Pomáhá mi to, že důvěřuji Jehovovi

VYPRÁVÍ AGENOR DA PAIXÃO

Náš jediný syn Paul zemřel na zánět průdušek, když mu bylo pouhých jedenáct měsíců. O tři měsíce později, 15. srpna 1945, zemřela má drahá manželka na zápal plic. Bylo mi osmadvacet let a tato neštěstí mě velmi zarmoutila a sklíčila. Pomáhalo mi však to, že jsem důvěřoval Jehovovi a spoléhal se na jeho sliby. Rád bych vám řekl, jak jsem tuto důvěru získal.

NARODIL jsem se 5. ledna 1917 v Salvadoru, městě ve státě Bahia v Brazílii. Už od narození mě maminka učila uctívat „světce“ katolické církve. Dokonce mě a mé bratry brzy ráno budila, abychom se mohli společně pomodlit. Moji rodiče ale také chodili na seance candomblé, což je součást africko-brazilského vúdú. Měl jsem k těmto názorům úctu, ale ani takzvaným katolickým světcům, ani candomblé jsem nedůvěřoval. Vadilo mi hlavně to, že v těchto náboženstvích byly zřejmé rasové předsudky.

Moji dva starší bratři za čas odešli z domova hledat si práci. Pak od rodiny odešel otec. A tak jsem si ve věku devíti let musel najít práci a musel jsem pomáhat mamince a mladší sestře. Asi o šestnáct let později se rozhovory s jedním spolupracovníkem z továrny staly klíčovým okamžikem mého života.

Získávám důvěru v Jehovu

Fernanda Telese jsem poznal v roce 1942. Často říkal, že není správné uctívat „světce“. (1. Korinťanům 10:14; 1. Jana 5:21) Nejprve jsem mu vůbec nevěnoval pozornost. Ale zaujala mě jeho upřímnost a zájem o lidi nehledě na barvu jejich pleti. Začal jsem obdivovat, kolik toho zná z Bible, a hlavně to, co říkal o Božím Království a pozemském ráji. (Izajáš 9:6, 7; Daniel 2:44; Zjevení 21:3, 4) Povšiml si mého zájmu, a dal mi Bibli a nějakou biblickou literaturu.

O několik týdnů později jsem přijal pozvání na sborové studium Bible. Skupina studovala knihu Religion (Náboženství), kterou vydala Watch Tower Bible and Tract Society. Studium se mi líbilo, takže jsem začal navštěvovat všechna sborová shromáždění svědků Jehovových. Zvláště mě zaujalo, že neměli předsudky a okamžitě mě přijali. Přibližně v té době jsem se začal ucházet o Lindauru. Když jsem jí řekl, co poznávám, začala na shromáždění chodit se mnou.

Další věcí, která na mě na shromážděních zapůsobila, bylo to, jaký důraz kladli na kázání. (Matouš 24:14; Skutky 20:20) Začal jsem neformálně vydávat svědectví ve vlaku na cestě z práce a do práce, k čemuž mě povzbudili celodobí kazatelé neboli průkopníci. Když jsem našel někoho, kdo měl zájem, vzal jsem si jeho adresu a navštívil jsem ho, abych se pokusil jeho zájem prohloubit.

Tehdy má důvěra v Jehovu a jeho organizaci stále více rostla. Devatenáctého dubna 1943 jsem si tedy vyslechl proslov o křesťanském zasvěcení a dal se pokřtít v Atlantském oceánu. Tentýž den jsem se poprvé zúčastnil řádné služby dům od domu.

O dva týdny později, 5. května, jsme se s Lindaurou vzali. V srpnu 1943 byla pokřtěna na prvním sjezdu, který kdy svědkové Jehovovi ve městě Salvador pořádali. Ročenka svědků Jehovových 1973 (angl.) o tomto sjezdu napsala: „Duchovní se snažili umlčet veřejnou přednášku v Salvadoru, ale v té době už . . . byla oznámena široko daleko.“ Doklady toho, že nás Jehova při silném pronásledování vede, posilovaly mou důvěru v něho.

Jak už jsem řekl na začátku, má drahá manželka zemřela pouhé dva roky po svém křtu, což bylo tři měsíce po smrti našeho syna. Bylo jí teprve dvaadvacet. V těch těžkých měsících mi ale pomáhala důvěra v Jehovu, kterou jsem už tehdy měl.

Posiluje mě duchovní činnost

V roce 1946, rok po tom, co jsem ztratil svou manželku a syna, jsem byl jmenován služebníkem pro biblická studia v jediném tehdejším sboru v Salvadoru. Tentýž rok začala ve sborech v Brazílii škola teokratické služby a já se stal prvním vedoucím školy ve státě Bahia. Pak se v říjnu 1946 konal v São Paulu teokratický sjezd „Radostné národy“. Můj zaměstnavatel, u něhož jsem pracoval deset let, řekl, že mě potřebuje, a naléhal na mě, abych tam nejezdil. Když jsem mu však vysvětlil, co pro mě tento sjezd znamená, dal mi štědrý dar a popřál mi šťastnou cestu.

Program sjezdu v Městském divadle São Paula probíhal v portugalštině, která je jazykem Brazílie, ale také v angličtině, němčině, maďarštině, polštině a ruštině. Na sjezdu byl zveřejněn časopis Probuďte se! v portugalštině. Tento sjezd mě tak povzbudil — veřejnou přednášku navštívilo asi 1700 lidí —, že jsem se přihlásil do průkopnické služby, s níž jsem začal 1. listopadu 1946.

Tehdy jsme v průkopnické službě používali ve velké míře gramofon. Často jsme obyvatelům domu přehrávali přednášku „Ochrana“. Pak jsme řekli: „Abychom se mohli chránit před neviditelným nepřítelem, musíme se přimknout k příteli, který je také neviditelný. Jehova je náš největší přítel a je daleko mocnější než náš nepřítel, Satan. Musíme se tedy přimknout k Jehovovi, aby nás chránil.“ Pak jsme nabídli brožuru Protection (Ochrana), v níž byly další informace.

Ještě jsem jako průkopník nesloužil ani rok, když jsem dostal pozvání sloužit jako zvláštní průkopník ve sboru Carioca v Riu de Janeiro. Tam jsme se někdy setkali se silným odporem. Můj partner, Ivan Brenner, byl jednou fyzicky napaden majitelem bytu. Sousedé zavolali policii a ta nás všechny odvezla na policejní stanici.

Během výslechu nás ten rozzuřený muž obviňoval z toho, že rušíme veřejný pořádek. Náčelník policie mu nařídil, aby byl zticha. Pak se obrátil k nám a mírným tónem nám sdělil, že můžeme odejít. Toho muže zadržel a obvinil ho z napadení. Podobné situace posílily mou důvěru v Jehovu.

Rozšiřuji celodobou službu

Prvního července 1949 mě nadchlo pozvání, abych sloužil v betelu — tak se v dané zemi říká ústředí svědků Jehovových. Betel v Brazílii byl tehdy v Riu de Janeiro, v ulici Licínia Cardosa číslo 330, a rodina měla jen sedmnáct členů. Nějakou dobu jsem chodil do místního sboru Engenho de Dentro, ale později jsem byl přidělen jako předsedající dozorce do jediného sboru v Belford Roxu, což je město vzdálené několik kilometrů od Ria de Janeiro.

O víkendech jsem měl mnoho co dělat. O sobotách jsem jezdil vlakem do Belford Roxu, odpoledne trávil v kazatelské službě a kvečeru jsem pak šel na školu teokratické služby a služební shromáždění. Spal jsem u bratrů a následující ráno jsem se účastnil kazatelské služby. Odpoledne jsem šel na veřejnou biblickou přednášku a studium Strážné věže a do betelu se vrátil asi tak o půl desáté večer. Dnes je v Belford Roxu osmnáct sborů.

V roce 1954, po tři a půl letech takového rozvrhu, jsem byl přidělen zpět do Ria de Janeiro jako předsedající dozorce sboru v São Cristóvão. S tímto sborem jsem sloužil následujících deset let.

Moje úkoly v betelu

Mým prvním úkolem v betelu bylo postavit garáž pro jediné auto Společnosti, pro dodávku Dodge z roku 1949, které jsme pro její hnědou barvu říkali Čokoláda. Když byla garáž hotová, přidělili mě do kuchyně, kde jsem pracoval tři roky. Pak mě převedli do oddělení výroby menších tiskovin a tam pracuji dodnes, už přes čtyřicet let.

Mnoho z tiskárenského vybavení, které jsme měli, bylo z druhé ruky. Například mnoho let jsme používali starý deskový tiskový stroj, kterému jsme po Abrahamově manželce něžně říkali Sára. Celá léta byl používán v tiskárně v ústředí Watch Tower Society v newyorském Brooklynu. V padesátých letech byl pak poslán do Brazílie. A tady byl podobně jako Abrahamova manželka ve svém stáří plodný — plodil Strážnou věž a Probuďte se!

Nikdy jsem se nepřestal divit tomu, jak počet publikací vyrobených v brazilské tiskárně rostl. Za rok 1953 jsme vytiskli 324 400 časopisů, ale nyní jich tiskneme přes tři miliony každý měsíc!

Prostory našeho betelu

Úchvatné bylo, jak během let rostl brazilský betel. V roce 1952 jsme za naším domem v Riu de Janeiro postavili dvoupodlažní tiskárnu. Roku 1968 byl betel přemístěn do nové budovy v São Paulu. Když jsme se nastěhovali, všechno se naší dvaačtyřicetičlenné rodině zdálo veliké a prostorné. Opravdu jsme si mysleli, že tato budova bude úplně stačit pro budoucí růst. V roce 1971 však byly přistavěny dvě pětipodlažní budovy a byla koupena přilehlá továrna, kterou jsme přestavěli a připojili k celému komplexu budov. Ale za několik let bylo kvůli rostoucímu počtu hlasatelů Království potřeba dalších prostor — v roce 1975 tento počet překročil číslo sto tisíc.

Proto byl postaven nový komplex budov na místě vzdáleném asi 140 kilometrů od São Paula poblíž městečka Cesário Lange. V roce 1980 byla rodina betel, která tehdy měla sto sedmdesát členů, přemístěna do těchto nových prostor. Od té doby se dílo Království rychle rozvíjí. V Brazílii se nyní kazatelského díla pravidelně účastní přes 410 000 zvěstovatelů! Při péči o duchovní potřeby všech těchto hlasatelů Království musíme stále stavět nové tiskárny pro tisk biblické literatury a nové obytné prostory pro ubytování dobrovolných pracovníků betelu. V současné době má naše rodina 1 100 členů!

Vynikající výsady

Službu v betelu považuji za drahocennou výsadu. Ačkoli jsem v letech minulých přemýšlel o tom, že bych se znovu oženil, rozhodl jsem se, že se plně zaměřím na své výsady v betelu a v kazatelské službě. Zde v tiskárně v betelu jsem měl to potěšení sloužit se spoustou mladých lidí a školit je pro jejich práci. Snažil jsem se s nimi jednat tak, jako by to byli mí vlastní synové. Jejich horlivost a nesobeckost byly pro mě vždy zdrojem velkého povzbuzení.

Jinou výsadou za ta léta byla společnost znamenitých spolubydlících. Je pravda, že rozdílnosti v osobnostech občas vyvolávaly zkoušky. Naučil jsem se však nečekat od druhých dokonalost. Snažím se nedělat z komára velblouda a neberu se příliš vážně. To, že se zasměji vlastním chybám, mi pomáhá vyrovnat se s chybami druhých.

Jinou drahocennou výsadou byla pro mě možnost navštívit velké mezinárodní sjezdy ve Spojených státech. Jedním z nich byl sjezd „Věčné dobré poselství“ pořádaný v roce 1963 na Yankee stadiónu v New Yorku. Nebo třeba mezinárodní sjezd „Mír na zemi“ pořádaný na stejném místě v roce 1969. Při těchto příležitostech jsem s radostí navštívil blízké světové ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu.

Deset let jsem měl také výsadu předsedat rodině betel při ranním uctívání — samozřejmě, že jsem se střídal s jinými bratry. Přesto tou největší výsadou, která mi přináší velkou radost a povzbuzení, je to, že mohu upřímným lidem zvěstovat poselství o Království stejně, jako to dělal i náš Mistr, Ježíš Kristus.

V nedávných letech jsem se musel naučit žít s Parkinsonovou chorobou. Láskyplná péče bratrů a sester z betelové ošetřovny mi je stále zdrojem pomoci a osvěžení. S naprostou důvěrou se modlím k Jehovovi o sílu, abych mohl dále dělat co nejvíce pro pravé uctívání.

[Obrázek na straně 23]

Brazilská odbočka, kde nyní žiji

[Obrázky na straně 23]

S manželkou, která zemřela v roce 1945