Upínám oči i srdce na cenu

VYPRÁVÍ EDITH MICHAELOVÁ

Počátkem třicátých let jsme bydleli za městem St. Louis, ve státě Missouri v USA. Tehdy se u nás zastavila jedna svědkyně Jehovova. Právě když přišla, přetrhla se mamince šňůra na prádlo a běloskvoucí prádlo se válelo v blátě. Maminka přijala nabídnuté knihy jen proto, aby se té ženy zbavila. Doma je dala na polici a zapomněla na ně.

BYLA to léta hospodářské krize, a tatínek ztratil práci. Jednou se zeptal, zda doma nemáme nějakou četbu. Maminka mu řekla o těch knihách. Tatínek se pustil do čtení a za chvíli zvolal: „Mámo, tohle je pravda!“

„Ale vždyť je to zas jen nějaké náboženství, které chce peníze,“ řekla maminka. Tatínek však naléhal, aby se posadila a společně s ním si vyhledávala biblické verše. Maminka to udělala, a i ona se přesvědčila, že to je pravda. Potom rodiče začali hledat svědky. Zjistili, že se scházejí v pronajatém sále nedaleko středu města — v sále, v němž se pořádaly také taneční zábavy a jiné akce.

Tatínek s maminkou mě vzali s sebou — byly mi asi tři roky —, našli ten sál, ale zrovna se uvnitř tančilo. Tatínek se vyptal, kdy se tam konají shromáždění, a tak jsme se znovu vrátili už v době shromáždění. Začali jsme také chodit na týdenní studium Bible nedaleko našeho bydliště. Konalo se v domě té ženy, která u nás tehdy byla. „Proč s sebou nepřivedete i vaše chlapce?“ zeptala se. Maminka se styděla přiznat, že nemají boty. Když to nakonec řekla, chlapci dostali boty od svědků, a tak se moji bratři začali účastnit shromáždění s námi.

Maminka dostala nedaleko našeho domu obvod pro kazatelskou službu, a tak začala chodit do služby dům od domu. Chodila jsem s ní a schovávala jsem se za ni. Než se maminka naučila řídit auto, chodili jsme asi kilometr a půl pěšky na autobus, kterým jsme jezdili na shromáždění do St. Louis. Nikdy jsme shromáždění nevynechali, ani když bylo náledí a padal sníh.

V roce 1934 byli tatínek s maminkou pokřtěni. I já jsem chtěla a žadonila jsem tak vytrvale, až maminka požádala jednoho staršího svědka, aby si o tom se mnou promluvil. Dával mi mnoho otázek — takových, abych jim byla schopna porozumět. Potom sdělil mým rodičům, že by mi neměli ve křtu bránit, že by to mohlo uškodit mému duchovnímu růstu. Příští léto jsem tedy byla pokřtěna. Bylo mi šest.

Milovala jsem brožuru Domov a štěstí, kterou jsem všude nosila s sebou, a dokonce jsem si ji dávala v noci pod polštář. Prosila jsem maminku, aby mi ji četla pořád dokola, až jsem ji uměla nazpaměť. Na zadní straně byl obrázek ráje s holčičkou a lvem. Říkala jsem, že ta holčička jsem já. Ten obrázek mi pomáhal stále upínat zrak na cenu — na život v Božím novém světě.

Byla jsem velmi stydlivá, ale na sborovém studiu Strážné věže jsem na otázky vždy odpovídala, přestože jsem se přitom chvěla.

Smutné je, že tatínek se bál, že přijde o práci, a tak se přestal se svědky stýkat. A moji bratři také.

Celodobá služba

Maminka nabízela průkopníkům neboli celodobým služebníkům, aby u nás na dvorku parkovali svůj obytný přívěs. Po škole jsem s nimi chodila do služby. Zanedlouho jsem se chtěla stát průkopnicí také, ale tatínek byl proti tomu, protože si myslel, že bych se měla dál světsky vzdělávat. Maminka ho nakonec přesvědčila, aby mi to dovolil. V červnu roku 1943, když mi bylo čtrnáct, jsem tedy začala sloužit celodobě. Na rodinný rozpočet jsem přispívala tím, co jsem si vydělala prací na částečný úvazek, a tu a tam jsem pracovala i na plný úvazek. I přesto se mi dařilo plnit měsíční kvótu sto padesáti hodin strávených v kazatelské službě.

Časem jsem pro průkopnickou službu našla partnerku, Dorothy Cradenovou, která začala sloužit jako průkopnice v lednu 1943, když jí bylo sedmnáct. Bývala horlivou katoličkou, ale po šesti měsících biblického studia se dala pokřtít jako svědek Jehovův. Po mnoho let pro mě byla zdrojem povzbuzení a síly — a já pro ni také. Byly jsme si bližší než sestry.

Od počátku roku 1945 jsme spolu sloužily v malých městech v Missouri, kde nebyly žádné sbory. Ve městě Bowling Green jsme daly do pořádku jeden sál; maminka nám přijela pomoci. Pak jsme každý týden navštěvovaly všechny domácnosti ve městě a zvaly lidi na veřejnou přednášku, na kterou jsme zajistily bratry ze St. Louis. Týden co týden chodilo na přednášku čtyřicet až padesát lidí. Později jsme dělaly totéž ve státě Louisiana, kde jsme si pronajaly chrám svobodných zednářů. Abychom mohly uhradit nájem za sály, vystavovaly jsme schránky na dary, a tak byly každý měsíc veškeré náklady pokryty.

Pak jsme šly do města Mexico ve státě Missouri, kde jsme si pronajaly obchod. Upravily jsme ho tak, aby se v něm mohl scházet malý sbor. V domě byly i přilehlé místnosti a v nich jsme bydlely. Pomohly jsme v tom městě zajistit veřejné přednášky. Pak jsme odešly do hlavního města státu Missouri, do Jefferson City, kde jsme každý všední den chodily ráno za úředníky do kanceláří. Bydlely jsme v místnosti nad sálem Království spolu se Stellou Willieovou, která nám přirostla k srdci jako naše vlastní matka.

Odtud jsme všechny tři odešly do měst Festus a Crystal City, která jsou nedaleko od sebe. Žily jsme za domem jedné rodiny zájemců — v kurníku, který byl upraven pro bydlení. Nebyli tam žádní pokřtění muži, a tak jsme vedly všechna shromáždění samy. Živily jsme se prodáváním kosmetiky, pracovaly jsme na částečný úvazek. Mnoho peněz jsme neměly. Vlastně jsme si ani nemohly dovolit dát do opravy prošlapané boty, takže jsme do nich každé ráno musely dávat nový kartónový papír, a každý večer jsme si praly své jediné šaty.

Počátkem roku 1948, kdy mi bylo devatenáct, jsme s Dorothy dostaly pozvání do dvanácté třídy školy pro misionáře — biblické školy Strážné věže Gilead. Po pětiměsíčním kursu, 6. února 1949, se konala graduace naší stočlenné třídy. Byla to doba veliké radosti. Rodiče se mezitím museli přestěhovat do Kalifornie a maminka tu dlouhou cestu vážila proto, aby byla při tom.

Odjíždíme do svého působiště

Dvacet osm absolventů školy bylo přiděleno do Itálie — šest, včetně Dorothy a mě, do Milána. Dne 4. března 1949 jsme vypluly z New Yorku na italské lodi Vulcania. Plavba trvala jedenáct dní a neklidné moře způsobilo většině z nás mořskou nemoc. Do janovského přístavu nás přišel uvítat bratr Benanti a společně s ním jsme jeli vlakem do Milána.

Když jsme přijely do misionářského domova v Miláně, našly jsme tam každá ve svém pokoji květiny, které nám tam dala jedna italská dívenka. Po mnoha letech byla tato dívenka, Maria Merafinaová, pozvána do Gileadu, pak se vrátila zpátky do Itálie a v misionářském domově jsme sloužily spolu.

Ráno po příjezdu do Milána jsme vyhlédly ven oknem v koupelně. V ulici za naším domem byl velký vybombardovaný činžovní dům. Americký bombardér tam omylem shodil bombu a ta zabila všech osmdesát rodin, které tam bydlely. Stalo se také, že se bombardér netrefil do továrny a bomby spadly na školu, v níž usmrtily pět set dětí. Lidé tedy Američany příliš v lásce neměli.

Všichni byli unaveni válkou. Mnozí říkali, že kdyby vypukla znovu, že by už nechodili do protiletadlových krytů, ale zůstali by doma a pustili si plyn. Ujišťovaly jsme je, že jsme nepřišly jako představitelé Spojených států nebo jiné lidské vlády, ale jako představitelé Božího Království, které učiní všem válkám a veškerému válečnému utrpení přítrž.

Milán je velké město, ale byl v něm jen jeden asi dvacetičlenný sbor, který se scházel v misionářském domově. Neexistovaly ještě žádné obvody. Začaly jsme tedy vydávat svědectví v jednom velkém činžovním domě. Hned u prvních dveří jsme se setkaly s panem Giandinottim, který si přál, aby jeho manželka vystoupila z církve, a proto přijal jednu z našich publikací. Paní Giandinottiová byla upřímná žena a kladla nám spoustu otázek. „Budu ráda, když se naučíte italsky,“ řekla, „pak mě budete učit Bibli.“

Doma měli vysoký strop a v celém bytě bylo šero. Paní Giandinottiová si vždy večer postavila židli na stůl, aby byla blíž ke světlu a viděla na Bibli. „Když budu studovat Bibli s vámi,“ zeptala se, „budu moci pořád ještě chodit do kostela?“ Řekly jsme jí, že to si musí rozhodnout sama. V neděli ráno tedy chodila do kostela a odpoledne na naše shromáždění. Pak jednoho dne řekla: „Do kostela už chodit nebudu.“

„Proč?“ zeptaly jsme se jí.

„Protože tam nevyučují z Bible, a já jsem studiem Bible s vámi našla pravdu.“ Byla pokřtěna a studovala pak s mnoha ženami, které chodily denně do kostela. Později se nám svěřila, že kdybychom jí bývaly řekly, aby do kostela nechodila, přestala by studovat a asi nikdy by pravdu nepoznala.

Nové úkoly

Po čase jsme byli Dorothy, já a ještě čtyři další misionáři posláni do italského města Terst, které bylo okupováno britskými a americkými vojsky. Bylo tam tehdy asi jen deset svědků, ale jejich počet rostl. Kázali jsme v Terstu tři roky a když jsme odcházeli, bylo tam čtyřicet zvěstovatelů Království a deset z nich byli průkopníci.

Naším dalším působištěm bylo město Verona, kde nebyl žádný sbor. Ale když církev přitlačila na světské úřady, byly jsme nuceny odejít. Dorothy a já jsme byly přiděleny do Říma. Tam jsme si pronajaly zařízenou místnost a propracovávaly jsme obvod v blízkosti Vatikánu. Odtud potom Dorothy odcestovala do Libanonu, aby se vdala za Johna Chimiklise. Strávily jsme spolu skoro dvanáct let a moc se mi po ní stýskalo.

V roce 1955 byl v jiné části Říma zřízen nový misionářský domov v ulici se jménem Nová Appiova cesta. Jedním ze čtyř obyvatelů tohoto domova byla Maria Merafinaová, dívka, která nám dala do pokoje květiny ten večer, kdy jsme přijely do Milána. V té části města byl založen nový sbor. V Římě se toho roku v létě konal mezinárodní sjezd a já jsem měla tu výsadu, že jsem se po něm zúčastnila ještě sjezdu v Norimberku v Německu. Jak vzrušující bylo setkat se s lidmi, kteří toho za Hitlerova režimu tolik vytrpěli!

Opět ve Spojených státech

V roce 1956 jsem se ze zdravotních důvodů vrátila do Spojených států na zotavenou. Ale nikdy jsem nepřestala upínat zrak na cenu, jež spočívá v možnosti sloužit Jehovovi dnes, a po celou věčnost v jeho novém světě. Počítala jsem s tím, že se vrátím do Itálie. Seznámila jsem se však s Orvillem Michaelem, který sloužil ve světovém ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu. Po mezinárodním sjezdu v New Yorku v roce 1958 jsme se vzali.

Zanedlouho jsme se přestěhovali do Front Royal ve státě Virginia, kde jsme sloužili v tamním malém sboru. Bydleli jsme v malém bytečku za sálem Království. Nakonec, v březnu 1960, bylo nutné vrátit se do Brooklynu a najít si světské zaměstnání, abychom mohli platit účty. Pracovali jsme na noční směny v různých bankách, abychom mohli pokračovat v celodobé službě.

V době, kdy jsme byli v Brooklynu, zemřel můj tatínek a manželova maminka měla lehkou mrtvici. Rozhodli jsme se, že se odstěhujeme do Oregonu, abychom byli blíže mojí i manželově matce. Oba jsme našli zaměstnání na částečný úvazek a pokračovali jsme tam v průkopnické službě. Na podzim roku 1964 jsme s oběma maminkami jeli napříč Spojenými státy, abychom se zúčastnili výročního zasedání Watch Tower Bible and Tract Society v Pittsburgu, ve státě Pensylvánie.

Během návštěvy Rhode Islandu nás krajský dozorce Arlen Meier a jeho manželka povzbudili, abychom se přestěhovali do Providence, hlavního města státu, kde byla větší potřeba zvěstovatelů Království. Obě naše matky na nás naléhaly, abychom toto nové pověření přijali. Po návratu do Oregonu jsme tedy prodali většinu věcí, které jsme doma měli, a přestěhovali jsme se.

Znovu Gilead

V létě roku 1965 jsme se zúčastnili sjezdu na Yankee stadiónu. Tam jsme si podali přihlášku do školy Gilead jako manželská dvojice. K našemu překvapení jsme dostali přihlášky asi už za měsíc a měli jsme je odeslat do třiceti dnů. Maminka nebyla po zdravotní stránce zcela v pořádku, a tak jsem si dělala obavy z toho, že budeme posláni do nějaké vzdálené země. Povzbudila mě však slovy: „Vyplňte ty přihlášky. Vždyť víte, že bychom měli vždy přijmout jakoukoli výsadu služby, kterou nám Jehova nabízí!“

Bylo rozhodnuto. Přihlášky jsme vyplnili a odeslali. Byli jsme velmi překvapeni, když jsme dostali pozvání do čtyřicáté druhé třídy, která začínala 25. dubna 1966! Škola Gilead byla tehdy v Brooklynu. Po necelých pěti měsících, 11. září 1966, proběhla graduace naší stošestičlenné třídy.

Posláni do Argentiny

Dva dny po graduaci jsme byli na palubě letadla peruánských aerolinií a letěli jsme do Argentiny. Když jsme přiletěli do Buenos Aires, přivítal nás na letišti Charles Eisenhower, dozorce odbočky. Pomohl nám s celními formalitami a pak nás odvezl na odbočku. Na to, abychom si vybalili věci a zabydleli se, jsme měli jeden den; pak začaly hodiny španělštiny. První měsíc jsme se učili španělsky jedenáct hodin denně. Druhý měsíc jsme studiem jazyka trávili čtyři hodiny denně a začali jsme chodit do služby.

V Buenos Aires jsme byli pět měsíců a pak jsme byli přiděleni do velkého města Rosaria, vzdáleného asi čtyři hodiny jízdy vlakem na sever od Buenos Aires. Tam jsme sloužili patnáct měsíců a pak jsme byli posláni ještě dál na sever do Santiaga del Estero, města, které leží v horké pouštní provincii. Tehdy, v lednu 1973, zemřela moje maminka. Neviděla jsem ji čtyři roky. To, co mi pomáhalo překonat smutek, byla zaručená naděje na vzkříšení a to, že jsem sloužila tam, kde si maminka přála. (Jan 5:28, 29; Skutky 24:15)

Lidé v Santiagu del Estero byli přátelští a bylo snadné zahájit biblická studia. Když jsme v roce 1968 přijeli, bylo tam asi dvacet nebo třicet účastníků shromáždění, ale po osmi letech měl náš sbor více než sto členů. Navíc byly v nedalekých městech založeny dva nové sbory o pětadvaceti a padesáti zvěstovatelích.

Opět se vracím do Spojených států

V roce 1976 jsme byli ze zdravotních důvodů přiděleni zpět do Spojených států jako zvláštní průkopníci. Naším působištěm bylo Fayetteville v Severní Karolíně. Bylo tam mnoho španělsky mluvících lidí ze Střední a Jižní Ameriky, z Dominikánské republiky, Portorika, a dokonce i ze Španělska. Měli jsme mnoho biblických studií a časem byl založen i španělský sbor. Strávili jsme tam skoro osm let.

Bylo však nutné, abychom byli blíž mé tchyni, která už velmi zestárla a byla invalidní. Bydlela v Portlandu ve státě Oregon, a tak jsme dostali nové působiště — španělský sbor ve Vancouveru ve státě Washington, což je nedaleko Portlandu. Když jsme tam v prosinci roku 1983 přijeli, byl tam malý sbor, ale vidíme mnoho nových zájemců.

V červnu 1996 jsem za sebou měla 53 let celodobé služby a můj manžel k 1. lednu 1996 padesát pět let. Za tu řadu let jsem mohla pomoci několika stům lidí poznat pravdu z Božího slova a zasvětit život Jehovovi. Mnozí z nich nyní slouží jako starší a celodobí služebníci.

Tu a tam se mě někdo zeptá, zda mě nemrzí, že nemám děti. Ale pravda je, že Jehova mi požehnal mnoha duchovními dětmi a vnuky. Ano, můj život ve službě pro Jehovu byl bohatý a plně uspokojivý. Připadám si jako Jeftova dcera, která celý život strávila chrámovou službou a kvůli své nesmírné výsadě služby nikdy neměla děti. (Soudci 11:38–40)

Stále si pamatuji, jak jsem se jako malé děvče zasvětila Jehovovi. Ten obrázek ráje je v mé mysli tak živý jako tenkrát. Můj zrak i mé srdce se stále upínají na cenu nekonečného života v Božím novém světě. Ano, mou touhou je sloužit Jehovovi nejen pět desítek let, ale navždy — pod vládou jeho Království.

[Obrázek na straně 23]

Dorothy Cradenová s rukama na mých ramenou; s dalšími průkopníky v roce 1943

[Obrázek na straně 23]

V Římě s ostatními misionářkami v roce 1953

[Obrázek na straně 25]

S manželem