Shoda mezi „Božím chrámem“ a modlami v Řecku?

BĚHEM horkého letního dne slunce praží na lesklé kameny. Velké vedro však očividně nijak neutlumilo nadšení a fanatické odhodlání zástupu věřících řecké pravoslavné církve, kteří putují ke kapli na vrcholu kopce.

Spatříte zde vyčerpanou starou ženu, která cestuje z druhého konce Řecka a usilovně se snaží přimět své unavené nohy k další chůzi. O kousek výš po cestě se nějaký horlivý muž, jehož tvář je zalita potem, dychtivě prodírá hustým zástupem. Spatříte i mladou dívku s bolestí a zoufalým výrazem ve tváři, jak se plazí na značně krvácejících kolenou. A kam jdou? Chtějí to stihnout, chtějí se modlit před ikonou — a kdyby to jen šlo, chtějí se jí dotknout a políbit ji, ikonu proslulého „světce“.

Scény podobné této se opakují po celém světě na místech, která jsou určena pro uctívání „světců“. Všichni tito poutníci jsou zjevně přesvědčeni o tom, že takto se přibližují Bohu jeho způsobem a že tím projevují svou oddanost a víru. Kniha Our Orthodox Christian Faith (Naše pravoslavná křesťanská víra) říká: „Připomínáme si [‚světce‘] a jejich svaté osobnosti přisuzujeme slávu a čest . . . a žádáme je, aby se u Boha modlili v náš prospěch a aby se nás zastávali a pomáhali nám při tom mnohém, co pro své žití potřebujeme . . . Utíkáme se k divotvorným světcům . . . kvůli tomu, čeho je nám třeba, duchovního i tělesného.“ Také podle synodních kánonů římskokatolické církve se lidé mají dovolávat „světců“ jako přímluvců u Boha, a relikvie i obrazy či sochy „světců“ mají být uctívány.

Prvořadým cílem pravého křesťana by mělo být uctívání Boha „duchem a pravdou“. (Jan 4:24) Uvažujme tedy o některých faktech, o tom, jak se uctívání „světců“ stalo součástí náboženských zvyklostí křesťanstva. Takové zkoumání bude jistě přínosné pro každého, kdo si přeje přistupovat k Bohu způsobem, který je Bohu přijatelný.

Jak byli „světci“ přijati

Křesťanská řecká písma označují jako „svaté“, chcete-li „světce“, všechny první křesťany, kteří byli očištěni Kristovou krví a byli vybráni pro to, aby sloužili Bohu jako budoucí spoludědicové s Kristem. (Skutky 9:32; 2. Korinťanům 1:1; 13:13)a Muži i ženy, ve sboru významní i nízko postavení, všichni byli popsáni jako „svatí“, zatímco ještě žili na zemi. Na to, aby byli podle Písma uznáni jako svatí, se zjevně nečekalo do té doby, než zemřou.

Avšak po druhém století, když se formovalo odpadlé křesťanství, byly snahy křesťanství zpopularizovat, udělat z něj náboženství, které by se líbilo pohanům a bylo jimi ochotně přijímáno. Pohané uctívali celý panteon bohů, a toto nové náboženství bylo striktně monoteistické. Naskýtal se tedy kompromis: ustanovit „svaté“, kteří by nahradili starověké bohy, polobohy a mýtické hrdiny. Kniha Ekklisiastiki Istoria (Církevní dějiny) se k tomu vyjadřuje: „Lidé, kteří konvertovali z pohanství ke křesťanství, snadno spatřovali své bývalé hrdiny v osobách mučedníků, a začali jim prokazovat čest, kterou dříve prokazovali těm předchozím . . . Avšak velmi často se projevování takové úcty zvrhlo v naprosté modlářství.“

Jiné encyklopedické dílo vysvětluje, jak byli „světci“ přijati do křesťanstva: „V tom, že se světcům řecké pravoslavné církve prokazuje taková čest, spatřujeme zřetelné stopy silného vlivu pohanského náboženství. Vlastnosti, které byly připisovány olympským bohům před tím, než [lidé] konvertovali ke křesťanství, byly nyní přisouzeny světcům . . . Od počátečních let tohoto nového náboženství vidíme, jak jeho zastánci vyměnili slunečního boha (zvaného Foibos Apollón) za proroka Elijáše, jak si stavěli kostely buď přímo na zříceninách dávných chrámů či svatyň zmíněného boha, nebo v jejich blízkosti, většinou na vrcholu kopce nebo hory, na každém místě, kde starověcí Řekové ctili dárce světla Foiba Apollóna . . . Panenskou bohyni Athénu dokonce ztotožnili se samotnou Pannou Marií. V duši obráceného modláře byla tedy překlenuta propast, která vznikla, když se modla Athény vytratila.“ (Neoteron Enkyklopaidikon Lexikon [Nový encyklopedický slovník], svazek 1, strany 270 a 271.)

Uvažujme například o situaci, k níž došlo v Aténách ke konci čtvrtého století n. l. Většina obyvatel tohoto města byla stále pohanská. Jedním z jejich nejposvátnějších rituálů byla eleusinská mystéria, událost, jež měla dvě etapy a pořádala se každoročně v únoru ve městě Eleusis, třiadvacet kilometrů severozápadně od Atén.b Pohanští Atéňané, kteří tato mystéria chtěli navštívit, museli jít po Posvátné cestě (Hiera Hodos). Představitelé města, kteří se snažili opatřit alternativní místo uctívání, prokázali značnou vynalézavost. Na téže cestě, asi deset kilometrů od Atén, byl postaven klášter Dafné, jenž měl pohany přitahovat a odrazovat je od návštěvy mystérií. Klášterní kostel byl postaven na základech odvěkého chrámu, který byl zasvěcen řeckému bohu zvanému Dafnaios neboli Pithios Apollón.

Doklady o tom, že uctívání pohanských božstev má co dělat s uctíváním „světců“, je možno nalézt také na řeckém ostrově Kythéra. Na jednom z vrcholů ostrova se nachází dvě byzantské kapličky: jedna je zasvěcena „svatému“ Jiří a druhá Panně Marii. Vykopávky odhalily, že na tomto místě, přesně na vrcholu, bývala mínójská svatyně, která byla místem uctívání už před téměř 3 500 lety. A přesně na místě této bývalé svatyně si během šestého nebo sedmého století n. l. „křesťané“ postavili kapli „svatého“ Jiří. Byl to značně symbolický posun. Toto významné středisko mínójského náboženství opanovalo trasy v Egejském moři. Zmíněné dva kostely byly postaveny na onom místě proto, aby zajišťovaly přízeň Panny Marie a „svatého“ Jiří, přičemž Jiří měl svátek ve stejný den jako „patron mořeplavců“, „svatý“ Mikuláš. Jedny noviny přinesly o tomto objevu zprávu: „Dnes bude kněz [řecké pravoslavné církve] stoupat na horu, stejně jako ve starověku stoupal mínójský kněz,“ tedy také za účelem bohoslužeb!

Jeden historik se souhrnně vyjádřil o tom, jakou měrou bylo odpadlé křesťanstvo ovlivněno řeckým pohanským náboženstvím: „Pohanský základ křesťanského náboženství často zůstává v oblíbených názorech nezměněn, což dosvědčuje, jak trvanlivá je tradice.“

‚Uctívejme to, co známe‘

Ježíš Samaritánce řekl: „Uctíváme, co známe . . . Praví ctitelé budou uctívat Otce duchem a pravdou, neboť Otec skutečně hledá takové lidi, aby ho uctívali.“ (Jan 4:22, 23) Všimněte si, že uctívání pravdou je nezbytné! Je proto nemožné uctívat Boha přijatelně, aniž bychom měli přesné poznání pravdy a hlubokou lásku k ní. Pravé křesťanské náboženství se musí zakládat na pravdě, a ne na tradicích a zvyklostech půjčených od pohanů. Víme, jak se Jehova cítí, když se jej lidé snaží uctívat nesprávně. Apoštol Pavel napsal křesťanům ve starověkém městě Korintu: „Jaký je dále soulad mezi Kristem a Belialem? . . . A v jaké shodě je Boží chrám s modlami?“ (2. Korinťanům 6:15, 16) Všechny snahy o sloučení Božího chrámu s modlami jsou Bohu odporné.

Písmo mimoto velmi jasně zavrhuje představu, že bychom se snad mohli modlit ke „světcům“ o to, aby s Bohem jednali jako naši prostředníci. Ježíš Kristus učil ve své vzorové modlitbě, že modlitby mají být určeny pouze Otci. Svým učedníkům totiž nařídil: „Budete se tedy modlit takto: ‚Náš Otče v nebesích, ať je posvěceno tvé jméno.‘ “ (Matouš 6:9) Ježíš dále řekl: „Jsem cesta a pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne. Jestliže poprosíte o cokoli v mém jménu, chci to udělat.“ A apoštol Pavel prohlásil: „Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.“ (Jan 14:6, 14; 1. Timoteovi 2:5)

Jestliže opravdu chceme, aby Bůh naše modlitby vyslýchal, musíme k němu přistupovat způsobem, který nám stanoví jeho Slovo. Pro zdůraznění toho, jaká je jediná možná cesta, jak přistoupit k Jehovovi, Pavel také napsal: „Kristus Ježíš je ten, kdo zemřel, ano, spíše ten, kdo byl vzbuzen z mrtvých, kdo je po Boží pravici, kdo za nás také naléhavě prosí.“ „Je tedy také schopen úplně zachránit ty, kteří se skrze něho přibližují k Bohu, protože je vždy živý, aby za ně naléhavě prosil.“ (Římanům 8:34; Hebrejcům 7:25)

‚Uctívat duchem a pravdou‘

Odpadlé křesťanství nemělo duchovní sílu a ani podporu Božího svatého ducha k tomu, aby podnítilo pohany zanechat falešného uctívání a řídit se pravdivým učením Ježíše Krista. Zatímco získávalo konvertity, moc a popularitu, přijalo rovněž pohanské názory a zvyklosti. Z tohoto důvodu nevytvořilo správné křesťany, kteří by byli přijatelní Bohu a Kristu, ale naopak lidi, kteří předstírají, že jsou věřící, „plevel“, který se nehodí pro Království. (Matouš 13:24–30)

Avšak dnes, v čase konce, probíhá pod Jehovovým vedením mocné dílo za obnovení pravého uctívání. Jehovovi ctitelé po celém světě, nehledě na svůj kulturní, společenský nebo náboženský původ, se snaží uvést svůj život a názory do souladu s biblickými měřítky. Jestliže se chcete dozvědět více o tom, jak Boha uctívat „duchem a pravdou“, spojte se se svědky Jehovovými v místě, kde žijete. Velmi rádi vám pomohou, abyste mohli Bohu sloužit přijatelně, se svou silou rozumu a podle přesného poznání jeho Slova. Pavel napsal: „Proto vás tedy snažně prosím při Božím soucitu, abyste předkládali svá těla jako živou, svatou, Bohu přijatelnou oběť, jako posvátnou službu se svou silou rozumu. A přestaňte se utvářet podle tohoto systému věcí, ale přeměňte se předěláním své mysli, abyste si sami ověřili, co je dobrá a přijatelná a dokonalá Boží vůle.“ A Kolosanům řekl: „Proto jsme se také ode dne, kdy jsme o tom slyšeli, nepřestali za vás modlit a prosit, abyste byli naplněni přesným poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním pochopení, abyste chodili hodni Jehovy, abyste se mu plně líbili, když budete dále přinášet ovoce v každém dobrém díle a porostete v přesném poznání Boha.“ (Římanům 12:1, 2; Kolosanům 1:9, 10)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 28]

Pochybné proměny Parthenónu

„Křesťanský“ císař Theodosius II. svými edikty o Aténách (438 n. l.) zrušil pohanské obřady a mystéria a uzavřel pohanské chrámy. Díky tomu z nich později mohly být udělány chrámy křesťanské. Jediným požadavkem na to, aby byl chrám zdárně přeměněn, bylo očištění tím, že se do něj umístil kříž!

Jedním z prvních takto přeměněných chrámů byl Parthenón. Proběhla rozsáhlá renovace, aby mohl být užíván jako „křesťanský“ chrám. Od roku 869 n. l. sloužil jako aténská katedrála. Nejprve byl poctěn jménem kostel „Svaté moudrosti“. To možná byla záměrná připomínka toho, že původní „vlastnice“ tohoto chrámu byla Athéna, bohyně moudrosti. Později byl zasvěcen „Naší paní Aténské“. Po osmi stoletích, kdy tento chrám užívala pravoslavná církev, byl chrám přeměněn na katolický kostel Sv. Marie Aténské. Tato náboženská „recyklace“ Parthenónu pokračovala až do patnáctého století, kdy z něj osmanští Turci udělali mešitu.

Parthenón, dórský chrám Athény Parthenos („panenské“), řecké bohyně moudrosti, dnes navštěvují tisíce turistů už jen jako mistrovské dílo řecké architektury.

[Obrázek na straně 26]

Klášter Dafné: pro starověké pohanské Atéňany alternativní místo uctívání