Jak Bůh inspiroval Bibli?

KOMUNIKACE mezi lidmi je dnes mnohem více fascinující než kdykoli jindy v dějinách. Telefony, faxy, počítače — kdo by si před lety jen představil dobu, kdy budou zprávy přenášeny prakticky odkudkoli a kamkoli, a to okamžitě.

Avšak nejpoutavější druh komunikace lidé napodobit nemohou: božskou inspiraci. K zaznamenání svého psaného slova, Svaté Bible, Jehova inspiroval přibližně čtyřicet lidských pisatelů. Stejně jako mohou různě komunikovat lidé, i Jehova při inspirování Písma použil několik metod komunikace.

Diktování. Bůh sdělil určité zprávy, které byly později připojeny k biblickému záznamu.a Za příklad vezměme předpisy, které tvořily smlouvu Zákona. „Zapiš si tato slova,“ řekl Jehova Mojžíšovi, „protože podle těchto slov opravdu uzavírám smlouvu s tebou a Izraelem.“ (2. Mojžíšova 34:27) Tato „slova“, která byla ‚předána anděly‘, Mojžíš zapsal a nyní je můžeme najít v biblických knihách Druhá až Pátá Mojžíšova. (Skutky 7:53)

Mnozí jiní proroci, například Izajáš, Jeremjáš, Ezekiel, Amos, Nahum a Micheáš, dostali od Boha konkrétní poselství prostřednictvím andělů. Tito muži někdy začali své prohlášení slovy: „Tak řekl Jehova.“ (Izajáš 37:6; Jeremjáš 2:2; Ezekiel 11:5; Amos 1:3; Micheáš 2:3; Nahum 1:12) Pak to, co Bůh řekl, zapsali.

Vidění, sny a vytržení. Vidění jsou obrazy, výjevy nebo sdělení, jež dostane člověk ve stavu bdělosti, obvykle nějakým mimořádným způsobem. Například Petr, Jakub a Jan, „když se plně probudili“, měli vidění proměny Ježíše. (Lukáš 9:28–36; 2. Petra 1:16–21) V některých případech byla zpráva předána ve snu neboli v nočním vidění, vtisknuta do příjemcova podvědomí, zatímco spal. Daniel tedy říká, že „spatřoval . . . na svém lůžku vidění své hlavy“ neboli, jak to vyjádřil překladatel Ronald A. Knox, „jak jsem ležel sledujíc svůj sen“. (Daniel 4:10)

Osoba, kterou Jehova uvedl do vytržení, byla zřejmě ve stavu hlubokého soustředění, i když je pravděpodobné, že byla — přinejmenším částečně — při vědomí. (Srovnej Skutky 10:9–16.) Řecké slovo překládané v Bibli jako „vytržení“ (ekstasis) znamená ‚přemístění či přeložení‘. Navozuje představu, že mysl člověka je „vyhozena“ ze svého normálního stavu. A tak člověk ve vytržení zapomene na své okolí a plně vnímá vidění. V takovém vytržení byl pravděpodobně apoštol Pavel, když byl „uchvácen do ráje a slyšel nevyslovitelná slova, o kterých není pro člověka zákonné mluvit“. (2. Korinťanům 12:2–4)

Na rozdíl od zapisovatelů diktovaných zpráv měli ti bibličtí pisatelé, kteří dostali vidění nebo sny nebo byli ve vytržení, často určitou volnost, aby vlastními slovy popsali to, co viděli. Habakukovi bylo řečeno: „Zapiš vidění a jasně je předlož na tabulkách, aby ten, kdo z něho bude nahlas předčítat, mohl číst plynně.“ (Habakuk 2:2)

Znamená to, že tyto části Bible jsou inspirovány méně než ty, které byly diktovány? Vůbec ne. Prostřednictvím svého ducha Jehova pevně vtiskl své poselství do mysli každého pisatele, aby byly předány myšlenky Boží, a ne lidské. Jehova sice dovolil, aby vhodná slova zvolil pisatel, ale přitom vedl jeho mysl a srdce, aby nebyla vynechána žádná důležitá informace a aby konečná slova mohla být považována za slova Boží. (1. Tesaloničanům 2:13)

Božské zjevení. Bible obsahuje proroctví — dějiny zjevené a napsané předem —, která jsou skutečně nad možnosti pouhého člověka. Jedním příkladem je vzestup a pád „řeckého krále“, Alexandra Velikého, události předpověděné přibližně dvě stě let předem! (Daniel 8:1–8, 20–22) Bible také odhaluje události, které žádný člověk neviděl. Jedním příkladem je stvoření nebes a země. (1. Mojžíšova 1:1–27; 2:7, 8) Dále zaznamenává rozhovory, které se odehrály v nebi, například ty, o nichž píše kniha Job. (Job 1:6–12; 2:1–6)

Jestliže takové události Bůh nezjevil pisateli přímo, někomu je zjevil, takže se staly částí ústně nebo písemně předávaných dějin, přecházely z generace na generaci, dokud se nestaly částí biblického záznamu. (Viz rámeček na straně 7.) V každém případě si však můžeme být jisti, že Zdrojem všech těchto informací byl Jehova a že pisatele vedl, aby jejich zprávy nebyly znehodnoceny nepřesnostmi, přeháněním nebo mýty. Petr o proroctvích napsal: „Lidé mluvili z Boha, jak byli unášeni svatým duchem.“b (2. Petra 1:21)

Usilovná snaha nezbytná

Pisatelé Bible sice „byli unášeni svatým duchem“, ale i tak si museli věci pečlivě promýšlet. Král Šalomoun například ‚hloubal a důkladně zkoumal, aby uspořádal mnoho přísloví. Snažil se najít líbezná slova a napsat správná slova pravdy.‘ (Kazatel 12:9, 10)

Někteří pisatelé Bible museli provést značný výzkum, aby mohli zapsat to, co zapsali. Například Lukáš o svém evangeliu píše: „Přesně jsem vysledoval všechny věci od začátku, abych je napsal v logickém pořadí.“ Boží duch samozřejmě žehnal Lukášovu úsilí a nepochybně ho přiměl k tomu, aby vyhledal důvěryhodné historické dokumenty a vyslechl spolehlivé očité svědky, jako například tehdy žijící učedníky a možná Ježíšovu matku Marii. Boží duch pak Lukáše vedl k tomu, aby tyto informace správně zapsal. (Lukáš 1:1–4)

Janovo evangelium je — na rozdíl od Lukášova — zprávou očitého svědka, který ji sepsal přibližně šedesát pět let po smrti Ježíše. Jehovův duch nepochybně posílil Janovu paměť, takže nebyla za takovou dobu oslabena. To by bylo v souladu s tím, co Ježíš slíbil svým následovníkům: „Pomocník, svatý duch, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí vše a připomene vám všechno, co jsem vám pověděl.“ (Jan 14:26)

V některých případech bibličtí pisatelé svou zprávu zkompilovali z dokumentů očitých svědků, dřívějších pisatelů, z nichž ne všichni byli inspirováni. Převážně touto metodou sestavil Jeremjáš první a druhou knihu Královskou. (2. Královská 1:18) Materiál pro první a druhou knihu Paralipomenon vybral Ezra nejméně ze čtrnácti neinspirovaných pramenů, na něž se odvolal, včetně „zprávy o záležitostech dnů krále Davida“ a „Knihy judských a izraelských králů“. (1. Paralipomenon 27:24; 2. Paralipomenon 16:11) Mojžíš dokonce citoval z „knihy Jehovových válek“, která byla očividně spolehlivým záznamem o válkách Božího lidu. (4. Mojžíšova 21:14, 15)

V takových případech působil svatý duch tak, že přiměl biblické pisatele k tomu, aby vybrali jen spolehlivý materiál, který se pak stal součástí inspirovaného biblického záznamu.

Praktické rady — od koho?

Bible obsahuje hojnost praktických rad, které vycházejí z osobních postřehů. Například král Šalomoun napsal: „Pro člověka není nic lepšího, než aby jedl a vskutku pil a aby dal své duši vidět dobré za svou tvrdou práci. Viděl jsem, ano já, že také to je z ruky pravého Boha.“ (Kazatel 2:24) Pavel prohlásil, že jeho rada ohledně manželství je ‚podle jeho názoru‘, ačkoli pak dodal: „Myslím si jistě, že také mám Božího ducha.“ (1. Korinťanům 7:25, 39, 40) Pavel zajisté Božího ducha měl, protože apoštol Petr uvedl, že to, co Pavel napsal, bylo „podle moudrosti, která mu byla dána“. (2. Petra 3:15, 16) A tak byl veden Božím duchem, když předával svůj vlastní názor.

Když bibličtí pisatelé vyjadřovali takové osobní přesvědčení, zkoumali a uplatňovali tehdy dostupné části Bible. Můžeme si být jisti, že jejich spisy byly v souladu s Božím smýšlením. To, co zaznamenali, se stalo součástí Božího slova.

Bible samozřejmě obsahuje výroky lidí, kteří se mýlili. (Srovnej Joba 15:15 a 42:7.) Také obsahuje několik výroků, které vyjadřují trýznivé pocity Božích služebníků, a přitom nám neposkytují úplný obraz.c Když autor uváděl takové osobní výroky, přesto byl veden Božím duchem, aby věci zaznamenal přesně, a tak umožnil rozpoznat a odhalit nesprávné uvažování. V každém jednotlivém případě rozumný čtenář jasně pozná podle kontextu, zda je pisatelovo smýšlení opodstatněné.

Celkem vzato, můžeme si být jisti, že celá Bible je Božím poselstvím. Jehova skutečně dohlédl na to, aby vše, co obsahuje, vyhovovalo jeho záměru a poskytovalo základní pokyny lidem, kteří mu touží sloužit. (Římanům 15:4)

Proč lidští pisatelé?

To, že Jehova k sepsání Bible použil lidi, ukazuje jeho velkou moudrost. Zamysleme se: Kdyby Bůh svěřil toto dílo andělům, byla by Bible stejně působivá? Jistě by bylo poutavé číst, jak by andělé líčili Boží vlastnosti a jednání. Kdyby tam však chyběl lidský prvek, nemuseli bychom biblické poselství vůbec chápat.

Znázorněme si to: Bible by mohla prostě obsahovat zprávu, že se král David dopustil cizoložství a vraždy a že pak činil pokání. Je však mnohem lepší, když David svými vlastními slovy vyjádřil drásavou lítost nad svým jednáním a prosil Jehovu o odpuštění. „Můj hřích je neustále přede mnou,“ napsal. „Srdcem zlomeným a zdrceným, Bože, nepohrdneš.“ (Žalm 51:3, 17) Bible je tedy tak vřelá, mnohotvárná a působivá, jak může být jen díky lidské účasti na jejím psaní.

Ano, Jehova si zvolil ten nejlepší způsob, jak nám dát své Slovo. I když použil lidi slabé a křehké, ti byli unášeni svatým duchem, takže v jejich spisech není žádná chyba. A Bible má tedy nezměrnou hodnotu. Její rady jsou zdravé a její proroctví o budoucím pozemském ráji jsou spolehlivá. (Žalm 119:105; 2. Petra 3:13)

Proč si nepřečíst každý den část z Bible? Petr napsal: ‚Vytvořte si touhu po nefalšovaném mléku, které patří ke slovu, abyste jím rostli k záchraně.‘ (1. Petra 2:2) Protože celé Písmo je inspirované Bohem, zjistíte, že je „prospěšné k vyučování, ke kárání, k urovnávání věcí, k ukázňování ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl zcela způsobilý, úplně vyzbrojený pro každé dobré dílo“. (2. Timoteovi 3:16, 17)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázky na straně 7]

Odkud Mojžíš čerpal své informace?

VŠE, o čem se píše v biblické knize 1. Mojžíšova, se stalo dlouho předtím, než se Mojžíš, její pisatel, narodil. Odkud tedy čerpal své informace? Mohly mu být zjeveny přímo Bohem, nebo se o některých událostech mohl dovědět ze zpráv, které se předávaly ústně z generace na generaci. Protože lidé zpočátku žili déle, mnohé z toho, co 1. Mojžíšova obsahuje, se mohlo dostat od Adama k Mojžíšovi prostřednictvím pouhých pěti lidí: Metuselacha, Sema, Izáka, Leviho a Amrama.

Mojžíš mohl čerpat také z psaných záznamů. V této souvislosti je zajímavé, že když Mojžíš pojednává o určité osobě, často začíná frází ‚To jsou dějiny‘. (1. Mojžíšova 6:9; 10:1; 11:10, 27; 25:12, 19; 36:1, 9; 37:2) Někteří učenci říkají, že zde použité hebrejské slovo tóledhóth, které je přeloženo jako „dějiny“, poukazuje na již existující psaný dějepisný dokument, který Mojžíš použil jako pramen pro svůj spis. Nelze to však tvrdit s určitostí.

Je možné, že informace v první knize Mojžíšově byly získány všemi třemi uvedenými metodami: některé přímým zjevením, některé ústním podáním a některé pomocí psaných záznamů. Důležité je, že Mojžíše inspiroval Jehovův duch. A tak Mojžíš napsal to, co můžeme po právu považovat za Boží slovo.

[Obrázek na straně 4]

Bůh inspiroval lidi ke psaní Bible různými způsoby