Pravda o Ježíšovi

ZDÁ se, že není konec teoriím a spekulování o tom, kdo Ježíš byl a čeho dosáhl. Co však ukazuje samotná Bible? Co nám o Ježíši Kristu říká?

Co říká Bible

Jestliže budete číst Bibli pozorně, povšimnete si těchto klíčových skutečností:

◻ Ježíš je jediný zplozený Boží Syn, prvorozený všeho stvoření. (Jan 3:16; Kolosanům 1:15)

◻ Přibližně před dvěma tisíci lety Bůh přenesl Ježíšův život do lůna židovské panny, aby se Ježíš narodil jako člověk. (Matouš 1:18; Jan 1:14)

◻ Ježíš nebyl jen dobrý člověk. V každém ohledu byl věrným odleskem nádherné osobnosti svého Otce, Jehovy Boha. (Jan 14:9, 10; Hebrejcům 1:3)

◻ V době své pozemské služby Ježíš láskyplně pečoval o potřeby utiskovaných. Zázračně uzdravoval nemocné, a dokonce křísil mrtvé. (Matouš 11:4–6; Jan 11:5–45)

◻ Ježíš oznamoval, že Boží Království je jedinou nadějí sužovaného lidstva, a školil své učedníky, aby v tomto kazatelském díle pokračovali. (Matouš 4:17; 10:5–7; 28:19, 20)

◻ Čtrnáctého nisana (kolem 1. dubna) 33 n. l. byl Ježíš zatčen, souzen, odsouzen a popraven na základě falešného obvinění z pobuřování. (Matouš 26:18–20; 26:48–27:50)

◻ Ježíšova smrt slouží jako výkupné, osvobozuje věřící z jejich hříšného stavu a tak otevírá cestu k věčnému životu všem, kteří v Ježíše projevují víru. (Římanům 3:23, 24; 1. Jana 2:2)

◻ Šestnáctého nisana byl Ježíš vzkříšen a krátce nato vystoupil zpět do nebe, aby předložil svému Otci výkupní hodnotu svého dokonalého života. (Marek 16:1–8; Lukáš 24:50–53; Skutky 1:6–9)

◻ Vzkříšený Ježíš je Jehovův pomazaný Král a má plnou autoritu vykonat Boží původní záměr s člověkem. (Izajáš 9:6, 7; Lukáš 1:32, 33)

Bible tedy Ježíše líčí jako klíčovou postavu při uskutečňování Božího záměru. Jak si však můžete být jisti, že toto je skutečný Ježíš — ten Ježíš, který se před dvěma tisíci lety narodil v Betlémě a chodil po této zemi.

Základ pro důvěru

Mnoha pochybností se člověk zbaví už jen tím, když si nepředpojatě přečte Křesťanská řecká písma. Když to uděláte, zjistíte, že Bible události nepodává mlhavě, což je charakteristické pro báje. Jsou tam naopak uvedena jména, konkrétní časové údaje a přesná místa. (Viz například Lukáše 3:1, 2.) Ježíšovi učedníci jsou navíc popsáni s pozoruhodnou poctivostí — s otevřeností, která ve čtenáři vzbuzuje důvěru. Pisatelé v zájmu věrnosti záznamu nikoho „nenalakovali narůžovo“ — ani sebe. Ano, zjistíte, že Bible zní pravdivě. (Matouš 14:28–31; 16:21–23; 26:56, 69–75; Marek 9:33, 34; Galaťanům 2:11–14; 2. Petra 1:16)

To ale není všechno. Archeologické objevy opakovaně podpořily to, co je zapsáno v Bibli. Kdybyste například navštívili Izraelské muzeum v Jeruzalémě, viděli byste kámen, na němž je napsáno jméno Pontský Pilát. Jiné archeologické objevy potvrzují existenci Lysania a Sergia Paula — o nich Bible také mluví. Byly to skutečné osoby, a ne postavy vymyšlené prvními křesťany. Události, o kterých se mluví v Křesťanských řeckých písmech (v Novém zákoně), jsou hojně doloženy zmínkami starověkých pisatelů, jako jsou například: Iuvenalis, Tacitus, Seneca, Suetonius, Plinius Mladší, Lúkiános, Kelzos a židovský dějepisec Josephus.a

Zprávy Křesťanských řeckých písem byly bez váhání přijaty tisíci lidí žijících v prvním století. Dokonce ani nepřátelé křesťanství nepopírali pravdivost toho, co Ježíš údajně řekl nebo udělal. K tomu, že Ježíš mohl být po své smrti přikrášlen svými učedníky, se profesor F. F. Bruce vyjádřil takto: „V rané době, kdy stále žilo tolik Ježíšových učedníků, kteří si pamatovali na to, co se stalo, a co ne, by nebylo tak jednoduché vymyslet Ježíšova slova a skutky, jak si to někteří autoři očividně představují . . . Učedníci si nemohli dovolit nepřesnosti (nemluvě ani o záměrném zkreslování skutečností), na které by okamžitě upozornili ti, kteří by to s chutí udělali.“

Proč nevěří

Někteří učenci jsou však stále skeptičtí. Na jedné straně předpokládají, že biblický záznam je vymyšlený, ale na druhé straně ochotně hájí apokryfní spisy a přijímají je jako důvěryhodné! Proč? Pochopitelně proto, že biblický záznam obsahuje informace, kterým novodobí intelektuálové nechtějí věřit.

S. Austin Allibone ve svém spise Union Bible Companion, který vyšel v roce 1871, postavil skeptiky do nepříznivého světla: „Zeptejte se někoho, kdo tvrdí, že pochybuje o pravdivosti evangelií, jaký důvod má k víře, že Caesar zemřel na Kapitolu nebo že císař Karel Veliký byl korunován za císaře Západu papežem Lvem III. v roce 800 . . . Věříme všem tvrzením . . . o těchto mužích, neboť máme historická svědectví o jejich pravdivosti . . . Jestliže po předložení takových důkazů někteří lidé přece odmítají věřit, necháme je být jako hloupě tvrdohlavé nebo beznadějně nevědomé. Co tedy řekneme o těch, kteří bez ohledu na množství nyní předložených svědectví o věrohodnosti Svatých písem tvrdí, že nejsou přesvědčeni? . . .Nechtějí věřit tomu, co pokořuje jejich pýchu a co by je nutilo žít jiným životem.“

Ano, někteří skeptikové mají skryté pohnutky k tomu, aby odmítali Křesťanská řecká písma. Problém netkví v tom, zda je tato část Bible důvěryhodná, ale v tom, jaká jsou její měřítka. Ježíš například o svých následovnících řekl: „Nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14) Avšak mnoho samozvaných křesťanů se značně zaplétá do soudobé politiky, a dokonce se podílí na krvavých válkách. Mnoho lidí se neřídí biblickými měřítky, ale raději by chtěli, aby se Bible přizpůsobila jejich měřítkům.

Zamysleme se také nad morálkou. Ježíš dal sboru v Thyatiře důraznou radu, protože tam tolerovali smilstvo. „Jsem to já, kdo zkoumá ledviny a srdce,“ řekl jim, „a chci vám dát jednotlivě podle vašich skutků.“b (Zjevení 2:18–23) Není však pravda, že dnes mnoho lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, odsouvá morální měřítka stranou? Raději zavrhnou to, co řekl Ježíš, než aby přestali jednat nemorálně.

Učenci nejsou nakloněni přijetí biblického Ježíše, a tak si vytvořili jiného. Nesou vinu za vytváření bájí, z čehož přitom falešně obviňují pisatele evangelií. Vezmou některé části Ježíšova života, jež chtějí přijmout, zbývající části odmítnou a přidají několik podrobností, které sami vymysleli. Jenže jejich potulný mudrc či sociální revolucionář není skutečný Ježíš, kterého prý hledají; je to jednoduše výplod fantazie pyšných učenců.

Nalezení skutečného Ježíše

Ježíš usiloval o to, aby probudil srdce těch, kdo opravdu hladověli po pravdě a spravedlnosti. (Matouš 5:3, 6; 13:10–15) Takoví lidé reagovali na Ježíšovo pozvání: „Pojďte ke mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a chci vás občerstvit. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírné povahy a ponížený v srdci, a naleznete občerstvení pro své duše. Vždyť mé jho je příjemné a můj náklad je lehký.“ (Matouš 11:28–30)

Skutečný Ježíš se nedá objevit v knihách novodobých učenců; ani se nedá nalézt v církvích křesťanstva, které se staly živnou půdou pro lidské tradice. Skutečného Ježíše najdete ve své Bibli. Chtěli byste se o něm dovědět více? Svědkové Jehovovi vám v tom rádi pomohou.

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 6]

STALETÍ KRITIKY

Kritika Křesťanských řeckých písem má svůj počátek v době před více než dvěma sty lety, kdy německý filozof Hermann Samuel Reimarus (1694–1768) prohlásil: „Jsme oprávněni rozlišovat mezi tím, co učili ve svých spisech apoštolové, a tím, co za svého života učil a hlásal samotný Ježíš.“ Od doby Reimara bylo mnoho učenců vedeno k tomu, aby se na to dívali stejně.

Kniha The Real Jesus (Skutečný Ježíš) říká, že v minulosti se mnozí kritici vůbec nepovažovali za odpadlíky. Naopak „se cítili být upřímnějšími křesťany, protože se osvobodili z pout dogmat a pověr“. Vyšší kritiku považovali za „očištěnou formu křesťanství“.

Smutnou skutečností je, že se křesťanstvo stalo živnou půdou pro lidské tradice. Nauky o nesmrtelné duši, Trojici a ohnivém pekle jsou jen některé z těch, jež odporují Bibli. Avšak za překroucení pravdy nejsou zodpovědni pisatelé Křesťanských řeckých písem. Naopak, když apoštol Pavel v polovině prvního století napsal, že odpadnutí mezi lidmi hlásícími se ke křesťanství je „již v činnosti“, byli to právě křesťané, kdo proti prvním projevům falešných nauk bojovali. (2. Tesaloničanům 2:3, 7) Můžeme si tedy být jisti, že v Křesťanských řeckých písmech máme pravdivý záznam, a to po stránce dějepisné i naukové.

[Rámeček na straně 7]

KDY BYLA EVANGELIA NAPSÁNA?

Mnoho kritiků Nového zákona trvá na tom, že evangelia byla napsána dlouho po událostech, které popisují, a že tedy téměř určitě musí obsahovat nepřesnosti.

Důkazy však svědčí o tom, že knihy Matouš, Marek a Lukáš byly napsány dříve. Poznámky v některých rukopisech Matouše ukazují, že originál byl napsán přibližně v roce 41 n. l. Lukášovo evangelium bylo napsáno pravděpodobně mezi lety 56 a 58 n. l., protože kniha Skutky (jež byla už v roce 61 n. l. dokončena) říká, že její pisatel, Lukáš, už svou „první zprávu“, evangelium, dokončil. (Skutky 1:1) Soudí se, že Markovo evangelium bylo sepsáno v Římě během prvního nebo druhého uvěznění apoštola Pavla — pravděpodobně mezi lety 60 a 65 n. l.

Profesor Craig L. Blomberg souhlasí s dřívějším datováním těchto evangelií. Ukazuje, že i když připojíme Janovo evangelium napsané na konci prvního století, „stále jsme původním událostem mnohem blíže než mnohé jiné starověké biografie. První dva životopisci Alexandra Velikého, Arriános a Plútarchos, psali více než čtyři staletí po tom, co Alexandr v roce 323 př. n. l. zemřel, a přesto je historikové obecně považují za důvěryhodné. Po nějaké době vznikly pohádkové legendy o životě Alexandra Velikého, ale většina z nich teprve až několik staletí po těchto dvou pisatelích.“ Dějepisné úseky Křesťanských řeckých písem si jistě zaslouží přinejmenším stejnou důvěru jako světské historické zprávy.

[Obrázek na straně 8]

V přicházejícím pozemském ráji se budou všichni lidé radovat