvádí.“
Lidé celého světa, patřící k mnoha náboženstvím a kulturám, věří, že člověk v sobě má neumírající duši, vědomého ducha, který po smrti těla pokračuje v životě. Tento názor je společný téměř všem těm tisícům náboženství a sekt křesťanstva. Je to také oficiální nauka judaismu. Hinduisté věří, že átman neboli duše byl stvořen na začátku času a že se při smrti stěhuje do jiného těla v pokračujícím koloběhu jednotlivých převtělení. Muslimové věří, že duše vzniká zároveň s tělem a po smrti těla v žití pokračuje. Jiná náboženství — afričtí animisté, šintoisté a svým způsobem také buddhisté — vyučují různé obměny téhož.
Znepokojivé otázky
Toto pojetí nesmrtelné duše je nesporně přitažlivé, a proto mu lidé všeobecně věří. Přesto však vyvstávají některé znepokojivé otázky. Lidi by například zajímalo, kam odchází duše jejich blízkého, jestliže tento člověk nežil právě příkladně. Převtělí se do nějaké nižší formy života? Nebo bude poslána do očistce a tam bude nějak očišťována ohněm, dokud nebude hodna toho, aby šla do nebe? A co by bylo ještě horší: bude navždy trápena v hořícím pekle? Nebo je duchem, kterého je třeba usmiřovat, jak to vyučuje mnoho animistických náboženství?
Tyto představy působí, že lidé očekávají nepříjemné věci. Měli bychom si usmiřovat duchy mrtvých pro případ, že by se nám chtěli mstít? Měli bychom jim nějak pomoci, aby se dostali z jakéhosi strašlivého očistce? Nebo se musíme jen třást hrůzou při pomyšlení na to, jak trpí v pekle? Měli bychom snad s některými zvířaty zacházet tak, jako by v nich byly duše zesnulých lidí?
Ani otázky, které se týkají samotného Boha, člověka nijak neuklidní. Mnoho rodičů — podobně jako matka zmíněná v úvodu — je například nejprve utěšeno představou, že si Bůh „vzal“ nesmrtelnou duši jejich dítěte do nebe, aby byla s ním. Pro mnohé lidi je to však jen otázka času, než je napadne, jakýpak Bůh by způsobil, že nevinné dítě onemocní nějakou ohavnou chorobou, a odtrhl je tak od citově raněných rodičů jen proto, aby bylo v nebi o něco dříve. Kde je spravedlnost, láska a milosrdenství takového Boha? Někteří lidé dokonce pochybují o moudrosti tohoto Boha. Tito lidé namítají: proč by moudrý Bůh chtěl, aby takové duše žily na zemi, když vlastně všechny mají tak jako tak skončit v nebi? Neznamenalo by to, že by celé pozemské stvoření bylo vlastně obrovské plýtvání silami? (Srovnej 5. Mojžíšovu 32:4; Žalm 103:8; Izajáše 45:18; 1. Jana 4:8.)
Je tedy jasné, že nauka o nesmrtelné lidské duši — ať už je vyučována v jakékoli formě — vyvolává zarážející otázky, a dokonce rozpory. Proč? Mnoho těchto nesrovnalostí souvisí s původem této nauky. Snad pro vás bude poučné, když krátce prozkoumáte jejich původ, a možná vás překvapí, když se dozvíte, co o duši říká Bible. Ta dává mnohem lepší naději pro život po smrti, než jakou obvykle vyučují náboženství světa.